Co když se všechno změní? - 16. kapitola
16. března 2012 v 17:57 | Susan
Tak po dlouhé době mě tu máte zase zpět. Vím, že miule to byla škola, tak teď to byla nemoc.
Týden jsem strvávila v posteli a dokázala se sotva hýbat. A pak už jsem na blogování neměla náladu.
Ale teď tady mám něco, čím vám to vynahradím. Dopsala jsem 16. kapitolu k CKSVZ?
Tady ji máte. Snad se bude líbít, protože se pomalu ale jistě rozkrývá celá záplatka povídky.
Susan
16. kapitola - Změna plánu
Ty dva dny uběhly jako voda a my jsme se vydali na sever. Přesněji na hrad Macindaw.Jak jste si asi domysleli, tak Lizzy Crowleyho nabídku přijala. Stane se Malcolmovou učednicí.
Zrovna jsme stály na nádvoří a kontrolovali sedla, když k nám zamířil nějaký sluha. Přistoupil k Haltovi a něco mu začal šeptat do ucha. S Willem jsme se setkali pohledy. Tohle nevěstí nic dobrého. Naše domněnky jsme si mohli ověřit při pohledu na Halta. Přes jeho normálně neutrální obličej se mihl stín znepokojení. NĚCO rozhodně v pořádku nebylo.
Halt kývl sluhovi a ten rychle odběhl zpátky do útrob hradu.
" Jak vidno, budeme muset změnit plány. Na Macindawu se zdržíme déle než jsme předpokládali." Oznámil nám.
" Co se stalo Halte?" zeptala jsem se a jen s obtížemi jsem zamaskoval nervozitu v hlase.
" Sarah, tobě asi nic neříká slovo wargal, že?" Když to dořekl, Will vedle mě šokovaně zalapal po dechu. Zadívala jsem se na něj zkoumavým pohledem a zároveň záporně pokroutila hlavou.
" Jsou to napůl lidé a napůl zvířata. Mají vlčí čumák a drápy jako medvěd."
Napůl člověk napůl zvíře? Trochu sci-fi, ne?
" To myslíte vážně, Halte? Zní to trochu neuvěřitelně." Teď se do rozhovoru zapojil i Will.
" Možná pro Tebe. Ale Halt je popsal hodně výstižně. Byly to stoupenci Morgharata. Doteď z nich mají obyčejní lidé strach. I když jich zbylo jen hrozně málo." Doplnil Haltovi informace.
" Abych to urychlil. Podle toho, co stálo v poselství z Norgate, které právě dorazilo, se v okolí pohybuje stvoření nápadně se podobající wargalovi nebo wargalům. Napadení si nedokázali vzpomenout kolik jich bylo. Přesto raději předpokládáme, že jich bylo více. Pokud by se to totiž potvrdilo, aspoň nás to nepřekvapí. Už napadli pár pocestných a zabili pět ovcí a dva psi. Vždy v noci." Pokračoval Halt.
" Ale Halte, to přece není možné. Tak daleko na sever, by se žádný wargal nemohl dostat bez toho, aby si ho někdo všiml, musel by projít přes celé království!" poznamenal Will. Já jsem se zatím do rozhovoru zapojovala. Neměla jsem dostačené znalosti.
" Právě proto si myslíme, že je to buď nějaký hloupý vtípek obyčejných zlodějů nebo něco, co má upoutat naši pozornost. A protože my se budeme pohybovat v této oblasti, máme na starost to prošetřit. Popřípadě tomu učinit přítrž." Tím to Halt považoval rozhovor za ukončený a chystal se odejít, ale zastavila ho Willova zcela opodstatněná otázka, která zajímala i mě samotnou.
" Počkej Halte. Proč se o to nepostará přidělený hraničář?" Halt nad otázkou jen povytáhl obočí a zkřížil si ruce na prsou.
" Víš moc dobře, že za poslední roky žádný hraničář nešel do výslužby."
Teprve teď se Willovi rozsvítilo.
" Tak to potom naprosto chápu." Ušklíbl se.
Zmateně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Něco mi zřejmě uniklo. A já jsem neměla potuchu, co to bylo.
" Za to já to nechápu vůbec." Halt si jen povzdychl.
" Víš, tamější hraničář se minul povoláním. Zajímá se spíš o postavení a bohatství. Do teď nechápu, proč šel k nám do učení. Hraničářství nikdy moc nevynášelo." Posměšně si odfrkl. " A navíc, máme s Crowleym podezření, že mu někdo zaplatil za mlčenlivost. Zprávy za severu, které máme,totiž nepochází od něho."
Musela jsem skrýt úsměv. Nedivím se, že ho Halt nemusí. V hlavě jsem ale měla jinou myšlenku. Co s Lizzy? Je tu teprve krátce a toto by nemusela tak rychle překousnout.
" Myslím, že by jsme to Lizzy zatím říkat neměli." Navrhla jsem.
" Proč? Myslel jsem, že ji věříš?!" divil se Will.
" To ano. Jenže Lizzy je tady jen velmi krátkou dobu. Už teď je dost vystresovaná, nehodlám přilévat víno do už tak plného poháru. Je pravděpodobné, že pokud by jsme jí to řekli ještě před odjezdem, mohl by z toho být velký problém, odmítala by s námi jet. Měli bychom ji to říct až na místě. Pokud totiž nebude mít možnost z toho nějak vyklouznout, nebude s ní tolik práce."
Ještě štěstí, že Lizzy šla do kuchyně pro nějaké zásoby. Kdyby mě teď slyšela, nemusela bych se dožít rána.
" Asi máš pravdu. Teď si nemůžeme dovolit nějaké velké zdržení. Čím dřív tam budeme, tím dřív se budeme moc vrátit." Souhlasil se mnou Halt. Jen jsem kývla a podívala se stranou. A hele my o vlku a vlk za humny. Lizzy se vracela se zásobami.
" Děje se něco? Vypadáte nějak divně." Zeptala se, když k nám došla.
" Nic, co by se tě přímo dotýkalo. Šlo o to, jestli Sarah vezmu už tento rok na sněm na zkoušky nebo ne. Pokud prokáže, že na to má, mohla by se ještě na letošním sněmu stát oficiálně mým učněm." Rychle zareagoval Halt. Lizzy jen pokývala hlavou na znamení, že rozumí a šla uložit potraviny do nákladních brašen. Já jsem se ale zkoumavě zadívala na Halta. Myslel to vážně? Byla jsem si jistá, že ještě dostatečně připravená nejsem. Vždyť jsem toho ještě tolik neuměla. Ani to vrhání nožem nebylo nejlepší a to nemluvím o plížení. Někdy se ho na to budu muset zeptat.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo až Willovo odkašlání. Všichni tři už seděli na koních a zkoumavě se na mě dívali, kdy jakože se uráčím vsednou do sedla. Začervenala jsem se a rychle se vyhoupla do sedla.
* * *
Kvůli Lizzy, která měla koně, který neměl hraničářský výcvik jsme nejeli tak rychle, jak by Halt představoval. Zastávky byly hlavně kvůli jejímu koni, který jednoduše nestíhal tempu vytrvalých hraničářských koní. I tak jsme ale hradby Norgate uviděli už za necelé tři dny.
" To je ono?" zeptala se Lizzy. Bydlet v takovém hradě by ji rozhodně nevadilo.
"Bohužel tě zklamu. Toto není Macindaw, to je hrad Norgate. Jen kolem něho projedeme." Upřesnil cestu Halt a dál jel hraničářským tempem. Lizzy si jen povzdechla a pobídla svého koně do klusu. Já s Willem jsme uzavírali naši malou kolonu.
" Za jak dlouho bychom tam měli dorazit?" zeptala jsem se.
" Do setmění by jsme to mohli stihnout."
Jen jsem kývla. Celou cestu mě pálila na jazyku jedna otázka. Čekala jsem, až na to bude vhodná doba, nechtěla jsem, aby u toho byl Halt a hlavně Lizzy.
"Wille?"
" Hmm?"
" Tenkrát to byla asi hodně zlé, že?" Will se na mě nechápavě podíval.
" Teď nevím, o čem přesně mluvíš." Povzdechla jsem. Nechtělo se mi to takto otevřeně říkat. No ale co už.
" O válce. Dodře jsem viděla vaše pohledy. Tvůj a Haltův. Vím, že ty zprávy z Norgate berete hrozně vážně, možná až příliš. A nechápu to. Jako kdyby jste měli strach, že ta válka začne znovu."
" Tak nějak jsem tušil, že se budeš ptát. Ano, bylo to zlé. Hodně zlé. Zvlášť proto, že lidé si zvykli na mír a nechtěli nic měnit. Mysleli si, že když to nechají být ono to přejde a bude zas pokoj. Jenže pak to na ně najednou padlo. Všechen ten strach a zoufalství zatímco bojovali s wargali. Nebýt naší jízdy a Haltovy léčky, byla by to mnohem krvavější bitva. A nevím, jestli by jsme dokázali zvítězit. A proto toto bereme hrozně vážně. Minule to začalo taky tak." Chtěl pokračovat, ale přerušil ho pevný hlas ze předu.
" Když už jí to musíš vykládat, vykládej to se vším všudy a nevynechávej pasáže." Můj pohled se rychle stočil směrem k Haltovi.
" Ve srovnáním s tvým kouskem to ani nestálo za řeč." Will se to snažil zamluvit.
" Opravdu? No vlastně ano. Vždyť jsi jenom zabránil, aby nám Morgarathovo vojsko padlo do zad. To je opravdu málo." Ironie a Halt. Jedno bez druhého nelze. Já jsem zatím jen kroutila hlavou. Nechápala jsem, proč mi to neřekl.
" Tohle bych za vychloubání nepovažovala, Wille." Ten si jen povzdychl.
" Já vím. Jen mi dělá problém vychvalovat své vlastní činy. Je to prostě hloupé." Tohle se mi na Willovi líbilo. Jeho skromnost, vyzrálost a oddanost. Takového přítele je nutno pohledat.
" Hodina dějepisu už skončila? Já jen, že by jsme měli jet dál. Už mám hrozný hlad a ráda bych se co nejdřív najedla. Tak pojeďte." To je celá Lizzy. S Willem jsme se na sebe jen podívali a málem jsme popadali ze sedel smíchem. Halt jen protočil očima a jinak na naše dětinské chování nereagoval. Zato Lizzy se na nás dívala nechápavě. Pak jen pokrčila rameny a nechala to být. Nakonec jsme se i my zapřeli do třmenů a bok po boku jsme dohnali Lizzy a Haltem, kteří nám jedním pohybem udělali mezi sebou místo.
A vety Potter musical
26. února 2012 v 16:46 | Susan
|
Harry Potter
Zrovna nedávno jsem prolízala různé stránky o Harrym Potterovi, když jsem narazila na odkaz na muzikál o něm. Myslela jsem si, že to bude jen nějaké tří minutové video o ničem, ale byl to přesný opak. Tolik jsem se nezasmála už hodně dlouho. Bylo to vtipné, místami až přitažené za vlasy, ale pořád to mělo takové to kouzlo Harryho Pottera, kvůli kterému je to takový trhák. Rozhodně doporučuji se na to prknout, stojí to za to. Asi nejlepší na tom je to, že dokázali skloubit tradičního Harryho Pottera s problémy obyčejného puberťáka. I písničky stojí za to. Má to kolem 20 dílů po deseti minutách. Takže přibližně 2 a půl hoďky. 
Susan
P.S. Vím, že jsem se tady dlouho nevyskytovala, za to se omlouvám. Za prvé jsem na to jaksi neměla náladu a zadruhé se naši profesoři rozhodli z nás sedrat kůži.
Co když se všechno změní? - 15. kapitola
12. února 2012 v 16:36 | Susan
15. kapitola - Konečné rozhodnutí
Za dveří vykoukla Willova černá čupřina.
" Crowley vás chce vidět." Řekl a ustoupil, abychom já a Lizzy mohli vejít. Díky narůstající nervozitě, jsem se jeho kancelář prohlédla jen zběžně. Spíš jsem se zaměřila na muže sedícího za stolem. Tak to je Crowley. Představovala jsem si ho úplně jinak. Rozhodně ne tak…tak… normálně? Kdyby na sobě neměl pláštěnku, mohl být i obyčejný pekař nebo něco podobného. Ale pak jsem si uvědomila, že Willa nebo Halta bych na hraničáře taky netipla, tak co.
Zatímco Lizzy zaujala něco moc zajímavého na jejích botách, já jsem nasbírala dost odvahy na to, podívat se Crowleymu do očí. Snažila jsem se vypadat vyrovnaně a sebevědomě. Ale nevím, do jaké míry se mi to povedlo.
" Takže ty jsi Sarah." Jako první promluvil Crowley.
" Ano, pane." Kývla jsem na souhlas.
" Hodně jsem o tobě slyšel."
" To jsi dokážu představit." Podotkla jsem s trpkostí v hlase.
" Neboj, nic hrozného to nebylo." Usmál se na mě.
" Jak jistě víte,vaše přítomnost tady není zcela… jak bych to řekl… normální a určitým lidem to dělá starosti. Ještě před půlhodinou jsem byl skálopevně rozhodnut, že se obě dvě vrátíte domů."
To snad ne!!! To nemůže být pravda. Tolik jsem si na to tady zvykla. Nedokázala bych už žít normální život 16-leté holky.
" Ale určité argumenty ze strany Halta a hlavně Willa," Willovi pod jeho pohledem stoupla červeň do tváří.
" mě přesvědčili, že vaše přítomnost by přece jenom mohla být užitečná, hlavně v případě tebe Sarah."
Teď jsem se pro změnu červenala já.
" Děkuju, pane." Zašeptala jsem.
Po Crowleyho prohlášení se Lizzy konečně rozhodla vstoupit do rozhovoru.
" Promiňte, řekl jste, že bychom BYLY užitečné? To množné číslo mi tam nesedí."
" Ano, řekl jsem byly. Pokud s tím budeš souhlasit Lizzy, šla by si do k někomu do učení stejně jako Sarah." Potvrdil svá slova Crowley.
" Cože? Já a do učení? Jste si jistý, že je to dobrý nápad?"
" Naprosto jistý. Překvapuje mě ale, že si se hned nezeptala, kam by jsi šla. Copak nejsi zvědavá?"
" To ne, jsem zvědavá, jen mě to překvapilo."
" Tak v tom případě bych ti to měl říct. Šla by jsi do učení snad k tomu nejlepšímu léčiteli, co je v Araluenu. Naučila by si se jeho tajemství, dokázala zbavit lidí bolestí, ale je i způsobit, to by záleželo na okolnostech." Všimla jsem si, že při tom posledním Lizzy viditelně zbledla.
" Naučila by jsi se rozuměn přírodě a žít s ní v souladu. Poznávat bylinky a bůh ví co ještě. Tak daleko zas moje znalosti nesahají. Takže se ptám, přijmeš moji nabídku?" Podíval s na ni zkoumavým pohledem.
" Já nevím… Nedokážu se rozhodnou tak rychle." Takhle nervózní a roztěkanou jsem ji ještě neviděla. Ta nabídka ji musela rozhodit víc než jsem předpokládala. Já samotná jsem byla překvapena Crowleyho nabídkou. Natožpak Lizzy.
" S tím jsem počítal. Myslím, že Halt vám řekl, že zde plánuje zůstat ještě další dva dny, takže na promyšlení mého návrhu budeš mít dostatek času." Řekl Crowley a povzbudivě se na ni usmál.
" Řekl bych, že už půjdeme. Tady Sarah se už nemůže dočkat, až zase začne cvičit, že? Hlavně vrhání nožů." Poznamenal Halt a na tváři se mu usadil škodolibý usměv.
Jen jak jsem to slyšela jsem si útrpně povzdechla. A to jsem jsi myslela, že mě dneska ještě nechá být. Ach jo. Zítra zas nebudu cítit ruce. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Crowleyho pohledem. Ten při pohledu na mě usilovně potlačoval smích. No super.
* * *
Už asi dvě hodiny jsem stála na cvičišti a už jsem necítila zápěstí. Celé ty dvě hodiny jsem s Haltem a Willem trénovala vrhání nožem. Ze stoje, z leže, ze skoku… cítila jsem se jak vymačkaný citrón.
" Nemyslíš, že už to stačí Halte? Já už nemůžu."
Zrovna jsme trénovali hod v běhu. Ale spíš to vypadalo tak, že mě Halt nechal nahánět psem po celém cvičišti. To mu nedaruju. Opírala jsem se o kolena a snažila jsem se nějak uklidnit zběsilý tlukot srdce.
" Víš co se říká. Těžko na cvičišti, lehce na bojišti." Poznamenal Halt.
"S tím … nemůžu … nesouhlasit." Vysoukala jsem ze sebe.
Naštěstí i Halt byl toho názoru, že toho pro dnešek bylo dost.
" Vrhání nožů tedy zatím necháme být." Kdybych nebyla tak unavená, začala bych tancovat oslavný tanec. Už jsem se viděla, jak ležím na pohodlné posteli a…
"Ale zaměříme se na tvé teoretické znalosti. Což znamená mapy, zákony, povinnosti apod. Budou to skvěle strávené dvě hodiny nemyslíš?" Řekl a s tím se otočil a zamířil do hradu.
Já jsem se jen ploužila za ním. Někdy ho fakt nesnáším.
* * *
=Stejný čas, ale úplně jiné místo …=
Kolem zuřila bouřka. Oblohu protínaly blesky a každou chvíli zarachotil hrom. Do oken bušil vytrvale déšť a černota venku vyvolávala pocit, jako by už nikdy nemělo vysvitnout slunce. Právě tuto podívanou měla přímo před sebou. A užívala si to. Milovala pocit moci, který ji uchvátil, když se místnost naplnila surovou energií. Tak velkou až ji vstávaly vlasy na zátylku.
Dokázala vycítit energii všude. V přírodě, v kamenu, ve zvířatech i v lidech. Když chtěla, mohla vstřebávat energii do sebe a stát se silnější, mohla ji někomu dát a tak mu zachránit život, ale i naopak. Ve svých rukou držela moc, o které si ostatní mohli jenom zdát. Tak ji to učil její otec. Naučil ji jak svou moc ovládat a jak z ní těžit. Milovala ho. Hrozně moc. A oni jí ho vzaly. To kvůli nim přišla o jediného člověka, který jí rozuměl. Museli za to zaplatit.
" Má paní?" ozval se pisklavý hlas ode dveří.
" Co chceš? Copak nevíš, že jsem nechtěla být rušena?" Z mého hlasu odkapával chlad. Cítila jsem, jak se ten skřet strachy přikrčil.
" Promiňte, má paní. Ale právě dorazil posel s novými zprávami z hradu, paní."
" Doufám, že jsou dobré."
" Velitel hraničářů rozhodl, že ty dvě tady zůstanou. Sarah zůstane u hraničářů a tu druhou chtějí poslat za nějakým léčitelem na sever, aby ji učil, má paní."
Spokojeně jsem se usmála. Vše vycházelo, tak jak mělo.
" Výborně. Crowley jedná přesně podle mého plánu. I když o tom neví. Vyřiď našemu člověku, že odměna ho nemine. Jasné?"
" Ano, má paní."
" Dobře. Teď zmiz."
Skřet se uklonil a odešel z místnosti.
Byla jsem potěšena s novým vývojem událostí. Jestli to takto půjde dál, moje pomsta bude brzo dokonána.
Jsem zase mezi živými...
12. února 2012 v 16:33 | Susan
|
Oznámení
Jak to tak vypadá, vyhrabala jsem se ze svého hrobu a jsem zase zpět!!!
To jste rádi, co? 
I když jsem neplánovala až tak dlouhou nečinost, stalo se.
Ale jako ospravedlnění za chvilku přidám 15. kapitolu k Co když se všechno změní?
Doufám, že se bude líbit protože mě připadá divná. Mám z ní blbej pocit.
Takže teď můžu slavnostně přísahat, že se budu pilně věnovat svým povinnostem blogerky.
Zatím ahoj!!!
Susan
Skutečná realita - 5. kapitola
23. prosince 2011 v 20:26 | Susan
Tak jsem zase po dlouhé době zpátky a rovnou s předčasným dárkem k Váínocům.
Doufám, že se vám bude líbit.
Susan
5. kapitola
Nějaký muž z MI-6 mě zavezl domů. Hned jak jsem vystoupila, šlápl na plyn a už ho nebylo. Povzdechla jsem si. Měli to být úplně obyčejné prázdniny s kamarádkami v Londýně a ono se to tak zkomplikuje.
Otevřela jsem zahradní branku a po cestičce jsem šla k domu. Naštěstí mi Emily, ještě než jsem odešla strčila náhradní klíče.
Zrovna když jsem si zouvala boty, vykoukla ze dveří Emilyna hlava.
" Á, už jsi tady. Skvěle. Právě jsem chtěla chystat na stůl večeři." Usmála se na mě a vrátila se zpátky do kuchyně. Původně jsem si chtěla ještě zajít do pokoje, abych si to mohla všechno v klidu promyslet, ale jsem si jen šla umýt ruce a rovnou zamířila do jídelny.
Přišla jsem jako poslední , všichni už byli u stolu.
" Omlouvám se, že jsem přišla pozdě. Trochu jsem se ztratila." Řekla, když jsem si sedala za stůl.
" Ni se nestalo. Dalo se to očekávat, když jsi tady nová." Přijal mou omluvu Jack a dal se do jídla. Nechala jsem to tedy být a po Jackově vzoru jsem vzala do ruky vidličku a začala jíst, i když jsem cítila, jak mě Eva propaluje pohledem. Snažila jsem se to ignorovat.
Celý večer se Eva snažila se mnou zůstat o samotě. A naštěstí pro mě, jsem její snahu úspěšně mařila. K její zlosti, samozřejmě. Nějak podvědomě jsem tušila, že to co dočinění s MI-6, i když jsem neměla tušení, jak by se to dozvěděla.Dařilo se mi jí vyhýbat až do desíti večer. Zrovna jsem šla po schodech do patra, když se z obýváku vyřítila Eva a s vyzývavým pohledem šla ke mně. Povzdechla jsem si. Teď už jí neuteču a ona to moc dobře věděla.
" Proč jsi nastoupila do auta s tím divných chlapem?" Hezky na rovinu. To je celá Eva. Vrtalo mi hlavou, jak to sakra ví, jediná možnost byla, že mě sledoval, ať už z jakéhokoliv důvodu.
" Tohle není pravé místo pro takový rozhovor." Řekla jsem a šla do našeho pokoje následována Eva.
Jakmile se za námi zavřely dveře, výslech začal.
" Tak prosím. Máš co vysvětlovat." Sedla si na postel se založenýma rukama na prsou. Pomalu se ve mně narůstal vztek, ale já ho zatlačila někam hodně hluboko.
" Eva, ty to nechápeš. A já ti to vysvětlit nemůžu i kdybych chtěla." Vysvětlovala jsem ji frustrovaně. Tak moc jsem si chtěla s někým o tom promluvit.
" Sarah, víš, že mě můžeš říct všechno a nedostane se to k nikomu jinému."
" Samozřejmě, že to vím, ale toto je úplně jiná situace. Tady už nejde jen o ty pitomý holčičí tajemství." Sedla jsem si na svou postel.
" A co tedy jde? Vím jen, jak si nasedala do toho auta a v hlavě mám spoustu šílených domněnek proč." Snažila se Eva. Nechtěla jsem se jí dívat do očí, a tak jsem radši vstala a přešla k oknu.
" Jak o tom vlastně víš? Sledovala si mě?" zeptala jsem se jí přímo.
" Ne, to ne. Emily mě poslala, abych ti řekla, kdy bude večeře, a protože jsi říkala, kam jdeš, nebylo těžké tě najít. Doopravdy jsem tě nesledovala. Byla to jen náhoda, že jsem tam přišla zrovna ve chvíli, kdy jsi nastupovala do toho auta."
Uff. Byla jsem hrozně ráda, že jsem se v ní spletla. Rozhodla jsem se. Tajné, netajné. Já si o tom potřebuji s někým promluvit.
" Ten muž, kterého jsi viděla se jmenuje Lewis a je šéfem speciálních operací MI - 6."
" Cože? Pokud to má být vtip, tak dost blbej."
" Pokud chceš znát pravdu, tak poslouchej a nepřerušuj mě." Začala jsem všechno vykládat od úplného začátku. Zatímco jsem mluvila, Eva jen seděla a poslouchala.
" Tak, teď už víš naprosto vše. Věříš mi to?"
" Já nevím. Opravdu nevím. Jsem si jistá, že o takové věci by jsi mi nikdy nelhala, ale zároveň to zní tak neuvěřitelně…" Jen bezmocně rozhodila rukama.
" Chápu, jak to myslíš. Být na tvém místě, taky bych tomu nevěřila, jenže nejsem a hrozně bych potřeba něčí podporu. Navíc, jsem ti to ani neměla říkat. Všechno je to tajné." Opřela jsem se o parapet a sledovala tmavnoucí oblohu.
" Sarah, jsem tvá kamarádka a nikdy nenechám na holičkách. Já ti věřím Sarah. Věřím ti."
" Díky, ani nevíš, co to pro mě znamená." Spadl mi kámen ze srdce.
" Myslím, že vím." Usmála se.
" Ale teď by mě spíš zajímalo jestli jeho nabídku přijmeš."
" Jenže to je to, co právě nevím." Postěžovala jsem si. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat. Na jedné straně mě tento život vždy lákal, ale na druhou stranu…
" Lewis uhodl správně, že takový život mě hodně láká, ale největší starost mi dělají rodiče Eva, nesouhlasili by s tím. A navíc je nechci opustit."
" Na rozum se vykašli. Věř tomu, co ti říká srdce." Poznamenala a odešla zpátky dolů. Já jsem měla o čem přemýšlet. Mám to přijmout? Musela jsem uznat, že mě to hodně lákalo. Frustrovaně jsem si složila hlavu do dlaní. Fajn. Rozhodla jsem se. Nikdy jsem si nenechala mluvit do toho, jaký vedu život, ať to byli rodiče, přátelé nebo profesoři. Já to přijmu.
* * *
Seděla jsem v autobuse vedle Eva a čekala jsem až se rozjedeme. Doufala jsem, že řev motoru přehluší náš rozhovor. Konečně, ten sterý řidič konečně šlápl na plyn a my jsme se rozjeli. Tak fajn. Jdu na to.
" Eva, už jsem se rozhodla." Začala jsem.
" Opravdu? Víš, že ať si se rozhodla jakkoliv podpořím tě, že ano?"
" Jo, to vím." Smála jsem se. " Rozhodla jsem se to,… přijmout." Řekla jsem přece jenom opatrně. Ale strachovala jsem se zbytečně.
Eva se na mě potutelně usmála a řekla: " Víš, že jsem to i tak nějak tušila? Jsem ráda, že jsi ti přijala, protože vím, že jinak by sis to jen vyčítala."
" Ty mě máš už prokouknutou, že?" smála jsem se.
" No jasně, to to ještě nevíš?" Obě dvě jsme se začaly smát.
" Hej, čemu se vy dvě tak smějete?" ozvala se za našimi zády Lizzy.
" Ničemu. To jen tak." Řekla jsem a při pohledu na Eva jsem se začala zase smát.
Šťastné a veselé Vánoce!!!
23. prosince 2011 v 20:06 | Susan
|
Oznámení
Tak nám pomaličku končí rok 2011 a s tím přichází nejoblíbenější svátky roku. Ano hádáte správně, jsou to Vánoce!!! Připadá mi, že tento rok utekl hrozně rychle, ani jsem se nestihla rozkoukat a už se blíží konec prvního pololetí. Ale myslím, že nejsem jediná. Musím se přiznat, že i teď si vůbec neuvědomuju, že už zítra je Štědrý den a Ježíšek nám přinese dárky pod stromeček. Tak nějak na tu vánoční náladu při tom všem shonu nezbylo místo. Ale to mi nebrání v tom, abych vám všem a hlavně mým milovaným sb-čkům popřálá veselé Vánoce plné pohody, bohatého Ježíška a vše nejlepší v novém roce!!!
popřálá veselé Vánoce plné pohody, bohatého Ježíška a vše nejlepší v novém roce!!!Vaše Susan
Rozbřesk
26. listopadu 2011 v 11:34 | Susan
Zatmění
26. listopadu 2011 v 11:22 | Susan