Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

17. kapitola - Co když se všechno změní?

28. ledna 2013 v 19:05 | Susan
Tak tady je slibovaná 17, kapitola.
Užijte si ji. :)

17. kapitola - Macindaw
Hradby Macindawu jsme uviděli těsně před setměním. Bylo uklidňující vědět, že už jsme u cíle své cesty. Hlavně proto, že všeho nejvíce jsem toužila po teplém jídle a spánku. Jak jsme se blížili k hradu, stráž začala pomalu spouštět padací most. Byly jsme očekáváni. V doprovodném klapání kopyt koní jsem vjeli na nádvoří, kde na nás už čekal lord Orman, hradní pán.
" Vítejte na mém hradě!" usmíval se na nás jako na staré známé, i když jsme se ještě nikdy nepotkali, tedy … aspoň u většiny z nás tomu tak bylo. Zesedli jsme a šli vstříc hradnímu pánu.
"Zdravím vás, lorde Ormane. Jsem rád, že Vás znovu vidím." Mírně se uklonil Will. Ještě u hradu Norgate jsme se dohodli, že nás představí Will, který se již s lordem Ormanem setkal.
" Já také Wille." Odpověděl mu s úsměv a svůj pohled stočil na nás. Jasný pokyn k tomu, aby nás Will představil.
" Můj pane, dovolte, abych vám představil hraničáře Halta, jeho žákyni Sarah a Lizzy, žákyni Malcolma."
Já s Haltem jsme se po vyslovení našeho jména sklonily hlavy na znamení úcty. Jen Lizzy tam stála jako solný sloup, nejistá, jak se má chovat.
" Velice mě těší. Jsem poctěn, že mohu poznat první ženu v hraničářském sboru."
Při jeho slovech mě polila červeň.
" Děkuji vám, můj pane." Řekla jsem a sklonila hlavu, abych ukryla své rozpaky.
" Po dlouhé cestě jste jistě unaveni. Jste srdečně zváni k mému stolu." Řekl lord Orman a my ho následovali do srdce hradu.
* * *
Byla půlnoc. Stál jsem na cimbuří a sledoval ty světélkují body na noční obloze. Nemohl jsem z mysli vytlačit ten večer. Bylo to něco úžasného. Její blízkost ve mně vyvolávala pocity, na které nejsem zvyklý. Při pohledu do jejích očí si připadám, jako by vše ostatní kolem mě přestalo existovat. A její rty, tak blízko těch mých rtů. Tak rád bych ji řekl, že… Ne. To nemůžu. Co když mě odmítne?
" Wille?" otočil jsem se za hlasem.
" Halte? Co tu děláš?" zeptal jsem se. Halt mezitím přešel vedle mě a opřel si ruce o cimbuří.
" Řekl bych, že to stejné co ty. Potřeboval jsem přemýšlet."
" Nad čím?"
" To je teď jedno. Moje problémy se jen tak nevyřeší, ale ty tvoje už mohli být vyřešené dávno."
Tak teď jsem doopravdy nevěděl, co si mám myslet.
" Jak to myslíš Halte?"
" Tak jak to říkám. Jsi pro mě jako syn Wille a chtěl bych, aby si byl šťastný." Odmlčel se a já byl čím dál víc zmatený. Samozřejmě mě hřálo u srdce vědomí, že mě Halt bere jako svého syna, kterého nikdy neměl, ale nechápal jsem, jakou to teď má souvislost.
" Něco ti poradím. Nebraň se tomu. Dívá se na tebe stejně jako ty na ni tenkrát ve stáji." Řekl a nechal mě tam samotného se svými myšlenkami. Jak to, že jsem si ho v té stáji nevšiml?
* * *
Už brzo ráno nás Halt vyhnal z postele. Já s Willem jsme vstali celkem ochotně. Zaprvé jsme na to byli zvyklí a zadruhé jsme věděli, co by se stalo kdybychom nevstali. Jen Lizzy odmítala vylézt z postele. Nechali jsme ji tak a odešli do jídelny a snídani.
Zrovna jsme s Willem pili už druhou misku kávy, když se celým hradem roznesl hrozný výkřik. Já s Willem jsme se na sebe jen uculili a dělali jako by nic. Ani ne za minutu do jídelny vstoupil klidným krokem Halt. Sedl si, nalil si kávu a stejně jako my, dělal jako by nic.
Neodolala jsem. Musela jsem se zeptat.
" Doopravdy jste to udělal?"
" Nevím o čem to mluvíš Sarah." Ušklíbl se. Jen chvilku po Haltovi se do jídelny přiřítila Lizzy, mokrá až do morku kostí.
" Co jste si sakra myslel, že děláte? Zbláznil jste se?"
Já s Willem jsme se snažili nevyprsknout smíchy. Myslím, že příště si Lizzy dvakrát rozmyslí, než odmítne vstávat.
" To je, myslím si že, zcela zjevné. A ne, nemyslím si, že jsem se zbláznil" Odpověděl ji Halt a ruce si zkřížil do střízky před obličejem.
" Vám snad připadá normální polévat lidi po ránu ledovou vodou?"
" Nemám rád, když něco musím opakovat dvakrát. To už by jsi mohla vědět. A rada pro příště, když řeknu vstaň, tak vstaneš." S tím dopil zbytek kávy, zvedl se od stolu a odešel.
" No viděli jste to? Je to blázen." Otočila se Lizzy na nás. Ani nečekala na odpověď a odešla se převléct.
* * *
Asi za půl hodiny jsme už vyráželi směrem k Grimmdelskému lesu. Lizzy se už vzpamatovala z ranního budíčku a teď se na ni začalo projevovat jisté napětí a strach z neznámého. Nedivila jsem se ji. Ale podle Willa je Malcolm milý a ochotný člověk se smyslem pro humor. Řekla bych, že se u něho Lizzy bude mít dobře.
Když jsme dorazili k lesu, čekal nás tam Trobar, velký a statný chlap. Při pohledu na něj jsem si připadala jako trpaslík.
" Trobare! Jsem hrozně rád, že tě znovu vidím? Jak se má Stín?" přešel k němu Will.
" Ja te-be t-ky. Ma se do-obre." A jako důkaz se z lesa vynořila černobílá fena.
" Stín!" Jakmile fena uslyšela hlas svého bývalého pána, rozeběhla se za ním a radostně štěkala.
" Jsem taky rád, že tě znovu vidím." Usmál se Will a podrbal ji mezi ušima. Stín mu za to olízla ruku.
" Poj-te." řekl nám Trokar a zamířil do lesa. My jsme sesedli ze sedel. Na to abychom jeli na koni, byla ta pěšina moc úzká.
Asi za hodinu jsme dorazili na okraj velké paseky a tam jsme spatřili pěkný přízemní domek s doškovou střechou, postavený z tmavého dřeva. Byly jsme u cíle.
Pokradmu jsem se podívala na Lizzy. Vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Při pohledu na ni, mě začalo hryzat svědomí. Vždyť je to vlastně moje vina, že je tady. Zahnala jsem podobné myšlenky. Teď není čas se utápět v minulosti.
Koně jsme uvázali ke stromu a došli doprostřed paseky.
" Vždyť tady nikdo není." Ozvala se Lizzy. Já jsem mezitím nenápadně prohlížela okolí a všimla si toho, co Lizzy uniklo.
" Podívej se pořádně." Řekla jsem ji a společně s Haltem následovala Willa, který šel naproti Malcolmovi.
" Wille! Rád tě znovu vidím." usmíval se na nás Malcolm.
"Já tebe taky. Vůbec se to tu nezměnilo. Malcolme, dovol abych ti představil mého bývalého učitele hraničáře Halta, jeho současnou učnici Sarah a nakonec tvoji žačku Lizzy." Představil nás postupně Will.
" Velice mě teší. Tak ty jsi ta, kterou mám učit?" řekl a upřel na Lizzy pohled.
Ta pod jeho pohledem zrudla a upřela pohled na špičky svých bot.
" Jo, to jsem." Zamumlala.
" Moc upovídaná není, že?" prohodil Malcolm směrem k Willovi.
" To se brzo změní. Za chvilku budeš chtít, aby mluvit neuměla." Odpověděl mu Will s vážnou tváří.
" Uvidíme." Řekl a usmál se na nás.
" Dáte si kávu? Po předchozích zkušenostech jí mám nadbytek, že Wille?" Ten se je mírně začervenal a dělal, jako by jeho poznámku neslyšel.
" Pokud máš i med, nepohrdneme." Převzal slovo Halt a po Malcolmově kývnutí ho následoval do chaty. My ostatní v závěsu za ním.
* * *
" Je úžasná Malcolme. Tak dobrou jsem ještě nepila." Řekla jsem a znovu si usrkla té lahodné kávy.
" Děkuju. Je z Aridy. Takže doufám, že mi ji všechnu nevypijete!" odpověděl mi s na oko vážnou tváří, ale s jiskřičkami v očích.
" Tak, myslím, že by jsme měli přejít k formálním věcem." Změnil téma Malcolm, když dopis svou kávu a odkašlal si. " Lizzy, ty vlastně ani nevíš, co přesně tvoje učednictví bude obnášet, že?" hádal s pohledem upřeným na ni.
" Ten divnej vousáš, se kterým jsem mluvili, něco naznačil, ale moc moudrá jsem z toho nebyla."
Divnej vousáč? To fakt? Willa jsem musela praštit do zad, když se začal hrozně smát a málem se udusil kávou, kterou zrovna pil.
" Co přesně ti řekl?" Na to se Lizzy chvilku zamyslela.
" No, mluvil o utišení a způsobení bolesti, přírodě a bylinkách."
" Tak to je velmi jednoduše řečeno. Ale v podstatě je to tak. Až absolvuješ učení u mě, staneš se léčitelkou se vším všudy. Tvým hlavním lékem budou, jak už si říkala, bylinky. Naučíš se jejich stavbu, účinky, kombinování i lokality, kde se vyskytují. Dále pak ošetřování tržných ran, zpevnění zlomeniny i jak rozpoznat otravu. A nakonec tě naučím jedy připravovat. Nikdy nevíš, kdy se bude hodit někoho otrávit. Jen tak mimochodem, byl to požadavek Halta. Ale to na tom nic nemění, naučil bych tě tak jako tak."
Zároveň s Willem jsem se se zájmem podívala na Halta. Jaký k tomu měl důvod? Halt zaregistroval náš pohled a jen mírně zavrtěl hlavou. Teď ne.
Nastolilo se ticho. Malcolm řekl, co chtěl a čekal na Lizzyinu reakci, popřípadě otázky a my jsme se nechtěli zapojovat do rozhovoru, který se nás netýká.
Znovu jsem začala přejíždět očima místnost. Nebyla moc velká, tak akorát pro pět lidí. Seděli jsme u dubového stolu na dřevěných lavicích hned pod oknem. Naproti stolu byl krb, nad kterým se sušili různé snítky bylinek a různých plátěných pytlíčků a viselo pár pánviček. Hned vedle něj bylo vykládané dřevo na otop, u dveří stála menší postel, spíš lůžko, s malým stolečkem plným různých mastiček a obvazů. Zde asi ošetřoval raněné. Na druhé straně pokoje se pak stavěli na obdiv dvoje dveře, stejně jako stůl a lavice, z dubového dřeva. Malé, ale útulné.
Zrovna jsem se nadechovala, abych požádala o další misku kávy, když se z venku ozval křik. Než jsme stihli vůbec nějak zareagovat, pár velkých nohou zadupal na schodech a verandě a do chaty vpadl Trobar.
" Ma-com. Ja vid-et hroz-nnou be-tiji. Ona jít po d-vou a vy-adat -ako -edvěd." V tom okamžiku už stál Will s Haltem na nohách a zvedali své luky.
 

JSEM ZPĚT!!!!

28. ledna 2013 v 13:05 | Susan |  Oznámení
Po velmi, velmi velmi dlouhé době jsem zase zpět.
Vím, že jsem se tady neoběvila skoro PĚT měsíců, ale co se dá dělat.
Abych vám ale vynahradila to dlouhé čekání, ještě dnes večer přidám
další kapitolu k Co když se všechno změní.
Snad se na mě za tu dlouhou dobu nezapomněli a u kapitolek se objeví aspoň jeden komentář.
Psaní zdar! :D
Susan

POZASTAVUJI!!!!!

11. září 2012 v 15:07 | Susan |  Oznámení
Rozhodla jsem se, že tyto stránky na nějakou dobu pozastavím.
Nemám chuť na psaní ani na nic jiného, co se blogu týče.
Příjde mi to lepší řešení, než kdybych ho zrušila.
Díky za pochopení!
Susan
 


Nový desing!!!

15. srpna 2012 v 14:27 | Susan |  Oznámení
Tak jsem zase po dlouhoé době zpět mezi vámi! Usmívající se
Vím, že jsem byla dlouho pryč a omlouvám se za to.
Tento desing jsem našla před chvilkou na netu. Jednoduše jsem ho sem musela dát.
Tak moc se mi líbil! Když tak mi napište, co na to říkáte vy. Jsem hrozně zvědavá! Mrkající
Takže zatím ahoj!!!

Skutečná realita - 7. kapitola

6. července 2012 v 19:47 | Susan
Je tu další kapitola. Bohužel se v ní nedočkáate žádné akce ani napětí, ale pro pokračování je celkem
dost důležitá. Snad se vám bude líbit.Smějící se
Vaše Susan
P.S. Je to teď poslední příspěvěk na celkem dlouhou dobu. Jedu totiž k babičce a ta nemá počítač natož internet. Mrkající
Proto jsem se taky snažila dopasat tuto kapitolu dřív než zítra odjedu. Můžu jen doufat, že oceníte moji snahu, i když vás (hlavně moje SB-čka) tak zanedbávám.

7. kapitola
Tak teď je to ověřeno. Zbláznil se. Jinak by ho nikdy nenapadla tahle stupidní …
" … zkouška?! Zkouška?! Copak vám nedošlo, že jsme při tom oba dva mohli přijít o život?!" Patrick zuřil. Z očí mu šlehaly blesky a prsty drtil opěrky křesla. A nebyl sám. Byla jsem jen krůček od toho, abych mu jednu vrazila.
" Nebezpečí bylo minimální. Byli to jen obyčejní poskoci, kteří bylo daleko pod rámec tvých schopností."
" To možná byli, ale co Sue? Nemá ani výcvik a vy ji hned pošlete do terénu.Pokud by se to nějak zvrtlo, sama by se z toho nemusela dostat." Trval si na svém Patrick.
" Byl jsi tam ty a my jsme mohli přezkoumat její předpoklady pro tuto práci." Pokrčil jen rameny Lewis a považoval tuto věc za uzavřenou. Jeho pohled se stočil na mě.
" S tvým výkonem jsme byli spokojení. Naplnila jsi naše očekávání a co se týče tvého výcviku, není třeba otálet." Tím oznámením mi vyrazil dech.
" Cože? Jsem tu se školou, nemůžu si jen tak zmizet bůh ví na jek dlouho. Mé profesory by trefil šlak. Navíc si musím teprve promluvit s rodiči. A říct jim aspoň poloviční pravdu." Lewis se jen ušklíbl.
" V tom nevidím problém. Odjedeš společně se svými spolužáky zpátky do Brna a po dvou dnech se zase vrátíš. " Začínám mít těch jeho nic neříkajících úšklebků plný zuby.
" Děkuji. Jak dlouho bude ten výcvik trvat?"
" To záleží jen na tvých schopnostech, ale zatím je naplánován na dva až tři roky."
Dva až tři roky, ale co maturita, rodiče a ostatní?
" Co bude se školou a s příbuznými? Budou se jistě ptát." Zeptala jsem se.
Lewis mi neodpověděl a jen mi podal modrou složku s mým jménem. Zvědavě jsem ji otevřela. Hned první papír mě zaujal svým nadpisem POTVRZENÍ O PŘIJETÍ NA EKONOMICKÉ LYCEUM KRÁLOVNY ALŽBĚTY, LONDÝN. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Podívala jsem se na datum. To jsem si mohla myslet. To potvrzení bylo vystaveno o týden dřív než jsem se vůbec s Lewisem potkala. Všechno měli naplánované dopředu. Jakoby si byli jistí, že přesně toto udělám. Nechápala jsem to.
" Dobře. A kde budu bydlet? Pochybuju, že bych mohla lítat sem a tam."
" Až do konce tvého studia ne lyceu zůstaneš u rodiny Parkerových. Pak se uvidí."
" Teď pokud nás omluvíš Sue, rád bych si tady s Patrickem promluvil o samotě."
" Jistě." Řekla jsem složku položila na stůl.
" Tu složku si nechte, jsou tam informace, které se vám budou jistě hodit." Kývla jsem, vzala si ji zpátky a odešla.
Jakmile jsem zavřela dveře, oddechla jsem si. V Lewisově společnosti jsem se nedokázala uvolnit. Připomínal mi kobru připravenou, útočit, kdykoliv se ji zachce. Povzdechla jsem si. Neměla bych si stěžovat. Tohle jsem si vybrala sama.

* * *
" Tak jak to dopadlo?" zeptala se mě Eve hned, jakmile se za námi zavřely dveře od pokoje.
" Už je to vyřešené. Výcvik by měl v září." Řekla jsem s nejistotou v hlase.
" To je snad dobře, ne? Sama si si to vybrala." Nechápala mě Eve. Ani se ji nedivím. Sama jsem se v sobě nedokázala vyznat.
" Eve, já to vím! Nejde o to. Co budu dělat, ale kdo mi to přikáže. Nevadí mi být ve službách Anglie, konec konců jsem se tady narodila, ale po té Lewisově zkoušce si nejsem moc jistá, jak moc mu záleží na životech agentů. Hlavně když dosáhne svého." Opřela jsem se zády o stůl. Ať bych to chtěla sebevíc změnit, stejně se mi to nepodaří. Je zbytečné o tom přemýšlet, pokud to nemohu změnit.
" V tomto ti neporadím Sue. Toto nemůžeš změnit, jen se s tím smířit. A kdyby si něco málo mohla udělat, počkala bych na tvém místě aspoň do konce výcviku. Jak dlouho vlastně bude trvat?" zajímala se Eve a vyškrábala se na svou postel.
" Podle Lewis tak dva až tři roky." Oznámila jsem ji se strachem, jak to vezme.
" Dva až tři roky? Děláš si srandu? A co maturita a tví rodiče? To je jen tak necháš v Brně?"
" Ne samozřejmě, že ne. Chci jim říct pravdu. Tedy… aspoň částečnou. A co se týče školy, tak už jsem přijatá na Ekonomické lyceum královny Alžběty tady v Londýně." Odpověděla jsem ji.
" Takže se skoro tři roky neuvidíme. Nepůjdeme spolu na poslední zvonění, maturiťák ani se spolu potom neopijeme, že už to máme konečně za sebou."
" Je mi to moc líto." Teprve teď jsem si uvědomila, že i přesto kolik jsem dostala, jsem toho hodně ztratila.
" Slib mi, že budeš psát."
" Jasně. Tak často, že z toho budeš na prášky." Zasmála jsem a potlačovala slzy. Uvědomila jsem si, že pomalu končí jedna etapa mého života. A já nevím, jak bude vypadat ta další.
" Měli by jsem jít. Emily nás bude čekat na večeři." Ozvala se Eve a vytrhla mě z nostalgické nálady.
" Tak to ji nesmíme nechat čekat." řekla jsem a ruku v ruce jsme sešli do jídelny.
Emily se překonala. Nic tak dobrého jsem nejedla už hodně dlouho.
" Bylo to moc dobré. Klidně bych si přidala, kdyby mi zbylo v žaludku místo." Pochválila jídlo Lizzy.
" Díky." Řekla Emily a začala sklízet ze stolu.
Já s Lizzy, Eve a Sabin jsme už byly na odchodu, když mě zastavil hlas Jacka.
" Sue? Mohla by jsi tady ještě chvilku počkat?" Překvapeně jsem zamrkala.
" Jasně." Odpověděla jsem a sedla si zpátky ke stolu. Holky mezí tom odešli. Slyšela jsem, jak se jejich hlasy ztrácí na zahradě.
Jack ještě počkat, až se k nám přisedne i Emily a teprve pak promluvil.
" Sue. I když si u nás teprve dva týdny, přirostla jsi nám k srdci. A nechtěli bychom, abys se dostala do nějakých problémů." Takto zmatená jsem nebyla už hodně dlouho.
" Nějak nechápu, co se mi snažíte říct." Slova se teď ujala Emily.
" Víš Sue, včera, když jste byli pryč, nás navštívil dost divný chlap a museli jsme mu slíbit, že si tě tu necháme do té doby než dostuduješ. Udělali bychom to i dobrovolně, ale on nám za to slíbit celkem slušnou částku."
" Ten muž se nám vůbec nelíbil. Působil chladně a nebezpečně." Navázal na ni Jack.
" Bojíme se, že si se zapletla do něčeho nelegálního." Převzala slovo zase Emily.
I když jsem byla překvapená jejich starostí, chápala jsem jejich obavy.
" Jsem ráda, že jsem vám přirostla k srdci stejně jako vy mě. Můžu vás ujistit, že nic nelegálního to není. Vlastně jde o to, že jsem byla přijat na Ekonomické lyceum královny Alžběty a potřebovala bych tu poslední rok bydlet. Chtěla jsem si o tom s vámi promluvit sama, ale ten člověk ze školy mě jaksi předběhl." Nikdy mi nedělalo problém zalhat, když to bylo potřeba. A navíc, pro jejich vlastní dobro je lepší, když nebudou vědět všechno.
" Opravdu? To jsi nás překvapila. Nevěděli jsme, že si se rozhodla zůstat v Londýně. A nemusíš se bát. U nás můžeš klidně zůstat." Usmála se na mě Emily.
" Moc vám děkuju. Snad vám tady nebudu překážet."
" Ty a překážet? Bereme tě skoro jako rodinu. Pojď sem, ať tě můžu obejmout a pogratulovat ti. Ů řekla Emily a odejmula mě. Připadala jsem si jako v objetí své tety.
" Ještě jednou díky. Vám oběma." Zašeptala jsem jí do ramene.
" Nemáš zač, Sue. Nemáš zač." usmál se na mě Jack.

* * *
Hned jak se za mnou zavřely dveře, vrhla se na mě Lizzy.
" Jak to mysleli až do konce školy? Copak se s námi nevrátíš do Brna?"
" A copak ty nevíš, že je neslušné poslouchat za dveřmi?!"

Kam dál