Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Červen 2009

Jednoduchý testík!!!!!!!!!

30. června 2009 v 12:39 | Admin
1) Kdo napsal TWilight ságu?

a) S. Meyerová
b) J.K. Rowlingová
c) K. May

2) Hlavní postavy jsou:

a) Edward a Alice
b) Bella a Emmet
c) Edward a Bella

3) Bellininy rodoče se jmenují:

a) Renee a Phil
b) Charlie a Sue
c) Renee a Charlie

4) Jak se jmenuje nejlepší přítel Bellly?

a) Mike
b) Eric
c) Jake

5) Jak se nazývá druhý díl Stmívání?

a) Stmívání 2
b) žádný není
c) Nový měsíc

6) Kdo hraje Alici?

a) Nikki Reed
b) Elizabeth Reaser
c) Ashley Greene

7) Jak se bude jmenovat dcera Belly?

a) Renee
b) žádnou mít nebude
c) Rennesmee

8) Odkud pochází a z jaké doby doktor Cullen?

a) Z New Yorku 16. stol.
b) Z Paříze 18. stol.
c) Z Londýna 17. stol.

9. Jak se jmenuji staří Voltoriových?

a) Aro, Renata, Felix, Demetri, Cais, Marcus
b) Demetri, Cais, Aro, MArcus, Jane, Alec
c) Aro, Felix, Cais, MArcus, Demetri

10) Kdy se narodil Edward?

a) r. 1901
b) r. 1918
c) r. 1917

Odpovědi pište do komentů!!!

MS-2. kapitola část 2.

30. června 2009 v 12:19
Odsunul jsem svoji stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu - lidi se totiž cítí o mnoho lépe, když se někde objeví provázeni zvukovou kulisou.
Věděl jsem, že to slyšela - nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku, který kreslila.
Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.
"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.
Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek. Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.
Když jsem se díval do jejích zvláštních hlubokých hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist - ta nenávist, kterou jsem cítil k její samotné existenci - se vypařila. Teď, když jsem nedýchal a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.
Začervenala se, ale nic neřekla.
Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.
" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."
Svraštila obočí - zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.
" Odkud znáš moje jméno? " zakoktala.
Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál - tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.
"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý." Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.
"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."
"Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz - jestli jsem ho pochopil správně - byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. "Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý." Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.
"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.
Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala - šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.
Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.
Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.
Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.
Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála.........
Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.
Ach!
Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.
Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.
"Začněte," nařídil pan Banner.
Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se
"Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal jsem se jí.
Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.
"Nebo můžu začít já, jestli chceš," řekl jsem tiše.
"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."
Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.
"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.
"Můžu se podívat?" Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.
"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.
"Profáze," souhlasil jsem.
Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.
Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná - odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.
Zadíval jsem se do mikroskopu.
"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.
"Můžu?" zeptala se.
Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.
Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.
"Sklíčko tři?" zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.
Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznanela - příliš se snažila, aby to tak vyzvělo - a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to - opět měla pravdu.
Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví - ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit - snažil se pozorovat mě a Bellu.
Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem - k mému překvapení - že ten pocit je vzájemný.
Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.
Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká.........tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická - její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy - kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.
Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.
Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.
"Nosíš čočky?" vyhrkla náhle.
Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.
"Aha," zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."
Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.
Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.
Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Ted, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.
Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.
Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.
Proč zrovna tohle děvče musí vidět tak moc?
Pan Banner se zastavil u našeho stolu. Vděčně jsem nasával čerstvý vzduch, který s sebou donesl, než se stihl smíchat s její vůní.
"Ale, Edwarde," řekl, zkoumající naše odpovědi "nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?"
"Bella," opravil jsem ho automaticky "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."
Pan Banner se na ni skepticky podíval. "Už jste tuhle laboratorní práci dělala?"
Zaujalo mě, když se plaše usmála.
"Ne s cibulovým kořínkem."
"S blastulou bělice?" Zjišťoval.
"Jo."
To ho překvapilo. Dnešní laboratorní práce byla něco, co vybral z pozdějších vyučovacích hodin. Zamyšleně kýval hlavou. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"
"Ano."
Byla vyspělejší, inteligentní na člověka. To mě nepřekvapovalo.
"No," řekl po chvíli, "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce.". Obrátil se, mumlající si sám pro sebe, " Tak ostatní studenti dostanou šanci něco se naučit." Vsadím se, že to slyšela. Opět si čmárala do sešitu.
Dva kroky vedle jen za jednu hodinu. To bylo dost ubohé. Vlastně jsem ani neměl ponětí, co si o mně myslí - jestli se mě bojí, jestli a jak moc mě podezřívá. Musel jsem vynaložit větší snahu, aby si názor na mě poopravila. Něco říct nebo udělat. Něco lepšího, co by odsunulo ty krvelačné myšlenky na naše poslední střetnutí.
"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" Řekl jsem, opakujíc to, o čem se několik studentů právě bavilo. Klasické, nudné téma rozhovoru. Počasí - to vždy zabere.
Podívala se na mě s očividnými pochybnostmi - nezvyklá reakce na moje normální slova. "Ani ne," řekla, což mě opět překvapilo.
Snažil jsem se opět zavést konverzaci do obyčejných kolejí. Byla určitě ze světlejšího a teplejšího místa - její pokožka to nějak vyzařovala, i když byla tak bledá. A chlad jí určitě taky nedělá dobře. A ani můj ledový dotyk
"Nemáš ráda zimu." Konstatoval jsem.
"Nebo mokro," souhlasila.
"To se ti musí ve Forks těžko žít." Možná jsi sem neměla chodit, chtěl jsem dodat. Možná by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.
Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně chci. Stále si budu pamatovat vůni její krve. Byla tu nějaká záruka, že bych jí nakonec nepronásledoval? Kromě toho, kdyby odešla, její mysl by pro mě navždy zůstala tajemstvím. Nekonečný hlavolam.
"To ani nemáš ponětí," řekla tichým, zamračeným hlasem.
Její odpovědi nikdy nebyly takové, jaké bych čekal. Nutily mě ptát se víc a víc
"Proč jsi sem tedy přijela?" dožadoval jsem se odpovědi a uvědomoval si, že můj hlas byl naléhavější, než by měl být při normální konverzaci. Otázka zněla drze a šťouravě.
"To je... komplikované."
Zamrkala očima a dále se tím nezdržovala. Já jsem naopak zvědavostí málem praskl - zvědavostí, která mě spalovala téměř stejnou silou jako hlad v mém hrdle. Vlastně jsem zjistil, že se mi i trochu lépe dýchá - ta agónie se dala snést přes nenucenost.
"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal jsem. Možná když budu zdvořilý, tak bude odpovídat na moje otázky tak dlouho, až budu dost drzý, abych se ptal.
Tiše si prohlížela svoje ruce. Vyvolalo to u mě netrpělivost, chtěl jsem jí svojí rukou zvednout bradu, abych si mohl odpovědi přečíst v jejích očích. Bylo by to ode mě ale velmi hloupé - a nebezpečné - kdybych se znovu dotkl její pokožky.
Náhle zvedla hlavu. Byla pro mě úleva, opět vidět všechny ty emoce v jejích očích. Rychle bez přemýšlení odpověděla.
"Moje matka se znovu vdala,"
Ach, tohle bylo tak lidské, tak lehké k pochopení. Smutek jí na chvíli problesknul v očích.
"To nezní tak složitě," konstatoval jsem. Můj hlas byl něžný, navzdory tomu, že jsem si to dopředu neplánoval. Její smutek mě dělal zvláštně bezmocným, přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, cokoliv, aby se cítila lépe. Divné. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Těžko si povzdechla. Zadržel jsem dech, když její teplý dech ovinul mojí tvář
"A ty ho nemáš ráda," hádal jsem, dychtící po dalších informacích.
"Ne, Phil je fajn, " opravila moje domněnky. V koutku jejích úst jsem spatřil něco jako úsměv. "Možná trochu moc mladý, ale docela milý."
Tohle mi překazilo scénář, který jsem si představoval v myšlenkách.
"Proč jsi s nimi nezůstala?"zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, jako bych byl dotěrný. Což jsem i byl.
"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Její úsměv byl nyní už viditelný, výběr tohoto povolání ji pobavil.
Usmál jsem se zpět, i když jsem to neplánoval. Nesnažil jsem se, aby se se mnou cítila uvolněně. Ale její úsměv mě donutit se také usmívat - teď jsem byl zasvěcený do jednoho z jejích tajemství.
"Slyšel jsem o něm?" V mysli jsem sem probíral všechny plakáty profesionálních fotbalových hráčů a přemýšlel, který z nich je asi Phil.......
"Asi ne. Nehraje dobře" A další úsměv. "Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."
Seznam v mé hlavě se okamžitě přesunul a já jsem zvažoval na sekundu seznam dalších možností. V ten samý moment jsem si naplánoval nový scénář.
"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním " řekl jsem. Zdálo se, že hádání mi přinášelo více odpovědí než otázky. A měl jsem pravdu. Trochu zvedla bradu.
"Ne, neposlala mě sem," řekla tvrdším tónem. Moje hádání ji rozzlobilo, i když jsem nevěděl proč. "Poslala jsem se sama."
Nepokoušel jsem se zjistit význam ani zdroj její naštvanosti. Byl jsem totálně zmatený.
Vzdal jsem to. Tahle dívka mi jednoduše nedávala smysl. Nebyla jako ostatní lidi. Možná, že ticho jejích myšlenek a příchuť její vůně na ní nebyly jediné neobvyklé věci.
"Tomu nerozumím," připustil jsem nerad.
Vzdychla si a dlouze se zadívala do mých očí, déle než by vydržel normální člověk.
"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm," vysvětlovala pomalu a tón jejího hlasu byl s každým dalším slovem opuštěnější. "Byla z toho nešťastná... tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Vráska na čele se jí prohloubila.
"A teď jsi nešťastná ty," poznamenal jsem. Nemohl jsem zastavit proud mých hypotéz, doufal jsem, že se o ní něco dozvím z jejích reakcí. A tahle se nezdála být daleko od pravdy.
"No a?" odpověděla, jako by její pocity neměly význam.
Dál jsem se jí díval do očí s pocitem, že jsem aspoň na chvíli zahlédl její duši. V tom jediném slově jsem pochopil, kam mezi svoje priority zařadila sebe. Byla tak odlišná od lidí, její vlastní potřeby byly úplně vespod jejího seznamu. Byla obětavá.
Když mi to došlo, záhada osoby skrývající se uvnitř této tiché mysli se začala pomalu vyjasnit.
"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat nenuceně, abych zakryl intenzitu svojí zvědavosti.
Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo ani stopy po veselosti. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."
Chtěl jsem se jejím slovům zasmát, ale ani já jsem se necítil vesele. Už jsem něco věděl o neférovosti života. "Myslím, že to už jsem někde slyšel."
Zmateně se na mě podívala. Na chvíli odvrátila pohled, ale pak se na mě opět zadívala.
"Tak to je všechno," řekla.
Ale já ještě nebyl připravený ukončit tuto konverzaci. Ta malá vráska, důkaz jejího smutku, mě trápila. Chtěl jsem jí prstem vyhladit, ale nemohl jsem se jí dotknout. Bylo by to příliš nebezpečné.
"Hraješ to dobře," řekl jsem pomalu, stále uvažující nad další hypotézou. "Ale klidně se vsadím, že trpíš, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."
Zašklebila se, její oči se zúžily a rty zkroutily v úšklebku, když se rozhlédla po třídě. Nelíbilo jsem se jí, že jsem to uhádl. Nebyla klasický mučedník - když trpěla, nechtěla mít publikum.
"Mýlím se?"
Jemně sebou trhla, ale i nadále předstírala, že mě neslyší.
To mě přinutilo se usmát. "Myslím, že ne."
"Co na tom tobě záleží?" dožadovala se odpovědi, stále se dívajíc jinam.
"To je moc dobrá otázka," přiznal jsem víc sobě než jí.
Její soudnost byla lepší než ta moje - viděla přímo do jádra věci, zatímco já jsem trápil na okraji, pomalu se přesouvajíc po stopách. Detaily jejího lidského života by mě neměly zajímat. Nebylo pro mě správné zajímat se o to, co si myslí. Kromě ochrany mojí rodiny před prozrazením, lidské myšlenky nebyly důležité.
Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch - zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.
Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Cela takhle situace - tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako takhle malá dívka - každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit - a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.
Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.
Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.
Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Rozladěně se zamračila.
Užasle jsem jí sledoval. Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit - možná lépe řečené v existenci - protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.
"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně - ostražitě - jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. "Mně připadáš čitelná velmi obtížně."
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.
"Obvykle jsem," souhlasil jsem.
Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.
Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malé znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.
Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpeční nevědomky pochopila.
Alespoň jsem v to doufal.
Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno - ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.
Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.
Cítil jsem se stejně jako ten první den - jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.
Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.
Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?
Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.
Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.
Jak to šlo? Zeptal se opatrně.
"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.
No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že...
Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu - pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině - bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní....
Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje.... Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.
Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?
"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."
Možná, že se to bude zlepšovat.
"Jasně."
Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.
"Nepomáháš mi, Emmette."
Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?
Pamatuju se, když se to stalo mě..., začalse rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu - už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi. Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.
"Ach," zasténal jsem potichu. Jako kdyby moje vzpomínky nestačily.
Vím. Netrvalo to ani půl sekundy. Ani jsem neuvažoval nad vzdorováním.
Jeho paměť začínala být pro mě příliš otevřená.
Vyskočil jsem na nohy a zatnul zuby tak silně, že bych mohl překousnout i ocel.
"Esta bien, Edward?" Zeptala se mě paní Goffová, vylekaná mým náhlým pohybem. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách a věděl jsem, že nevypadám dobře.
"Me perdona," zamumlal jsem a šel ke dveřím.
"Emmett--por favor, puedas tu ayunda a tu hermano?" zeptala se ho, bezmocně na mě ukazujíc, neboť jsem již téměř odešel z místnosti.
"Jistě," slyšel jsem ho odpovědět. Za chvíli byl hned za mnou.
Šel za mnou až na druhý konec budovy, kde mě doběhnul a chytil za ruce.
Odstrčil jsem jeho ruku s nepotřebnou sílou. Tato sila by mohla roztříštit kosti v lidské ruce.
"Promiň, Edwarde."
"Vím." Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu i plíce.
"Je to zlé jako tohle?" snažil se nemyslet na tu vůní, když se mě ptal. Ale neúspěšně.
"Horší, Emmette, horší."
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.
Možná, že...
"Ne, nebylo by lepší s tím skončit. Jdi zpět do třídy Emmette. Chci být sám."
Beze slova a i bez myšlenky se otočil a rychle odešel. Buď řekne učitelce španělštiny, že jsem nemocný nebo že chodím za školu nebo že jsem upír, který se vymkl kontrole. Záleží vlastně na jeho obhajobě? Možná, že bych měl odejít.
Šel jsem do auta, abych počkal na konec vyučování. Šel jsem se skrýt. Opět.
Chtěl jsem strávit tenhle čas rozhodováním nebo obhajobou svých rozhodnutí - ale byl jsem jako narkoman. Přistihnul jsem se, že zase procházím myšlenky, které vycházely ze školních budov. Hlasy mojí rodiny vyčnívaly mezi všemi, ale teď mě nezajímaly. Aliciny vize nebo Rosaliino stěžování. Jessicu jsem našel snadno, ale dívka s ní nebyla, tak jsem hledal dále. Myšlenky Mikea Newtona upoutaly moji pozornost a nakonec jsem ji našel - byla s ním na tělocviku. Byl nešťastný, protože jsem s ní dnes na biologii mluvil. Utěšoval se ale její odpovědí, když se jí na to zeptal...... Ještě nikdy jsem ho neviděl s někým prohodit více než dvě slova. Je jasné, že se mu Bella líbí. Ale nelíbí se mi ten pohled, kterým se na ni dívá. Ale nezdá se, že on by se líbil jí. Co že to říkala? "Zajímalo by mě, co to s ním minulý týden bylo" Něco v tom smyslu. Nezní to jako by ji zajímal. Asi spolu moc nemluvili...
Snažil se utěšit a povzbudit se myšlenkou, že se o mne Bella nezajímá. Naštvalo mě to, víc než bylo přípustné, tak jsem ho přestal poslouchat
Pustil jsem si CD s jakousi agresivní hudbou a zvýšil hlasitost natolik, aby to překřičelo ostatní hlasy. Velmi jsem se musel soustředit na hudbu, abych se opět nezaposlouchal do myšlenek Mikea Newtona, který sledoval nic netušící děvče.
Párkrát jsem se ale podíval. Nešpehuju jí, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jenom jsem se připravoval. Chtěl jsem vědět, kdy přesně odejde z tělocvičny, kdy dorazí na parkoviště. Nechtěl jsem, aby mě překvapila.
Když studenti začali vycházet ze dveří tělocvičny, vystoupil jsem z auta, i když jsem si nebyl jistý, proč jsem to vlastně udělal. Mírně pršelo - ignoroval jsem, že mi moknou vlasy.
Chtěl jsem, aby mě zahlídla? Doufal jsem, že se se mnou zase bude bavit? Co jsem to vlastně dělal?
Nepohnul jsem se, i když jsem sám sebe přesvědčoval, abych nastoupil zpět do auta. Věděl jsem, že moje rozhodnutí je trestuhodné. Překřížil jsem si ruce na hrudi a dýchal jsem velmi mělce, když jsem jí zahlédl, jak jde proti mně. Nepodívala se na mě. Párkrát se podívala na mraky, s výrazem, jako by ji rozčilovaly.
Byl jsem zklamaný, když se dostala k autu dříve, než kolem mě prošla. Pozdravila by mě? A pozdravil bych jí já?
Sedla si do svého pickupu s vybledlou červenou barvou - do zrezlé obludy, která byla starší než její otec. Pozoroval jsem jí, jak nastartovala - ten starý stroj zahučel hlasitěji než jakékoliv jiné vozidlo tady na parkovišti - a potom natáhla ruku směrem k topení. Chlad jí byl nepříjemný - nelíbil se jí. Pročesávala si prsty svoje husté vlasy, jako kdyby je chtěla vysušit. Představil jsem si, jak asi voní vnitřek auta a rychle jsem tu myšlenku vytlačil z hlavy.
Podívala se kolem sebe, když se připravovala vycouvat a konečně se podívala mým směrem. Dívala se na mě jen krátkou chvíli, takže vše, co jsem mohl vyčíst z jejího výrazu, bylo překvapení. Odtrhla ode mě oči a začala couvat. Slyšel jsem, jak dupla na brzdu a jen o chlup se vyhnula nárazu do auta Erina Teagueho.
Zadívala se do zpětného zrcadla, ústa stažená zlostí. Když ji druhé auto bezpečně objelo, rychle zkontrolovala svoje okolí, dokonce dvakrát a potom vycouvala z parkovacího místa tak rychle, že jsem se musel zasmát. Vypadalo to, jako by si myslela, že je nebezpečná v tom svém starém pickupu.
Myšlenka Belly Swanové - že je nebezpečná pro každého, a že nezáleží na tom, čím jezdí, mě udržela smějícího se, po celou dobu, kdy mě míjela ve svém autě a upřeně hleděla před sebe.

MS-2. kapitola část 1.

30. června 2009 v 12:18
2. kapitola - Otevřená kniha
Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.
Obloha nade mnou byla jasná, poseta hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce - nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno - měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.
Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní, po které jsem se skrýval v divočině Denali. Ale necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni
Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.
Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.
Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím, že nad rozhovorem, který za chvíli nastane, přemýšlela několik uplynulých dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říci.
Nějakých pět metrů ode mě si povzdychla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.
Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté barvy jasně zářily téměř růžově, protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.
Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný ji vidět. Povzdechl jsem si.
Na vrcholu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.
Dělová koule, pomyslela si.
Vyskočila do vzduchu; její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.
Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.
Opět jsem si povzdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela, a bohužel mi ani nezastírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.
"Edwarde?"
Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala rychle vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.
"Promiň," zašeptala. "Byl to jen žert."
"Vím, byl vtipný."
Zkřivila ústa.
"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."
"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."
Jedeš domů, že? Pomyslela si.
"Ještě jsem... se celkem... nerozhodl."
No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.
"Ne. Nezdá se, že by to... pomáhalo."
Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"
"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.
Nesnaž se být gentleman.
Usmál jsem se.
Moje přítomnost tě znepokojuje, obvinila mě.
"Ne."
Nadzdvihla jedno obočí v tak nevěřícím výraze, že jsem se musel zasmát. Byl to jen krátký smích, následovaný dalších povzdechem.
"No tak dobře," přiznal jsem se. "Trošku."
Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.
"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej moji tvrdohlavost, aby podkopala tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.
"Nejsem zvyklá na odmítnutí," postěžovala si a našpulila rty.
"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže - za prvé jich bylo více a za druhé byli měkcí a teplí. A samozřejmě, vždy nedočkaví.
"Můro," popichoval jsem ji doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.
Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."
Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muži, které si oblíbily... žili.
"Když ses tu ukázal," řekla pomalu. "Myslela jsem si, že..."
Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že se takto bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízkých obrátkách.
"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."
"Ano." Zamračila se.
"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem - nepřemýšlel jsem. Já jen, že... odešel jsem velmi unáhleně."
"Nepředpokládám, že mi povíš proč...?"
Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit."
Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě, který si vybraly. V některých chvílích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli - a kdysi i byli - jejich kořistí, nedělaly žádné chyby. Cítil jsem se příliš zahanbený, než abych se jí přiznal.
"Problémy se ženami?" hádala, ignorujíc moji neochotu.
Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové, jaké si myslíš."
Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.
"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.
"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.
"Nech to tak jak to je, Tanyo."
Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snažíc ocenit hvězdy.
Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.
Kam půjdeš, když odejdeš, Edwarde? Zpátky ke Carlisleovi?
"Nemyslím si," zašeptal jsem.
Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nebylo nic, co bych chtěl vidět nebo dělat. Nezáleží na tom, kam bych šel, protože to nebude nikam - budu stále akorát utíkat před něčím. To je hrozné. Kdy jsem se stal tahle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou okolo ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhnul jsem se. Myslela to více jako přátelské objetí než cokoliv jiného.
"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího původně ruského přízvuku.
"Nezáleží na tom co to je... nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."
Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné strašné hodiny biologie.
Políbil jsem jí na tváře a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mně otočila s našpulenými rty. Smutně se nad tím usmála.
"Děkuju Ti, Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet."
Její myšlenky nabraly podrážděný tón. "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumnější, Edwarde."
"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já... ještě jsem nenašel to, co hledám."
"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím.... Sbohem, Edwarde."
"Sbohem, Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem se. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný, dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.
"Znova, děkuju."
Okamžitě byla na nohách a běžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ani neměly čas se ponořit do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí ji tížilo víc, než připustila, dokonce i v jejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.
Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a sotva úplné, ale v každém případě nic co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.
Opřel jsem si bradu o kolena a opět jsem se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to - hlavně Carlislea a Esme. Ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími světly na obloze byl pár zmatených čokoládově - hnědých očí hledících na mě a pokoušejících se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.
Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mojích představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být zpět v Carlisleově autě za méně než hodinu....
V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávaje žádné otisky chodidel.
"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsme kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince. Rosalie a Emmett byli v čele. Emmett vypadl směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostražitá, no možná více vytočená než ochranářská.
"Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.
Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno - v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.
"Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde......nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa."
"Samozřejmě že budeme sedět na našem obvyklém místě. Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."
Když jí Jasper pomáhal sednout, zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.
"Hm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně. "Myslím, že máš pravdu."
"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.
Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.
Otravné, co?
Zašklebil jsem se na něj.
Nebylo to náhodou teprve minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvávání zde?
Dnes byly moje svaly napnuté - jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra - ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít. Čuch, samozřejmě. Nedýchal jsem.
Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, než to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ni stále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.
Nikomu o mě nic neřekla?
Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystrašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, možná i trochu zveličila, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.
A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout si hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider. Lidi se neustále snaží cítit normálně, zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnější hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádnou výjimkou. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být výjimečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto......i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat, co si myslí.
"Něco nového?" Zeptal se Jasper.
"Nic. Ona... asi to nikomu neřekla."
Všichni čtyři naráz zvedli obočí.
"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett, chichotající se. "Vsadím se, že já bych jí vystrašil lépe."
Zakoulel jsem očima.
"Přemýšlím proč.?" Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka.
"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."
"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Snaž se vypadat lidsky."
"Lidsky, říkáš?" Zeptal se Emmett.
Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou ukrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jeho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ní náhle hodil, odrazila ji od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.
Hlavy všech z tohoto roku místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našly viníka. Nedívaly se dál než pár stolů od nás. A nikdo se nedíval na nás.
"Velmi lidské, Emmette," ostře poznamenala Rosalie. "Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"
"Vypadalo by to působivěji, kdybys to udělala ty, zlato."
Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat se směrem, o kterém se vědět, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.
Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.
Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí
Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy - duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.
"Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.
"Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.
Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.
Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.
Upravil jsem svůj výraz na nenucený.
Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"
"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.
Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít.... To je...
Byla ta dívka nemocná?
Těžko posoudit - vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou.... Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.
Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.
Alice do mě šťouchla. Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.
Zatnul jsem zuby.
"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."
"Ty tak víš," zamumlal jsem.
Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."
Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.
Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.
"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.
"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.
Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka - měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě - že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.
Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.
... zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.
Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.
Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.
Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.
Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se - nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel - zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.
Nic, jenom ticho.
Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.
"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.
Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.
"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.
Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.
Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.
"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled - i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"
"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.
"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " ... no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."
"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.
Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.
Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si - i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý - že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.
Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.
Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.
Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.
Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?
"Já... myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."
Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.
"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."
"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."
"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie. "Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."
Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem se tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle také taková zbytečná chyba?
Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.
Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.
Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se pro to sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď - byl jsem nadmíru zaujatý.
Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.
"Ne, Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si na devadesáttři procent jistá, že se nic nestane, když do té třídy půjde." Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jistější.
Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?
Emmett měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.
"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí. Slyšel jsem obavy Alice, Jasperův nesouhlas, Emmettův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala.
Naposledy jsem se zhluboka nadechnul a vešel do třídy.
Přišel jsem včas - pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj - náš - stůl a se svěšenou hlavou koukala do sešitu, do kterého si čmárala. Přiblížil jsem se ke stolu a díval na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným ...???

MS-1. kapitola část 2.

30. června 2009 v 12:17
Ne.
Moje ruce sevřely okraj stolu, zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovala si a bez přerušení, dorazila souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byli rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.
Zničit důkaz. To je nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nezanechávajíc tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách, na podlaze. Zničit důkaz. Souběžně zničit...
Věděl jsem, co se to se mnou děje. Dívka musí přijít, musí si sednout vedle mě, a já ji musím zabít.
Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit, aby opustili tuto místnost, až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to, co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet najednou.
Tvář netvora v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek mě chvěl z plánu netvora, další kousek mě to plánoval.
Kdybych zabil to děvče jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc, než by si první z nich uvědomil, co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve tehdy bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře - zatarasit je a jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější, pokoušet se je sejmout všechny, když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet... a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho, co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, uzavírajíc tím moje hrdlo suchou bolestí...
Takže, jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti, v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá strana by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v místnosti.
Dost dlouhá doba na to, aby Bella Swanová pochopila, krátká na to, aby chápala, co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ní, aby pocítila strach. Dost dlouhá doba, třeba, na to, aby ji šok nepřimrazil na místo, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout.. Jeden tlumený výkřik, díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl, a vůně byla ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Právě teď se otočila. Za pár vteřin, se posadí kousek ode mě.
Netvor v mojí hlavě se usmál v dychtivém očekávání.
Někdo po mé levice při zavírání složky s ní práskl. Nepodíval jsem se, abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu, jsem byl schopný myslet jasně. V té drahocenné vteřině jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zabily už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich počty. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah jiných, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával - rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších zhýralců. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.
Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černá noc. Nebyl vlastně žádný důvod, aby mezi nimi podoba byla. Carlisle nebyl můj biologický otec v tom jednoduchém smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zbarvení pleti byla výsledkem toho, čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí - výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě, třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti - podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi, jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři netvora. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi: veškerá podobnost se ztratí navěky.
V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi prominul ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než je ta moje. A měl by mě rád, i kdybych se mu nyní ukázal jako špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby - společně s obavou? - a vůně její krve kolem mě vykvetla v neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z tohoto faktu bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu - vzpíral jsem se netvorovi prahnoucím po tom, abych si ji vzal. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zruinovat tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém ne-životě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí.
Odvrátil jsem od ní tvář, zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem.
Kdo je tento lidský tvor? Proč já, proč teď? Proč musím vše ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to, aby se v něm objevila?Proč přijela sem!Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.
Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat... kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.
Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.
Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě - pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.
Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující -
Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti- a nenávisti- které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já... Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit - ten, který částečně pomáhal... Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako... Nenávidím podrážděnost... Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?
A jakmile hodina skončí...pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?
Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?
Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě...
Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli - necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.
To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.
Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny - představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem - spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.
Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.
Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.
Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.
Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.
Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku...
Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřené okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.
Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě..., ale až teď, až když jsem byl od ní dál.Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil?
Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti ...bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné
Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.
Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc - zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého "hlasu". Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.
Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.
Pocítil jsem po celém těle nové pálení - pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.
Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil - zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby - potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně...
Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.
Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.
Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.
Šel jsem rychle - trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci - přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.
Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.
Nevšimla si mého tichého příchodu.
"Paní Copeová?"
Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.
Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.
"Ach," zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak... "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.
Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.
Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné."Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.
Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"
"Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"
"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku..."
"V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on... Vsadím se, že je jejich matka doučuje...
"Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů..."
"Nedělal bych žádné potíže."
Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. "Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je..."
"Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."
"Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."
"Dohoním to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.
"Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou ...."
Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.
Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
"Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---"
Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě...
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.
Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..
Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.
Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.
Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám...
Ale vždy tu byla volba - musela tu být..
Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.
S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí - a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.
"To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."
Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.
Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.
Odkud Cullen přišel? - vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. ...zase moje představivost... Maminka vždy říká...
Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.
"Edwarde?" zeptala se Alice, s obavou v hlase.
Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.
"Co se ti, zatraceně, stalo?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od faktu, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.
Místo odpovídání, jsem autem s trhnutím vycouval. Musel jsem vypadnout pryč z tohoto pozemku, dříve než by mě sem taky Bella Swan následovala. Démon mé vlastní osoby, se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím, než jsem byl na silnici. Na silnici jsem dosáhl sedmdesátky, dříve než jsem byl za rohem.
Aniž bych se podíval, věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírají na Alici.. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila, čím jsem prošel, mohla pouze tušit, co přijde.
Okamžitě předvídala budoucnost ve vztahu ke mně. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě, a oba nás to překvapilo.
"Ty odcházíš?" zašeptala.
Ostatní okamžitě zírali na mně.
"Vím já?" zasyčel jsem skrz zuby.
Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru."Ach." Bella Swan, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.
"Ach." řekla znovu.
Obrazy v mysli přibývaly na konkrétnosti. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu náčelníka Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříňkami, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu...nechal jsem, aby mě vůně dovedla přímo k ní...
"Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.
"Promiň." zašeptala, její oči široké.
Netvor se zaradoval.
A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvěstě mílemi za hodinu.
"Ztratím tě." řekla. " Nezáleží na tom, jestli odjedeš jen na krátkou dobu."
Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojený pohled.
Byli jsme skoro u odbočky za dlouhou příjezdovou cestou, která vedla k našemu domovu.
"Vysaď nás tady." Nařídila mi Alice. "Měl by sis o sobě promluvit s Carlisleem." Přikývnul jsem, a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.
Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim objasnila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.
,,Udělěj správnou věc." zamumlala.,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky zabilo."
,,Ano." Řekl jsem, souhlasíc pouze s poslední částí.
Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích, bez jediného pohledu, dříve než jsem mohl otočit auto na druhou stranu.
Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu, a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je světlo.
Jak jsem uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout netvora uvnitř mě? Silnice mizela pod pneumatikami.

MS-1. kapitola část 1.

30. června 2009 v 12:17
Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.
Střední škola.
Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.
Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku - tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.
Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.
Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.
Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné - stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.
Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.
Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.
Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále...vím.
Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.
Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper...trpěl. Potlačil jsem povzdech.
Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.
Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.
"Jak je na tom?", zeptala se mě Alice.
Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.
Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.
Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.
Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.
Děkuji, že to děláš.
Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení je na mojí straně?" To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?
Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné - obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
Jasper byl právě teď velice nebezpečný.
V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech...
To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.
Jasper nechal své představy, aby od něj odešly. Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy...
Kopl jsem do jeho židle.
Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.
"Mrzí mě," zamručel Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
"Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. "Mohla jsem to vidět."
Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.
"Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?"
"Já vím, kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.
On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by dále pokračovat tímto způsobem.
Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem - rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky - ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.
Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno...
Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.
Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.
Teď jsem poznal "hlas" Jessicy Stanleyové - do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.
K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá...nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny...Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona -
Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.
"Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.
S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.
"Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný."
"A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?" Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?
Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo - nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku...
Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo - a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo, na tom samém místě, kde seděla i předtím, a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní klepy o Cullenových.
Mluvili zrovna o nás, což je přirozené.
Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.
Sklopila svou přitažlivou, červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena, jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral oknem ven. Nerad jsem si představoval, jak bych dokázal, aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou.
Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela: údiv jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessičiny historky, a bylo tam ještě něco jiného...okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, pro naše zamýšlené kořisti. Potom, nakonec jsem uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě.
A ještě, ačkoli její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích - neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdáli mělké v jejich temnotě -nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa, kde seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil neklid.
Toto bylo něco, s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem naslouchal ještě usilovněji.
Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy
...lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu...možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko... přemýšlel Mike Newton, o dva stoly dál - upírajíc zrak na Bellu Swan.
Podívej se na něj, jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek z školy... Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky, rovněž se motajících okolo té dívky.
....jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo něco na ten způsob...Dokonce i Edward Cullen, zírá... Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip... A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.
...Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat A proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku... přemítala Ashley Dowlingová.
...Snad se mnou bude na španělštině... Doufala June Richardsonová.
...zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka... Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývali normálními věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc, na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysli. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima.
A, pochopitelně, jsem mohl slyšet to, co ta dívka říkala, když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky, abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti..
"Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" Slyšel jsem ji zeptat se, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto, aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že na ni pořád zírám.
Když jsem měl teď příležitost, očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek, ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl neochvějně jistý. Naprosto nový.
...hm, hodně štěstí hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím, než odpověděla na dívčinu otázku.
"To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu, abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměli představu, jaké mají štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem, jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem jasně nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessičiných myšlenek, který si ta nová dívka neuvědomovala...Cítil jsem to nejpodivnější nutkání, abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem vyslídit podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou dívku.
Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt - silný chrání slabší.
Tato dívka vypadala zranitelněji než její nový spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovala jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží, bledou membránou...Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení..
Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala...
To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s lidmi, které neznala, a být v centru pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu, jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské dívky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?
"Jdeme?" Zamumlala Rosalie, přerušujíc tak moji soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání - to mě dráždilo. A rovněž jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že se byly přede mnou skryty.
Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky - a já bych našel způsob jak to udělat - byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi úsilí, které bych vynaložil, abych dosáhl cíle."Takže, má už ta nová z nás strach?" Zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku.
Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.
Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.
Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti, a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie, a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý Mr. Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoli jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy - rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal - vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu zaplňovala, jak se postupně ostatní trousili z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál, abych byl schopný spánku.
Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel, a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou dívku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct...ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě...
Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na svém sedadlu a podíval se na vstupující dívku.
Dosud, z místa kde stále Bella, nic. Prázdné místo, zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat.
Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k učitelskému stolu. Ubohá dívka, sedadlo vedle mě bylo tím jediným, které bylo k dispozici. Automaticky jsem uklidil to, co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji.
Bude tu přítomna dlouhý semestr - v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství...ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.
Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní, na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku, jako nikdy, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný, abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále existoval.
Já jsem predátor. Ona je má kořist. To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo pravdou.
V místnosti plné svědků nebylo nic - oni již paralelně s tím byli v mé hlavě zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic, vzhledem k tomu že by v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír, a ona má tu nejsladší krev, jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dlouho předtím. Pročesal bych celou planetu kvůli ní.. Dokázal jsem si představit tu chuť...
Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který byl připomínkou žizně. Mé svaly se stočili jako pružiny.
Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě mínila, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým, a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil, ji zachránilo život na několik palčivých okamžiků. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně silně zamlžila mou mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji, jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný - klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá. Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej netvora ve mně - obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisní sebekontroly. Jak snadno ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila hrstku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mého sedadla.

BD-39. kapitola

30. června 2009 v 12:07 | Susan
39. A žili šťastně až navěky....

"Takže ke konci to byla kombinace věcí, ale co je nakonec dostalo do varu byla ... Bella," vysvětloval Edward. Naše rodina a naši dva zbývající hosté seděli v Cullenovic velké hale, zatímco černějící les se vrátil za vysoká okna.
Vladimir a Stefan zmizeli ještě než jsme přestali oslavovat. Byli velmi zklamáni způsobem, jakým se věci vyvinuli, ale Edward řekl, že zbabělost Volturi je potěšila téměř dost na to aby je zvbavila frustrace.
Benjamin a Tia rychle následovali Amuna a Kebi, úzkostliví, aby jim oznámili výsledek konfliktu, já jsem si byl jistá, že se znovu uvidíme-přinejmenším s Benjaminem a Tiou. Žádný z kočovníků neváhal. Peter a Charlotte měl krátký rozhovor s Jasperem, a pak taky odešli.
Znovushledané Amazonky se náhlili domú-bylo pro ně těžké strávit takovou dobu mimo milovaného deštného pralesa-i když byli méně ochotné odejít, než někteří ostatní.
"Musíte přivést dítě, abychom je viděli," trvala na svém Zafrina. "Slib mi to, mladý."
Nessie tiskla ruku na múj krk, se stejnou prosbou.
"Pochopitelně, Zafrino" souhlasila jsem.
"Budou z nás velcí přátelé, moje Nessie," prohlásila divoká žena před odjezdem se svými sestrami.
Irský klan pokračoval v odchodu.
"Výborně, Siobhan," složil ji Carlisle kompliment když se loučili.
"Ah, přání otcem myšlenky," řekla sarkasticky, koulejíc očima. A pak zvážněla. "Samozřejmě, že to není konec. Volturiovi nám neodpustí, co se tady stalo. "
Edward byl ten, kdo odpověděl. "Byli vážně otřeseni, jejich sebedůvěra je v troskách. Ale ano, jsem si jistý, že jednoho dne se vynoří. A potom. . . "Jeho oči zpřísnila. "umím si představit, že pújdou zvlášť po každém z nás ."
"Alice nás bude varovat, když se budou chystat k útoku," řekla Siobhan jistým hlasem. "A my se snovu shromáždíme. Možná přijde že čas, kdy náš svět bude připraven k existenci úplně bez Volturiú. "
"Ten čas může přijít," odpověděl Carlisle. "Pokud se tak stane, budeme držet spolu."
"Ano, kamaráde, budeme," souhlasila Siobhan. "A jak bychom mohli selhat, když to bude jinak?" rozesmála se rachotivým smíchem.
"Přesně tak," řekl Carlisle. Objal Siobhan, a pak potřásl Liamovi rukou. "Pokuste se najít Alistaira a říct mu, co se stalo. Nerad bych si myslel, že se na příští desetiletí ukryje někde pod skalou. "
Siobhan se znovu zasmál. Maggie objal Nessie a mně, a pak byl irský klan pryč.
Denalijští odcházeli jako poslední, Garrett s nimi-jako od této chvíle už na pořád, tím jsem si byla docela jistá. Atmosféra oslav byla pro Tanyu a Kate příliš. Potřebovali čas k truchlení za svoji ztracenou sestrou.
Huilen a Nahuel byli těmi, kdo zůstali, i když bych očekávala, že ti dva poslední se vrátí s Amazonky. Carlisle byl v hlubokém fascinujícím rozhovoru s Huilen; Nahuel seděl blízko vedle ní, poslouchajíc, zatímco Edward řekl nám ostatním příběh o konfliktu, jak to věděl jenom on.
"Alice dala Arovi výmluvu, aby se vykroutil z boje. Pokud by nebylo tak vyděšený z Belly, pravděpodobně by zústal u svého původního plánu. "
"Vyděšený?" Řekla jsem skepticky. "Ze mě?"

Usmál se na mě s pohledem který jsem tak docela nerozluštila-byl něžný, ale také úctivý, dokonce podrážděný. "Kdy konečně uvidíš sama sebe jasně?" Řekl měkce. Pak promluvil hlasitěji, k ostatním i ke mě. "Volturi nebojovali spravedlivě asi sto dvacet pět let. A nikdy, nikdy nebojovali v boji, kde by byli v nevýhodě. Zejména proto, že získali Jane a Aleca, nikdy nepoznali chuť porážky.
"Měli jste vidět, jak jsme jim připadali! Alec obvykle svým obětím přeruší vnímání všech smyslú a pocitú a zároveň procházejí šarádou Rady. Takže nikdo neuteče když je vydán verdikt. Ale my jsme tam stáli, čekající, v převaze, se svými vlastními sílami, zatímco jejich síly jim byli k ničemu díky Belle. Aro věděl, že se Zafrinou na naší straně, oslepnou oni, když začne bitva. Jsem si jist, že náš počet by byl docela silně zdecimován, ale oni si byli jisti, že jejich by byl taky. Dokonce tady byla dobrá šance že prohrají. Nikdy předtím se touto možností nemuseli zabývat. Dnes se s tím moc dobře nesrovnali. "
"Těžko se cítit sebejistě, když jste obklopeni vlky - velikosti kone," zasmál se Emmett, strkajíc Jakoba do ramene.
Jakob se na něj zašklebil.
"Byli to vlci, co je zastavilo, v první řadě," řekla jsem.
"Jasně, že byli," souhlasil Jakob.
"Rozhodně," souhlasil Edward. "To byl další pohled, který nikdy neviděli. Pravdou je, že Děti Měsíce se zřídka pohybovali ve smečkách, a nedokázali se moc ovládat. Regiment šestnácti obrovských vlků bylo překvapení, na něž nebyli připraveni. Caius se vlastně vlkodlakú děsí. Téměř prohrál boj před několika tisíci lety a nikdy se přes to nedostal. "
"Takže oni jsou skuteční vlkodlaci?" Zeptala jsem se. "S úplňkem a stříbrnými kulkami a se vším?"
Jakob zafrkal. "Skuteční. A kdyby ne, dělá mě to imaginárním? "
"Ty víš, co myslím."
"Úplněk, ano," řekl Edward. "Stříbrné kulky, ne-to byl jen další z těch mýtů, aby lidé měli pocit, že mají sportovní šanci. Jen velmi málo jich zústalo. Caius je nechal lovit téměř do vyhynutí. "
"A ty jsi tohle nikdy nezmínil, protože ...?"
"Mi to nikdy nenapadlo."
Překulila jsem oči, a Alice se zasmála, byla opřená o Edwardovo druhé rameno-a mrkla na mě.
Já hleděla zpátky.
Milovala jsem ji šíleně, samozřejmě. Ale teď, když jsem měla šanci si uvědomit, že byla opravdu doma, že její zběhnutí byla pouze lest, protože Edward musel věřit, že nás opustila, začínala jsem být dost podrážděná. Alice taky měla co vysvětlovat.
Alice povzdechla. "Prostě to vypusti z hlavy, Bello."
"Jak jsi mi to mohla udělat, Alice?"
"Bylo to nutné."
"Nutné!" vybuchla jsem. "Úplně jsi mě přesvědčila o tom, že všichni zemřeme! Týdny byla ze mně troska "
"Mohlo to tak být," řekla klidně. "V takovém případě bylo potřebné, aby ses připravila na Nessienu záchranu."
Instinktivně, jsem ztiskla v náručí Nessie spící na mém klíně.
"Ale ty jsi věděla, že byly taky jiné možnosti," obvinila jsem ji. "Věděla jsi, že byla naděje. Napadlo tě někdy že bys mi mohla říct vše? Vím, že Edward si měl myslet že jsme ve slepé uličce kvúli Arovi, ale ty jsi to mohla říct mně. "
Na chvíli se na mě přemýšlivě podívala. "Nemyslím," řekla. "Ty prostě nejsi tak dobrá herečka."
"To bylo o mých hereckých schopnostech?"
"Oh, zniž to o oktávu, Bello. Tušíš vúbec, jak složité bylo všechno přichystat? Nebyla jsem si ani jista, že existuje někdo jako Nahuel-vše, co jsem věděla bylo, že bych měla hledat něco, co jsem neviděla! Zkus si představit hledání na slepo-není to ta nejjednodušší věc, co jsem kdy udělala. Navíc jsme museli poslat zpátky klíčové svědky, jako kdyby jsme neměli dost naspěch. A pak po celou dobu držet oči otevřené pro případ, že by jste se rozhodli hodit mi další instrukce. V určitém bodě si budeme muset říct, co přesně je v Riu. Před tím vším, jsem musela zkusit vidět každý trik, který mohli udělat Volturiovi a dát vám těch pár vodítek, co jsem mohla, takže by jste byli připraveni na jejich strategii, a měla jsem pouze pár hodin k dohledání všech možností . Nejvíce ze všeho, jsem se musela ujistit, že jste všichni přesvědčeni, že jsem s vámi vypekla, protože Aro si musel být jist, že jste neměli nic ponecháno v rukávu nebo by nikdy nesouhlasil tak jak to udělal. A jestli si myslíte, že jsem se necítila jako hlupák-"
"Dobře, dobře!" přerušila jsem ji. "Promiň! Já vím, že to bylo drsné taky pro tebe. To jen že ... no, stýskalo se mi po tobě jako blázen, Alice. Už mi to znovu nedělej. "
Alicin trylkující smích zazněl místností, a my všichni jsme se smáli když jsme znova slyšeli tu melodii. "Taky se mi po tobě stýskalo, Bello. Tak mi odpusť, a pokus se být spokojena s tím, že jsi superhrdinou dne."
Všichni ostatní se zasmáli nyní, a já v rozpacích sehla obličej do Nessiných vlasú.
Edward se vrátil k analýze každého posunu záměru a kontroly, který se stal dnes na louce, prohlašujíc, že to byl můj štít, který donutil Volturiovy utéct s ocasy mezi nohama. Zpúsob jakým se na mně všichni dívali mne uváděl do rozpakú. Dokonce i Edward. Bylo to, jako by mi v průběhu dopoledne narostlo sto nohou. Snažila jsem se ignorovat ohromené pohledy, většinou udržujíc pohled na Nessieně spícím obličeji a Jákobově neměnném výrazu. Vždy pro něj budu jenom Bella, a to byla úleva.

Nejtěžší bylo ignorovat pohled, který byl také nejvíce matoucí.
Bylo to takhle-napúl-člověk, napúl-upír Nahuel o mně přemýšlel určitým způsobem. Podle všeho co věděl, jsem se s útočícími upíry setkávala každý den a scéna na louce nebyla pro mně vůbec nic neobvyklého. Ale ten chlapec ze mně nezpouštěl oči. Nebo se možná díval na Nessie. To mě taky uvádělo do rozpaků.
Nemohl být lhostejný k faktu, že Nessie byla jediná žena svého druhu, která nebyla jeho poloviční sestrou.
Tato myšlenka zatím Jakobovi nedošla, myslím. Doufala jsem že to nebude brzy. Boje jsem měla na nějakou dobu dost.
Nakonec ostatní spustili otázky na Edwarda, a diskuse se rozdělila na spoustu menších konverzací.
Cítila jsem se zvláštně unavená. Ne ospalá, samozřejmě, ale jenom jako by ten den byl hodně dlouhý. Chtěla jsem trochu klidu, něco normálního. Chtěla jsem Nessie ve své posteli, chtěla jsem mít kolem sebe zdi mého vlastního malého domku.
Dívala jsem se na Edwarda a na chvíli jsem se cítila, jako bych mohla přečíst jeho mysl. Viděla jsem, že se cítil úplně stejně. Zralý na trochu klidu.
"Měli bychom vzít Nessie. . ".
"To je pravděpodobně dobrý nápad," rychle souhlasil. "Jsem si jistý, že minulou noc nespala zdravě, se vším tím chrápáním."
Zašklebil se na Jakoba.
Jakob překuli oči a pak zívl. "Už je to nějakou dobu co jsem spal v posteli Vsadím se, že můj otec by vyšiloval kdyby mě měl znovu pod svoji střechou. "
Dotkla jsem se jeho tváře. "Díky, Jakobe."
"Kdykoli, Bello. Ale to už víš. "
Postavil se, natáhl, políbil Nessie a pak mě na vrch hlavy. Nakonec pěstí strčil do Edwardova ramene. "Uvidíme se zítra. Myslím, že věci budou teď svým zpúsobem nudné, ne? "
"V to upřímně doufám," řekl Edward.
Vstali jsme, když byl pryč, a já opatrně přesunula svoji váhu tak, abych Nessie nikde netlačila. Byla jsem hluboce vděčná když jsem viděla její zdravý spánek. Takovou tíhu musela nést na svých maličkých ramenou. Bylo načase, aby byla znovu ditětem-chráněná a v bezpečí. A několik let dětství.
Myšlenka míru a bezpečí mi připomněla někoho, kdo ty pocity nikdy neměl.
"Oh, Jaspere?" Zeptala jsem se, jak jsme se obrátili ke dveřím.
Jasper byl v těsném objetí mezi Alice a Esme, zdánlivě nějak více zapadajíc do rodinného obrazu, než obvykle. "Ano, Bello?"
"Jsem zvědavá, proč J.-Jenks ztuhl strachem jen při zvuku tvého jména?"
Jasper se uchechtl. "Je to jenom moje zkušenost, že některé druhy pracovních vztahú je lépé motivovat strachem než peněžním ziskem".
Zamračila jsem se, slibujíc sama sobě, že od teď sama převezmu všechny pracovní vztahy, a ušetřím J. srdečního záchvatu, který byl zcela jistě na cestě.

Políbili jsme, objali a popřáli dobrou noc naši rodině. Jediný kdo byl mimo, byl zase Nahuel, kteý se po nás odhodlaně díval, jako kdyby nás chtěl následovat.
Poté, co jsme byli za řekou, šli jsme sotva rychleji než lidskou rychlostí, bezespěchu, držíc se za ruce. Byl jsem nemocná z konečných termínú, a chtěla jsem jenom svůj klid. Edward musel mít stejné pocity.
"Musím říct, že jsem úplně právě teď Jakobem ohromen," řekl mi Edward.
"Vlci na něj mají vliv, ne?"
"To není to, co chci říct. Ani jednou dnes nepomyslel na skutečnost, že podle Nahuela, bude Nessie plně vyzrálá v pouhých šest a půl letech. "
Zvažovala jsem to asi minutu. "On ji nevnímá tímto zpúsobem. Není ve stresu, kdy vyroste. On jen chce, aby byla šťastná. "
"Já vím. Jak jsem řekl, působivé. Je mi proti srsti říct to, ale mohla si vybrat mnohem húř. "
Zamračila jsem se. "Já nad tím nebudu přemýšlet asi tak přibližně ještě šest a půl roku."
Edward se zasmál a pak povzdechl. "Samozřejmě, vypadá to, že když přijde čas, bude mít nějakou konkurenci,."
Moje zamračení se prohloubilo. "Všimla jsem si. Jsem vděčná Nahuelovi za dnešek, ale všechno to zírání bylo trochu divné. Je mi jedno, jestli je pouze poloviční upír, není vhodný. "
"Ach, ten nezíral na ni-on zíral na tebe."
To je to, co se mi zdálo jako ..., ale to nedávalo smysl. "Proč by to dělal?"
"Protože jsi naživu," řekl tiše.
"Ztratil si mne."
"Celý jeho život," vysvětlil, "-a, je o padesát let starší než já-"
"Starče" zvolala jsem.
Ignoroval mě. "Vždycky myslel na sebe jako na zlé stvoření, vraha od přírody. Všechny jeho sestry také zabili své matky, ale nepřemýšleli nad tím. Joham je naučil dívat se na lidi jako na zvířata, zatímco oni byli bohové. Ale Nahuela učila Huilen a Huilen milovala svojí sestru více než kdokoliv jiný. To změnilo celou jeho perspektivu. A v některých ohledech opravdu nenáviděl sám sebe. "
"To je tak smutné," mumlala jsem.
"A pak spatřil tři z nás-a poprvé si uvědomil, že proto, že je zpoloviny nesmrtelný, neznamená to, že je ve své podstatě zlý. On se na mě podívá a vidí,....... jaký mohl být jeho otec. "
"Ty jsi v každém směru poměrně ideální," Souhlasila jsem.
On odfrkl a poté znovu zvážněl. "Podívá se na tebe a vidí, jaký život mohla mít jeho matka."
"Chudák Nahuel," zamumlala jsem, a pak si povzdechla, protože jsem věděla, že po tomto bych nikdy nebyla schopna přemýšlet o něm špatně bez ohledu na to, jak nepříjemný mi byl jeho pohled.
"Nebuďte kvúli němu smutná. On je šťastný. Dnes konečně začal odpouštět sám sobě. "
Usmála jsem se nad Nahuelovým štěstím a pak si pomyslela, že dnešek patří ke štěstí. Přestože Irinina oběť byla temným stínem proti bílému světlu, které vedlo k okamžiku dokonalosti, radost nebylo možné popřít. Život za který jsem chtěla bojovat byl zase v bezpečí. Moje rodina byla znovu spolu. Před mojí dcerou se rozprostírala krásná nekonečná budoucnost. Zítra se pújdu podívat za mým otcem, ten uvidí, že strach v mých očích byl nahrazen radostí, a bude taky šťastný. Najednou jsem si byl jistá, že ho tam nenajdu o samotě. V posledních několika týdnech jsem nebyla tak pozorná, jak jsem mohla být, ale v této chvíli to bylo, jako bych to věděla po celou tu dobu. Sue bude u Charlieho-vlkodlačí 'máma s tátou upírky- a on už nebude sám. Široce jsem se usmála na tomto novém pohledu.
Ale nejdůležitější v této přílivové vlně štěstí byla skutečnost, nejjistější ze všech: byla jsem s Edwardem. Navždy.
Ne, že bych si chtěla zopakovat několik posledních týdnů, ale musela jsem připustit, že mě donutili vážit si to, co jsem měla, víc než kdy jindy.
Domek byl místo dokonalého míru ve stříbromodré noci. Donesli jsme Nessie k posteli a jemně ji uložili. Ve spánku se usmívala.
Složila jsem si Arúv dar z krku a lehkovážně ho pohodila do rohu jejího pokoje. Když bude chtít, múže si s ním hrát; měla ráda jiskřivé věci.
Edward a já jsme pomalu odešli do našeho pokoje, ruce propletené.
"Noc oslav," prohlásil tiše, a dal svou ruku pod mou bradou, aby přitiskl mé rty ke svým.
"Počkej," zaváhala jsem, odtáhnouc se pryč.
Podíval se na mě zameteně. Obecné pravidlo, neodtahovat se. Dobře, bylo to více než obecné pravidlo. Bylo to první pravidlo.
"Chci něco zkusit," informoval jsem ho, usmívajíc se lehce nad jeho rozpačitým výrazem.
Položila jsem ruce po obou stranách jeho tváře a zavřela oči v soustředení.
Tohle mi moc nešlo, když se předtím Zafrina snažila učit mne, ale teď jsem znala svúj štít lépe. Pochopila jsem tu část, která bojovala proti odtržení od mě, automatický pud k zachování sebe sama nad vším ostatním.
Stále se to ještě ani neblížilo k lehkosti s jakou jsem zaštítila další lidi kromě sebe. Znovu jsem cítila ten elastický zpětný tlak jak můj štít bojoval aby mě ochránil. Musela jsem to napětí odtlačit úplně mimo sebe; stálo mě to veškerou koncentraci.
"Bello!" zašeptal Edward v šoku.

Věděla jsem, že to funguje, tak jsem soustředila ještě víc, lovíc konkrétní vzpomínky které jsem si šetřila pro tuto chvíli, nechávajíc je zaplavit mou mysl, a stejně tak jeho jak jsem doufala.
Některé vzpomínky nebyly jasné, matné lidské vzpomínky, viděném přes slabé oči a slyšené slabým sluchem: když jsem poprvé uviděla jeho tvář... první dotek na naší louce ... zvuk jeho hlasu přes tmu mého slábnoucího vědomí, když mě zachránil před Jamesem ... jeho tvář když čekal pod baldachýnem květin aby se se mnou oženil ... každý vzácný okamžik z ostrova ... jeho chladné ruce dotýkající se našeho dítěte přes mou kůži ...
A ostré vzpomínky dokonale vybavené: jeho tvář, když jsem prvně otevřela oči do nekonečného svítání nesmrtelnosti v mém novém životě..., první polibek ..., první noc ...
Jeho rty, najednou drtící mé, zlomili mou koncentraci.
Zalapala jsem po dechu a ztratila ovládání, bojujíc o vládu nad sebou. Zapadlo to zpátky jak napjatá guma, která znovu chránila mé myšlenky.
"Jejda, ztratil jsem to!" povzdechl.
"Slyšel jsem tě," vydechl. "Jak? Jak jsi to udělala? "
"Zafrinin nápad. Několikrát jsme to procvičovali. "
Byl omámený. Dvakrát mrknul a potřásl hlavou.
"Teď už víš," řekla jsem lehce, a pokrčila rameny. "Že tě nikdy nikdo nemiloval tak jako já."
"Máš téměř pravdu." pousmál se, oči stále trochu širší, než obvykle. "vím jen o jedné výjimce."
"Lháři."
Začal mě znovu líbat, ale pak se náhle zastavil.
"Můžeš to udělat znovu?" zajímal se.
Zašklebila jsem se. "Je to velmi obtížné."
Čekal, jeho výraz netrpělivý.
"Neudržím to, když mě jakkoli rozrušíš," Varovala jsem ho.
"Budu dobrý," slíbil.
Ztiskla jsem rty a přihmouřila oči. Pak jsem se pousmála.
Pritiskla jsem mu opět ruce na tvář, zvedajíc štít z mé mysli, a pak začala tam kde jsem přestala-s krystalově jasnými vzpomínkami na první noc mého života ... kladouc dúraz na detaily.
Zasmála jsem se bezdechu, když naléhavý polibek znovu přerušil mé úsilí.
"Sakra," zavrčel, líbájíc hladově spodní okraj mé čelisti.
"Máme spoustu času pracovat na tom," připomněla jsem mu.
"Věčnost a věčnost a věčnost," prohlásil reptali.
"Zní to jako to pravé."
A pak jsme slastně pokračovali do toho malého, ale perfektního kousku našeho navždy.

BD-38. kapitola

30. června 2009 v 12:06 | Susan
38. Síla

"Chelsea se snaží prolomit naše vazby," zašeptal Edward. "Ale nemůže je najít. Necítí nás zde. . . . "Jeho oči střihli ke mně. "To děláš ty?"
Ponuře jsem se na něj usmála. "To vše dělám já."
Edward se náhle ode mne odtáhl, ruce natáhl ke Carlislovi. Současně jsem ucítila mnohem silnější rýpnutí do štítu, v místech kde starostlivě ovíjel Carlislovo světlo. Nebylo to bolestivé, ale nebylo to ani příjemné.
"Carlisle? Jsi v pořádku? "zalapal Edward zběsile po dechu.
"Ano. Proč? "
"Jane," odpověděl Edward.
V okamžiku, kdy vyslovil její jméno, tucet mířených útokú v sekundě praštilo, po celém elastickém štítu, jejichž cílem bylo dvanáct různých světlých bodú. Napjala jsem se a ujistila, že štít je nepoškozený. Nevypadalo to, že Jane bude schopna ho prorazit. Pohlédla jsem rychle kolem, všichni v pohodě.
"Neuvěřitelné," Řekl Edward.
"Proč nepočkají na rozhodnutí?" zasyčela Tanya.
"Běžný postup," odpověděl Edward prudce. " obvykle znehybní ty co jsou souzeni, aby nemohli uniknout."
Podívala jsem se křížem na Jane, která zírala na naši skupinu se zuřivou nevírou. Byla jsem si docela jistá, že kromě mě nikdy neviděla nikoho kdo by ustál její žhavý útok.
Pravděpodobně to nebylo velmi zralé. Ale vypočítala jsem si, že Arovi by trvalo přibližně kolem půl vteřiny kým by uhodl-pokud tomu ještě tak nebylo- že můj štít byl mnohem silnější než Edward věděl; stejně jsem již měla velký cíl na čele a opravdu nemělo smysl zachovávat utajení o rozsahu toho co dovedu. Tak jsem se zašklebila obrovským, samolibým úsměvem přímo na Jane.
Přihmouřila oči a pocítila jsem další bodnutí tlaku, tentokrát směrovaného přímo na mne.
Roztáhla jsem rty víc, ukazujíc zuby.
Jane vypustila jeden vysoký rozzlobený výkřik. Každý poskočil, i disciplinovaní strážci. Všichni kromě Starých, kteří jenom vzhlédli od své porady. Její dvojče ji chňaplo za ruku jak se přikrčila ke skoku.
Rumuni začali bublat temným očekáváním.
"Říkal jsem ti, že tohle byl náš čas," řekl Vladimír Stefanovi.
"Jen se podívej do čarodějčiny tváře," Stefan se radostně zasmál.
Alec poplácal sestra konejšivě po paži, a pak ji vzal popod rameno. Otočil se k nám tváří dokonale hladkou, zcela andělskou.
Čekala jsem na nějaký tlak, nějaké znamení jeho útoku, ale necítila jsem nic. Pokračoval v civění našim směrem, jeho hezký obličej vyrovnaný. Útočil? Snažil se dostat přes můj štít? Byla jsem jediná, kdo ho mohl ještě vidět? Sevřela jsem Edwardovi ruku.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se přidušeně.
"Ano," zašeptal.
"Alec to zkouší?"
Edward přikývl. "Jeho dar je pomalejší, než Janin. Plíží se. Dotkne se nás za pár sekund. "

Teď když jsem věděla po čem se dívat jsem ho již viděla.
Zvláštní čistá mlha, se vynořila přes sníh, proti bílé téměř neviditelná. Připomnělo mi to fatamorgánu-mírné zkroucení pohledu a náznak lesku. Vytlačila jsem můj štít přes Carlisla a zbytek přední linie, ve strachu mít plazivý opar příliš blízko, když to udeřilo. Co když se vkradl přímo skrz moji nehmotnou ochranu? Neměli bychom utíkat?

A tiché hřímání mumlalo při zemi pod našima nohama, a poryv větru rozfoukal sníh do náhlé plískanice mezi naší pozicí a Volturiovými. Benjamin musel vidět plíživou hrozbu taky, a nyní se snažil rozfoukat mlhu daleko od nás. Ve sněhu bylo snadné zjistit, kde uhodil vítr, mlha ale nereagovala žádným způsobem. Bylo to jako pokoušet se neškodně odfouknout stín, stín byl imunní.
Trojúhelníkové formace Starých se konečně rozpadla, když se s drásajícím povzdechem, rozevřela hluboká, úzká klikatá puklina napříč celou mýtinou. Země se na moment otřásala pod mýma nohama. Sněhový závěj se propadl do díry, ale mlha přeskočila přímo skrz, nedotčená gravitací, jak to bylo s větrem.
Aro a Caius sledovali otevření země s rozšířenýma očima. Marcus vypadal ve stejném směru bez emocí.
Nemluvili, ale taky čekali kým se mlha přiblíží k nám. Vítr zaječel hlasitěji, ale nezměnil její směr. Nyní se usmívala Jane.
A pak mlha narazila do zdi.
Pocítila jsem její chuť hned, jakmile se dotkla mého štítu-měla hustou, sladkou, nasládlou příchuť. Nejasně mi to připomělo znecitlivění jazyku Novocainem.
Mlha se stočila směrem nahoru, hledajíc prúlom, oslabení. Nenalezla žádné. Prsty hledajícího oparu se stočili směrem nahoru a kolem, ve snaze najít cestu, a v tomto procesu ilustrujíc udivující velikost ochranného obrazce.
Slyšela jsem prudké výdechy z obou stran Benjaminovy rokle.
"Výborně, Bello!" povzbuzoval Benjamin tichým hlasem.
Můj úsměv se vrátil.
Viděla jsem Aleca přihmouřit oči, s prvními pochybnostmi ve tváři, když jeho mlha neškodně kroužila kolem okraje mého štítu.
A pak jsem věděla, že bych to mohla být já. Je zřejmé, že budu prioritou číslo jedna- první, kdo zemře, ale kým vydržím, byli jsme Volturiúm rovnocennými soupeři. Stále jsme měli Benjamina a Zafrinu; oni neměli nadpřirozenou pomoc vůbec. Kým vydržím.
"Budu se muset soustředit," šeptala jsem Edwardovi. "Když dojde k těsnému boji, bude těžší udržet štít kolem správných lidí."
"Budu je držet mimo vás."
"Ne. Musíte dostat Demetriho. Zafrina udrží. "
Zafrina slavnostně přikývla. "Žádný z nich se téhle mladé nedotkne," slíbila Edwardovi.
"Chtěla bych jít po Jane a Alecovi sama, ale můžu udělat více zde."
"Jane je moje," zasyčela Kate. " potřebuje ochutnat svoji vlastní medicínu."
"A Alec mi dluží mnoho lidských životů, ale já se spokojím s jeho" zavrčel Vladimir z druhé strany. "Je můj."
"Chci jen Caie," řekla Tanya vyrovnaně.
Ostatní začali soupeřit o rozdělení, ale byli rychle přerušeni.
Aro, klidně hledíc na Alecovu neúčinnou mlhu, konečně promluvil.
"Než budeme hlasovat," začal.
Potřásla jsem zlostně hlavou. Byla jsem unavená z této šarády. Krvežíznivost ve mně znovu vzplála, a já litovala, že budu ostatním více platná stojící v klidu. Chtěla jsem bojovat.
"Dovolte mi připomenout vám," Aro pokračoval, "a to bez ohledu na rozhodnutí Rady, tady nemusí dojít k žádnému násilí."
Edward zavrčel temným smíchem.
Aro na něj smutně zíral. "Bude politováníhodným mrháním ztratit kteréhokoli z vás. Ale tebe a tvoji novorozenou družku především, mladý Edwarde. Volturiovi by mnohé z vás rádi přivítali do svých řad. Bella, Benjamin, Zafrina, Kate. Je před vámi mnoho možností. Zvažte je. "

Chelsea ve snaze rozkolísat nás nemohoucně zatřepetala proti mému štítu. Aro jen metal pohledem po našich tvrdých očích, hledajíc náznak zaváhání. Z jeho výrazu, nenalezl žádné.
Věděla jsem, že byl zoufalý, aby udržel Edwarda a mně a uvěznil nás tak, jak doufal, aby zotročil Alici. Ale tento boj byl příliš velký. Nevyhraje když budu žít. Byla jsem vášnivě ráda, že jsem tak silná, že jsem mu nedala možnost nezabít mně.
"Tedy hlasujme," řekl s očividnou nechutí.
Caius promluvil s dychtivým spěchem. "Dítě je velká neznámá. Neexistuje žádný důvod povolit existenci takového rizika. Musí být zničeno, spolu se všemi, kteří je chrání." pousmál se v očekávání.
Bojoval jsem s výkřikem vzdoru v odpovědi na jeho krutý úšklebek.
Marcus pozvedl své necitelné oči, zdánlivě dívajíc se skrze nás, jak hlasoval.
"Já nevidím žádné bezprostřední nebezpečí. Dítě je pro teď dostatečně bezpečné. Vždy to múžeme později přehodnotit. Odejděme v pokoji."Jeho hlas byl dokonce šeptavější než jeho měkoučké povzdechnutí jeho bratra
Žádný člen gardy neuvolnil svou pozici při jeho nesouhlasných slovech. Caius je předjímající škleb se nezmenšil. Bylo to jako kdyby Marcus nepromluvil vůbec.
"musíme hlasovat, jak se zdá," uvažoval Aro.
Náhle Edward ztuhl po mém boku. "Ano!" zasyčel.
Riskovala jsem pohled na něj. Jeho obličej zářil výrazem triumfu, který jsem nedokázala pochopit- byl to výraz který mohl mít anděl zkázy, zatímco by pálil svět. Krásný a děsivý.
Garda reagovala tichým mumláním.
"Aro?" zavolal Edward, téměř křičel, nepokryté vítězství v jeho hlase.
Aro na sekundu zaváhal, opatrně hodnotíc tuto novou náladu, než mu odpověděl. "Ano, Edwarde? Máš něco dalšího ...? "
"Možná," řekl Edward příjemně, ovládajíc své nevysvětlitelné vzrušení. "Za prvé, pokud bych mohl objasnit jeden bod?"
"Jistě," řekl Aro, pozvedl obočí, v jeho tónu nebylo nic než zdvořilý zájem. Stiskla jsem zuby, Aro nebyl nikdy nebezpečnější, než když byl milostivý.
"Nebezpečí které vám hrozí od mojí dcery pramení výhradně z naší neschopnosti odhadnout, jak se bude vyvíjet? To je jádro věci? "
"Ano, příteli Edwarde," souhlasil Aro. "Pokud bychom mohli být pozitivní ... být si jisti, že jak bude rúst, bude moci zůstat ukrytá před lidským světem-neohrozí bezpečnost našeho utajení. . . "odmlčel se, krčíc rameny.
"Takže, pokud by byl nějaký zpúsob jak si být jisti," navrhl Edward, "přesně tím, co se stane ... pak by nebylo nutné se radit vúbec?"
"Kdyby byl nějaký způsob, jak si být naprosto jisti," Aro souhlasil, jeho měkoučký pronikavý hlas byl něco hlasitější. Nevěděl, kam Edward směřuje. Ani já ne. "Pak, ano, nebylo by co prodiskutovávat."
"A budeme sdílet mír, zase jednou jako dobří přátelé?" zeptal se Edward s náznakem ironie.
Ještě hlasitěji. "Pochopitelně, můj mladý příteli. Nic by mě netěšilo víc. "
Edward se radostně pochechtával. "Tak mám co nabídnout."
Aro přihmouřil oči. "Ona je naprosto unikátní. Její budoucnost může být pouze tušena. "
"Není naprosto unikátní," nesouhlasil Edward. "Vzácná, to určitě, ale není jediná svého druhu."
Bojovala jsem se šokem, náhlé pružení naděje na život, až hrozilo že mě vyruší. Neduživá mlha stále kroužila kolem okraje mého štítu. A jak jsem bojovala o soustředění, znovu jsem cítila ostrý, bodavý tlak proti mé ochraně.
"Aro požádal bys Jane aby přestala útočit na moji ženu?" požádal Edward zdvořile. "Pořád probíráme důkazy."
Aro pozvedl jednu ruku. "Klid, mí drazí. Nechte nás vyslyšet ho. "
Tlak zmizel. Jane na mě vycenila zuby, já si nemohla pomoct abych se nekřenila zpět na ni.
"Proč se k nám nepřipojíte, Alice?" zavolal Edward hlasitě.
"Alice," zašeptal Esme v šoku.
Alice!
Alice, Alice, Alice!
"Alice!" "Alice!" Jiné hlasy mumlali kolem mě.
"Alice", vydechl Aro.
Rostla ve mne úleva a násliná radost. Celou svoji vůlí jsem držela šít tam kde byl. Alecova mlha stále zkoušela, hledajíc slabinu-Jane by viděla, kdybych měla díry..
A pak jsem slyšela jak běží přes les, letíc, zkracujíc vzdálenost tak rychle jak jen to šlo.
Obě strany byly nehybné v očekávání. Svědkové Volturiú se mračili v čerstvém zmatku.
Pak Alice vtančila z jihozápadu na mýtinu, a cítila jsem se jak mě blaženost z toho že opět vidím její tvář může srazit na kolena. Jasper byl pouze několik palců za ní, jeho ostrý zrak nelítostný. Hned za nimi běželi tři cizinci; první byla vysoká, svalnatá žena s volně vlajícími tmavými vlasy-zjevně Kachiri. Měla stejné protáhlé končetiny a vlastnosti jako ostatní Amazonky, v jejím případě ještě výraznější.
Další byla malá olivová upírka s cop dlouhými černými vlasy v copu poskakujícím na zádech. Její hluboké rudé oči poletovali nervózně kolem konfrontace před ní.
A poslední byl mladý muž ... neběžel tak docela rychle, ani tak plynule. Jeho kůže měla nemožně bohatý odstín tmavě hnědé. Jeho ostražité oči obsáhli celé shromáždění, a měli barvu teplého týkového dřeva. Jeho vlasy byly černé a taky spletené, stejně jako ženské, i když ne tak dlouhé. Byl krásný.
Jak se k nám blížil, sledujícím zástupem proběhla nová vlna zvukú-zvuk dalšího srdečního tepu, zrychleného vypětím.
Alice lehce přeskočila přes hrany pohlcující mlhy dorážející na můj štít a vlníc se došla k Edwardovi. Natáhla jsem k ní ruku, Edward, Esme a Carlisle taky. Nebyl čas na žádné další zvítání. Jasper a ostatní ji následovali přes ochranný štít.
Všichni členové gardy sledovali, se spekulací v očích, jak ti co právě přišli bez potíží překročili neviditelnou hranici. Ten zavalitý, Felix a další jemu podobní zaměřili náhle nadějný pohled na mě. Nebyli si jisti, co můj štít odrazí, ale bylo jasné, že by neměl zastavit fyzický útok. Jakmile Aro vydá rozkaz, udeří bleskově a já budu jediným objektem. Přemýšlela jsem, kolik z nich Zafrina dokáže oslepit a o kolik je to zpomalí. Dost dlouho na to, aby z rovnice Kate a Vladimir odstránili Jane a Aleca? To bylo vše, na co jsem se mohla ptát.
Edward, navzdory jeho pohlcení tahem který vedl, byl zuřivě napjatý v reakci na jejich myšlenky. Ovládl se a promluvil k Arovi znovu.
"Počas těchto posledník týdnú Alice hledala své vlastní svědky," řekl Starému. "A nevrátila se s prázdnýma rukama. Alice, proč nepřivedeš svědky, které jsi přivedla? "
Caius zaprskal. "Čas pro svědky uplynul! Oznam svoji volbu, Aro! "
Aro pozvedl jeden prst aby utišil bratra, jeho oči přilepené k Alicině tváři.
Alice postoupila kupředu lehce uvedla cizince. "Tohle je Huilen a její synovec, Nahuel."
Slyšet její hlas ... Bylo to jako by nikdy neodešla.
Caiovy oči se zúžili když Alice pojmenovala vztah mezi příchozími. Svědkové Volturiú zasyčeli mezi sebou. Upíří svět se měnil a všichni to cítili.
"Mluv, Huilen," přikázal Aro. "Podej nám svědectví kvúli kterému jsi přišla."
Mírná žena se nervózně podívala po Alici. Alice povzbudivě přikývla, a Kachiri položila dlouhou ruku na rameno malé upírky.
"Jsem Huilen," oznámila žena jasně, ale zvláštně zabarvenou angličtinou. Jak pokračovala, bylo zřejmé, že se připravovala na vyprávění tohoto příběhu, procvičovala si to. plynulo to jako dobře známá dětská říkanka. "Před stoletím a půl jsem žila s mými lidmi, z kmene Mapuche. Moje sestra byla Pire. Naši rodiče ji pojmenovali po sněhu v horách podle barvy její kúže. A byla velmi krásná-příliš krásná. Přišla potají jednoho dne ke mně a řekla mi o andělu, který ji našel v lese, a který ji v noci navštívil. Varovala jsem ji. "Huilen potřásla smutně hlavou. "Jako kdyby jí modřiny na kůži nebyli dostatečným varováním. Věděla jsem, že to byl Libishomen z našich legend, ale ona neposlouchala. Byla očarovaná.
"Když si byla jistá, řekla mi že uvnitř ní roste dítě jejího temného anděla. Nepokoušela jsem se jí rozmluvit plán jejího útěku-Věděla jsem, že dokonce i náš otec a matka by se shodli v tom, že dítě musí být zničeno, Pire s ním. Šla jsem s ní do nejhlubší části lesa. Hledala svého temného anděla, ale nenašla ho. Pečovala jsem o ni, lovila jsem pro ni, když jí selhaly síly. Jedla surová zvířata, pila jejich krev. Nepotřebovala jsem ptvrdit, co nosí ve svém lůně. Doufala jsem, že ji zachráním život předtím, než zabiju monstrum.
Ale ona milovala své dítě uvnitř. Když zesilněl a polámal jí žebra, pojmenovala ho Nahuel, po pralesní kočce-a stále ho milovala.
"Nemohla jsem ji zachránit. Dítě ji roztrhalo jak se prodíralo na svět, umřela rychle, žebrajíc, po tom všem, abych pečovala o jejího Nahuela. Bylo to přání umírající-a já souhlasil.
"Pak mě kousnul, když jsem se snažila ho z ní vytáhnout. Odplazila jsem se dál do džungle, abych tam zemřela. Nedostal jsem se daleko-bolest byla příliš velká. Ale on mě našel, novorozené dítě prolezlo podrostem ke mě a čekalo na mě. Když bolest ustala, spal, stočený ke mně.
"Starala jsem se o něj, dokud nebyl schopen lovit sám. Lovili jsme ve vesnicích kolem našich lesů, zústávajíc u sebe. Nikdy jsme nebyli takhle daleko od našeho domova, ale Nahuel chtěl vidět to dítě tady. "
Huilen sklonila hlavu, když skončila a posunula se zpátky, částečně se ukrývajíc za Kachiri.
Arovy rty byly stažené. Zíral na mladíka s tmavou kúží.
"Nahueli, tobě je sto padesát let?" vyslýchal ho.
"Plus, mínus desetiletí," odpověděl jasně, krásně teplým hlasem. Jeho přízvuk byl sotva znatelný. "Neusledovali jsme to."
"A v jakém věku si dosáhl dospělosti?"
"Sedm let po mém narození, více nebo méně, jsem byl plně dorostlý."
"Od té doby ses nezměnil?"
Nahuel pokrčil rameny. "Nic čeho bych si všiml."
Cítila jsem chvějivé otřesy Jakobova těla. Nechtěl jsem o tom teď přemýšlet. Chtěla bych počkat až nebezpečí bude minulostí a já se mohla soustředit.
"A tvá strava?" Aro přitlačil, zdánlivě zaujatý.
"Většinou krev, ale někdy taky lidské jídlo, dokáže přežít obojí. "
"Tys byl schopen stvořit nesmrtelnou?" Jak Aro ukázal na Huilen, jeho hlas náhle zintenzivněl. Soustředila jsem se na svůj štít, možná hledal další záminku.
"Ano, ale ostatní nemúžou."
A šokovaný šelest proběhl přes všechny tři skupiny.
Arovo obočí vystřelilo. "Ostatní"?
"Mé sestry." Nahuel znovu pokrčil rameny.
Aro na chvíli divoce zíral než se mu tvář vyrovnala.
"Možná byste nám měl sdělit, zbytek svého příběhu, protože se zdá že je toho víc."
Nahuel se zamračil.
"Můj otec mě přišel hledat pár let po smrti mé matky." Jeho pohledná tvář se lehce zkřivila. "Byl rád, když mě našel." Nahuelúv tón poukazoval na to že tento pocit nebyl vzájemný. "Měl dvě dcery, ale žádné syny. Očekával, že se k němu připojím stejně jako mé sestry.
"Byl překvapen že nejsem sám. Moje sestry nejsou jedovaté, ale jestli je to kvůli pohlaví nebo náhoda... kdo ví? Mojí rodinou již byla Huilen a já neměl zájem "-změnil téma "měnit věci. Čas od času ho vídám. Mám novou sestru, dospěla asi před deseti lety. "
"Tvůj otec se jmenuje?" zeptal se Caius přes sevřené zuby.
"Joham," odpověděl Nahuel. "On sám se domnívá, že je vědec. Myslí si, že vytváří novou superrasu." Nepokoušel se zastřít odpor ve svém hlasu.
Caius se podíval na mě. "Vaše dcera, je jedovatá?" zeptal se tvrdě.
"Ne," odpověděla jsem. Nahuel škubl hlavou při Arově otázce a jeho týkové oči se mi zavrtali do tváře.
Caius se podíval po Arovi pro potvrzení, ale Aro byl utopen ve svých vlastních myšlenkách. Našpulil rty a zíral na Carlisla, pak na Edward, a konečně se jeho oči opřeli o mně.
Caius zavrčel. "Postaráme se o anomálii tady, oak na jihu," vyzval Aro.
Aro zíral do mých očí po dlouhou napjatuo chvíli. Netušila jsem, co hledal, nebo co našel, ale poté, co se na mě zaměřil, se v jeho tváři něco změnilo, jen jemná změna v držení jeho úst a očí, a já věděla, že se rozhodnul.
"Bratře," řekl měkce Caiovi. "nezdá se že by tady bylo nebezpečí. Je to neobvyklý vývoj, ale já nevidím žádnou hrozbu. Toto poloviční upíří dítě je nám tolik podobné, zdá se. "
"Je to tvoje volba?" zeptal se Caius.
"Je."
Caius se zamračil. "A co Joham? Tento nesmrtelný který tak rád experimentuje? "
"Možná bychom měli s ním promluvit," souhlasil Aro.
"Zastavte Johama jestli chcete," řekl Nahuel nevýrazně. "Ale moje sestry nechte být. Jsou nevinné. "
Aro přikývl, se slavnostním výrazem. A pak se obrátil zpět na své stráže s teplým úsměvem.
"Mí drazí," zavolal. "Dnes nebudeme bojovat."
Garda unisono přikývla a vypjala se ve svých připravených pozicích. Mlha se rychle rozptýlila, ale já jsem nechávala svůj štít na místě. Možná to byl další trik.
Analyzovla jsem jejich výraz jak se Aro obrátil zpátky k nám. Jeho tvář byla stejně vlídná jako vždycky, ale na rozdíl od dřívějška, jsem měla pocit divné prázdnoty zející za fasádou. Jako kdyby jeho pletichářství skončilo. Caius byl jasně rozzlobený, ale jeho zuřivost se nyní obrátila dovnitř, ustoupil. Marcus vypadal ... znuděně, pro to neexistuje lepší výraz. Garda, byla klidná a zase disciplinovaná, zase mezi nima nebyli jednotlivci, jenom celek. Byli ve formaci, připraveni k odchodu. Svědci Volturiú byli stále ostražití, jeden po druhém odešli, rozptýlili se v lese. Jak se jejich počet zmenšoval, zbývající zrychlovali. Brzy byli všichni pryč.
Aro k nám napřáhl ruku téměř omluvně. Za ním, větší část stráže spolu s Caiem, Marcusem, a tichými, záhadnými ženami, již rychle odcházeli pryč, jejich formace znova precizní. Pouze tři, kteří vypadali jako osobní srážci váhali.
"Jsem tak rád, že jsme vše mohli vyřešit bez násilí," řekl sladce. "Můj příteli, Carlisle-jakým potěšením je mi moci tě znovu nazývat přítelem! Doufám, že nezústali žádné zlé dojmy. Vím, že chápete přísnou zátěž kterou musíme nést na svých ramenou."
"Odejdi v klidu, Aro," řekl Carlisle strnule. "Nezapomeň, že tady stále ještě žijeme v anonymitě abychom se chránili a nedovol svým strážím lovit v této oblasti."
"Pochopitelně, Carlisle," ujistil ho Aro. "Mrzí mě že jsem vyvolal tvúj nesouhlas, můj drahý příteli. Možná, mi za čas odpustíš. "
"Možná, za čas, když se znova projevíš jako náš přítel."
Aro sklonil hlavu, obraz výčitek svědomí, a chvíli couval vzad než se otočil. V tichu jsme sledovali jak poslední čtyři Volturiovi zmizeli mezi stromy.
Bylo to velmi klidné. Mého štítu se nic nedotklo.
"Je to opravdu konec?" zašeptala jsem se Edward.
Jeho úsměv byl obrovský. "Ano. Už to vzdali. Podobně jako všichni surovci, pod vším tím vychloubáním jsou to zbabělci. "pochechtával se.
Alice se smála s ním. "Vážně, lidi. Už se nevrátí. Všichni se můžete uvolnit. "
Další nával ticha.
"Do všeho zpráchnivělého štěstí," mumlal Stefan.
A pak to přišlo.
Vypuklo veselí. Ohlušující vytí naplnilo mýtinu. Maggie bušila Siobhan po zádech. Rosalie a Emmett se znovu líbali-déle a vřeleji než předtím. Benjamin a Tia byly jeden druhému v náručí, stejně jako Carmen a Eleazar. Esme držela Alici a Jaspera v těsném objetí. Carlisle srdečně děkoval Jihoamerickým nováčkúm, kteří nás všechny zachránili. Kachiri stála velmi blízko Zafriny a Senny, jejich konečky prstů spřažené. Garrett zvedl Kate ze zemně a houpal se s ní dokola v kruhu.
Stefan plival do sněhu. Vladimir skřípal zuby s kyslým výrazem.
A já se napúl vyšplhala obrovskému červenohnědému vlkovi na hřbet, abych ztrhla svoji dceru dolú a sevřela jí na své hrudi. V té samé sekundě byl Edward u nás a objímal nás.
"Nessie, Nessie, Nessie," broukala jsem.
Jakob se zasmál svým obřím chrchlavým smíchem a strkal mi nosem zezadu do hlavy.
"Zmlkni," zamumlala jsem.
"Zůstanu s vámi?" dožadovala se Nessie.
"Navždy," Slíbila jsem jí.
Měli jsme věčnost. A Nessie bude v pořádku a zdravá a silná. Podobně jako v pololidský Nahuel ve sto padesáti bude ještě pořád mladá. A budeme všichni spolu.
Štěstí rostlo uvnitř mě jako výbuch -tak mimořádné, tak násilné, že jsem si nebyla jista jestli to přežiji.
"Navždy," Edwardova ozvěna v mém uchu.
Už jsem nemohla mluvit. Zvedla jsem hlavu a políbila ho s vášní, která by klidně mohla zpúsobit lesní požár.
Já bych si to ani nevšimla.

BD-37. kapitola

30. června 2009 v 12:06 | Susan
37. Lsti

Aro se nepřipojil znova ke své úzkostlivé stráži čekající na severní straně mýtiny, místo toho jim pokynul kupředu.
Edward začal zálohování okamžitě, táhnouc za ruku mně a Emmetta. Zpěchali jsme zpět, držíc oči na rozvíjejíci se hrozbě. Jakob ustupoval nejpomaleji, s kůží na ramenou stojící jak cenil své tesáky na Ara. Renesmee popadla konec jeho ocasu jak jsme ustupovali; a držela ho jako vodítko, nutíc ho, aby zůstali s námi. Dorazili jsme k rodině přesně ve chvíli kdy tmavé pláště obklopili Ara.
Teď bylo jen padesát yardů mezi nimi a námi-vzdálenost, kterou kdokoli z nás mohl překonat ve zlomku sekundy.
Caius sen ajednou začal hádat s Arem.
"Jak můžeš strpět takovou ostudu? Proč tady nemohoucně stojíme tváří v tvář takovému skandálnímu zločinu, přikrytém takovou nehorázní lží? "Držel paže pevně u těla, ruce zkroucené do drápů. Divila jsem se, proč se Ara nedotkl, aby mohl sdílet jeho postoj. Byli jsme svědky rozdělení jejich řad? Mohli bychom mít takové štěstí?

"Protože je to všechno pravda," řekl mu klidně Aro. "Každé slovo. Koukni se, kolik svědků je připravených poskytnout důkazy o tom, že byli svědky toho, jak toto zázračné dítě roste a dospívá za krátkou dobu co ji znají. Že cítili teplo krve, která pulzuje v jejích žilách."Arovo gesto ukazovalo od Amuna na jedné straně až po Siobhan na straně druhé.

Caius reagoval podivně na Arova uklidňující slova, počínajíc lehce při slově svědci. Hněv vyzařující z jeho postoje byl nahrazen chladnou kalkulací. Podíval se na svědky Volturiú s výrazem, který vypadal trochu....nervózní.
Také jsme se podívala na rozhněvanou skupinu, a okamžitě jsem viděla, že ten popis již neplatí. Zuřivost k akci se obrátila k zmatku. Šeptaná konverzace kypěla davem, jak se snažili dát smysl tomu co se stalo.

Caius se mračil, hluboce zamyšlený. Jeho spekulativní výraz krmil plameny mého doutnajícího hněvu zároveň mi dělal starosti. Co když garda zasáhne znova, na nějaký neviditelný signál, jako předtím během jejich pochodu? Úzkostlivě jsem si prohlédla svůj štít, ale zdál se mi stejně neproniknutelný jako předtím. Teď jsem ho ohla v nízkou klenuté kupole nad naší společností.

Mohla jsem cítit ostré chocholy světla tam kde stála moje rodina a přátelé-každý jeden byl tal individuálním dotekem v mysli, že myslím, že s trochou cvičení bych je mohla rozeznat. Už jsem znala Edwardúv, byl z nich nejjasnější. Extra prázdný prostor kolem zářících bodú mi vadil; neexistovala fyzická hranice štítu, a kdyby se některý z talentovaných Volturiú dostal pod něj, nechránil by nikoho kromě mně. Cítila jsem rýhu na čele jak jsem přitáhla elastické brnění velmi opatrně blíž. Carlisle byl nejdále vepředu, já vtahovala štít palec po palci, snažíc se obalit jeho tělo tak přesně jak jen to šlo.

Zdálo se že múj štít chce spolupracovat. Objal Carlislúv tvar, když se přesunul ke straně aby stál blíž k Tanye, a pružně se roztáhl s ním, upozorňujíc na jeho jiskru.
Fascinovaná jsem zatahala za více vláken tkaniny, obalujíc každý záblesk tvaru, který byl přítelem a spojencem. Štít lpěl na nich ochotně, pohybujíc se s nimi když se pohli.
Přešla pouze vteřina, Caius pořád zvažoval.
"Vlkodlaci," zamumlal nakonec.
S náhlou panikou, jsem si uvědomila, že většina vlkodlakú byla nechráněna. Už jsem se chtěla natáhnout po nich, když jsem si uvědomila, že tak nějak pořád cítím jejich jiskry. Zvědavá jsem vykreslila štít pevněji, dokud Amon a Kebi-na nejvzdálenějším okraji naší skupiny nebyli mimo-s vlky. Poté, co byli na druhé straně, jejich světla zmizela. Již více neexistovali pro múj nový smysl. Ale vlci byli stále světlými plamínky-nebo spíše, polovina z nich byla. Hmm ... natáhla jsem štít znova, jakmile byl Sam krytý, všichni vlci byli znovu jasnými plamínky. Jejich mysli musejí být vzájemně propojeny více než si dovedu představit. Pokud byl Alpha uvnitř mého štítu, ostatní byly chráněni stejně jako on.
"Ach, bratře ...," odpověděl Aro na Caiovu zprávu s bolestným výrazem.
"Budeš taky bránit tuto alianci, Aro?" zeptal se Caius. "Děti Měsíce byly našimi hořkými nepřáteli od úsvitu času. Lovili jsme je až téměř do vyhubení jejich druhu v Evropě a Asii. Carlisle ještě podporuje toto zamoření odpornými škúdci-není pochyb, že se pokoušejí nás svrhnout. Čímž ještě léle ochrání svůj pokroucený životní styl. "
Edward si hlasitě odkašlal a Caius na něj pohlédl. Aro si položil jednu tenkou jemnou ruku na tvář, jako kdyby byl v rozpacích za druhého Starého.
"Caius, je poledne," poukázal Edward. Mávl na Jakoba. "Zjevně to nejsou Děti Měsíce. Nemají žádný vztah k vaším nepřátelúm na druhé straně světa. "
"Zrodil jsi zde mutanta" vyplivl Caius zpět.
Edwardovy čelisti se sevřeli a uvolnili, pak vyrovnaně odpověděl: "Nejsou to ani vlkodlaci. Aro ti múže říct vše pokud nevěříš mně. "
Nejsou to vlkodlaci? Vrhla jsem zmatený pohled na Jakoba. Pozvedl svá obrovská ramena a nechal je klesnout- pokrčení rameny. Taky nevěděl o čem to Edward mluví.

"Milý Caie, varoval bych tě abys na tohle netlačil, kdybys mi sdělil své myšlenky,"zamumlal Aro. "Ačkoliv si ta stvoření myslí o sobě že jsou vlkodlaci, nejsou. Přesnější název pro ně by byl měniči. Volba vlčí podoby byla čistě náhodná. Mohl to být medvěd nebo jestřáb nebo panter, když došlo k první změně. Tito tvorové opravdu nemají nic společného s Dětmi Měsíce. Mají pouze zděděnou zručnost svých otců. Je to genetické-nerozmnožují se zpúsobem infikování ostatních jak to dělají opravdoví vlkodlaci."
Caius hleděl na Ara s podrážděním a ještě něčím víc- možná obviněním ze zrady.
"Znají naše tajemství," řekl nevýrazně.
Edward vypadal že chce promluvit k obvinění, ale Aro promluvil rychleji. "Oni jsou stvoření z našeho nadpřirozeného světa, bratře. Snad ještě více závislí na utajení, než jsme my, oninás neprozradí. Opatrně, Caie. Ošemetná obvinění nás nedostanou nikam. "
Caius se zhluboka nadechl a přikývl. Vyměnili si dlouhý, významný pohled.

Myslím že jsem pochopila instrukce za Arovou opatrnou formulací. Falešné obvinění nepomúže přesvědčit svědky na obou stranách; Aro upozorni Caia na přechod k další strategii. Divila jsem se, pokud je důvodem zjevné napětí mezi oběma staršími-Caiova neochota sdílet své myšlenky dotekem-nezajímal se Caius o show stejně jako Aro. Pokud nadcházející porážka nebude natolik zásadní, pro Caia více než poškozená pověst.
"Chci mluvit s informátorem," oznámil Caius náhle, a obrátil pohled na Irinu.
Irina nevěnovala pozornost Caiově a Arově konverzaci, její tvář byla zkroucená v agónii, její oči zamčený na jejích sestrách, seřazených k smrti. Bylo zřejmé, u její tváře, že teď již věděla, že její obvinění bylo zcela nesprávné.
"Irina," vyštěkl Caius, nešťastný že ji musí oslovit.
Vzhlédla, polekaná a okamžitě vystrašená.
Caius škubl prsty.
Váhavě se přesunula z okraje formace Volturiú aby znovu stála před Caiem.
"Takže ty ses zjevně dosti mýlila ve svém tvrzení," začal Caius.
Tanya a Kate se úzkostlivě naklonili dopředu.
"Omlouvám se," šeptala Irina. "Měla jsem se ujistit o tom, co jsem viděla. Nenapadlo mě. . . . " bezmocně ukázala našim směrem.
"Milý Caie, mohl bys očekávat, že v okamžiku uhodne něco tak zvláštního a nemožného?" zeptal se Aro. "Každý z nás by udělal stejný předpoklad."
Caius švihl prsty na Ara aby ho umlčel.
"Všichni víme, že jsi udělala chybu," řekl zhurta. "Chtěl jsem mluvit o tvojí motivaci."
Irina nervózně čekala, kým bude pokračovat, a pak zopakovala, "Moje motivace?"
"Ano, na prvním místě proč si je přišla špehovat."
Irina ucouvla při slově špion.
"Byla jsi Culleny nešťastná, ne?"
Obrátila své utrápené oči ke Carlislově tváři. "Byl jsem," připustila.
"Protože ...?" pobídl ji Caius.
"Protože vlkodlaci zabili mého přítele," zašeptala. "A Cullenovi mi nedovolili pomstít ho."
"Měniči," opravil ji Aro tiše.
"Takže Cullenovi se postavili na stranu měničú proti vlastnímu druhu-dokonce proti příteli přítele," shrnul Caius.
Slyšela jsem, jak Edward znechuceně vydechl. Caius so odškrtával svúj seznam, hledajíc obvinění, které by vydrželo.
Irinina ramena ztuhli. "Tak jsem to viděla já."
Caius znovu čekal a pak vyzval: "Pokud bys chtěla podat formální stížnost proti měničúm- Cullenúm za jejich podporu-nyní je čas." On se pousmál nepatrně krutým úsměvem, čekajíc kým mu Irina poskytne další výmluvu.
Možná Caius nerozuměl skutečným rodinám-vztahúm založeným na lásce spíše než jen na lásce k moci. Možná přecenil sílu pomsty.
Irina trhla čelistí a vystřela ramena.
"Ne, nemám žádnou stížnost na vlky, nebo Cullenovy. Přišli jste sem dnes zničit nesmrtelné dítě. Nesmrtelné dítě neexistuje. Byla to moje chyba, a já za ni převezmu plnou odpovědnost. Ale Cullenovi jsou nevinní, a nemáte žádný důvod zde prodlévat. Je mi to moc líto, "řekla nám, a pak se obrátila tváří ke svědkům Volturiú. "Nestal se žádný zločin. Neexistuje žádný rozumný důvod, aby jste tady nadále zústali."
Caius pozvedl ruku, když promluvil, a v ní měl podivný kovový předmět, vyřezávaný a ozdobený.
To byl signál. Ohlas byl tak rychlý, že jsme všichni zírali, v překvapené zatíco nedůvěře, že se to stalo. Než by mohl být čas k reakci, bylo po všem.

Tři vojáci Volturiových skočili vpřed a Irinu zcela zakryly jejich šedé pláště. Ve stejném okamžiku, hrozivý kovový skřípot práskl napříč mýtinou. Caius vklouzl do středu šedé tlačenice, šokující ječivý zvuk explodoval v překvapující stoupající sprchu jisker a jazyky ohně. Vojáci odskočili zpět z náhlého pekla, okamžitě znovu zaujímajíc svá místa v dokonalé přímce gardy.
Caius stál sám vedle hořících pozústatkú Iriny, kovový předmět v jeho ruce stále vrhal tryskající tlusté plameny do hranice.
Se slabý kliknutím oheň tryskající s Caiovy ruky zmizel. A zalapání po dechu rozčeřilo skupinu svědků za Volturii.
Byli jsme příliš zděšeni, než abychom vydali nějaký zvuk vůbec. Jednou věcí bylo vědět, že smrt přichází s nelítostnou, nezastavitelnou rychlostí, ale bylo něco jiného dívat se, jak se to stane.
Caius se chladně pousmál. "Teď převzala plnou odpovědnost za svúj skutek."

Jeho oči pohlédli na naše přední linie, rychle se dotknouc Tanyiny a Katiny zmrazené podoby.
V té sekundě jsem pochopila, že Caius nikdy nepodceňovat vazby na skutečnou rodinu. Tohle byla zábava. Neočekával Irininu stížnost, on si přál její vzdor. Svou omluvu jejího znííčení, aby vznítil násilí, které plnilo vzduch jako hustá, hořlavá mlha. Hodil rukavici.

Tento napjatý mírový summit se potácela již více prekérně než slon na laně. Jakmile by se začal boj, neexistoval by způsob, jak ho zastavit. Jenom by se stupňoval, dokud by jedna strana zcela nevyhynula. Naše strana. Caius to věděl.
Taky Edward.
"Zastavte je!" zakřičel Edward, vyskočíc aby chňapl Tanyino rameno jako naklonila směrem vpřed k usmívajícímu se Caiovi s šíleným křikem čistého vzteku. Nemohla setřást Edwarda kým měl Carlisle náručí obemknuté kolem jejího pasu.
"Je příliš pozdě na to, abys jí pomohla," zdůvodnil naléhavě jak bojovala. "Nedávej mu, co chce!"

Kate byl těžší udržet. Ječící bezeslov stejně jako Tanya, se zlomila v prvním kroku k útoku, který by skončil smrtí nás všech. Rosalie k ní byla nejblíže, ale kým ji mohla Rose znehybnit, Kate ji dala tak prudký šok, že Rose přimáčkl k zemi. Emmett schmatl Kate za rameno a hodil ji dolů, potom sej í zapřel kolenem do zad. Kate se mu válela pod nohama, vypadalo to že ji nikdo nezastaví.

Garrett sebou mrštil po ní, čímž ji znovu přitloukl k zemi. Chytil jí ruce, uzamknouc je kolem jejích zápěstí. Viděl jsem jak mu křeč projela tělem jako mu dala šok. Jeho oči se vyvrátili, ale jeho stisk to neuvolnilo.
"Zafrino," vykřikl Edward.
Kate oči zústali prázdné a její křik se změnil v nářek. Tanya se Pŕestala prát.
"Vrať mi múj zrak," zasyčela Tanya.
Zoufale, ale se vší jemností jakou jsem zvládla, jsem přitáhla svůj štít ještě těsněji kolem jisker mých přátel, odloupnouc jej pečlivě od Kate, zatímco jsem se snažla udržet ho kolem Garretta, vytvoříc tenkou kúži mezi nima.
A pak Garrett znovu nabyl nad sebou vládu a opět držel Kate na sněhu.
"Když tě pustím, složíš mě znovu, Katie?" zašeptal.
V reakci zaprskala stále mlátíc na slepo.
"Poslouchejte mě, Tanyo, Kate," řekl Carlisle tichým ale intenzivním šeptem. "Pomsta jí nyní nepomůže. Irina by nechtěla aby jste přišli o život tímto zpúsobem. Zamyslete se nad tím, co právě děláte. Pokud na ně zaútočíte, my všichni zemřeme."

Tanyina ramena se shrbila žalem, a naklonila se ke Carlislovi pro podporu. Kate byla konečne nehybná. Carlisle a Garrett nadále utěšovali slovy příliš naléhavými, než aby zněli příjemně.

A moje pozornost se obrátila k tíhe zírajících pohledú, které na nás tlačili v našem momentu chaosu. Koutkem oka, jsem viděla, že Edward a všichni ostatní kromě Carlisla a Garretta byly rovněž opět ve střehu.

Nejtěžší pohled patřil Caiovi, zíral s rozčilením a nevírou na Kate a Garretta ve sněhu. Aro taky pozoroval ty dva, nedůvěra byla nejsilnější emocí na jeho tváři. Věděl, co Kate dovede. Cítil její potenciál skrze Edwardovy myšlenky.
Pochopil co se teď děje -viděl, že můj štít narostl v pevnost a jemnost daleko nad rámec toho, o čem Edward věděl, že dovedu? Nebo si myslel, že jste se naučil Garrett své vlastní formě imunity?
Stráže Volturiú již stáli v disciplinovaném pozoru-byli přikrčení dopředu, čekajíc na počátek protiúderu, okamžik, kdy je napadnem.
Za nimi, čtyřicet tři svědkú sledovalo s velmi odlišnými výrazy než ti, kteří odmítli vstoupit na mýtinu.

Zmatek se změnil v podezření. Bleskurychlé zničení Iriny nimi všemi otřáslo. Jaký byl její zločin?
Bez okamžitého útoku, se kterým Caius počítal k odvrácení pozornosti od svého náhlého činu, zústali svědci Volturiú před otázkou co přesně se tady děje. Aro rychle pohlédl zpátky, když jsem se dívala, jeho tvář ho prozradila zábleskem mrzutosti. Jeho potřeba divákú těžce ztroskotala.
Slyšela jsem, jak k sobě Stefan a Vladimir šelestí v tichém veselí nad Arovými nepřijemnostmi.

Aro se zřejmě Rumuny nezabýval. Ale já jsem nevěřila tomu, že nás Volturiovi nechají na pokoji, jen aby zachránili svou reputaci. Když skončí s námi, jistě si za příští cíl vyberou své svědky. Cítil jsem divnou, náhlou lítost s hromadou cizincú, které Volturiovy přivedli, aby se dívali jak zemřeme. Demetri by je lovil až kým by je nevyhubil taky.
Pro Jakoba a Renesmee, pro Alici a Jaspera, pro Alistaira, a pro tyto cizince, kteří nevědí, co je dnešek bude stát, Demetri musel zemřít.
Aro se lehce dotkl Caiova ramene. "Irina byla potrestána za křivé svědectví proti tomuto dítěti." Tak tohle byla jejich omluva. Pokračoval dál. "Možná bychom se měli vrátit k púvodní záležitosti?"
Caius se napřímil, a jeho výraz se nečitelně zakalil. Zíral dopředu, nevidoucí. Jeho obličej mi připomněl, zvláštní, osobu, která se právě dozvěděla, že byla degradována.
Aro se posunul vpřed, Renata, Felix, a Demetri automaticky s ním.
"Jen abychom byli dúkladní," řekl, "Chtěl bych mluvit s několika ze svých svědků. Postupy, víte. " mávl přezíravě rukou.
Dvě věci se stali najednou. Caius zaměřil oči na Ara, a drobný krutý úsměv se mu vrátil. Edward zasyčel, jeho ruce se sevřeli v pěsti tak pevně, že vypadali jako by kosti v jeho kloubech měli prorazit diamantově tvrdou kůži.
Zoufale jsem se ho chtěla zeptat, co se děje, ale Aro byl dost blízko, aby slyšel i nejtišší dech. Viděla jsem jak Carlisle úzkostlivě pohlédl na Edwardovu v tvář, a pak jeho vlastní tvář ztvrdla.
Zatímco se Caius pokoušel o neúčinná obvinění a nerozvážné pokusy o spuštění boje, Aro musel přijít s více efektivní strategií.
Aro se jako duch přenesl přes sníh, daleko na západní konci naší linie, asi deset yardú od Amun a Kebi. Vlci poblíž se zlostně naježili, ale drželi své pozice.
"Ah, Amun, múj jižní soused!" řekl Aro vřele. "Je to už dávno, co jste mě navštívili."
Amon byl nehybný úzkostí, Kebi jako socha o jeho boku. "Čas znamená málo, nikdy jsem nepochopil jeho význam," řekl Amun nehybnými rty.
"Taky pravda," souhlasil Aro. "Ale možná jsi měl jiný důvod, abys zůstal dál?"
Amun neřekl nic.
"Může být strašně náročné na čas-organizovat nově příchozí do klanu. Já to dobře vím! Jsem vděčný že mámo statní, abych se vypořádal s nudou. Jsem rád, že vaše nové přírůstky zapadli tak dobře. Bylo by úžasné, kdybch byl představen. Jsem si jist, žes mě brzy chtěl navštívit. "
"Pochopitelně," řekl Amun, tónem tak necitlivým, že to nebylo nemožné zjistit, zda je v jeho souhlasu strach či sarkasmus.
"No, a teď jsme všichni spolu! Není to krásné? "
Amun přikývl, jeho tvář prázdná.
"Ale důvod vaší přítomnosti zde není tak příjemný, bohužel. Carlisle vás vyzval, abyste svědčili? "
"Ano."
"A co pro něj dosvědčíte?"
Amun mluvil se stejně studeným nedostatkem emocí. "Na požádání jsem pozoroval dítě. Bylo téměř okamžitě zřejmé, že se nejedná o nesmrtelné dítě-"
"Možná bychom měli definovat naši terminologii," přerušil ho Aro, "nyní se zdá, že máme novou klasifikaci. Nesmrtelným dítětem, samozřejmě myslíš lidské dítě, které bylo pokousáno, a tak přeměněno v upíra. "
"Ano, to je to, co mám na mysli."
"Co jiného jsi na dítěti pozoroval?"
"Ty samé věci, které jsi již jistě viděl v Edwardově mysli. To, že dítě je biologicky jeho. To, že roste. To, že se učí. "
"Ano, ano," řekl Aro, jen s náznakem netrpělivosti ve svém jinak přívětivém tónu. "Ale konkrétně za těch pár týdnú co jste tady, co jsi viděl?"
Amun zvraštil čelo. "To, že roste ... rychle."
Aro se usmál. "A myslíš si, že by ji mělo být umožněno žít?"
Zasyčení uniklo přes mé rty, a nebyla jsem sama. Polovina upírú v naší linii byla ozvěnou mého protestu. Zvuk bylo tiché zuřivé syčení visící ve vzduchu. Napříč přes louku, pár svědků Volturiových vydalo stejný zvuk. Edward ukročil zpět a zbylou ruku omotal kolem mého zápěstí.
Aro se za zvukem neotočil, ale Amun se ztěžka ohlédl.
"Nepřišel jsem abych soudil" prohlásil dvojznačně.
Aro se lehce usmál. "jenom tvůj názor."
Amunova čelist se vyhladila. "Nevidím ohrožení v dítěti. Učí se, dokonce rychleji než roste. "
Aro přikývl, zvažujíc. Po chvíli se odvrátil.
"Aro?" zavolal Amun.
Aro zavířil zpět. "Ano, příteli?"
"Podal jsem své svědectví. Nemám na věci zde žádný další zájem. Moje družka a já bychom rádi odešli. "
Aro se vřele usmál. "Pochopitelně. Jsem tak rád, že jsme si mohli trochu promluvit. A jsem si jist, že se navzájem opět brzy uvidíme. "
Amunovy rty byly pevnou linkou, když jednou přikývl, rozzeznávajíc hrozbu. Dotkl se Kebina ramene, a pak oba rychle odběhli k jižnímu okraji louky a zmizeli mezi stromy. Věděla jsem, že se hodně dlouho nezastaví.
Aro klouzal zpět podél naší linie na východ, jeho stráže nervózně postávali. Zastavil se před Siobhaninou masivní postavou.
"Ahoj, drahoušku Siobhan. Ty jsi stejně krásná jako vždycky. "
Siobhan naklonila hlavu, čekajíc.
"A ty?" Zeptal se. "Mohla bys odpovědět na mé dotazy stejně jako Amun?"
"Ano," řekla Siobhan. "Ale já bych snad ještě trochu přidala. Renesmee chápe omezení. Není nebezpečím pro lidi-hodí se k nim lépe než my. Nepředstavuje žádné nebezpečí prozrazení. "
"Nevíš o žádném? " zeptal se Aro střízlivě.
Edward zavrčel, tichý rostoucí zvuk v jeho hrdle.
Caiovy zatažené rudé oči zjasněli.
Renata se starostlivě naklonila k pánovi.
A Garrett uvolnil Kate udělajíc krok vpřed opomíjejíc Katinu ruku, když se tentokrát snažila zachytit ona jeho.
Siobhan pomalu odpověděla: "Myslím, že vám nerozumím."
Aro se lehce odsunul, nenuceně, ale směrem ke zvyšku své gardy. Renata, Felix, a Demetri byli blíž než jeho stín.
"Nebyl porušen žádný zákon," řekl Aro usmiřujícím hlasem, ale každý z nás mohl slyšet, že výhrady se blíží. Bojovala jsem zase se vztekem, který se snažil vymoci si cestu mým krkem vrčela jsem vzdorem. Vymrštila jsem prchlivost do svého štítu, zahušťujíc ho, aby se ujistila že jsou všichni chráněni.
"Žádný porušený zákon," opakoval Aro. "Nicméně, skutečně neexistuje nebezpečí? Ne " zlehka potřásl hlavou. "To je jiná otázka."
Jedinou odpovědí bylo ztuhnutí již tak napjatých nervú, a Maggie, na okraji naší skupiny bojovníků, třepetající hlavou pomalým hněvem.
Aro přemýšlivě vykročil, vypadajíc jako kdyby raději než se dotkl nohou země. Všimla jsem si že každý kousek ho nesl blíže pod ochranu jeho strážcú.
"Ona je unikátní ... naprosto, nemožně unikátní. Jakým mrháním by bylo zničit něco tak nádherné. Zvláště, když jsme se mohli dozvědět tolik. . . " Povzdechl, jako by nebyl ochoten pokračovat. "Ale je tu nebezpečí, nebezpečí, které jednoduše nelze ignorovat."
Nikdo mu neodpověděl. Bylo mrtvé ticho jak pokračoval v monologu, který zněl jako kdyby ho vedl sám k sobě.

"Jak ironické je, že jak lidi postupovali, jak jejich víra v oblast vědy rostla a získavala kontrolu nad jejich světem, tím více nás to od objevú oslobozovalo. Přesto, jak jsme ztráceli stále více zábran, při jejich nevíře v nadpřirozeno, stali se dostatečně silní svými technologiemi, že pokud by chtěli, ve skutečnosti by mohli pro nás představovat hrozbu, dokonce i zničit některé z nás.
"Tisíce a tisíce let, bylo naše tajemství spíše otázkou pohodlí, snadnosti, než skutečné bezpečnosti. Toto poslední syrové, rozhněvané století, zrodilo zbraně s takovou mocí že ohrožují i nesmrtelné. Nyní naše postavení jako pouhého mýtu, nás ve skutečnosti chrání před těmito slabými tvory, které lovíme.
"Toto úžasné dítě"-zpustil ruku dlaní dolů, jako kdyby jí chtěl spočinout na Renesmee, i když byl čtyřicet yardú od ní, znovu téměř u formací Volturiú - "pokud bychom mohli spoznat její potenciál-vím s naprostou jistotou, že by měla navždy zůstat zahalenádo temnoty která chrání nás. Ale nevíme nic o tom co se z ním stane! Její vlastní rodiče jsou sužováni obavami o její budoucnost. Nemůžeme vědět, co z ní vyroste. " Odmlčel se, hledíc nejprve na naše svědky, pak, záměrně, na své vlastní. Jeho hlas napodobňoval dobrý tón jenž roztrhla jeho slova.
Stále hledíc na vlastní svědky, promluvil znovu. "Jenom známé je bezpečné. Pouze známé je snesitelné, Neznámé je ... zranitelnost. "
Caiuv úsměv se zle rozšířil.
"Přeháníš, Aro," řekl Carlisle drsným hlasem.
"Klid, příteli." Aro se usmíval, jeho tvář vlídnější, jeho hlas jemnější, než kdy předtím. "Neukvapujme se. Podívejme se na to ze všech stran. "
"Mohu nabídnout stranu, kterou je třeba zvážit?" Garrett požádal vyšším tónem, přičemž udělal krok vpřed.
"Nomáde", řekl Aro přikyvujíc na souhlas.
Garrettova tvář se vyhladila. Jeho oči se zaměřili na schovanou masu na konci louky, a promluvil přímo k svědkům Volturiů.
"Přišel jsem na žádost Carlisla, jako ostatní, abych svědčil," řekl. "To jistě již není nutné, s ohledem na dítě. Všichni jsme viděli, čím je.
"Já zůstal abych dosvědčil něco jiného. Vy. "Píchl prstem směrem k ostražitým upírúm. "Dva z vás jsem znal-Makenna, Charles-a vidím tady mnohé z vás, kteří putují, toulají se stejně jako já. Nezpovídáte se nikomu. Zamyslete se pečlivě nad tím, co vám teď řeknu.
"Tito Staří dnes nepřišli kvúli spravedlnosti jak vám řekli. Máme podezření, které teď bylo prokázáno. Přišli, uvědeni v omyl, avšak s platnou výmluvou pro svoji akci. Witness nyní jako křehký, které hledají výmluvy, aby pokračovali ve své misi pravda. Jste svědky toho, jak se snaží najít důvody pro jejich skutečný záměr-zničit tuto rodinu tady. "Ukázal směrem ke Carlislovi a Tanye.
"Přišli vymazat to, co vnímají jako konkurenci. Možná, stejně jako já, se díváte na tento klan se zlatýma očima a divíte se. Je těžké pochopit je, to je pravda. Ale Staří se podívali a uviděli něco jiného než jejich podivnou volbu. Uviděli moc.
"Mohu dosvědčit pouta v této rodině-říkám rodina ne klan. Tito podivní zlatoocí, popírají svou vlastní přirozenost. Ale nenalezli na oplátku něco co stojí za víc, možná, než pouhé ukojení touhy? Já jsem udělal malou studii počas času který jsem zde strávil, a zdá se mi, že podstatou těchto intenzivních rodinných vazeb- které jim to vůbec umožňují-je mírumilovný charakter tohoto života v oběti. Neexistuje zde žádná agrese, jakou sme všichni viděli u velkých jižních klanú, které rostly, a mizeli tak rychle, v jejich volně žijících panstvích. Neexistuje zde žádná touha po nadvládě. A Aro to ví lépe než já. "

Dívala jsem se na Arovu tvář když ho Garrettova slova odsoudila, napjatě čekajíc na nějakou reakci. Ale Arova tvář byla pouze zdvořile potěšená, jako by čekal kým si rozhněvané dítě si uvědomit, že nikdo nevěnuje pozornost jeho teatrálnosti.
"Carlisle nás všechny ujistil, než nám řekl, co se blíží, že nás sem nezavolal bojovat. Tito svědkové "-Garrett ukázal na Siobhan a Liama-" souhlasili, že předloží důkazy a svou přítomností zpomalí postup Volturiú tak, aby Carlisle dostal šanci, předvést svúj případ.
"Ale někteří z nás se divili "-jeho oči blýskli na Eleazarovu tvář-", pokud má Carlisle pravdu na své straně stačilo by to, aby zastavil takzvanou spravedlnost? Jsou zde Volturiovi k ochraně bezpečnosti našich tajemství, nebo aby chránili své vlastní zájmy? Přišli aby zničili nelegální stvoření, nebo zpúsob života? Múže je uspokojit, když se nebezpečí ukáže být jen nedorozuměním? Nebo budou tlačit na výsledek, aniž by měli spravedlivou omluvu?
"Máme odpovědi na všechny tyto otázky. Slyšeli jsme to v Arových lžích-máme jednu s darem který s jistotou rozezná takové věci-a vidíme to nyní v Caiově nedočkavém úsměvu. Jejich garda je jen nesmyslná zbraň, nástroj, kterým jejich velitelé slídí po nadvládě.
"Takže teď je tady více otázek, otázek, které musíte zodpovědět vy. Kdo vám vládne, nomádi? Zodpovídáte se někomu kromě sebe sama? Jste volní aby jste si zvolili cestu, nebo budou Volturiovi rozhodovat, jak budete žít?
"Přišel jsem svědčit. Zústal jsem bojovat. Volturiovy nezajímá nic než smrt dítěte. Budou usilovat o smrt naší svobodné vůle. "
Pak se obrátil tváří v tvář Starým. "Tak pojďte, říkám já! Nechci již slyšet žádné další lživé zvdúvodnění. Buďte upřímní ve svých motivech, jak my budeme upřímní ve svých. Budeme bránit svou svobodu. Zaútočte nebo ne. Zvolte si si nyní, a nechť tito svědci vidí o co tady skutečně jde. "

Ještě jednou se podíval na svědky Volturiú, jeho oči zkoušeli každou tvář. Moc jeho slov byla patrna v jejich výrazu. "Múžete se zvážit jestli se k nám připojíte. Pokud si myslíte, že vás Volturiovi nechají žít aby jste mohli vyprávět tento příběh, mýlíte se. Můžeme být všichni zničeni "- pokrčil rameny," ale pak znovu, možná ne. Možná, že jsme na vyšší úrovni, než jakou znají oni. Snad Volturiovi konečně dostanou svúj zápas. Slibuji vám toto, i když-pokud padneme my, vy taky. "
Na závěr svého horoucího projevu ukročil zpátky ku Kate a pak se posunul vpřed - napůl přikrčen, připraven k útoku.
Aro se usmál. "Moc hezká řeč, můj revoluční příteli."
Garrett zůstal nakročen k útoku. "Revoluční"? zavrčel. "Proti komu rozdmýchávám revoluci, mohu-li se zeptat? Jsi můj král? Mám ti taky říkat pane, jako tvá podlézavá stráž? "
"Klid, Garrette," řekl shovívavě Aro."chtěl jsem se jenom zmínit o době tvého zrození. Stále vlastenec, vidím. "
Garrett hleděl zuřivě zpět.
"Nechte nás zeptat se našich svědků," navrhl Aro. "Nechte nás vyslyšet jejich myšlenky, než se rozhodnem. Řekněte nám, přátelé "-obrátil se nedbale zády k nám, pohybujíc se na několik yardů směrem k jeho mase nervózních pozorovatelú postávajících nyní blíže k okraji lesa-" Co si myslíte o tomhle všem? Mohu Vás ujistit, že dítě není to, čeho jsme se obávali. Máme riskovat a nechat dítě žít? Máme vystavit náš svět v ohrožení, aby se zachovala jejich rodina neporušená? Nebo má svědomitý Garrett pravdu? Přidáte se k nim v boji proti našemu náhlému hledání nadvlády"?
Svědci čelili jeho upřenému pohledu s opatrnými tvářemi. Jedna malá černovlasá žena se krátce podívala na plavého muže po svém boku.
"Jsou toto naše jediné možnosti?" Zeptala se náhle, dívajíc se zpátky na Ara. "Souhlasit s vámi, nebo bojovat proti vám?"
"Samozřejmě, že ne, nejvíce okouzlující Makenno," řekl Aro, předstírajíc zděšení, že někdo mohl přijít k takovému závěru. "Můžete v klidu odejít, samozřejmě, jako to udělal Amun, i když nesouhlasíte s rozhodnutím rady."
Makenna se znovu podívala na druhovu tvář, a on přikývl.
"Nepřišli jsme sem bojovat." Odmlčela se, vydechla a pak řekl: "Přišli jsme sem svědčit. A naše svědectví je, že tato rodina je nevinná. Vše co řekl Garrett je pravda. "
"Aha," řekl smutně Aro. "Lituji, že nás vidíte tímto zpúsobem. Ale taková už je povaha naší práce. "
"To není to, co vidím, ale to, co cítím," promluvil Makennin blonďatý druh vysokým, nervózním hlasem. On pohlédl na Garretta. "Garrett řekl že mají způsoby, jak rozeznat lež. Já taky vím rozeznám kdy slyším pravdu, a kdy ne. "S děsem v očích se pohnul blíže k družce, čekajíc na Arovu reakci.
"Neboj se nás, příteli Charlesi. Nepochybuji o tom, že skutečně věříš tomu co vlastenec říká, "Aro se lehce uchechtl, a Charles přihmouřil oči.
"To je naše svědectví," řekla Makenna. "Nyní odcházíme."
Ona a Charles pomalu couvali, neotočili se kým nezmizeli z dohledu mez stromy. Jeden další cizinec začal ustupovat stejnou cestou, pak další tři se vrhli za ním.
Hodnotila jsem třicet sedm upírú, co zůstalo. Nkolik z nich se jevilo příliš zmateně aby učinili rozhodnutí. Ale většina z nich si až příliš byla vědoma toho, jaký směr nabrala tato konfrontace. Tušila jsem, že se vzdali náskoku, protože věděli, kdo by po nic šel.
Já si byla jistý, Aro viděl totéž co já. Odvrátil se, odcházejíc zpět ke své stráži odměřeným krokem. Zastavil se před nimi a řekl jim jasným hlasem.
"Je jich víc, mí nejdražší," řekl. "Nemůžeme očekávat žádnou vnější pomoc. Měli bychom opustit tuto otázku nerozhodnutou, aby jsme zachránili sami sebe? "
"Ne, mistře," zašeptali unisono.
"Stojí ochrana našeho světa za možnou ztráta některých z nás?"
"Ano," vydechli. "My se nebojíme."
Aro se usmál a obrátil se ke svým černým společníkúm.
"Bratři," řekl zasmušile Aro, "je tady mnoho ke zvážení."
"Poraďme se," řekl netrpělivě Caius.
"Poraďme se," opakoval Marcus lhostejným tónem.
Aro opět obrátil zády k nám čelem k ostatním Starým. Spojili ruce, aby vytvořily černý trojúhelník.
Jakmile se Arova pozornost rozptýlila v tíché poradě, další dva z jejích svědků tiše zmizeli v lese. Doufala jsem, pro jejich dobro, že byli rychlí.
To je ono. Pečlivě jsem Renesmee uvolnila ruce od krku.
"Pamatuješ si, co jsem ti říkala?"
Slzy se vynořili v jejích očích, ale přikývla. "Miluju tě," zašeptala.
Edward nás pozoroval, topasové očí rozšířené. Jakob na nás zíral z rohu velkýma tmavýma očima.
"Já tebe taky," řekla jsem, a pak jsem se dotkla jejího medailónku. "Více než můj vlastní život." Políbila jsem jí čelo.
Jakob těžce zakňoural.
Natáhla jsem se našpičky a zašeptala mu do ucha. "Počkej, dokud nebudou zcela rozptýlení, pak s ní uteč. Jděte co nejdál od tohto místa jak jen to pújde. Když se dostanete jak nejdál to pújde pěšky, ona má to co vás dostane do vzduchu."
Edwardova a Jakobova tvář byly téměř identické masky hrůzy, a to navzdory skutečnosti, že jeden z nich byl zvíře.
Renesmee se natáhla k Edwardovi, a on si ji vzal do náručí. Navzájem se pevně objali.
"To je to, co jsi přede mnou tajila?" zašeptal ponad její hlavu.
"Před Arem," vydechla jsem.
"Alice?"
Přikývla jsem.
Jeho tvář se zkroutila pochopením a bolestí. Byl tohle ten výraz, který jsem měla ve tváři když jsem si spojila Alicina vodítka?

Jakob tiše vrčel, tiché skřípění, nepřerušované téměř jako předení. Kožich měl naježený a jeho zuby obnažené.
Edward políbil Renesmee na čelo a obě její líce, pak ji zvedl Jakobovi na ramena. Míchala se mu nepokojně na zádech, snažíc se najít si místo s hrstí plnou jeho kůže, a sama snadno zapadla do hlubiny mezi jeho mohutné lopatky.
Jakob se obrátil ke mě, jeho výmluvné oči plné trápení, hřímající vrčení stále rostlo v jeho hrudi.
"Jsi jediný, komu v tomto múžem věřit," zamumlala jsem k němu. "Pokud bys ji tak moc nemiloval, nikdy bys to nesnesl. Já vím, že ji dokážeš ochránit, Jakobe. "
On znovu zakňoural, a sklonilhlavu, aby mi ji položil na rameno.
"Já vím," zašeptala jsem. "Já tebe taky, Jaku. Vždy budeš múj nejlepší přítel. "
A slza velikosti baseballového míčku se převalila pod jeho oko.
Edward sklonil hlavu proti stejnému ramenu kam vysadil Renesmee. "Sbohem, Jakobe, můj bratře ... můj synu."
Ostatní nevěnovali pozornost scéně loučení. Jejich oči byly zaměřené na tichý černý trojúhelník, ale mohla jsem říct, že poslouchali.
"Není tedy žádná naděje?" zašeptal Carlisle. V jeho hlase nebyl strach. Stačí odhodlání a souhlas.
"Absolutní naděje," zamumlala jsem zpět. Mohla by to být pravda, řekla jsem si sama pro sebe. "Já znám jenom svúj vlastní osud."
Edward vzal mou ruku. On věděl, že se jej to týká. Když jsem řekla můj osud, nebylo pochyb o tom, že jsem myslela nás dva. Byli jsme dvě poloviny celku.
Esmein dech chrčel za mnou. Šla kolem nás dotýkajíc se našich tváří jak nás míjela, došla ke Carlislovi a chytila ho za ruku.
Najednou jsme byli obklopeni šeptanými sbohem a miluji tě.
"Pokud to přežijem," šeptal Garrett Kate, "Pújdu za tebou kamkoliv, ženská."
"Teď mi to řekne," zamumlala.
Rosalie a Emmett se rychle, ale vášnivě políbili.
Tia něžně pohladila Benjaminovu tvář. Pousmál se vesele zpět, chytnouc ji za ruku a přiložíc si ji ke tváři.
Neviděla jsem všechny projevy lásky a bolesti. Byla jsem rozptýlena náhlým třepetáním tlaku zvenčí proti mému štítu. Nemohla jsem říct, odkud to přišlo, ale měla jsem pocit, jako by to byla zaměřeno na okraj naší skupiny, na Siobhan a Liam zvlášť. Nátlak neudělal škody a pak zmizel.

V němé tiché formaci radících se Starších nedošlo k žádné změně. Ale možná to byl nějaký signál který jsem promeškala.
"Připravte se," zašeptala jsem ostatním. "Začíná to."


BD-36. kapitola

30. června 2009 v 12:05 | Susan
36. Krvežíznivost

Přišli okázale, svým zpúsobem krásní.
Přišli v přísné, formální formaci. Hýbali se spolu, ale nebyl to pochod, vypluli perfektně sehraní spomezi stromú-tmavý, neporušený tvar, zdálo se že se pohybují pár palcú nad bílým sněhem, tak hladký byl jejich postup.
Vnějšího obvod byl sivý; s každou další řadou smřem dovnitř tmavší, ve středu nejhlubší černá. Každá tvář byla zastíněná kapucí. Na omdlení šoupavý zvuk jejich nohou byl natolik pravidelný, že to bylo jako hudba, komplikovaný neomylný rytmus.

Na nějaké znamení, které jsem nepostřehla-nebo snad žádné nebylo, pouze tisíciletí praxe-se sestava rozložila směrem ven. Pohyb byl příliš upjatý, příliš pravoúhlý, příliš připomínal otevírající se květinu, i barvou, byl to otevírající se vějíř, graciézní, ale příliš hranatý.

Šedě odětá část se rozložila na bocích, zatímco tmavší formy postupovali prudce dopředu přesně ve středu, každý pohyb pečlivě kontrolován.
Jejich postup byl pomalý, ale záměrný, a to beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Bylo to tempo nepřemožitelných.
Tohle byla téměř moje stará noční můra. Jediné, co chybělo byla zlomyslná chtivost kterou jsem viděla v jejích tvářích v mém snu-úsměv mstivé radosti. Až doteď byli Volturiovi příliš disciplinovaní než aby ukázali vůbec nějaké emoce. Také nevykazovali překvapení nebo zděšení před sbírkou upírú kteří na ně čekali-sbírkou která ve srvonání s nimi vypadala chaotická a nepřipravená.
Nedali najevo překvapení před obrovským vlkem který stál v našem středu.

Nemohla jsem se ubránit abych je nespočítala. Bylo jich třicet dva. I kdyby jste nepočítali dvě zaostávajíci, černě oděté postavy úplně vzadu, myslím že to byli manželky-chráněná poloha naznačovla že se útoku nezúčastní-pořád nás počtem převyšovali. Bylo nás jen devatenáct, kteří budou bojovat, a pak dalších sedm, kteří se jen budou dívat, jak budem zničeni. Dokonce i kdybychom započítali deset vlků, měli nás.

"jdou Rudokabátníci, jdou Rudokabátníci," mumlal Garrett záhadně sám k sobě a pak se uchechtl. Posunul se krok blíže ke Kate.
"Přijeli," zašeptal Vladimir Stefanovi.
"Manželky," zasyčel zpět Stefan. "Celá garda. Všichni dohromady. Je dobře že jsme nezkusili Volterru. "

A pak, jako kdyby jich nebylo dost, zatímco Volturiovi pomalu a majestátně pokračovali, za nimi začali vstupovat na mýtinu další upíři.
Tváře v tomto zdánlivě nekonečném přílivu upírú byli protikladem k bezvýrazným disciplinovaným obličejúm Volturiú -tihle vyzařovali kaleidoskop emocí. Zpočátku to byl šok, a dokonce i úzkost jako viděli nečekanou silou čekající na ně. Ale tyhle obavy, prošli rychle, byli v bezpečí ve své drtivé převaze, v bezpečí jejich pozice za nezastavitelnou sílou Volturizú. Jejich projev se vrátil k výrazu, který měli na tvářích předtím než jsme je překvapili.
Bylo snadné pochopit jejich způsob myšlení- tvářili se jednoznačně. Tohle byl rozhněvaný dav, vydrážděný k šílenství a otročící pro spravedlnost. Plně jsem si neuvědomila upíří postoj k nesmrtelným dětem, doku jsem si nepřečetla tyto tváře.
Bylo jasné, že tato různorodá, chaotická horda-dohromady více než čtyřicet upírú-byli svědkové Volturiú. Kdbychom byli mrtví, šířili by řeči, že zločinci byli vyhlazeni, že Volturiovi jednali úplně nestranně. Většina vypadala, jako by doufali, ve víc než jen možnost stát se svědkem- chtěli pomoct trhat a pálit.
Nemodlili jsme se. I kdybychom mohli nějak neutralizovat výhody Volturiú, pořád by nás mohli pochovat pod hromadou jejich těl. I kdybychom zabili Demetriho, Jakob nebude schopen předběhnout je.
Cítila jsem stejné kompletní porozumění klesající kolem mě. V ovzduší převážilo zoufalství, tlačící mě víc než předtím.
Bylo zřejmé že jeden upír mezi odpúrci k nim nepatří, rozeznala jsem Irinu jak váhá mezi dvěma skupinami, její výraz vynikal mezi ostatními. Irinin zděšeně upřený pohled byl Tanyině pozici v přední linii. Edward zavrčel, je velmi tiše, ale vášnivě.
"Alistair měl pravdu," zamumlal Carlislovi.
Sledovala jsem Carlislúv tázavý pohled na Edwarda.
"Alistair měl pravdu?" zašeptala Tanya.
"Oni-Caius a Aro-přišli ničit a získat," Edward vydechl téměř tiše zpět jen naše strana to slyšela. "Oni mají mnoho vrstev strategie již na svém místě. Pokud se Irinino obvinění nějak ukáže být nepravdivé, najdou si další důvod, proč zaútočit. Ale teď vidí Renesmee, takže jsou naprosto optimistickí o průběhu akce. Dalo by se ještě pokusit se bránit proti jejich další nepřirozeným silám, ale nejprve budou muset zastavit, aby slyšeli pravdu o Renesmee. "Pak ještě tišeji. ", Což nemají v úmyslu udělat."
Jakob vydal trochu divné zafunění.
A pak nečekaně o dvě sekundy později se průvod zastavil. Tichá hudba dokonale synchronizovaných pohybů se změnila na ticho. Bezchybná disciplína zůstala nepřerušená; Volturiovi zmrzli v absolutním tichu jako jeden. Stáli asi sto yardů od nás.

Za mnou, po stranách, jsem slyšela, jak bijou velká srdce, blíž než kdykoliv předtím. Riskla jsem pohled do leve a do prava, abych viděla, co zastavilo postup Volturiú.
Vlci se k nám přidali.
Na obou stranách naši nerovnoměrné line, byli vlci rozvětvení v dlouhé, hraničné formaci. Ušetřila jsem zlomek vteřiny abych zaznamenala že tam bylo víc než jen deset vlkú, abych rozeznala vlky které jsem znala a ty, které jsem předtím neviděla. Bylo jich šestnáct rozmístěných rovnoměrně kolem nás-celkem sedmnáct, počítajíc Jakoba. Bylo jasné, z jejich výšky a nadrozměrných tlapek, že všichni nově příchozí byli velmi, velmi mladí. Myslím že jsem to měla předvídat. S tolika upíry utábořenými v okolí, byla vlkodlačí populační exploze nevyhnutelná.
Více dětí, které zemřou. Divila jsem se, proč to Sam dovolil, a pak jsem si uvědomila, že neměl jinou možnost. Pokud by se kterýkoli z vlků postavil na naši stranu, Volturiovi by jistě vyhledali zbytek. Dali do hry celý svúj druh.
A my prohrajem.
Náhle jsem byla vzteklá. Pod vztekem jsem byla vražedně rozčílená. Moje beznadějné zoufalství úplně zmizelo. A na nejasná načervenalá záře zahalila tmavé postavy předemnou, a vše, co jsem chtěla v té chvíli byla šance zatnout do nich zuby, otrhat jim končetiny od těla a upálit je na hranici. Byla jsem tak šílená že bych mohla tancovat kolem hranice, kde se praží zaživa; smála bych se, zatímco se mění v dým. Moje rty se automaticky stáhli a tiché, nelítostné bručení rozeznělo můj krk z jámy mého žaludku. Uvědomila jsem si, že koutky mám zvednuté v úsměvu.
Zafrina a Senna vedle mě tiše vrčeli v ozvěně. Edward mi stlačil ruku kterou mi stále držel, aby měč upozornil.
Zatíněné tváře Volturiú byly stále z větší části bezvýrazné. Pouze dva páry oči neprozrazovali vůbec žádné emoce. V samém centru, dotýkajíc se rukama, Aro a Caius zastavili aby shodnotili, a celá garda zastavila s nimi, čekajíc na příkaz zabít. Ti dva se na se na sebe nedívali, ale bylo zřejmé, že komunikují. Marcus, který se dotýkal Ara na druhé straně se nezdál být součástí konverzace. Jeho výraz nebyl tak tupý jako u gardy, ale byl téměř prázdný. Zdálo se že se docela nudí, stejně jako když jsem ho viděla předtím.

Postavy svědkú Volturivých byli nakloněny směrem k nám, jejich oči zuřivě zafixované na Renesmee a na mě, ale zůstali stát blízko okraje lesa, čímž ponechávali široký prostor mezi sebou a vojáky Volturiú. Pouze Irina se vznášela blízko za Volturii, jen pár kroků od starobylých žen-obě s blond vlasy a vybledlou kúží a potaženýma očima-a jejich dvou masivních bodyguardú.

Byla tam jedna žena v tmavěji šedém plášti hned za Arem. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, že se ve skutečnosti dotýká jeho zad. Bylo to další štít, Renata? Byla jsem stejně jako Eleazar zvědavá, jestli bude schopna odpudit mně.

Ale já bych nepromrhala svúj život ve snaze dostat Caia nebo Ara. Měla jsem více dúležitých cílú.
Teď jsem hledala jak je naplnit a neměla jsem problém vybrat dva útlé, tmavě šedé pláště blízko srdci seskupení. Alec a Jane, docela dobře nejmenší členové gardy stáli po Marcusově boku, doprovázeni Demetrim na straně druhé. Jejich tváře byly krásně hladké, což jim nic neubíralo, ale měli na sobě nejtmavší plášě s výjimkou černých plášťú Starých. Čarodějnická dvojčata, jak jim říkal Vladimir. Jejich síla byla základním kamenem ofenzivy Volturiú. Šperky v Arově sbírce.
Moje svaly se napjali a ústa mi zaplavil jed.
Arovy a Caiovy potažené červené oči probleskli celou naší linii. V Arově tváři jsem četla zklamání jak jeho upřený pohled přelétl přes naše tváře znovu a znovu, hledajíc jednu, která chyběla. Rty mu ztuhli zklamáním.
V té chvíli jsem necítila nic než vděčnost že Alice utekla.
Jak se pauza prodlužovala, slyšela jsem, jak se Edwardovi zrychlil dech.
"Edwarde?" zeptal se Carlisle, tiše a úzkostlivě.
"Nejsou si jisti, jak postupovat. Zvažují možnosti, výběr klíčových cílů-mě, samozřejmě tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus čte sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Dráždí je přítomnost Rumunú. Bojí se tváří, které neznají- zejména Zafrina a Senna-a přirozeně vlkú. Ještě nikdy předtím je nikdo nepřevážil počtem. To je to, co je zastavilo. "
"Převážil počtem?" zašeptal Tanya nedůvěřivě.
"Nepočítají své svědky," vydechl Edward. "Pro gardu jsou nic, nesmyslní. Aro má prostě rád publikum. "
"Měl bych promluvit?" zeptal se Carlisle.
Edward zaváhal, pak přikývl. "Tohle je jediná šance, kterou dostaneš."
Carlisle narovnal ramena a vystoupil o několik kroků před naší obrannou linii. Nenáviděla jsem vidět ho osamotě, nechráněného.

Rozpřáhl ruce, držíc dlaně nahoru, jako kdyby v pozdravu. "Aro, můj starý příteli. Jsou to staletí. "
Na Bílé mýtině bylo na dlouhý moment mrtvé ticho. Cítila jsem napětí převalující se přes Edwarda jako poslouchal Arovo hodnocení Carlislovych slov. Napětí rostlo jak sekundy odtikávali.

A pak Aro vystopil vpřed z centra formace Volturiú. Štít, Renata, se přesunul s ním, jako kdyby špičky jejích prstů byly všité do jeho pláště. Poprvé Volturiovi zareagovali. A mumlavé nadávky se převalili přes linii, obočí stažená v mračení, rty zvlněné od zubů. A několik strážcú se naklonilo vpřed a přikrčilo.
Aro natáhl jednu ruku k nim. "Klid."
Udělal ještě několik krokú, pak naklonil hlavu ke straně. Jeho mléčné oči svítili zvědavostí.
"Čistá slova, Carlisle," vydechl svým tenkým, slabým hlasem. "Zdají se být vyvedení z míry, protože se domnívají, že jste shromáždili armádu, aby mě zabila, a zabila mé drahé."

Carlisle potřásl hlavou a natáhl pravou ruku dopředu, jako kdyby nebylo mezi nimi pořád ještě téměř sto yardů. "Stačí dotknout se mé ruky, abya věděl, že to nikdy nebyl můj záměr."
Arovy bystré oči se zúžili. "Ale jak by mohl váš záměr zavážit, drahá Carlisle, tváří v tvář tomu, co jste udělali?" zamračil se a stín smutku přeletěl jeho postojem-ať už to byl skutečný nebo ne, nemohla jsem říct.
"Nespáchal jsem zložin, za který si mě přišel potrestat."
"Pak odstup stranou a nech nás potrestat viníky. Vskutku, Carlisle, nic by mne nepotěšilo víc, než ušetřit dnes tvúj život. "
"Nikdo ho nespáchal, Aro. Dovol mi to vysvětlit. " Carlisle opět nabídl ruku.
Než Aro mohl odpovědět, Caius se posunul rychle vpřed k Arovi.
"Tolik nesmyslných pravidel, mnoho zbytečných zákonů, které vytvoříte sami pro sebe, Carlisle," bílovlasý Starý zasyčel. "Jak je možné, že obhajujete porušení toho jediného na kterém opravdu záleží?"
"Zákon nebyl porušen. Pokud budete poslouchat-"
"Vidíme dítě, Carlisle," prskal Caius. "Nedělej z nás hlupáky."
"Ona není nesmrtelná. Ona není upír. Mohu to snadno dokázat, stačí pár chvil-"
Caius ho uřízl. "Jestli není zapovězena, proč jste shromáždili prapor, aby ji chránil?"
"Svědci, Caie, stejně jako jste si je přivedli vy." Carlisle ukázal na rozzlobený dav na okraji lesa, některé z nich v reakci na to vrčeli. "Každý jeden z těchto přátel vám múže říci o dítěti pravdu. Nebo se na ni můžete jen dívat, Caie. Podívejte se na proudění lidské krve v její tváři. "
"Rafinované!" vyprskl Caius. "Kde je ten udavač? Nechť předstoupí! "Natahoval krk, až kým nevapátral Irinu prodlévající za ženama. "Ty! Pojď! "

Irina na něj nechápavě zírala, ve tváři výraz jako někdo, kdo se ještě zcela neprobral z noční múry. Caius ji netrpělivě uchopil za prsty. Jeden z obrovských strážcú manželek se přemístil k Irině a postrkával ji hrubě do zad. Irina dvakrát mrknula a pak šla pomalu v transu ke Caiovi. Zastavila se několik yardú, oči stále na sestrách.
Caius překlenul vzdálenost mezi nimi a praštil jí přes obličej.
Nemohlo jí to ublížit, ale v tom činu bylo něco strašně ponižujícího. Bylo to jako sledovat někoho jak kope psa. Tanya a Kate současně zasyčeli.
Irinino tělo ztuhlo a její oči se konečně zaostřili na Caia. Ten ukázal drápovitým prstem na Renesmee, která visela na mých zádech, prsty pořád zamotané v Jakobově kožichu. Caius docela zčerveněl v mém zuřivém pohledu. Skrze Jakobův hrudník rachotilo vrčení.
"To je to dítě které jsi viděla?" zeptal se Caius. "To, které bylo zřejmě více než člověk?"
Irina mžourala na nás, zkoumají Renesmee poprvé od vstupu na mýtinu. Její hlava se nakláněla na stranu, výrazem jí projížděla zmatenost.
"Tak co?" prskl Caius.
"Já ... Nejsem si jistá," řekla zmateným tónem.
Caiova ruka se napřáhla jako by ji chtěl dát znovu pohlavek. "Co tím myslíš?" Řekl ocelovým šeptem.
"Není stejná, ale myslím si, že je to stejné dítě. Co chci říct, že se změnila. Tohle dítě je větší než to, které jsem viděla, ale-"
Caiúv rozzuřený dech práskal přes jeho zaťaté zuby, a Irina zmlkla bez toho že by dokončila. Aro přilétl ke Caiovi položil krotící ruku na jeho rameno.
"Dej se dohromady, bratře. Máme čas, abychom to vyřešili. Není nutno spěchat. "
Caius se se zasmušilým výrazem obrátil k Irině zády.
"Nyní, drahoušci," řekl Aro teplým, sladkým šeptem. "Ukažte mi, co se mi snažíte říct." Ruku natáhl k ohromené upírce.
Irina ho nejistě vzala za ruku. Držel jí pouze pět sekund.
"Vidíš, Caius?" Řekl. "Je to jednoduchá záležitost, jak dostat to, co potřebujeme."
Caius mu neodpověděl. Koutkem oka Aro blýskl po svém publiku, po svém davu, a pak se obrátil zpět ke Carlislovi.
"A tak máme tajemství v našich rukou, jak se zdá. Zdá se jako by dítě vyrostlo. Přesto z Irininy první vzpomínky jasně vyplývá, že dítě je nesmrtelné. Zvláštní. "
"To je přesně to, co se pokouším vysvětlit," řekl Carlisle, a ze změny v jeho hlase jsem odhadovala že mohu doufat v jeho úlevu. Byla to pauza která přibila všechny naše nejasné naděje.
Já necítila úlevu. Čekal jsem, téměř znecitlivěná vzteky, na rozložení strategie které Edward slíbil.
Carlisle opět napřáhl ruku.
Aro na chvíli zaváhal. "Raději bych dostal vysvětlení od někoho kdo je více středem příběhu, příteli. Mýlím se, když předpokládám, že toto porušení nebyla tvoje práce? "
"Nebylo žádné porušení."
"Múže být, já potřebuju každý odstín pravdy." Arúv měkoučký hlas ztvrdl. "A nejlepší způsob, jak ho dostat, je mít důkaz přímo od tvého vašeho talentovaného syna." Naklonil hlavu směrem k Edwardovi. "Podle toho jak dítě lpí na jeho novorozené družce,předpokládám, že Edward je do toho zapleten."
Samozřejmě chtěl Edwarda. Poté, co uvidí do Edwardovy hlavy, bude znát všechny naše myšlenky. Kromě mých.
Edward se obrátil k rychlému polibku na mé a Renesmeeino čelo, vyhnouc se mým očím. Pak kráčel přes zasněžené pole, poklepajíc na Carlislovo rameno jak prošel kolem. Slyšela jsem zezadu tichý nářek-Esmeina hrúza se prolomila.
Červená mlha kterou jsem viděla kolem armády Volturiú plála jasnější než předtím. Nemohla jsem se dívat na Edwarda jak křižuje prázdnou bílou mýtinu sám-ale také jsem nemohla unést, že je Renesmee o krok blíže k našim protivníkům. Protichúdné pocity mě trhali ve dví, zmrzla jsem tak pevně, že jsem cítila jako by se mé kosti mohli rozbít pouze z tlaku který byl na Né vyvíjen.
Viděla jsem Janin úsměv jak Edward překročil střed vzdálenosti mezi námi, když přišel blíže k nim než k nám.

Zpúsobil to ten malý arogantní úsměv. Můj vztek dosáhl vrcholu, dokonce víc než zuřící krvežíznivost, kterou jsem cítila v okamžiku když se k nám připojili vlci odhodlaní. Na jazyku jsem cítila chuť šílenství-Cítila jsemjak mě zalila jako přílivová vlna čistá síla. Moje svaly se napjaly, a jednala jsem automaticky. Rozhodila jsem štít se vší silou své mysli, a mrštila jím přes nemožnou vzdálenost pole-desetinásobek mé nejlepší vzdálenosti-jako oštěpem. Vyhekla jsem vypětím.
Štít vanul ven ze mě v bublině přímé energie, atomový hřib tekuté oceli. Pulsoval jako živý-cítila jsem ho, od vrcholu k hranám.
Nyní v mé mysli nebyl žádný elastický odpor, v tomto okamžiku syrové síly, jsem viděla že zpětný náraz který jsem cítila předtím byl múj vlastní-ta neviditelná část sebeobrany ke mně tesně přiléhala, podvědomě neochotná jít dá lode mne. Teď jsem ho oslobodila a můj štít explodoval bez námahy dobrých padesát yardů ode mne, stačil jen zlomek mého soustředění. Cítila jsem ho jako další sval, který mně bude poslouchat. Přitlačila jsem a roztáhla ho do tvaru dlouhého, špičatého oválu. Vše pod flexibilním železným štítem bylo náhle mou součástí-Cítila jsem životní sílu všeho co bylo zahrnuto po dním jako světlé teplé body, oslňující světla okolních která jiskřila kolem měNatáhla jsem štít přes celou délku mýtiny, a vydechla úlevou, když jsem se cítila jak bylo Edwardovo brilantové světlo zahrnuto do mé ochrany. Držela jsem, napínajíc tento nový sval tak, že Edwarda těsně obklopoval, tenký, ale nepřekonatelný listu mezi jeho tělem a našimi nepřáteli.

Uběhla sotva sekunda. Edward pořád kráčel k Arovi. Všechno se úplně změnilo, ale nikdo kromě mě si nevšiml výbuchu. A vyplašený smích mi unikl pomezi rty. Cítila jsem jak se na mne ostatní podívali a viděla jsem jak Jakob na mně vyvalil velké černé oči, jako bych ztratila rozum.
Edward se zastavil pár kroků od Ara, a ja si uvědomila s určitým zklamáním, že i když bych jistě mohla, neměla bych zabránit aby došlo k téhle výměně. To byl zlom všech našich příprav: donutit Ara vyslyšet naši verzi příběhu. Udělat to byla téměř fyzická bolest, ale neochotně jsem zvedla svúj štít a nechala Edwarda znovu nekrytého. Veselá nálada zmizela. Zcela jsem se zaměřila na Edwarda, připravena ho okamžitě zaštítit, kdyby se něco pokazilo.

Edward mi připadal neohroženě arogantně, natáhl svou ruku k Arovi, jako kdyby mu přiznával velkou čest. Aro se zdál být potěšen jeho postojem, ale jeho potěšení nebylo celkové. Renata se nervózně chvěla v Arvě stínu. Caius se mračil tak hluboce, že to vypadala jako kdyby jeho papírová, průsvitná kůže pukla natrvalo. Malá Jane ukázala zuby, a vedle ní Alecovy oči zostřili v koncentraci. Vytušila jsem, že byl připraven, stejně jako já, aby jednal v druhé výzvě.
Aro překlenul vzdálenost aniž by zastavil-a opravdu, čeho by se bál? Mohutné stíny světle šedých plášťú-podsaditých bojovníkú jako byl Felix-byli jen o několik yardů dál. Jane a její spalující dar mohl Edwarda srazit na zem, svíjicího se v křeči. Alec by ho mohl oslepit a ohlušit než by udělal krok Arovým směrem. Nikdo nevěděl, že jsem měla sílu je zastavit, ani Edward.
S klidným úsměvem uchopil Aro Edwardovu ruku. Jeho oči se najednou zavřeli, a pak shrbil ramena pod náporem informací.
Každá tajná myšlenka, každá strategie, každý pohled-vše co Edward slyšel v myslích kolem sebe během posledního měsíce-byli teď Arovy. A dál zpět-každá Alicina vize, každý tichý moment s naší rodinou, každý obraz v Renesmeeině mysli, každý polibek, každý dotek mezi Edwardem a mnou ... To všechno teď taky patřilo Arovi.
Frustrovaně jsem zasyčela, a štít se roloval s mým podrážděním, přesouvajíc svůj tvar a roztahujíc se kolem naší strany.
"Klid, Bello," šeptala mi Zafrina.
Ztisla jsem zuby.
Aro se i nadále soustředil na Edwardovy vzpomínky. Edward sklonil hlavu taky, svaly v krku napjaté, jak opět četl vše, co si od něho Aro bral, a taky Arovu odpověd.
Tato dvojsměrná, ale nerovná konverzace pokračovala dost dlouho na to, že to dokonce i stráže nesli těžce. Tiché mumlání probíhalo linií, kým Caius ostře nevyštěkl, aby mlčeli. Jane se posouvala kupředu jak si nemohla pomoct, a Renatina tvář byla napjatá vyčerpáním. Chvíli jsem zkoumala tento silový štít, který se zdála být tak vyděšený a slabý, i když byla Arovi užitečná, mohla bych říct, že nebyla žádný bojovník. Její prací nebylo bojovat, ale chránit. Nebyla v ní žádná krvežíznivost. Surová, jak jsem byla, jsem věděla, že kdyby to bylo mezi ní a mnou, rozmázla bych ji.
Přeostřila jsem jak se Aro narovnal, jeho oči se v zábklesku otevřeli, v jejich výrazu baázeň a ostražitost. Edwardovu ruku nepustil.
Edward uvolnil, pořád tak lehce.
"Vidíš?" zeptal se Edward klidným sametovým hlasem.
"Ano, vidím, vskutku," souhlasil Aro, a překvapivě působil téměř potěšeně. "Pochybuji o tom, že mezi bohy nebo smrtelníky někdy někdo viděl tak jasně."
Ukázněné tváře strážcú vykazovala stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já.
"Dal jsi mi toho mnoho k přemýšlení, mladý příteli," pokračoval Aro. "Mnohem víc, než jsem očekával." Přesto pořád nepustil Edwardovu ruku a Edwardúv napjatý postoj byl postojem naslouchajícího.
Edward neodpověděl.
"Můžu se s ní setkat?" žádal Aro- téměř prosil-s náhlým dychtivým zájmem. "Nikdy jsem nesnil o existenci něčeho takového po všechna ta staletí. Jaký přírustek do našich dějin! "
"O čem tohle je, Aro?" vypálil Caius předtím než mohl Edward odpovědět. Jen ta otázka mě donutila přitáhnout Renesmee do náručí, kolébat ji starostlivě na hrudi.
"Něco o čem jsi nikdy nesnil, můj praktický příteli. Chvilku přemýšlej, pokud jde o soud, který jsme zamýšleli zajistit to již neplatí. "
Caius zasyčel překvapen jeho slovy.
"Klid, bratře," upozornil ho Aro konejšivě.
Tohle by byla dobrá zpráva-tohle byli ta slova ve která jsme doufali, milost o které jsme si nemysleli že by byla možná. Aro naslouchal pravdě. Aro připustil, že zákon nebyl porušen.
Ale moje oči se upínali na Edwarda, a já viděla, jak se mu v zádech svaly napjali. Přehrála jsem si v mysli Arovu výzvu o přemýšlení ke Caiovi, a slyšela dvojí význam.
"Seznámíš mě se svojí dcerou?" požádal Aro Edwarda znovu.
Caius nebyl jediný, kdo zasyčel nad tímto novým odhalením.
Edward neochotně přikývl. A přesto, Renesmee zvítězil nad tolika jinými. Aro se vždy zdál být vúdcem Starších. Kdyby byl na její straně, mohla by ostatní jít proti nám?
Aro stále svíral Edwardovu ruku, a teď odpověděl na otázku, kterou jsme my ostatní neslyšeli.
"Myslím, že kompromis v tomto bodě je jistě přijatelný, podle okolností. Sejdeme se uprostřed. "
Aro uvolnil jeho ruku. Edward se obrátil zpět k nám, a Aro se k němu připojil, přehodíc mu ruku náhodně přes rameno, jako by s Edwardem byli nejlepšími přáteli-po celou dobu udržujíc kontakt s Edwardovou kúží. Vykročili napříč přes pole zpět naším směrem.
Celá garda vykročila za nimi. Aro ledabyle mávl rukou bez nutnosti podívat se na ně.
"Počkejte, mí drazí. Opravdu nám nemíní ublížit pokud budeme mírumilovná ".
Garda na tohle reagovala více otevřeně než dříve, se vztekem a syčením na protest, ale držíc svou pozici. Renata přilnoucí k Arovi blíž, než kdy jindy, kňučíc úzkostí.
"Mistře," zašeptala.
"Nerozčiluj se má lásko," odpověděl ji. "Vše je dobře."
"Možná, že jste měl vzít několik členů své stráže k nám," navrhl Edward. "Bude to pro ně příjemnější."
Aro přikývl, jako kdyby to byl moudrý postřeh, a on si myslel to samé. Dvakrát kývl prsty. "Felixi, Demetri."
Dva upíři byly okamžitě po jeho boku, vypadajíc přesně stejně jako když jsem je viděla naposled co jsem se snima setkala. Oba byly vysocí a tmavovlasí, Demetri tvrdý a štíhlý jako čepel meče, Felix mohutný a hrozivý jako špičatý železný kyj.
Všech pět se zastavilo ve středu zasněženého pole.
"Bello" zavolal Edward. "Přines Renesmee ... a pár přátel."
Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo bylo napjaté s obraně. Myšlenka přivést Renesmee do středu tohoto konfliktu ... Ale věřila jsem Edwardovi. On by věděl, jestli Aro plánoval jakoukoli zradu na tomto místě.
Aro měl tři ochránce na své straně, tak jsem si vzala sebou dva. Rpzhodnout se mi zabralo jen chvíli.
"Jakobe? Emmette? "Zeptala jsem se potichu. Emmetta, protože by zemřel aby mohl jít. Jakoba, protože ten by nesnesl kdyby měl zůstat pozadu.
Oba přikývli. Emmett se zašklebil.
Přešla jsem pole s nimi v doprovodu. Slyšela jsem jiný rachot od gardy, která viděla moji volbu-jasně, že nedúvěřovali vlkodlakovi. Aro pozvedl ruku, odmávnouc znovu jejich protest.
"Zajímavá společnost, kterou si držíte," mumlal Demetri k Edwardovi.
Edward neodpověděl, ale přes Jakobovy zuby vyklouzlo tiché zavrčení.
Zastavili jsme pár metrů od Ara. Edward se vyvlékl zpod Arova ramena a rychle se k nám přidal, přičemž mě chytnul za ruku.
Chvíli jsme se na sebe v tichosti dívali. Felix mě pak tiše stranou pozdravil.
"Ahoj opět, Bello." Arogantně se zašklebil a zároveň stále sledoval každý Jakobúv pohyb periférním viděním.
Sarkasticky jsem se usmála na velkého upíra. "Hej, Felix."
Felix se pochechtával. "Vypadáš dobře. Nesmrtelnost ti svědčí. "
"Díky moc."
"Není zač. škoda že. . ".
Nechal svúj komentář vyznít do ticha, ale nepotřebovala jsem Edwardúv dar abych si dovedla představit konec. Taková škoda že vás v sekundě zabijem.
"Ano, je to škoda, ne?" zamumlala jsem.
Felix mžikl.
Aro naší výměně názorů nevěnoval pozornost. S hlavou nakloněnou na stranu, byl fascinován. "Slyšel jsem ejjí zvláštní srdce," zamumlal s téměř hudební kadencí svých slov. "Cítím její podivnou vůni." Potom se jeho zamlžený zrak přesunul na mě. "V pravdě, mladá Bello, nesmrtelnost tě udělala ještě víc mimořádnou," řekl. "Je to jako kdyby jsi se zrodila pro tento život."
Přikývla jsem jednou, v potvrzení jeho lichotky.
"Líbil se ti můj dárek?" zeptal se, pohlédnouc na přívěsek jež jsem nosila.
"Je krásný, a je to od vás velmi, velmi velkorysé. Děkuji vám. Myslím že jsme vám poslali oznámení. "
Aro se potěšeně zasmál. "Je to jen něco, co se povalovalo kolem. Myslel jsem, že to by mohlo doplnit vaši novou tvář, a tak to je. "
Slyšela jsem, slabé syčení od středu line Volturiú-.Pohlédla jsem Arovi přes rameno.
Hmm. Zdálo se Jane nebyla spokojena s tím, že Aro mi dal dárek.
Aro si odkašlal aby znovu upoutal mou pozornost. "Směl bych pozdravil vaši dceru, krásná Bello?" Zeptal se sladce.
Tohle nebylo to, v co jsme doufali, připomněla jsem si. Bojujíc s nutkáním vzít Renesmee a utéct jsem udělala dva pomalé kroky vpřed. Múj štít se čeřil za mnou jako kapuce, která chránila zbytek mé rodiny, zatímco Renesmee byla nechráněna. Cítila jsem se hrozně špatně.
Aro se s náma potkal, jeho tvář zářící.
"Ale ona je nádherná," prohlásil mumlajíc. "Tak jako ty a Edward." A pak hlasitěji, "Dobrý den, Renesmee."
Renesmee se na mě rychle podívala. Přikývla jsem.
"Dobrý den, Aro," řekla formálně svým vysokým, zvonivým hlasem.
Aro jeho oči byly zasněné.
"Co je to?" zasyčel Caius zezadu. Vypadal rozzuřený tím, že se musel ptát.
"Napúl smrtelná, napúl nesmrtelná," oznámil Aro jemu a zbytku gardy bez toho, že by odtrhl okouzlený pohled od Renesmee. "Koncipováno tak, aby byla vynosena touto novorozenou, kým byla ještě člověkem."
"To je nemožné," posmívali se mu Caius.
"Myslíš si pak že by mě pobláznili,?" jeho výraz byl značně pobaven, ale Caius ustoupil. "Je tlukot srdce který slyšíme tak trik?"
Caius se mračil, vypadajíc mrzutěhledá, jako kdyby mu Arovy jemné otázky dali ránu.
"Klidně a opatrně, bratře," varoval ho Aro , stále usmívajíc se na Renesmee. "Vím dobře, jak máš rád svoji spravedlnost, ale neexistuje žádný zákon v který by kázal zakročit proti této unikátní malé a jejím rodičúm. A tolik k učení se, tolik učení! Vím, že nesdílíš mé nadšení pro sběr příběhú, ale buď tolerantní se mnou, bratře, abych mohl přidat jednu kapitolu, která mě omráčila svoji nepravděpodobností. Přišli jsme očekávajíc jen spravedlnost a smutek falešných přátel, ale podívej se, co jsme místo toho získali! Nové, jasné poznání sebe sama, našich možností. "
Natáhl svou ruku k Renesmee v nabídce. Ale to nebylo to, co chtěla. Natáhla se daleko ode mne, natahujíc se směrem vzhůru, aby se mohla dotknout konečky prstů Arovy tváře.
Aro nereagoval šokem jako téměř všichni ostatní na tohle představení, byl zvyklý používat tok myšlenek a paměť ostatních mozků stejně jako Edward.
Jeho úsměv se zvětšil, a povzdechl si v plné spokojenosti. "Úžasné," šeptal si.
Renesmee se uvolnila zpátky do mé náruče, její malá tvář velmi vážné.
"Prosím?" Zeptala se ho.
Jeho úsměv zněžněl. "Pochopitelně jsem netoužil poškodit tvé blízké, drahé Renesmee."
Arúv hlas byl tak uklidňující a láskyplný, že mě na sekundu chytil. A pak jsem slyšela jak Edward zaskřípal zubama a daleko za námi pobouřena Maggie zasyčela nad lží.
"Zajímalo by mě," řekl přemýšlivě Aro, jakože neví o reakci na svá předchozí slova. Jeho oči se nečekaně přesunuli na Jakoba, a místo znechucení, které bylo v očích ostatních Volturiú, bylo v jeho očích touha kterou jsem nechápala.
"Nefunguje to tímhle zpúsobem," řekl Edward, pečlivá neutralita zmizela z jeho hlasu pryč, jeho tón byl náhle příkrý.
"Jen zatoulaná myšlenka," řekl Aro, otevřeně posuzujíc Jakoba, a pak oči pomalu přelétli přes dvě řádky vlkodlakú za námi. Ať mu Renesmee ukázala cokoli, zpúsobilo to že vlci byli pro ně náhle zajímaví.
"Oni k nám nepatří, Aro. Neposlouchají naše povely tímhle zpúsobem. Jsou zde proto, že chtějí být. "
Jakob výhružně zavrčel.
"Zdá se, že s tebou docela souhlasí," řekl Aro. "A tvoje mladá družka a tvá rodina .... Loajální. "Jeho hlas slovo měkce pohladil.
"Jsou zavázaní k ochraně lidského života, Aro. To jim dovoluje koexistovat s námi, ale těžko s tebou. Nepřehodnotíš-li svůj životní styl. "
Aro se vesele zasmál. "Jen jedna zatoulaná myšlenka," prohlásil opakovaně. "Vy dobře víte, jak to je. Nikdo z nás nemůže zcela kontrolovat touhy svého podvědomí. "
Edward se zašklebil. "Vím, jak to je. A taky znám rozdíl mezi tímto druhem myšlenek a druhem který je úmyslný. Nikdy by to nefungovalo, Aro. "
Jakobova ohromná hlava se otočila směrem k Edwardovi, nesmělé zaskučení mu vyklouzlo mezi zuby.
"On pohrával si s myšlenkou ... hlídacího psa" zamumlal Edward zpět.

Sekunda mrtvého ticha, a pak zvuk je šíleného vrčení deroucí se z celé smečky naplnilo celou mýtinu.
Ostrý štěkot Samovav příkazu, myslím, protože jsem se neotočilal, abych se podívala-a stížnosti se prolomili do zlověstného ticha.
"Předpokládám, že to byla odpověď na otázku," řekl Aro, znovu se smál. "Tihle si svou stranu vybrali."

Edward zasyčel a naklonil se dopředu. Já mu ztiskla rameno, přemýšlejíc, co mohlo být v Arových myšlenkách, že ho to donutilo tak prudce reagovat, zatímco Felix a Demetri se synchronizovaně přikrčili. Aro na ně znovu mávl. Všichni se vrátili do své původní polohy, včetně Edwarda.

"Tolik k diskusi," řekl Aro, náhle tónem zaplaveného podnikatele. "Tolik k rozhodování. Pokud mě vy a vaši chlupatí ochránci omluvíte, mí milí Cullenovi, musím se poradit se svými bratry. "


BD-35. kapitola

30. června 2009 v 12:05 | Susan
35. Konečný termín

"Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď.
"Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak.
Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně."
"Vždycky".

Vzala jsem si zase své Volvo; zajímalo by mne jestli si přečet počítadlo kilometrů od mé poslední vyjížďky. Kolik si toho poskládal? To že mám tajemství určitě. Domyslí si dúvod proč jsem se mu nesvěřila? Došlo mu že Aro by brzy věděl všechno co ví on? Myslela jsem že Edward by mohl dojít k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč ode mne nepožadoval žádné vysvětlení. Myslím že se snažil moc nad tím nespekulovat, snažíc se nemyslet na mé chování. Spojil si dohromady mé představení to ráno po Alicině odjezdu, když jsem spálila knížku v ohni? Já nevěděla jestli tento skok udělal.

Byl to bezútěšné odpoledne, temné jako před setměním. Spěchala jsem šerem, oči na těžkých mracích. Bude dneska padat sníh? Dost aby pokryl zemi a vytvořil scénu z Aliciny vize? Edward odhadoval, že máme asi tak dva dny. Pak se přemístíme na čistinu, abychom dovedli Volturiovy na námi zvolené místo.

Jak jsem mířila přes tmavnoucí les, zvažovala jsem můj poslední výlet do Seattlu. Myslím že jsem znala dúvod proč mě Alice poslala na chátrající místo kde J. Jenks vybavoval své pochybné klienty. Kdybych šla do jedné z jeho ostatních, více legitimních kanceláří, věděla bych vúbec na co se mám zeptat? Pokud bych se s ním potkala jako s Jasonem Jenksem nebo Jasonem Scottem, legitimním právníkem, byla bych někdy odhalila J. Jenkse, dodavatele nelegálních dokumentů? Musela jsem jít cestou, která mi dala jasně najevo , že jsem k ničemu. To byla moje stopa.

Bylo temno, když jsem zatáhla na parkoviště u restaurace o pár minut dřív, ignorujíc dychtivé poslíčky u vchodu. Vrazila jsem si své čočky a pak šla čekat na J dovnitř restaurace. Přestože jsem spěchala, abych ukončila tuhle deprimující nezbytnost a byla zpátky u mé rodiny, J se zdál být opatrný aby zústal neposkvrněný u své základní asociace, měla jsem pocit že by se předání na tmavém parkovišti mohlo dotknout jeho cítění.

Při vstupu jsem udala jméno Jenks, a servilní sloužící mě vedl nahoru do malého soukromého pokoje s ohněm praskajícím v kamenném ohništi. Vzal také plášť slonovinové barvy dlouhý po lýtka, který jsem měla na sobě abych zakryla fakt, že jsem měla na sobě něco co podle Alicina mínění bylo vhodným oblečením, těžce jsem vydechla v mých ústřicových saténových koktejlových šatech. Nemohla jsem si pomoci a byla jsem trochu polichocena, pořád jsem ještě nebyla zvyklá být nádherná pro každého nejenom pro Edwarda. Sluha vykoktal napoly zformulované komplimenty, když vratce couval z místnosti.

Stála jsem u ohně a čekala, držíc prsty natažené k plameni, aby se trochu zahřáli před nevyhnutelným potřesením ruky. Ne že by si J. samozřejmě nebyl vědom toho, že s Cullenovými něco bylo, ale pořád to byl dobrý zvyk k cvičení.
Na púl sekundy mi přeletělo hlavou jaké by to bylo strčit ruce do ohně. Jaký by to byl pocit, kdybych hořela...
J-úv vstup narušil mé morbidní úvahy. Sluha vzal taky jeho kabát, a bylo zřejmé, že jsem nebyla jediná, kdo se oblékl na tuhle schůzku.
"Omlouvám se že jdu pozdě," řekl J., jakmile jsme byli sami.
"Ne, jdete právě včas."
Natáhl ruku, a jak jsem jí potřásla, pořád se mi zdálo že je výrazně teplejší než moje. Nezdálo se že by mu to vadilo.
"Vypadáte ohromně, pokud mohu být tak smělý, paní Cullenová."
"Děkuji vám, J., prosím, říkejte mi Bella."
"Musím říct, že pracovat s vámi je jiný zážitek jako s panem Jasperem. Mnohem méně ... znepokojující." váhavě se pousmál.
"Opravdu? Já jsem vždycky shledala Jasperovu přítomnost velmi uklidňující. "
Jeho obočí se spojilo. "Je to tak?" slušně zamumlal, zatímco stále zjevně nesouhlasil. Jak zbytečné. Co Jasper tomuto muži udělal?
"Znáte Jaspera dlouho?"
Povzdechl, vypadajíc v rozpacích. "Pracoval jsem s panem Jasperem více než dvacet let, a múj starý partner ho znal ještě patnáct let před tím. ... Vúbec se nezměnil." J se jemně přikrčil.
"Jo, to je Jasperúv druh humoru."
J potřásl hlavou, jako kdyby mohl setřást znepokojující myšlenky. "Nechcete se posadit, Bello?"
"Vlastně mám trochu naspěch. Mám dlouhou cestu domů." Jak jsem mluvila, vzala jsem si tlustou bílou obálku s jeho bonusem z mé tašky a odevzdala mu ji
"Aha," řekl, v jeho hlase byl malý zlomek zklamání. Zastrčil obálku vnitřní kapsy kabátu bez toho že by se obtěžoval zkontrolovat částku. "Doufal jsem, že bychom si mohli na chvíli promluvit."
"O čem?" zetala jsem se zvědavě.
"Dobře, dovolte mi, abych vám odevzdal vaše papíry. Chci se ujistit, že jste spokojena. "
Obrátil se, položil svou aktovku na stůl, a cvakl zámkama. Vyndal hnědou právníckou obálku.

Přestože jsem neměla tušení, co mám hledat, otevřela jsem ji a věnovala obsahu letmý pohled. J převrátil Jakobovu fotografii a změnil barvy tak, že nebylo hned zřejmé, že se jedná o stejný obrázek na cestovním pase a řidičském průkazu. Oba se mi zdály naprosto v pořádku, ale to mělo jen malý význam. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotografii Vanessy Vlkové na pasu, a pak se rychle podívala jinam, s hrčí rostoucí v hrdle.
"Děkuji," řekla jsem mu.
Jeho oči se mírně zúžili, a cítila jsem, že byl zklamán, že má prohlídka nebyla důkladnější. "Mohu vás ujistit, že každý kus je perfektní. Vše projde i tou nejpřísnější kontrolou odborníků. "
"Jsem si jistá, že ano. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, J. "
"Bylo mi potěšením, Bello. Kdyby Cullenovic rodina v budoucnu cokoli potřebovala, klidně dejte vědět." Neznělo to ani tak jako výzva, jako spíš pozvánka pro mě, abych převzala Jasperovo místo jako styčná osoba.
"Bylo něco, co jste chtěli probrat?"
"Eh, ano. Je to trochu choulostivé. . . . "Ukázal na kamenné ohniště s tázavým výrazem. Sedla jsem si na okraj kamene, a on si sedl vedle mě. Pot mu znova vyrazil na čele, vyndal z kapsy jeden modrý hedvábný šátek a začal si ho utírat.
"Vy jste sestra ženy pana Jaspera? Nebo manželkou jeho bratra? "Zeptal se.
"Vdaná za jeho bratra,"objasnila jsem, přemýšlejíc kam směřuje.
"Pak budete nevěsta pana Edwarda, ne?"
"Ano."
Omluvně se usmál. "Jak vidíte, viděl jsem všechna jména, mnohokrát. Moje opožděné gratulace. Je hezké, že pan Edward nalezl takovou krásnou partnerku po takové době. "
"Velice vám děkuji."
Odmlčel se, otírajíc pot. "Dovedete si představit, že jsem si během těch let vyvinul velmi zdravou úroveň úcty k panu Jasperovi a celé rodině."
Opatrně jsem přikývla.
Zhluboka se nadechl a vydechl bez toho že by promluvil
"J., prosím, řekněte, co potřebujete."
Znova se nadechl a pak rychle, nesrozumitelně promluvil, splétajíc slova dohromady.
"Pokud by jste mě mohla ujistit, že neplánujete únos malé holčičky od jejího otce, spal bych dnes v noci mnohem lépe. lépe."
"Aha," řekla jsem ohromeně. Trvalo mi chvíli pochopit chybný závěr ke kterému došel. "Ale ne. Vůbec nic takového." slabě jsem se usmála snažíc se ho uklidnit. "Prostě si jen připravuju bezpečné místo pro ni v případě, že by se něco stalo mému manželovi a mně."
Jeho oči se zúžily. "Vy očekáváte že se něco stane?" Zrúžověl a pak se omluvil. "Ne, že by to byla moje věc."
Dívala jsem se na červenou rozlévající se mu pod tenkou kúží a byla ráda-jako jsem byla často-že jsem nebyla průměrný novorozenec. J. vypadal jako dost milý člověk, odhlédnouc od kriminálního chování, a byla by škoda zabít jej.
"Člověk nikdy neví." Povzdechla jsem.
Zamračil se. "Múžu vám tedy popřát hodně štěstí. A prosím, nebuďte mnou pobouřena, moje drahá, ale ... kdyby měl přijít pan Jasper ke mně a ptát se, jaká jména jsem dal na tyto dokumenty. . ".
"Pochopitelně, měli byste mu to okamžitě říct. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby byl pan Jasper plně informován o naší transakci. "
Zdálo se že moje prúhledná upřímnost trochu zmírnila jeho napětí "Velmi dobře," řekl. "Nepodaří se mi přesvědčit vás aby jste zústala na večeři?"
"Je mi líto, J. Momentálně mám málo času."
"Tedy opět, hodně zdraví a štěstí. Cokolo bude rodina Cullenových potřebovat, neváhejte se obrátit na mě, Bello. "
"Děkuji vám, J."
Odešla jsem se svým kontrabandem, otočíc se zpět na J. jsem viděla že na mě zíral, v jeho výrazu směs úzkosti a lítosti.
Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypla světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli.
Pouze Kate a Garrett byly v přední místnosti hravě se hádajíc o výživové hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že Garrett se pokusil o lovecký výlet vegetariánského stylu a zjistil že je to obtížné.
Edward musel vzít Renesmee domů spát. Jakob, bezpochyby, byl v lese poblíž chaty. Zbytek mé rodiny taky musel být na lovu. Možná byli s ostatními Denalijskými.
Čím mi v podstatě nechali dům pro sebe, čehož jsem rychle využila.
Cítila jsem, že jsem byla první po dlouhé době, kdo vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci co odešli. Předrala jsem se v tichosti přes jejich obrovský šatník, kým jsem nenašla ten správný druh tašky. Musela být Alicina, byl to malý černý kožený ruksak, druh, který se obvykle používá jako kabelka, dost malý aby ho mohla nést Renesmee bez dozoru. Pak jsem udělala nájezd na jejich drobnou hotovost, přičemž jsem si vzala asi dvojnásobek ročního příjmu pro průměrnou americkou domácnost. Vytušila jsem že moje krádež bude méně znatelná zde než kdekoliv jinde v domě, neboť tento pokoj každého rozesmutnil. Obálka s falešnými pasy a občankami šla do vaku na vrch peněz. Pak jsem seděla na okraji Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně nepatrný balíček, který byl vše, co jsem mohla dát svoji dceři a mému nejlepšímu příteli, abych pomohla zachránit jejich životy. Sesunula jsem se k sloupku postele s pocitem bezmocnosti.
Ale co jiného jsem mohla dělat?
Seděla jsem tam na několik minut se skloněnou hlavu, když jsem dostala dorý nápad.
Kdyby ...
Kdybych předpokládala, že Jakob a Renesmee utečou, pak by to vycházelo z předpokladu, že Demetri by byl mrtvý. To by dalo všem pozústalým čas nadechnout se včetně Alice a Jaspera.
Tak proč by nemohla Alice a Jasper pomoci Jakobovi a Renesmee? Pokud by se spojili, Renesmee by měla nejlepší představitelnou ochranu. Neexistoval žádný důvod proč by to nemohlo být takhle, kromě skutečnosti, že Jake a Renesmee byli v Alicině mrtvém úhlu. Jak by je mohla začít hledat?

Chvíli jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla přes halu do Carlislova a Esmeina apartmá. Jako obvykle, Esmein stolek byl zaplněn s plány a náčrtz, všechno úhledně naskládané ve vysokých hromadách. Stúl měl nad pracovní plochou spoustu poliček, v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si nový list papíru a tužku.
Potom jsem zírala celých pět minut na prázdnou slonovinovou stránku, soustředíc se na své rozhodnutí. Alice nemusí být schopna vidět Jakoba nebo Renesmee, ale mohla vidět mě. Představovala jsem si ji jak vidí tuto chvíli zoufale doufajíc, že nebude příliš zaneprázdněna, aby ji věnovala pozornost.
Pomalu, záměrně jsem napsala slova RIO DE JANEIRO velikými písmeny cez celou stránku.
Rio se mi zdálo jako nejlepší místo kam je poslat: Bylo to daleko odtud, Alice a Jasper již podle posledních zpráv byli v Jižní Americe, a naše staré problémy nezmizeli jenom proto že jsme teď měli problémy horší. Pořád tady ještě bylo tajemství Renesmeeiny budoucnosti, strachu z jejího rychlého rústu. Stejně bychom zamířili na jih. Teď to bude Jakobova a doufám i Alicina práce pátrat po legendách.
Znovu jsem sklonila hlavu v náhlém nutkání vzlykat tisknouc zuby. Bylo lepší, že Renesmee pújde dál beze mě.
Ale už teď mi chyběla tolik, že jsem to téměř nemohla vydržet.
Zhluboka jsem se nadechla a položila lístek na dno lodního pytle, kde jej Jakob brzy najde.
Vsadila bych se, že-protože je nepravděpodobné, že by jeho střední nabízela Portugalštinu-Jake měl alespoň španělštinu jako volitelný jazyk.
Nezbývalo nic, než čekání.
Dva dny, zústali Carlisle s Edwardem na mýtině na které viděla Alice přicházet Volturiovy. Bylo to stejné bojové pole, kde zaútočili Victoriini novorozenci loni v létě. Byla jsem zvědavá se, bude-li mít Carlisle pocit déjá vu. Pro mne to všechno bude nové. Tentokrát Edward a já zústaneme se svou rodinou.
Můžeme se jen domnívat, že Volturiovi budou stopovat buď Edwarda nebo Carlisla. Přemítala jsem zda-li budou překvapeni že jejich kořist neutíká. Donutí je to mít se na pozoru? Nedovedla jsem si představit že by kdy měli potřebu být opatrní.

Přestože jsem byla-doufejme-neviditelná pro Demetriho, zůstala jsem s Edwardem. Jistě. Zbývalo nám jen pár hodin spolu.
Neměli jsme s Edwardem žádnou velkolepou scénu loučení, ani jsme ji neplánovali. Vyslovit to by znamenalo konec. Bylo by to stejné, jako ta slova napsat. Konec na poslední stránce rukopisu. Tak jsme o našem loučení nemluvili a zústávali pořád poblíž jeden druhému pořád se dotýkajíc navzájem. Ať už nás konec najde kdekoli, nenajde nás odděleně.
Postavili jsem stan pro Renesmee několik yardů zpátky pod ochranou lesa, pak tam bylo více déjávu, jak jsme zjistili že táboříme tam kde předtím s Jakobem. Bylo téměř nemožné uvěřit, kolik věcí se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se zdál být náš trojúhelníkový vztah nemožný, tři různé druhy žalu, kterým nešlo zabránit. Teď bylo všechno v perfektní rovnováze. Zdálo se šeredně ironické, že kousky skládačky začínají do sebe zapadat právě ve chvíli kdy má být všechno zničeno.

Začalo sněžit už noc před Silvestrem. Tentokrát se malé sněhové vločky na sklanaté púdě mýtiny nerozpouštěli. Zatímco Renesmee a Jakob spali-Jakob chrápajíc tak hlasitě, že jesem se divila že se nevzbudila-sníh vytvořil na zemi tenkou pokrývku, která postubně hrubla. Když vyšlo slunce, scéna z Aliciny vize byla kompletní. Drželi jseňme se s Edwardem za ruce a zírali jsme přes třpytivou bílou plochu, ani jeden z nás nepromluvil.

Počas skorých ranních hodin se shromáždili ostatní jejich oči odráželi tichý dúkaz přípravy-některé světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se sešli všichni jsme mohli slyšet vlky pohybující se v lese. Jakob se objevily u stanu, opouštejíc Renesmee ještě spící, aby se k nim připojil.

Edward a Carlisle rozestavili ostatní do volné formace, naše svědky po stranách, jako galerii.
Dívala jsem se z povzdálí, čekanjíc u stanz kým se Renesmee probudí. Když se vzbudila, pomohla jsem ji obléct se do šatú, které jsem starostlivě vybrala dva dny předtím. Šaty, které vypadali nazdobeně a žensky, ale ve skutečnosti byli odolné vúči opotřebení-dokonce i kdyby je na sobě měl někdo kdo pojede na vlkodlačím hřbetě přes pár státú. Přes bundu jsem sí dala černý kožený batoh s doklady, peníze, záchytné body, a múj s láskou psaný odkaz s pro ni, Jakoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby to pro ni nebylo zátěží.

Její oči byly obrovské, jak si přečetla utrpení v mé tváři. Ale pochopila dost, aby se neptala co jsem dělala.
"Miluju tě," řekla jsem jí. "Víc než cokoliv."
"Já tebe taky, Mami," řekla. Dotkla se medajlonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie jí, Edwaeda a mne. "Vždycky budeme spolu."
"V našich srdcích budeme vždy spolu," Opravila jsem se šeptem tichým jako dech. "Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit."
Její oči se rozšířily, a dotkla se rukou mé tváře. Tichý "ne" bylo hlasitější než když ho vykřikla.
Bojoval jsem s polykáním, v oteklém hrdle. "Uděláš to pro mě? Prosím? "
Přitlačila prsty silněji na mou tvář. Proč?
"Nemůžu říct," šeptala jsem. "Ale brzy porozumíš. Slibuji. "
V mé hlavě, jsem viděla Jakobovu tvář.
Přikývla jsem, pak dala prsty pryč. "Nemysli na to," vdechla jsem jí do ucha. "Neříkej to Jakobovi, až kým vám neřeknu aby jste běželi, jo?"
Tohle pochopila. Taky přikývla.
Vybrala jsem si z kapsy poslední detail.
Při balení Renesmeeiných věcí, mi do oka zablýskla nečekaná jiskra barvy. A nadějný paprsek slunce přes světlík osvětlil šperky v drahé starožitné krabičce nacpané dovysoka, která stála nedotčená nahoru na poličce v koutě. Chvíli jsem to zvažovala a pak jsem pokrčila rameny. Po tom co jsem si poskládala úlomky Aliciných videní jsem nemohla doufat, že nadcházející střetnutí bude vyřešeno v míru. Ale proč nezkusit pro začátek, tak přátelsky jak jen to pújde? Ptala jsem se sám sebe. Komu to mohlo ublížit? Takže myslím, že jsem asi musela nějaká naděje zústat, po tom všem-slepá, nesmyslná naděje-protože jsem vylezla na polici a vzala si Arúv svatební dar.
Teď jsem měla připevněný hrubý zlatý řetěz kolem krku a cítila jsem jak se váha obrovského diamantu uvelebila v prohlubni mého krku.
"Hezké," zašeptala Renesmee. Pak omotala ruce kolem mého krku jako svěrák. Přitiskla jsem si jí k hrudi. Takhle propletená jsem ji vynesla ze stnau na mýtinu.
Jak jsem se blížila Edward pozvedl jedno obočí, ale jinak múj příchod nekomentoval. Jeno položil ruce kolem nás, na jeden dlouhý okamih a pak nás s hlubokým povzdechem nechal jít. Nikde v jeho očíchjsem neviděla nashledanou. Možná že měl větší naději, že po tomhle ještě něco bude, než si připouštěl.

Zaujali jsme svá místa, Renesmee čile sedící na mých zádech, abych měla ruce volné. Stála jsem pár stop za přední linii tvořené Carlislem, Edwardem, Emmettem, Rosalie, Tanyou, Kate a Eleazarem. Hned vedle mě byli Benjamin a Zafrina, mým úkolem bylo chránit je tak dlouho, jak to jen pújde. Byli to naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi byly těmi, kteří oslepnou, byť i jen na pár okamžikú, mohlo by to změnit vše.
Zafrina byla ztuhlá a neúprosná se Sennou jako svým téměř zrcadlovým obrazem na druhé straně. Benjamin seděl na zemí, dlaně vtlačené do hlíny a tiše si mumlal o zlomových liniích. Minulou noc navršil hromady kamenú aby to vypadalo přirozeně, a nyní byli sněhem pokryté hromady po celé zadní části louky. Nestačili k zranění upíra, ale doufejme, že stačí, aby je rozptýlili.

Svědci se seskupili po naší levicí a pravicí, někteří blíž než ostatní-ti, kteří vydali prohlášení byli nejblíže. Všimla jsem si že Siobhan si tře skráně, oči zavřené v soustředění, poslechla Carlisla? Snažila se vizualizovat diplomatické řešení?

V lesích za námi, stáli připravení neviditelní vlcibylo slyšet slyšet pouze jejich těžké dýchání, a tlukot jejich srdce.

Přivalili se mraky rozptylující světlo tak, jako by bylo ráno nebo odpoledne. Edwardy oči spozorněli jak prohlédl zorné pole, a já jsem si byla jistá, že tuto scénu vidí podruhé-poprvé v Alicině vizi. Méla by to být přesně ta samá až přijedou Volturiovi. Zbývali nám nyní jen minuty nebo sekundy.
Celá naše rodina a spojenci teď zpevněli.
Z lesa vyšel obrovský červenohnědý Alpha, aby se postavil ke mně; muselo to pro něj být hodně těžké, být tak daleko od Renesmee, když byla v bezprostředním nebezpečí.
Renesmee se natáhla aby mohla proplést prsty v ohromném kožichu na rameni, a její tělo se trošičku uvolnilo. Byla klidnější když byl Jakob poblíž. Taky jsem se cítila trošku lépe. Kým bude Jakob s Renesmee, vše bude v pořádku.

Bez toho aby riskoval pohled dozadu Edward došel zpátky ke mně. Natáhla jsem ruku, abych ho mohla chytit. Ztiskl mi prsty.
Další minutu odtikala, a já zjistila že se namáhám abych zachytilia nějaké zvuky příchodu.
A pak Edward ztuhl a tiše zasyčel mezi sevřenýma zubama. Jeho oči se zaměřili přímo na les severně od místa, kde jsme stáli.
My zírali tam kam on, a čekali jsme, až uběhnou poslední sekundy.

BD-34. kapitola

30. června 2009 v 12:04 | Susan
34. Prohlášení

Slyšela jsem hudbu ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl klavíru od té noci co Alice odešla. Teď, když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak se píseň změnila v mou ukolébavku. Edward mě vítal doma.
Pohybovala jsem se pomalu, jak jsem táhla tvrdě spící Renesmee z auta - my byli pryč celý den. Nechali jsme Jakoba u Charlieho- řekl, že se sveze domů se Sue. Přemítala jsem, jestli se snažil naplnit hlavu dostatkem drobnosti aby z ní vytlačil obrázek toho jak vypadala moje tvář když jsem vcházela skrz Charlieho dveře.
Jak jsem šla pomalu ke Cullenovic domu, cítila jsem, že naděje a povznešení jak se zdálo, mají kolem velkého bílého domu téměř viditelnou auru, moje byla ráno taky taková. Teď se mi to zdálo cizí.

Chtělo se mi znovu plakat, slyšíc Edwarda hrát pro mě. Ale posbírala jsem se. Nechtěla jsem aby mu to bylo podezřelé. Nezanechám v jeho hlavě Arovi žádná vodítka když si budu moci pomoct.
Edward zvedl hlavu a pousmál se, když jsem vešla do dveří, ale hrál dál.

"Vítej doma," řekl, jako kdyby to byl jen další normální den. Jako kdyby v pokoji nebylo dvanáct dalších upírú zapojených do různých činností, a tucet dalších roztroušených někde kolem. "Bavili jste se dneska s Charliem dobře?"
"Ano. Promiň, že jsem byla pryč tak dlouho. Vyběhla jsem, udělat nějaké vánoční nákupy pro Renesmee. Já vím, že to nebude veliký svátek, ale. . . " pokrčila jsem rameny.
Edwardovy rty se obrátili dolů. Přestal hrát a otočil se na lavičce tak, že jeho tělo bylo celé otočené ke mě. Dal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mně blíž. "Moc jsem o tom nepřemýšlel. Pokud z toho chceš udělat svátek-"
"Ne," přerušila jsem ho. Vnitřně jsem couvla před myšlenkou že bych se měla pokusit předstírat více nadšení než jen minimum. "Jen jsem nechtěla nechat je projít bez toho, že bych jí dala alespoň něco."
"Mám si to prohlédnout?"
"Budeš-li chtít. Je to jen maličkost. "

Renesmee byla úplně v bezvědomí, jemně chrápala proti mému krku. Já jí záviděla. Bylo by hezké, uniknout realitě i když jen na pouhých pár hodin.

Opatrně jsem vylovila malou sametovou krabičku na šperky bez toho abych otev řela peněženku, aby Edward neviděl hotovost kterou jsem měla pořád u sebe.
"Zazřela jsem z okna jeden obchod se starožitnostmi, když jsem jela kolem."

Setřásla jsem malý zlatý medailón na jeho dlaň. Byl kulatý s lemováním v podobě štíhlé vinné révy vyřezané kolem okraje kruhu. Edward rozepjal malý úchyt a hleděl dovnitř. Byl tam prostor pro malý obrázek, na protější straně nápis ve francouzštině.
"Víte, co tady stojí?" zeptal se jiným tónem, podmaněn víc než dříve.
"Obchodník mi řekl, že to je něco jako 'více, než můj vlastní život.' Je to pravda?"
"Ano, měl pravdu."
Podíval se na mě, jeho topasové oči sondovali. Jeho pohled se na moment potkal s mým, pak předstíral, že ho upoutala televize.
"Doufám, že se jí bude líbit," zamumlala jsem.
"Jistě že bude," řekl lehce, mimochodem, a já jsem si v té sekundě byla jistá, že věděl, že před ním něco tajím. Byl jsem si také jistá, že nemá představu co.
"Vezmeme ji domů," navrhl, jak stál položil mi ruku kolem ramen.
Váhala jsem.
"Co?" zeptal se.
"Chtěla jsem trochu cvičit s Emmettem. . . . "Ztratila jsem celý den v této zásadní záležitosti, cítila jsem zpoždění.
Emmett-na pohovce s Rose držíc dálkové ovládání, samozřejmě-vzhlédl a zašklebil se v předtuše. "Výborně. Les potřebuje probírku. "
Edward se zamračil na Emmetta a pak na mě.
"Bude na to dost času zítra," řekl.
"Nebuď směšný," stěžovala jsem si. "Neexistuje nic takového, jako spousta času. Tento pojem neexistuje. Mám se toho hodně naučit, a-"
Odřízl mě. "Zítra".
A jeho výraz byl takový, že ani Emmett neprotestoval.
Byla jsem překvapena, jak těžké bylo vrátit se zpátky k rutině po všem novém. Ale odstranění i toho malého kousku naděje kterou jsem v sobě živila zpúsobilo že se všechno zdálo nemožné.
Snažila jsem se soustředit na pozitiva. Byla tady dobrá šance, že moje dcera přežije to co se blíží, a Jakob taky. Pokud by měli budoucnost, pak by to byl druh vítězství, nebo ne? Naše malá skupina musí udržet své postavení, pokud byla pro Jakoba a Renesmee možnost utéct. Ano, Alicina strategie by měla smysl, kdybychom svedli opravdu dobrý boj. Takže, taky jakýsi druh vítězství, protože se domnívám, že Volturiovy za tisíciletí nikdy nikdo vážně nezpochybnil.

Nebude to konec světa. Jen konce Cullenú. Konec Edwarda, konec mně.
Dávala jsem tomu takhle přednost-té poslední části tak jako tak. Já nechci znovu žít bez Edwarda, pokud by opustil tenhle svět, pak bych šla hned za ním.

Marně jsem se divila nyní a pak, jestli pro nás bude něco na druhé straně. Věděla jsem, že tomu Edward opravdu nevěří, ale Carlisle ano. Nedovedla jsem si to představit. Na druhou stranu jsem si nedovedla představit že by Edward neexistoval nikde, kdekoli. Pokud jsme mohli být spolu, kdekoli, pak to byl šťastný konec.

A tak vzor mých dní pokračoval, jenže mnohem těžší než dřív.
Šli jsme navštívit Charlieho na První svátek vánoční, Edward, Renesmee, Jakob a já. Byli tam všichni z Jakobovy smečky plus Sam, Emily, a Sue. Byla to velká pomoc, mít je v Charlieho malinkatých pokojích, jejich obrovské, teplé postavy zaháknuty v rozích kolem jeho řídce vyzdobeného stromku-moli jste přesně vidět kdy ho to začalo nudit a přestal- a jeho přetékající nábytek. Dalo se vždy spolehnout na to, že vlkodlaci budou opilí nastávajícím bojem bez ohledu na to jak bude sebevražedný. Elektřina jejich vzrušení poskytovala pěkný zpúsob maskování mého naprostého nedostatku oduševnění. Edward byl jako vždy lepší herec, než já.

Renesmee nosila medailónek, který jsem jí dala za úsvitu, a v kapse kabátu měla MP3 přehrávač který jí dal Edward-malinkou věc, která si pamatovala pět tisíc písní, již zaplněnou Edwardovými oblíbenými. Na jejím zápěstí byla komplikovaně pletená Quileutská verze snubního prstenu. Edward nad tím skřípal zubama, ale mně to nevadilo.
Brzy, tak brzy, ji odevzdám Jakobovi aby ji odnesl do bezpečí. Jak by mě mohl obtěžovat jakýkoli symbol odhodlání k tomu na co jsem spoléhala?

Edward zachránil den věnováním dárku taky pro Charlieho. Ukázal mu ho až včera-přednosti noční plavby- a Charlie strávil celé dopoledne čtením tlustého návodu ke svému novému rybářskému sonarovému systému.

Ze způsobu jakým vlkodlaci jedli, jsem usuzovala, že Suin oběd musel být dobrý. Přemýšlela jsem jak by sešlost púsobila na někoho cizího. Hráli jsme svúj part dobře? Myslel by si cizinec že jsme šťastný kruh přátel vychutnávajících si dovolenou s náhodnou radostí?

Myslím, že Edwardovi a Jakobovi se ulevilo stejně jako mně, když byl čas jít. Přišlo mi zbytečné vynakládat energii na lidskou fasádu, když bylo tolik dalších důležitých věcí, které bylo třeba udělat. Bylo pro mně těžké soustředit se. Zároveň to byla možná poslední možnost vidět Charlieho. Možná bylo dobře, že jsem byla příliš ochromená než abych to opravdu zaregistrovala.

Neviděla jsem svoji matku od svatby, ale zjistila jsem že múžu být jen ráda z narústajícího odcizení které začalo před dvěma roky. Byla příliš křehká pro můj svět. Nechtěla jsem jí v žádné částí tohoto. Charlie byl silnější.
Možná dokonce dost silný abychom se teď rozloučili, jenomže já ne.
V autě bylo velmi tiše; déšť venku byl jen mlha vznášející se na hraně mezi kapalinou a ledem. Renesmee seděla na mém klíně, hrála si s medailónkem, otevírala ho a zavírala. Dívala jsem se na ní a představovala jsem si co bych řekla Jakobovi kdybych slova nemusela skrývat před Edwardem.

Pokud je to vůbec bezpečné zase ji vzít k Charliemu. Řekni mu jednoho dne celý příběh. Řekni mu, jak moc jsem ho milovala, jak jsem se nemohla unést jeho opuštění i když múj lidský život skončil. Řekni mu, že byl nejlepší otec. Řekni mu, ať odevzdá moji lásku Renée, všechny mé naděje, že bude šťastná a bude jí dobře. . . .

Chtěla jsem dát Jakobovi doklady dřív než bude příliš pozdě. Dám mu vzkaz taky pro Charlieho. A dopis pro Renesmee. Něco co si přečte, když už jí nebudu moct povědět jak moc ji miluji.

Na vnějšku Cullenovic domu nebylo nic neobvyklého jak jsme zajeli na louku, ale bylo slyšet nějakou jemnou vřavu. Mnoho tichých hlasú šumělo a bručelo. Znělo to intenzivně, a znělo to jako hádka. Carlislúv a Amunúv hlas šel rozpoznat častěji než ostatní.
Edward zaparkoval před domem, raději než jít kolem do garáže. Vyměnili jsme si jeden varovný pohled než jsme vystoupili.
Jakobův postoj se změnil, jeho tvář se změnila ve vážnou a opatrnou. Vytušila jsem, že byl nyní v režimu Alpha. Samozřejmě, něco se stalo, a on získával informace, které by on a Sam mohli potřebovat.

"Alistair je pryč," zamručel Edward, jak jsme po krocích postupovali.
Uvnitř přední místnosti byla hlavní konfrontace fyzicky patrná. Okruh divákú lemujících stěny, každý upír, který se k nám přidal, s výjimkou Alistaira a tří zapojených v hádce. Esme, Kebi a Tia byli nejblíže ke třem upírúm v centru, uprostřed místnosti, Amun se posmíval v Carlislovi a Benjaminovi.

Edward zaťal zuby a přešel rychle na Esmeinu stranu, táhnouc mě za ruku. Renesmee jsem si tiskla těsně k hrudi.
"Amune, pokud chcete jít, nikdo vás nenutí zůstat," řekl Carlisle v klidu.
"Ty jsi ukradl polovinu mého klanu, Carlisle!" Amun křičel, bodajíc prstem k Benjaminovi "To je důvod, proč jsi mě sem zavolal? Ukrást mi ho? "
Carlisle povzdechl a Benjamin překuli oči.
"Ano, Carlisle si vybral boj s Volturii, ohrozil celou svoji rodinu, jen aby mě tady nalákal na smrt," řekl Benjamin sarkasticky. "Buď rozumný Amune. Jsem odhodlán udělat správnou věc, já se nepřipájím k žádnému jinému klanu. Můžete si dělat, co chcete, samozřejmě, jak Carlisle poukázal. "
"Toto neskončí dobře," zavrčel Amun. "Alistair byl tady jediný rozumný. Všichni bychom měli utéct. "
"Přemýšlej koho jsi právě nazval příčetným," zareptala tiše Tia stranou.
"Všichni budeme poraženi!"
"K boji nedojde," řekl Carlisle pevným hlasem.
"Říkáš ty!"
"Pokud se tak stane, vždy můžeš vyměnit stranu Amune. Jsem si jistá, že Volturiovi ocení vaši pomoc. "
Amun se mu posmíval. "Možná to je odpověď."
Carlislova odpověď byla měkká a upřímná. "Já bych to proti tobě nevydržel, Amune. Byli jsme přátelé po dlouhou dobu, ale nikdy bych tě nežádal abys za mě zemřel. "
Amunúv hlas byl taky více kontrolovaný. "Ale vy stáhnete mého Benjamina dolú sebou."
Carlisle položil ruku na Amunovo rameno, Amun ji setřásl.
"Zústanu Carlisle, ale může to být ve váš neprospěch. Připojím se k nim, jestli to bude cesta k přežití. Všichni jste blázni, jestli si myslíte že múžete vzdorovat Volturiovým. "Zachmuřil se, pak povzdechl, pohlédl na Renesmee a mě, a dodal podrážděným tónem," budu svědkem, že dítě vyrostlo. To je nic než pravdu. Každý to uvidí. "
"To je vše, co jsme kdy žádali."
Amun se zašklebil "ale ne vše co jste získali, jak se zdá." obrátil se na Benjamína. "Dal jsem ti život. Mrháš jím."
Benjaminova tvář vypadala chladnější, než jsem kdy viděla; výraz zvláštně kontrastoval s jeho chlapeckými rysy. "Škoda že jsi v tom procesu nemohl nahradit moji vúli svou, pak bys možná byl se mnou spokojen."
Amun přihmouřil oči. Náhle mávl na Kebi, a odkráčeli předními dveřmi.
"Neodejde," řekl mi tiše Edward, "ale od nynějška si bude udržovat ještě větší odstup. Neblufoval, když hovořil o přestupu k Volturiúm. "
"Proč Alistair odešel?" zašeptala jsem.
"Nikdo si není jistý, nenechal vzkaz. Z jeho mručení bylo jasné, že si myslí, že boj je nevyhnutelný. Navzdory jeho chování, ve skutečnosti se příliš obával že Carlisle zústane s Volturii. Předpokládám, že se rozhodl že nebezpečí bylo příliš mnoho."Edward pokrčil rameny.
Přestože náš rozhovor byl jednoznačně jenom mezi námi, samozřejmě ho mohl slyšet každý. Eleazar odpověděl na Edwardovu poznámku jako by byla určena pro všechny.
"Podle toho jak znělo jeho mumlání, to bylo trochu víc než to. Nemluvili jsme o Volturiových pořád, ale Alistair se bál, že nezáleží na tom, jak rozhodně můžeme dokázat vaší neviny, Volturiovi nebudou poslouchat. Myslí si, že tady budou hledat záminku k dosažení svých cílů. "
Upíři na sebe znepokojeně hleděli. Představa, že by Volturiovi zmanipulovali své nedotknutelné zákony pro vlastní zisk nebyla populární. Pouze Rumuni byli pokojní, jejich malé poloironické úsměvy. Zdáli se být potěšeni tím, co si ostatní myslí o jejich prastarých nepřátelích.
Mnoho tichých diskuzí začalo naráz ale byli to Rumuni koho jsem poslouchala. Možná proto, že světlovlasý Vladimir průběžně střílel pohledem v mém směru.
"doufáme že Alistair měl v tomhle pravdu," šeptal Stefan Vladimirovi. "Bez ohledu na výsledek, slovo se bude šířit. Je na čase aby náš svět viděl čím se Volturiovi stali. Oni nikdy nepadnou, když každý věří těm nesmyslúm o ochraně nášho zpúsobu života. "
"Alespoň, když jsme vládli, byli jsme upřímní o tom co jsme," odpověděl Vladimír.
Stefan přikývl. "Nikdy jsme si nenasadili bílé klobouky a nenazývali se svatými."
"Já přemýšlím, nadešel čas, abychom bojovali," řekl Vladimír. "Umíš si představit že kdy najdeme lepší síly které budou stát s námi? Jinou stejně dobrou příležitost? "
"Nic není nemožné. Možná jednoho dne-"
"My jsme čekali patnáct set let, Stefane. A oni za ta léta jenom zmocněli. "Vladimir zmlkl a znovu se na mě podíval. Nedal najevo překvapení když viděl, že se na něj taky dívám. "Pokud v tomto konfliktu zvítězí Volturiovi, odejdou s větší mocí než s jakou přišli. S každým podmaněním posílí svoji sílu. Přemýšlejte o tom, co by jim mohla dát tato samotná novorozená "-vystrčil bradu mým směrem-" a to sotva objevuje své nadání. A ovladač země ". Vladimir kývl směrem k Benjaminovi, který ztuhl. Téměř všichni teď poslouchali Rumuny, stejně jako já. "S jejich čarodějnickými dvojčaty nemají potřebu iluzí nebo doteku požáru." Jeho oči se přesunuli k Zafrině, potom Kate.
Stefan se podíval na Edwarda. "Stejně tak čtenář myšlenek není naprosto nezbytný. Ale vidím vaše místo. Vskutku, získají mnoho jestli vyhrajou. "
"Víc než si můžeme dovolit nechat je získat, souhlasíte?"
Stefan povzdechl. "Myslím, že musím souhlasit. A to znamená ... "
"Že sej jim musíme postavit kým ještě existuje naděje."
"Pokud je múžeme oslabit, dokonce je odhalit. . ".
"Potom, jednoho dne, jiní práci dokončí."
"A naše dlouhá krevní msta bude zaplacena. Konečně. "
Jejich oči na okamžik znehybněli a pak zašeptali unisono. "Zdá se být jediná cesta."
"Takže budeme bojovat," řekl Stefan.
Byť jsem mohla vidět, že byly rozervaní, sebezáchova válčící s pomstou, úsměvy jež si vyměňovali byli plné očekávání.
"Budeme bojovat," souhlasil Vladimir.
Předpokládám, že to bylo dobře; stejně jako Alistair i já jsem si byla jistá že bitvě se nelze vyhnout. V tom případě, další dva upíři bojující na naší straně se hodí. Ale rozhodnutí Rumunů mě rozechvělo.
"Budeme bojovat taky," řekl Tia, a její obvykle dústojný hlas byl více slavnostní než kdy jindy. "Jsme přesvědčeni, že Volturiovi překročí své pravomoci. Nechceme patřit k nim. "Její oči viseli na jejím partnerovi.
Benjamin se zašklebil a hodil jeden šibalský pohled směrem k Rumunům. "Zdá se, že jsem horkou komoditou. Zdá se mi že musím vyhrát právo být volný. "
"Nebude to poprvé co budu bojovat abych se držel mimo dosah královských pravidel," řekl Garrett škádlivým tónem. Šel k Benjaminovi a popleskal ho po zádech. "Tudy ke svobodě od útlaku."
"Stojíme při Carlislovi," řekla Tanya. "A budeme bojovat s ním."
Zdálo se že prohlášení Rumunú nutilo ostatní prohlásit co sami cítí.
"My jsme se nerozhodli," řekl Peter. Podíval se dolů na svou nepatrnou společnice, Charlottiny rty byly nespokojeně zkroucené. Vypadalo to, že ona již rozhodnutí udělala. Přemýšlela jsem jaké.
"Totéž platí pro mě," řekl Randall.
"A mě," dodala Mary.
"Smečka bude bojovat s Culleny," řekl náhle Jakob. "My nemáme strach z upírů," dodal s úšklebkem.
"Děti," zamumlal Peter.
"Kojenci," opravil ho Randall.
Jakob se jízlivě zašklebil.
"Jdu taky do toho," řekla Maggie, krčíc rameny pod Siobhaninou zadržující rukou. "Vím, že pravda je na Carlislově straně. Nemůžu to ignorovat. "
Siobhan zírala na nejmladší členku klanu s obavou. "Carlisle," řekla, jako kdyby byli sami, neberouc v úvahu formální cítění shromážděných a nečekané vzplanutí prohlášení, "Nechci, aby došlo k boji."
"Ani já, Siobhan. Ty víš, že je to poslední, co chci. "napúl se usmál. "Možná byste se měli zaměřit na dodržování míru."
"Víš, že to nepomúže," řekla.
Vzpomněla jsem si na Rosinu a Carlislovu diskusi o irské vůdkyni; Carlisle věřil, že Siobhan má jemný ale mocný dar, jak zpúsobit aby se věci děli po jejím-a Siobhan sama ještě nevěřila.
"Ublížit to nemúže," řekl Carlisle.
Siobhan překulila oči. "Mám vizualizovat výsledek který si přeji?" Zeptala se sarkasticky.
Carlisle se nyní otevřeně křenil. "Pokud to nevadí."
"Pak není pro múj klan nutné aby vydával prohlášení, ne?" odsekla. "Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná možnost boje." Položila ruku zpět na Maggieno rameno, a přitáhla dívku blíž k sobě. Siobhanin druh Liam stál tiše a bezvýrazně.
Téměř všichni ostatní v místnosti vypadali být v rozpacích z Carlislovy a Siobhaniny výměny vtípkú, ale nevysvětlili si to.
To byl konec dramatických projevú na noc. Skupina se pomalu rozptýlila, někteří šli na lov, někteří si krátili čas v Carlislových knihách nebo u televizorů nebo počítačů.
Edward, Renesmee, a já jsme šli na lov. Jakob značkoval poblíž.
"Hloupý pijavice," prohlásil mumlajíc si sám pro sebe, když jsme byli venku. "Myslí si jak jsou nadřazení." Zafrkal
"Budou šokováni když kojenci zachrání jejich nadřazené životy, ne?" řekl Edward.
Jake se pousmál a práskl mu pěstí do ramene. "Sakra jo, oni budou."

Tohle nebyla naše poslední lovecká výprava. My všichni pújdem znovu lovit když se přiblíží čas návštěvy Volturiú. Vzhledem k tomu, že lhůta nebyla přesná, plánovali jsme zústat pár nocí na velké baseballové čistině kterou Alice viděla, jen pro jistotu. Všechno co jsme vědeli bylo, že ten den kdy sníh pokryje zemi přijde. Nechtěli jsme mít Volturiovy příliš blízko k městu, a Demetri je mohl zavést za námi, ať jsme byli kdekoli. Přemítala jsem koho bude stopovat, a hádala jsem, že to bude Edward, protože nemohl vystopovat mně.

Přemýšlela jsem o Demetrim když jsme lovili, věnujíc trochu pozornosti mé kořisti nebo vznášejícím se sněhovým vločkám, které se nakonec objevili ale topili se ještě než dopadli na skalnaté podloží. Uvědomuje si Demetri že mě nemúže stopovat? Co to bude pro něj znamenat? Co pro Ara? Nebo se Edward mýlil? Byly tady ty malé výjimky, že bych mu nemohla odolat, ty cesty kolem mého štítu. Vše, co bylo mimo moji mysl bylo zranitelné-otevřené věcem které dělali Jasper, Alice a Benjamin. Možná taky Demetriho talent pracoval trošku jinak.
A pak myšlenka která mě krátce napadla. Zpola vypitý los mi vypadl z ruky na kamenitou zem. Sněhové vločky se odpařovali pár centimetrů od těla s nepatrným teple syčícím zvukem. Bezvýrazně jsem zírala na své krvavé ruce.
Edward viděl moji reakci a pospíchal ke mně opouštějíc svou vlastní nevypitou kořist.
"Co se děje?" zeptal se tiše, jeho oči zametli les kolem nás, hledajíc co zpúsobilo mé chování.
"Renesmee" zaskřehotala jsem.
"Je jen tady přes ty stromy," ujistil mě. "Slyším její i Jakobovy myšlenky. Je v pohodě. "
"To není to, co jsem myslela," řekla jsem. "Přemýšlela jsem o mém štítu-Vážně si myslíš, že to za něco stojí, že to nějak pomůže. Vím, že ostatní jsou v naději, že budu schopna ochránit Zafrinu a Benjamina, i když ho udržím jen pár sekund. Co když je to omyl? Co když vaše důvěra ve mně je ten důvodu proč prohrajem? "
Můj hlas byl na pokraji hysterie, i když jsem měla dost kontroly, abych ji udržela na nízké úrovni. Nechtěla jsem rozrušit Renesmee.
"Bello, co tohle zpúsobilo? Samozřejmě, je úžasné že se můžeš sama chránit, ale nejsi odpovědná za ničí záchranu. Nestresuj zbytečně sama sebe. "
"Ale co když nemůžu chránit nic?" Šeptala jsem těžce oddechujíc. "To, co dělám, to je chybné, je to nevyzpytatelné! Není v tom žádný rým žádný dúvod. Možná to proti Alecovi vúbec nepomúže. "
"Ššt," uklidňoval mě. "Nepanikař. A o Aleca se neboj. Co dělá není nic jiného než co dělá Jane nebo Zafrina. Je to jen iluze- nemůže se dostat dovnitř tvé hlavy o nic víc než já. "
"Ale Renesmee múže!" Zasyčela jsem zběsile přes zuby. "Zdálo se mi to tak přirozené, nikdy jsem se nad tím nepozastavila. Je to vždy jen část toho kdo je. Ale ona dává myšlenky přímo do mé hlavy, stejně jako to dělá s ostatními. Múj štít má díry, Edwarde! "
Zírala jsem na něj zoufale, čekajíc potvrzení, mého strašného objevu. Jeho rty byly stažené, jako kdyby se snažil rozhodnout jak něco vyjádřit. Jeho výraz byl naprosto klidný.
"Přemýšlíš o tom už dlouho, že?" dožadovala jsem se, cítíc se jak idiot protože jsem měsíce přehlížela očividné. Přikývl a úsměv na omdlení mu roztáhl koutky úst. "Poprvé co se tě dotkla."
Povzdechla jsem nad svou vlastní hloupostí, ale jeho klid mě nějak obměkčil. "A to tě netrápí? Nevidíš to jako problém? "
"Mám dvě teorie, jedna s větší pravděpodobností než ostatní."
"Nejdřív tu méně pravděpodobnou."
"No, je to tvoje dcera," podotkl. "tvá genetická polovina. Použil jsem na tebe šprým o tom že tvá mysl nevysíla v rovnakých frekvencích, než zbytek z nás. Možná, že je na tom stejně. "
Tohle na mě nezabralo. "Ale múžeš slyšet její mysl úplně v pohodě. Každý slyší její mysl. A co když Alec běží na jiné frekvenci? Co když-? "
Dal prst na mé rty. "Taky jsem se domníval. Což je důvod, proč myslím, že příští teorie, je mnohem pravděpodobnější. "
Zaskřípala jsem zuby a čekala "Pamatuješ si, co mi o ní řekl Carlisle, hned poté, co ti ukázala první vzpomínku?"
Samozřejmě jsem si vzpomněla. "On řekl: 'Je to zajímavý výměna. jako dělá přesný opak toho, co dovedeš ty '."
"Ano. Taky jsem se divila. Možná si vzala tvůj talent a převrátila ho taky. "
Uvažovala jsem to
"Ty držíš všechny venku," začal.
"A nikdo neudrží ji?" dokončila jsem nerozhodně.
"To je moje teorie," řekl. "A když se ti dostane do hlavy, pochybuju že je na téhle planetě štít, který by ji zadržel uvězněnou. To pomůže. Z toho, co jsme viděli, nikdo nemůže pochybovat o pravdivosti jejích myšlenky poté, co jí dovolil, aby mu je ukázala. A myslím si, že nikdo ji nemúže v tom zabránit,pokud se dostane dost blízko. Pokud jí Aro umožňí to vysvětlit. . . ".
Otřásla jsem se při představě Renesmee tak blízko Arových lačných, mléčnych očí.
"Dobře," řekl šouchajíc má ztuhlá ramena. "Alespoň není nic, co by mu mohlo zabránit vidět pravdu."
"Ale je pravda dost aby ho zastavila?" zašeptala jsem.
Na to Edward neměl odpověď.



BD-33. kapitola

30. června 2009 v 12:04 | Susan
33. Padělek

"Charlie, pořád ještě jsme v situaci kdy potřebuješ jen vyloženě nezbytné informace. Vím, že to je více než týden, co jsi viděl Renesmee, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych já přinesla Renesmee k tobě? "
Charlie byl zticha tak dlouho, že jsem hloubala, jestli slyšel mé nervy pod fasádou.
Ale pak zamumlal, "Potřebuji vědět, fuj", a uvědomila jsem si, to byla jen jeho ostražitost před nadpřirozenem, co ho donutilo tak pomalu odpovědět.
"Dobře, dítě," řekl Charlie. "Múžeš ji přinést během dnešního rána? Sue mi přinese oběd. Ona je stejně tak vyděšena mým vařením jako ty když si přijela poprvé. "
Charlie se zasmál a pak povzdechl jako za starých časů.
"Ráno bude perfektní." Čím dříve, tím lépe. Odbíjela jsem ho již příliš dlouho.
"Přijede Jake s vámi?"
Přestože Charlie nevěděl nic o vlkodlačí smečce, nikdo nemohl být nevšímavý vúči vztahu mezi mezi Jacobem a Renesmee.
"Pravděpodobně." Nebyl způsob, jak by si Jakob dobrovolně nechal ujít odpoledne s Renesmee bez krvepijcú.
"Možná bych měl pozvat taky Billy," uvažoval Charlie. "Ale ... hmm. Možná někdy jindy. "

Věnovala jsem mu pozornost jen napúlCharlie-dost na to abych si všimla podivné neochoty v jeho hlase, když hovořil o Billym, ale ne dost na to, abych se obávala čím to asi bylo. Charlie a Billy spolu vyrústali, pokud se mezi nimi něco bylo, mohli si to vyřešit sami. Měal jsem příliš mnoho dalších důležitých věcí, kterými jsem byla posedlá.
"Uvidíme se za pár," řekla jsem mu, a zavěsila.
Tento výlet byl asi více, než jen ochrana mého otce před sedmadvaceti zvláštně podobnými upíry, kteří všichni měli přísahat, že nezabijí nikoho v okruhu 300 mil, ale přesto ... Je zřejmé, že žádná lidská bytost by se neměla dostat kamkoliv k této skupině. To byla omluva kterou jsem dala Edwardovi: brala jsem Renesmee k Charliemu, takže se on nerozhodne přijít sem. Byl to dobrý důvod odchodu z domu, ale vůbec ne můj skutečný.
"Proč si nemůžeme vzít tvé Ferrari?" stěžoval si Jakob, když mě potkal v garáži. Byla jsem již s Renesmee
u Volva.

Edward šel napřed aby odhalil mé poté auto, musel mít podezření, nebyla jsem schopna prokázat odpovídající nadšení. Jistě, bylo hezké a rychlé, ale já ráda běžela.
"Příliš nápadné," odpověděla jsem. "Můžeme jít pěšky, ale pak by Charlie vyšiloval."
Jakob reptal, ale sedl na přední sedadlo. Renesmee vyšplhal z mého klína k němu.
"Jak se máš?" Zeptala jsem se ho, jak jsem vytáhla z garáže.
"Jak asi myslíš?" zeptal se Jakob kousavě. "Jsem nemocný ze všech těchto čpavých pijavic." Viděl múj výraz promluvil dřív, než jsem mohla odpovědět. "Jo, já vím, já vím. Jsou to dobrý kluci, jsou tady aby pomohli, jsou tady aby nás všechny zachránili. Etcetera, etcetera. Říkej si co chceš, já si pořád myslím, že Dracula jedna a Dracula Dva jsou plíživá-politická linie. "
Musela jsem se usmát. Rumuni tedy nebyli mými oblíbenými hosty. "Nemúžu než s tebou souhlasit."

Renesmee potřásla hlavou, ale neřekla nic, na rozdíl od zbytku nás, shledávala Rumuny zvláštně fascinujícími. Dala si tu námahu a mluvila k nim nahlas, protože se ji nechtěli dotknout. Její otázka byla o jejich neobvyklé kůži, a přestože jsem se bála, že by to mohl být horší, byla jsem ráda že se zeptala. Byl jsem taky zvědavá.
Nezdálo se že by je její zájem rozrušil. Možná trochu rozlítostil.
"My seděli nehybně po velmi dlouhou dobu, dítě," odpověděl Vladimír, spolu se Stefanovým přikyvováním, ale nepokračoval ve Vladimirově větě jako to často dělával. "Rozjímajíc o vlastním božství. Bylo to znamení naši moci, že všechno přišlo k nám. Kořist, diplomaté, kteří se snažili o naši laskavost. Seděli jsme na svých trúnech a pomýšleli na sebe jako na bohy. Dlouho jsme nezaznamenali změnu, téměř zkamenělí. Myslím, že Volturiovi nám udělali laskavost, když spálili naše hrady. Alespoň Stefan a já, jsme přestali nadále kamenět. Nyní se oči Volturiú potahují prašným povlakem, ale naše jsou jasné. Myslím si že nám to dává výhodu, když jim ty jejich budeme chtít vydlabat. "
Po tomto jsme se snažila držet Renesmee od nich dál.

"Jak dlouho budem nakvartýrovaní u Charlieho?" zeptal se Jakob, a přerušil moje myšlenky. Byl viditelně uvolněný, jak jsme opustili dúm a všechny nové spolubydlící. Měla jsem radost, že mě mezi upíry opravdu nepočítal. Byla jsem stále jen Bella.
"Nějakou chvíli určitě"
Tón mého hlasu upoutal jeho pozornost.
"Děje se ještě něco kromě návštěvy tvého otce?"
"Jaku, víš, jak jsi dobrý v ovládání myšlenek kolem Edwardem?"
Pozvedl jedno tlusté černé obočí. "Ano?"
Jen jsem přikývla, střihnouc očima po Renesmee. Hleděla ven z okna, a já nemohla říct, jak moc sledovala naši konverzaci, ale rozhodla jsem se že nebude riskovat tím že bych pokračovala.
Jakob čekal že ještě něco přidám, a pak vystrčil spodní ret, jak přemýšlel o tom málu co jsem řekla.

Jak jsme jeli v tichu, zašilhala jsem přes otravné kontaktní čočky do studeného deště; nebyl dost studený aby z něj byl sníh. Moje oči již nebyly tak upíří jako na začátku-určitě měli blíž k temně načervenale pomerančové než k zářivě purpurové. Brzy budou dost jantarové abych se čoček zbavila. Doufala jsem, že změna Charlieho příliš nerozruší.
Jakob ještě pořád přežvykoval naši okleštěnou konverzaci, když jsme se přjeli k Charliemu. Jak se procházeli skrze padající déšť rychlým lidksým krokem, nemluvili jsme. Můj táta nás čekal, a měl otevřené dveře dřív, než jsem mohla zaklepat.
"Čau, lidi! Vypadá to, jako by to byly roky! Koukni na sebe, Nessie! Pojď k Dědovi! Přísahám žes vyrostla o púl stopy (15 cm). A vypadáš hubeně, Ness. " hleděl na mě. "Nekrmí tě tam?"

"Je to jen rychlý růst," zamumlala jsem. "Ahoj, Sue," zavolala jsem mu přes rameno. Vůně kuřecího masa, rajčat, česneku, sýra šla z kuchyně, k hocikomu jinému by to pravděpodobně vonělo dobře. Taky jsem cítila vúni čerstvých borovic a zatuchlý prach.

Renesmee blískla dúlkami. Nikdy před Charliem nemluvila.
"No, pojďte z té zimy, děti. Kde je můj zeť "?
"Věnuje se přátelúm," řekl Jakob, a pak odfrkl. "Jsi tak šťastný že ses z toho vyvlékl, Charlie. To je všechno, co jsem múžu říct. "
Lehce jsem praštila Jakoba do ledvin, zatímco Charlie se zděsil.
"Au," stěžoval si Jakob tichým dechem; no, já myslela, že jsem ho praštila lehce.
"Vlastně, Charlie, mám nějaké pochůzky co musím oběhat."
Jakob střelil po mě pohledem ale neřekl nic.
"Za svými vánočními nákupy, Bells? Máš už pouze pár dní, to víš. "
"Jo, vánoční nákupy," řekla jsem chabě. Tím se vysvětluje ta zatuchlina. Charlie musel vyndat staré ozdoby.
"Neměj strach, Nessie," šeptal jí do ucha. "Ochráním tě jestli maminka upustí kouli."
Přetočila jsem oči, ale v pravdě, na svátky jsem vúbec nemyslela.
"Oběd je na stole," zavolala z kuchyně Sue. "Pojďte lidi."
"Uvidíme se později, tati," řekla jsem, a vyměnila si rychlý pohled s Jakobem. I kdyby nechtěl pomoci a myslel na tohle poblíž Edwarda, alespoň tam nebylo toho moc o co se podělit. Neměl tušení, co mám za lubem.

Samozřejmě pomyslela jsem si, jak jsem sedala do auta, ne že bych ja o tom měla moc ponětí.
Silnice byli kluzké a tmavé, ale řizení už mi strach nenahánělo. Moje reflexy byly v pohotovosti, a sotva jsem věnovala pozornost silnici. Problém spočíval v udržení rychlosti abych nepoutala pozornost, když jsem měla společnost. Chtěla jsem být hotova s dnešním posláním, abych vyřešila tajemství, abych se dostala zpět k učení životně důležitých úkolů. Naučit se chránit některé, naučit se zabít ostatní.

Byla jsem stále lepší a lepší s mým štítem. Kate již necítila potřebu mě motivovat- nebylo těžké najít důvody abych cítila vztek, teď jsem věděla, že to byl klíč-a tak jsem většinou pracovala se Zafrinou. Byla potěšena mým rozšířením, byla jsem schopna pokrýt téměř deset stop prostoru na více než minutu, i když mě to vyčerpávalo. Dnes ráno, ona se pokoušela zjistit, jestli bych dovedla odtlačit štít z mé mysli úplně. Neviděla jsem v tom smysl, ale Zafrina si myslela, že mě to pomůže posílit, stejně jako cvičení na svaly v břiše a zpět, spíše než jen zbraň. Nakonec, mohli byste vyvinout větší sílu, kdy byly všechny svaly silnější.

Nebyla jsem v tom velmi dobrá. Z řeky v džungli kterou mi ukazovala jsem viděla jenom záblesk.
Ale byli různé způsoby, jak se připravit na to, co přichází, a jen dva týdny zústavali, měla jsem strach, že bych mohla opomenout nejdůležitější. Dneska bych opomenutí napravila.

Měla jsem zapamatovanou vhodnou mapu, a neměla jsem problém najít cestu k která neexistovala on-line, tu s J. Jenksem. Múj další krok by byl Jason Jenks na jiné adrese, na té kterou mi Alice nedala.
Říct že to nebylo pěkné sousedství by bylo nepostačující. Neméně výrazné ze všech Cullenovic aut bylo na této ulici ještě pořád pobuřující. Můj starý Chevrolet by tady vypadal zdravě. Během svých lidských let, bych měla zamčené dveře a odjela bych tak rychle jak bych se jen odvážila. Teď jsem byla trochu fascinovaná. Snažila jsem se představit si Alici na tomto místě, ať už z jakéhokoli důvodu, a selhala jsem.

Budovy-všechny tři poschodové, všechny úzké, všechny o něco opřené, jako kdyby se klaněli v bombardování deště-byly většinou staré domy rozdělené do několik bytů. Bylo těžké říct, jaká měla být barva v oloupaném nátěru. Všechno bylo vybledlé do odstínů šedé. Několik budov mělo kanceláře na prvním patře: špinavý bar s okny namalovanými na černo; obchúdek s okultní nabídkou s neonovýma rukama a tarotovýma kartama trhaně zářícíma na dveřích, tetovací salon a péče o děti s izolepu slepeným poškozeným předním oknem. Uvnitř žádného z pokojú nesvítili lampy, i když bylo venku dost pochmurně, aby lidé světlo potřebovali. Slyšela jsem tiché mumlání hlasů v dálce, znělo to jako televize.

Kolem bylo několik lidí, kteří si to šinuli deštěm v opačném směru a jeden člověk sedící na plytké verandě úřední laciné advokátní kanceláře, četl mokré noviny a pískal si. Zvuk byl pro okolí příliš veselý.
Byla jsem tak zmatený bezstarostným pískáním, že jsem si nejdřív neuvědomila, že opuštěná budova je přesně na adrese kterou jsem hledala. Na zchátralém místě nebyla žádná čísla, ale tetovací salon byl jen o dvě čísla dál.
Přibrzdila jsem a na sekundu znehybněla. Dostanu se do této díry tak či onak, ale jak to udělat tak, aniž by si mě pískající všimnul? Mohla bych zaparkovat v další ulici a přijít odzadu ... Na té straně by mohlo být více svědků. Možná střechy? Byli dost tmavý na něco takového?
"Hej, paní," zavolal na mě pískač.
Stáhla jsem dolů okno na straně spolujezdce jako kdybych ho nelyšela.
Muž položil noviny stranou, a jeho oblečení mě teď, když jsem ho viděla překvapilo. Pod dlouhýma rozedranýma handrama byl moc dobře oblečen. Nebyl vítr, který by mi umožnil cítit pach, ale lesk na jeho tmavě červené košili vypadal jako hedvábí. Jeho černé kudrnaté vlasy byli zašmodrchané a divoké, ale jeho tmavá kůže byla hladká a dokonalá, zuby bílé a rovné. Protiklady.
"Možná byste tady neměli parkovat to auto, paní," řekl. "Nemuselo by být tady až se vrátíte."
"Díky za upozornění," řekla jsem.
Vypla jsem motor a vystoupila. Možná, že můj pískající přítel mi mohl dát odpověď kterou jsem potřebovala rychleji než vloupání a vstup. Otevřela jsem velký šedý deštník- opravdu ne že bych se starala o dlouhý, o dlouhý kašmírový svetr -jež jsem měla na sobě. Bylo to to co by udělal člověk.

Ten člověk zašilhal přes déšť na mou tvář, a pak se jeho oči rozšířily. Polkl, slyšel jsem jak jeho srdce zrychlilo jak jsem se přiblížila.
"Někoho hledám," začala jsem.
"Já jsem někdo" odtušil s úsměvem. "Co pro vás mohu udělat, krásná?"
"Jste J. Jenks?" Zeptala jsem se.
"Aha," řekl a jeho výraz se změnil z očekávání v pochopení. Postavil se a zkoumal mě zúženýma očima. "Proč hledáte J?"
"To je moje věc." Kromě toho jsem neměla ponětí. "Jste J?"
"Ne"
Jstáli jsme čelem k sobě na dlouhý moment, zatímco jeho ostrý zrak běžel nahoru a dolů po perleťové šedém plášti který jsem měla na sobě. Jeho upřený pohled se nakonec dostal k mému obličeji. "Nevypadáte jako obvyklý zákazník."
"Pravděpodobně nejsem obvyklá," připustila jsem. "Ale potřebuju ho vidět co nejdříve."
"Nejsem si jistý, co mám dělat," přiznal.
"Proč mi neřeknete své jméno?"
zašklebil se. "Max."
"Těší mě, Maxi. A teď, proč mi neřeknete to, co říkaté obvyklým klientúm? "
Jeho škleb přešel v zamračení. "No, obvyklí J-ovi klienti nevypadají jako vy. Takoví jako vy se neobťežují s kancelářemi v centru. Vy prostě jdete rovnou do své oblíbené kanceláře v mrakodrapu. "
Zopakovala jsem druhou adresu, udělajíc se seznamu čísel otázku.
"Jo, to je to místo," řekl, znovu podezřívavěé. "Jakto, že jste nešla tam?"
"Tohle byla adresa, kterou jsem dostala -od velmi spolehlivého zdroje."
"Jestliže jste byla nahoru, nebyla by jste tady."
Našpulila jsem rty. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v blafování, ale Alice mi nenechala moc na výběr
"Možná jsem nahoru nebyla."
Max se zatvářil provinile. "Podívejte se, slečno-"
"Bello."
"Správně. Bello. Koukněte, já potřebuji tuto práci. J mi docela dobře platí za to že se tady většinou celý den povaluju. Chci vám pomoct, opravdu chci, ale- samozřejmě mluvím hypoteticky, že jo? Nebo neoficiálně, nebo mimo záznam-, ale pokud nechám někoho projít skrz dostane ho to do průšvihu, já mám po práci. Vidíte v čem je můj problém? "
Zamyslela jsem se asi na minutu, kousajíc si rty. "nikdy dříve jste tady neviděl nikoho, jako jsem já? Dobře, tak někoho mého druhu. Moje sestra je mnohem menší než já, a má střapaté tmavě černé vlasy. "
"J zná vaši sestru?"
"Myslím že ano."
Max to chvíli přemýšlel. Usmála jsem se na něj a jeho dech se zasekl. "Řeknu vám, co budu dělat. Zavolám J-ovi a popíšu vás. Ať se rozhodne. "
Co věděl J. Jenks? Bude múj popis pro něj něco znamenat? To byla znepokojující myšlenka.
"Moje příjmení je Cullenová," řekla jsem Maxovi, přemýšlejíc jestli to nebude příliš mnoho informací. Začínala jsem být na Alici naštvaná. Musela jsem být opravdu takhle slepá? Mohla mi dát o jedno nebo dvě slova víc...
"Cullenová, mám to."
Sledovala jsem jak vytáčí, snadno vybírajíc čísla. Dobře, mohla bych zavolat J. Jenksovi sama, pokud toto nebude fungovat.
"Hej J, tady Max. Vím, že na toto číslo prý nemám volat, kromě případu nouze. . . ".
Je tu nějaké nebezpečí? Slyšela jsem slabě z druhého konce.
"No, ne tak docela. Je tady ta dívka, která tě chce vidět. . . ".
Nevidím v tom případ nouze. Proč jsi nepostupoval obvyklým zpúsobem?
"Nepostupoval jsem obvyklým zpúsobem, protože ona obvykle nevypadá-"
Je to odznak?
"Ne-"
Nejsi si tím jist.. Vypadá jako jedna z Kubarevú-?
"Ne-nech mě mluvit, jo? Ona říká, že znáš její sestra, nebo tak něco. "
Nepravděpodobné. Jak vypadá?
"Ona vypadá. . . "Jeho oči uznale běželi od mého obličeje k mým botám. "No, ona vypadá jako zpropadená supermodelka, tak vypadá." Usmála jsem se a on na mě mrknul, pak pokračoval. "Houpavé tělo, bledé jako list, tmavě hnědé vlasy skoro do pasu, potřebuje se vyspat-zní něco z toho povědomě?"
Ne, nezní. Nejsem rád, že necháš svoji slabost pro hezké ženy přerušit -
"Jo, tak jsem zelenáč pro ty hezké, co je na tom? Omlouvám se že jsem tě obtěžoval, vole. Prostě na to zapomeň. "
"Jméno:" zašeptala jsem.
"Oh pravda. Počkej, "řekl Max. "Ona říká, že její jméno je Bella Cullenová. Pomůže to? "
Zústalo mrtvé ticho a pak se hlas na druhém konci byl náhle rozkřičel, přičemž použil mnoho slov které často mimo zastávek kamionistú neslyšíte. Maxúv celý výraz se změnil, všechen humor zmizel a jeho rty zbledli.
"Protože ses neptal!" Křičel Max zpátky, zpanikařil.
Další pauza, jak se J sbíral.
Krásná a bledá? Zeptal se J trošičku klidnější.
"Řekl jsem to, ne?"
Krásná a bledá? Co tento člověk věděl o upírech? Byl sám jedním z nás? Nebyla jsem připravena na tento druh konfrontace. Zaskřípala jsem zubama. Alice, do čeho jsi mě to dostala?

Max čekal asi minutu přes další salvu křičených urážek a instrukcí a pak blýskl po mě očima, které byly téměř vyděšené. "Ale ty sse setkáváč s klienty z centra pouze ve Čtvrtek-jo, jo! Mám to. "sklopil telefon.
"Chce mě vidět?" Ptala jsem se zářivě.
Max zlostně hleděl. "Mohla jste mi říct, že jste byla přednostný klient."
"Já nevěděla, že jsem."
"Myslel jsem, že byste mohla být policajt," připustil. "Myslím, nevypadáte jako policajt. Ale jednáte zvláštním zpúsobem, krásné. "
Pokrčil rameny.
"Drogový kartel?" Hádal.
"Kdo, já?" Zeptala jsem se.
"Jo. Nebo váš přítel, nebo co. "
"Ne, promiňte. Nejsem opravdu fanda do drog, a ani můj manžel. Stačí říct ne a tak. "
Maxovi se zasekl dech. " Vdaná. Nelze dát si pauzu. "
usmála jsem se.
"Mafie"?
"Ne."
"Pašování diamantú?"
"Prosím! Tohle je ten typ lidí, s nimiž jednáte obvykle, Maxi? Možná potřebujete novou práci. "
Musela jsem přiznat, že jsem si to maličko užívala. Nebyla jsem moc ve styku s lidma kromě Charlieho a Sue. Bylo zábavné sledovat ho jak se kroutí. Také jsem byla potěšena tím, jak snadné bylo nezabít ho.
"Vy jste se zapletla do něčeho velkého. A špatného, "prohlásil uvažujíc.
"takhle to opravdu není."
"To je to, co všichni říkají. Ale kdo jiný potřebuje papíry? Nebo kdo jiný si může dovolit zaplatit J-ovy ceny, měl bych říct. Nikdo mého postavení, tak jako tak, "řekl, a pak opět zamumlal slovo vdaná.
On mi dal zcela novou e-mailovou adresu se základními směry, a pak pozoroval múj odjezd s podezřívavýma, lítostivýma očima.

V tomto bodě, jsem byla připravena na téměř cokoli- nějaké hi-tech doupě James Bondovského zloducha by bylo vhodné. Tak jsem myslela, že Max mi musel dát špatnou adresu jako test. Nebo možná to bylo podzemní doupě, velmi obvykle pod středovým pásem úmistněné naproti lesnatým kopcúm v hezké rodinné čtvrti.
Zatáhla jsem na volné místo a vzhlédla na vkusně nenápadné znamení, kde stálo JASON SCOTT, advokát.

Kancelář uvnitř byla béžové s celerově zeleným nádechem, neškodná a nenápadná. Nebyla tady ani stopa upíří vúně, a to mi pomohlo uvolnit se. Nic než neznámý člověk. A cela pro podezřelé byla zasazena do zdi, a dost nezajímavá blond recepční seděla za stolem.
"Ahoj," pozdravila mě. "Jak vám mohu pomoci?"
"Já jsem tady abych se setkala s panem Scottem."
"Máte domluvenou schůzku?"
"Ne tak docela."
Trochu se uculila. "Pak by to mohlo nějaký čas trvat6
"Proč jsi zatím nesednete, zatímco já-"
April! Požadující mužský hlas zavřeštěl z telefonu na jejím stolu. Očekávám paní Cullenovou zakrátko.
Pousmála jsem se a ukázala na sebe.
Pošlete jí okamžitě. Chápete to? Já se nestarám, co to přeruší.
Mohla jsem slyšet něco jiného v jeho hlasu kromě netrpělivosti. Stres. Nervy.
"Právě přijela," řekla April, jakmile mohla mluvit.
Co? Pošlete jí! Na co čekáte?
"Hned to bude, pane Scotte!" Vstala, třepotajíc rukama jako mně vedla cesta dolů krátkou chodbou, nabízejíc mi kávu nebo čaj, nebo cokoliv jiného, co bych chtěla.
"Jsme tady," řekla, když mě uvedla do mocenské kanceláře, vybavené těžkým dřevěným stolem a falešnou zdí.
" Zavři za sebou dveře," nařídil chraplavý tenor.
Zkoumala jsem muže za stolem, přičemž April se dala na bezhlavý ústup. Byl nízký a plešatící, pravděpodobně asi padesát pět, s břichem. Měl na sobě červenou hedvábnou kravatu s modro-bílou-pruhovanou košilí a jeho sako v námořnícké modři viselo na křesle. Také se třásl, zbledl na nezdravě těstovitou barvu, na jeho čele se leskl pot, představila jsem si semeniště vířící hluboko pod zámkem.
J se dal dokupy a vratce se zdvihl ze své židle. Natáhl ruku přes stůl.
"Paní Cullenová. Je mi absolutním potěšením. "
Popošla jsem k němu a jednou mu rukou rychle potřásla. Mírně se lekl mé studené kůže, ale nezdál se být překvapen.
"Pan Jenks. Nebo upřednostňujete Scotta? "
Znovu sebou škubl. "Cokoliv si přejete, Zajisté."
"Co takhle říkejte mi Bella a já vám budu říkat J?"
"Jako staří přátelé," souhlasil, vytírájíc si čelo hedvábným šátkem. Ukázal na židli abych si sedla a taky si sedl. "Musím se zeptat, setkávám se konečně s rozkošnou ženou pana Jaspera?"
Na sekundu jsem to zvažovala. Takže tento člověk znal Jaspera, Alice ne. Znal ho a vypadal taky trochu poděšeně. "Jeho švagrová, ve skutečnosti."
Našpulil rty, jako kdyby byl chtivý pochopit stejně zoufale jako já.
"Věřím, že pan Jasper je v dobrém zdravotním stavu?" Zeptal se opatrně.
"Jsem si jistá, že jeho zdraví je výborné. Právě teď je na prodloužené dovolené."
Zdálo se že tohle vysvětlilo některé J-ovy zmatky. Přikývl a promnul si prsty. "Jen tak. Měla jste přijít do hlavní kanceláře. Moji asistenti by vás dovedli rovnou ke mně-nemusela by jste projít nepohostinnými kanály. "
Jen jsem přikývla. Nebyla jsem si jista, proč mi Alice dala adresu v ghettu.
"Ah, dobře, že jste tady. Co pro vás mohu udělat? "
"Papíry," řekla jsem, snažíc se, aby můj hlas zněl jako že vím o čem mluvím.
"Jistě," souhlasil J. "Mluvíme o rodném listu, úmrtném listu, řidičském průkazu, pasu, sociálném pojištění ...?"
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Dlužím Maxovi velký čas.
A pak můj úsměv opadl. Alice mě sem poslala z nějakého důvodu, a byla jsem si jistá, že to bylo pro ochranu Renesmee. Její poslední dárek pro mne. Jedna věc o které veděla že ji budu potřebovat.

Jediný důvod, proč by Renesmee potřebovala falzifikátora, byl že by utíkala. A jediný důvod, proč by Renesmee utíkala by byla naše prohra.
Pokud bychom Edward a já utíkali s ní, nepotřebovala by tyto dokumenty ihned. Já si byla jistá, že doklady byly něco co Edward věděl jak sehnat, nebo udělat sám, a byla jsem si jistá, že znal způsob, jak uniknout bez nich. Můžeme s ní utíkat tisíce mil. Múžeme se s ní plavit přes oceán.
Abychom ji zachránili.
A všechna to tajemství, abych to udržela v tajnosti před Edwardem. Protože bylo dost možné že co ví on, věděl by taky Aro. Kdybychom prohráli, Aro by jistě získal informace, které nutně potřeboval, ještě než by zničil Edwarda.
Bylo to tak jak jsem si myslela. Nemohli jsme vyhrát. Ale budeme mít štěstí při zabití Demetriho než prohrajeme, když Renesmee bude mít šanci utéct.
Moje tiché srdce bylo v mé hrudi jako balvan -drtivá váha. Všechny mé naděje vybledli jako mlha na sluníčku. Mé oči píchali.

Kdo by tohle chtěl? Charlie? Ale on byl tak bezbranný člověk. A jak bych dostala Renesmee k němu? Nebude nikde poblíž boje. Takže zústává jediná osoba. Nikdo jiný tady opravdu není.

Tohle jsem promyslela tak rychle, že J ani nezaznamenal mou odmlku
"Dva rodné listy, dva pasy, jeden řidičský průkaz," řekl jsem tichým, podrážděným tónem.
Pokud si všiml, že jsem změnila výraz, předstíral že ne.
"Jména?"
"Jakob ... Vlk. A ... Vanessa Vlková. "Nessie se zdála být dobrá přezdívka pro Vanessu. Jakoba přinutí odejít ta věc s Vlkem.
Jeho pero škrábalo rychle napříč právním blokem. "Prostřední jména?"
"Stačí dát něco všeobecného"
"Pokud tomu dáváte přednost. Věk? "
"Dvacet sedm muž, pět dívka." Jakob by to mohl dokázat. Bylo to zvíře. A při tempu jakým Renesmee rostla, bych raději odhadovala výšku. Mohl by být její nevlastní otec. ...
"Budu potřebovat fotky, pokud dáváte přednost hotovým dokumentům," řekl J, přerušíc moje myšlenky. "Pan Jasper si obvykle přál dokončit je sám. "
No, tím se vysvětluje proč J nevěděl jak vypadá Alice.
"Vydržte," řekla jsem.
Tohle bylo štěstí. Měla jsem několik rodinných fotografií zastrčené v peněžence a jednu perfektní-Jakob držící Renesmee na předních schodech na verandu - pouze měsíc staré. Alice mi je dala jen několik dní před ... Aha. Možná v tom nebylo až tolik štěstí. Alice věděla, že mám ty obrázky. Možná měla nějaké tlumené záblesky že je budu potřebovat, než mi je dala.
"Tady to máte."
J chvíli zkoumal obrázky. "Vaše dcera je vám velice podobná."
Napjala jsem se. "Spíš je podobná svému otci."
"Kterým není tenhle člověk." Dotknul se Jakobova obličeje.
Moje oči se zúžily a na J-ově lesklé hlavě vyskočili nové perličky potu.
"Ne To je velmi blízký přítel rodiny. "
"Odpusťte mi," zamumlal, a pero opět začalo škrábat. "Jak brzy budete potřebovat doklady?"
"Můžu je mít za týden?"
"To je spěšná rychlost. Budeto stát dvakrát tolik, -ale odpusťte mi. Já zapoměl s kým mluvím. "
Je zřejmé, že znal Jaspera.
"Jen mi dejte sumu."
Vypadal že váhá říct to nahlas, i když jsem si byla jistá, že když jednal s Jasperem, musel vědět, že cena nebyla podstatná. Ani s přihlédnutím k nafouklým účtům, které existovali po celém světě s různými jmény Cullenú, po celém domě byl poschovávaný dostatek peněz, který by uživil malou krajinu tak po desetiletí; zpúsobem který mi připomněl jak byla vždycky stovka rybářských háčkú vzadu každé zásuvky v Charlieho domě. Nepochybovala jsem že malý úbytek, který jsem přemístila jako přípravu na dnešek si nikdo ani nevšimne.

J napsal cenu dolů na spodek právníckého bločku.

Já klidně přikývla. Měla jsem sebou víc než jen tolik. Znova jsem rozepla tašku a odpočítala požadovanou částku-všechno byli bankovky-roztříděné po 5000 dolarových svazcích, takže to bylo v okamžiku.
"Tady."
"Ah, Bello, opravdu mi nemusíte dávat celou částku ihned. Je obvyklé, že si púlku nacháte až do doručení dokumentú. "
Vyčerpaně jsem se pousmála na nervózního muže. "Ale já vám věřím, J. Mimochodem, Dám vám bonus-stejný znovu, když dostanu doklady."
"To není nutné, ujišťuji vás."
"Nedělejte si starosti." Nebylo to, jako bych si to mohla vzít s sebou. "Takže se setkáme tady za týden ve stejnou dobu?"
Věnoval mi bolestný pohled. "Vlastně bych dal přednost tomu, aby se taková transakce dělala v místech, která nesouvisí s mými různými obchody."
"Pochopitelně. Jsem si jista, že jsem to nedělala tak, jak očekáváte. "
"Jsem zvyklý nemít očekávání, pokud jde o rodinu Cullenú." Zapitvořil se a pak rychle poskládal tvář znovu. "Mohli bychom se sejít v osm hodin za týden ode dneška v The Pacifico? Je to na Union Lake a jídlo je výborné. "
"Perfektní." Ne, že bych se k němu připojila na večeři. Skutečně by se mu nelíbilo kdybych to udělala.
Vstala jsem a potřásla znovu jeho rukou. Tentokrát necouvl. Ale zdálo se že má nějakou novou obavu. Jeho ústa byla ztuisnutá záda napjatá.
"Budete mít problémy s termínem?" Zeptala jsem se.
"Cože?" podíval se, vytržen z pozoru při mé otázce. " termín? Aha, ne. Nemějte obavy. Já jistě budu mít vaše dokumenty hotové včas. "

Bylo by hezké mít tady Edward, takže bych věděla, co bylo skutečnou J-ovou obavou. Povzdechla jsem. Udržet tajemství před Edwardem bylo dost zlé, být od něj pryč bylo téměř stejně zlé.
"Pak se uvidíme za týden."


BD-32. kapitola

30. června 2009 v 12:03 | Susan
32. SPOLEČNOST

Cullenovic obrovský dům byl plný hostů více, než by kdokoli předpokládal, že by mohlo být pohodlné. Společnost spolupracovala jak nejlépe mohla. Ve Forks a La Push vymezili prostor, pro lov ve výjimečné situaci; Edward byl dobrý hostitel, půjčoval své vozy podle potřeby, aniž by dělal grimasy. Tento kompromis mi byl nepříjemný, tak jsem si říkala že jinak by klidně bezohledně lovili někde ve světě.

Jakob byl naštvanej ještě víc. Vlkodlaci existují, aby se zabránilo ztrátám na lidských životech, a tady bylo na denním pořádku odpuštení vražd sotva mimo hranic smečky. Ale za těchto okolností, s Renesmee v akutním nebezpečí, držel jazyk za zuby a hleděl raději do země.

Byla jsem ohromena Jakobovým snadným přijetím upířích hostú, problémy které Edward očekával se nevynořili. Jakob se zdál být pro ně více nebo méně viditelný, ne tak zcela člověk, ale také ne jídlo. Vnímali ho zpúsobem jakým lidé, kteří nemají rádi domáci mazlíčky vnímají mazlíčky svých přátel.

Leah, Seth, Quil a Embry byli teď přideleni k běhaní se Samem, a Jakob by se k nim nejraději přidal, s výjimkou toho, že nemohl zústat pryč od Renesmee a ta byla zaneprázdněna fascinující podivnou sbírkou přátel Cullenových.

Opakovali jsme scénu uvedení Renesmee do Denalijské skupiny ještě púltuctu krát. Nejprve pro Petra a Charlotte, které Alice a Jasper poslali k nám bez jakéhokoliv vysvětlení, jako většina lidí, kteř znali, Alici, dúvěřovali jejím instrukcím navzdory nedostatku informací. Alice jim neřekla nic o směru, kterým ona a Jasper šli. Neslíbila jim že se ještě někdy v budoucnu potkají.

Ani Petr, ani Charlotte nikdy předtím neviděli nesmrtelné dítě. Přestože znali pravidla, jejich negativní reakce nebyla tak prudká jako předtím u Denalijských upírú. Zvědavost je poháněla umožnit Renesmee její "vysvětlení". A bylo to. Teď byli přijati za svědky, stejně jako Tanyina rodina.

Carlisle poslal přátelé z Irska a Egypta.

Irský klan dorazil jako první, a překvapivě se nechali snadno přesvědčit. Siobhan- žena obrovské postavy, jejíž veliké tělo bylo obojí - krásné i okouzlující, jak se při pohybu hladce vlnila - byla vúdkyní, ale ona a její partner s tvrdou tváří, Liam, již dlouho důvěřovali úsudku nejnovějšího člena klanu. Malá Maggie, se svými poskakujícími rudými kudrlinkami, nebyla fyzicky tak impozantní jako ostatní dva, ale měla dar rozpoznat když ji někdo lže a její soud nebyl nikdy mylný. Když Maggie prohlásila, že Edward mluví pravdu, tak Siobhan a Liam přijali náš příběh ještě před tím než se Renesmee dotkli
.
Amun a ostatní egyptští upíři byli jiný příběh. I po té co dva mladší členové jeho klanu, Benjamin a Tia, byli přesvědčeni Renesmeeiným na vysvětlením, odmítl se jí Amun dotknout a nařídil svému klanu odjezd. Benjamin- zvláštně veselý upír, který vypadal sotva starší než kluk a zdál se být naprosto sebajistý a naprosto bezstarostný -Amuna přemluvil aby zůstali, několika nenápadnými hrozbami o rozpuštění jejich spojenectví. Amun zůstal, ale nadále odmítal dotek Renesmee a nedovoli dotknout se jí ani své družce Kebi. Jejich seskupení vypadalo nepravděpodobné - všichni Egypťané vypadali tak stejně, s jejich vlasy púlnočné černi a olivově-tónovanou bledostí, že by klidně mohli být biologickou rodinou. Amun byl starším členem a nejmenovaným vúdcem. Kebi nikdy nezabloudila od něj dál než stín, a nikdy jsem ji neslyšela promluvit jediné slovo. Tia, Benjaminova družka, byla také klidná žena, takže když promluvila byl tom náhled a vše, co řekla mělo velkou váhu. Přesto se zdálo že se všichni točí kolem Benjamina, jako kdyby měl nějaký neviditelný magnetismus na kterém závisela rovnováha ostatních. Viděl jsem jak Eleazar zíral na toho kluka s rozšířenýma očima a předpokládala, že Benjamin má talent, který ostatní k němu přitahuje
.
"Tak to není" řekl mi Edward v noci, když jsme byli sami v pokoji. "Jeho dar je tak výjimečný, že Amun je vyděšený, že ho ztratí. Stejně jako jsme měli v plánu držet Renesmee z Arova dosahu -povzdechl- Amun držel Benjamina daleko od Arovi pozornosti. Když Amun stvořil Benjamina, vědel, že bude zvláštní."
"Co dokáže?"
"Něco co Eleazar nikdy předtím neviděl. Něco o čem jsem nikdy neslyšel. Něco, proti čemu by nic nezmohl ani tvúj štít." Obrátil se ke mně s úšklebem. "On skutečně dokáže ovlivňovat elementy-zemi, vítr, vodu a oheň. Opravdivá fyzické manipulace, ne iluze mysli. Benjamin s tím stále experimentuje, a Amun se snaží zformovat jej do zbraně. Ale vidíš, jak nezávislý Benjamin je. Ten se nenechá využít. "

"Líbí se ti," odhadla jsem z tónu jeho hlasu.
"Má velmi jasný smysl pro to co je správné a co špatné. Líbí se mi jeho postoj. "

Amunúv postoj bylo něco jiného, on a Kebi si ho nechali pro sebe, zatímco Benjamin a Tia byli na dobré cestě rychle se zpřátelit jak s Denalii tak s irským klanem. Doufali jsme, že Carlislúv návrat by mohl uvolnit jeho přetrvávající napětí.

Emmett a Rose poslali jednotlivce, všechny Carlislovy nomádské přátele které se jim podařilo vystopovat.

Garrett přišel první - vysoký, vytáhlý upír s dychtivě rubínovýma očima a dlouhými pískovými vlasy, které měl svázané koženým řemínkem- bylo okamžitě zřejmé, že je to dobrodruh. Uměla jsem si představit, že bychom mu mohli představit jakoukoli výzvu a on by ji přijal, jen aby vyzkoušel sám sebe. Rychle zapadl k sestrám z Denali, pokládajíc nekonečné množství otázek o jejich neobvyklém zpúsobu života. Přemýšlela jsem jestli je naše vegetariánství pro něj jen další výzva kterou musí zkusit, jen aby zjistil zda to dokáže.

Mary a Randall přišli také- přátelé, i když necestovali společně. Vyslechli Renesmeein příběh a zůstali jako svědci stejně jako ostatní. Stejně jako Denalijští, přemýšleli, co by dělali, kdyby se Volturiovy nepodařilo zastavit aby si poslechli vysvětlení. Všichni tři nomádi se stotožnili s myšlenkou, že budou stát při nás.

Samozřejmě, s každým dalším přírůstkem byl Jakob mrzutejší. Udržoval si odstup pokud to šlo, a když nemohl stěžoval si Renesmee, že mu někdo bude muset poskytnout seznam, pokud někdo očekává, že bude všechny nové krvepijce znát jménem.

Carlisle a Esme se vrátili týden poté, co odešli, a Rosalie Emmett jen o pár dní později, a my všichni jsme se cítili lépe, když byli doma. Carlisle sebou přivedl ještě jednoho kamaráda, i když přítel nejspíš nebylo to správne slovo. Alistair byl misantropický anglický upír, který počítal Carlisla mezi své nejbližší známé, i když těžko by vydržel návštěvu více než jednou za století. Alistair velmi preferoval toulky osamotě, a Carlisle ho požádal o velikou laskavost, když ho chtěl mít zde. Vyhýbal se všem, a bylo jasné, že v shromáždené skupině neměl žádné obdivovatele.

Hloubavý tmavovlasý upír vzal Carlisla za slovo o Renesmeeině púvodu, odmítajíc se jí dotknout, stejně jako Amun. Edward řekl Carlislovi, Esme, a mně, že Alistair se bál přijít, ale víc se bál neznat dúsledky. Byl velmi podezřívavý ke všem autoritám, a proto byl přirozeně podezřívavý i k Volturiúm. To co se dělo nyní, jak se zdá, potvrzovalo všechny jeho obavy.

"Pochopitelně, teď budou vědět, že jsem tady byl," slyšeli jsme ho nadávat si v podkroví kam s oblibou chodil trucovat."V tomto bodě již není zpúsob jak udržet Ara z dosahu. Bude to znamenat staletí na útěku.
Všichni kto s Carlislem v poslední dekádě mluvili budou na seznamu. Nemůžu uvěřit, že jsem se sám nechal vtáhnout do této šlamastyky. To je v fajn způsob, jak zacházet se svými přáteli."

Ale kdyby měl prvdu o útěku před Volturiovými, alespoň měl víc naděje,že se mu to povede než zbytek z nás. Alistair byl stopař, i když zdaleka ne tak přesný a efektivní jako Demetri. Alistair měl prostě pocit, neuchopitelné táhnutí směrem za čímkoli co hledal. Ale tohle táhnutí by stačilo k tomu aby věděl kudy utíkat -opačným směrem od Demetriho.

A pak dorazila další neočekávaná dvojice přátel - nečekané, protože ani Carlisle ani Rosalie nebyli schopni kontaktovat Amazonské.

"Carlisle," vyšší ze dvou velmi vysokých kočičích žen ho pozdravila, když přijeli. Obě vypadali jako kdyby je někdo natáhl-dlouhé paže a nohy, dlouhé prsty, dlouhé černé lemování a dlouhé tváře s dlouhými nosy. Neměli na sobě nic, než zvířecí kúže- vesty a těsně padnoucí kalhoty, přichycené na bocích koženými řemínky. Nebylo to jen jejich výstřední oblečení, které je dělalo tak divoké, ale všechno kolem nich, od jejich neklidných karmínových očí až k jejich kvapným, mrštným pohybům. Nikdy jsem nepotkala méně civilizované upíry..

Ale Alice je poslala, a to byly zajímavé novinky, aby to zmírnila. Proč byla Alice v Jižní Americe? Jen proto, že by viděla, že nikdo jiný by se do kontaktu s Amazonky nedostal?
"Zafrina a Senna! Ale kde je Kachiri?"zeptal se Carlisle. "Nikdy jsem neviděl, že by jste se vy tři rozdělili"
"Alice nám řekla že je třeba rozdělit se," odpověděla Zafrina drsným, hlubokým hlasem, který zodpovídal jejímu divokému vzhledu. "Je to nepříjemné, být pryč od ostatních, ale Alice nás ujistila že je nás tady zapotřebí, zatímco ona velmi potřebuje Kachiri někde jinde. To je vše, co nám řekla, s výjimkou toho, že musíme mít naspěch? "Zafrinino prohlášení sklouzlo do otázky,- a já jim přinesla Renesmee s otřesenými nervy, bez kterých se to nikdy neobešlo, bez ohledu na to, jak často jsem to dělala.

Navzdory jejich nelítostnému vzhledu, ale poslouchali náš příběh velmi klidně, a potom nechali Renesmee podat dúkaz. Přijali ji jako kterýkoliv z ostatních upírů, ale já jsem se nemohla zbavit obav, jak jsem sledovala jejich rychlé, trhané pohyby tak blízko vedle ní. Senna byla vždy poblíž Zafriny, nikdy nemluvila, ale nebylo to stejné jako Amon a Kebi. Kebiino chování se zdálo být spíš poslušné, Senna a Zafrina byly jako dvě části jednoho organismu-Zafrina akorát byla tou mluvící částí.

Zprávy o Alici byli zvláštně uklidňující. Je zřejmé, že byla na nějaké své vlastní obskurní misi, jak se snažila předejít čemukoli co měl Aro v plánu.
Edward byl vzrušený, že jsou Amazonky s námi, protože Zafrina byla hodně talentovaná, její dar by mohl být velmi nebezpečnou útočnou zbraní. Ne že by Edward požádal Zafrinu aby se přidala na naši na stranu v bitvě, ale pokud by Volturiovi nezastavili díky svědkúm, možná zastaví z dúvodu změny scény.

"Je to velmi jednoduchá iluze," vysvětlil Edward když se ukázalo, že jako obvykle jsem nic neviděla. Zafrina byla upoutána a pobavena mojí imunitou-něco, s čím se nikdy předtím nesetkala-a nepokojně posedávala zatímco mi Edward popisoval, co jsem zameškala. Edwardovy oči se lehce rozostřili jak pokračoval. "Dokáže většinu lidí vidět to, co ona chce aby viděli-jenom to a nic jiného. Například, právě teď bych se octl sám uprostřed deštného pralesa. Je to tak jasné, že bych tomu klidně uvěřil, nebýt toho že tě držím v naručí."

Zafrininy rty sebou cukli v její tvrdé verzi úsměvu. O sekundu později, Edward opět zaostřil, a zašklebil se.
"Působivé," řekl.
Renesmee byla konverzaci fascinována, a odvážně se natáhla k Zafrině.
"Můžu se podívat?" Zeptala se.
"Co bys chtěla vidět?" zeptala se Zafrina.
"To co jsi ukázala, tátovi."

Zafrina přikývla, a já úzkostlivě pozorovala, jak Renesmee bezvýrazně zírala do prázdna. O sekundu později, se ji rozlil po tváři oslňující úsměv..

"Ještě," přikázala.

Po tomhle bylo těžké udržet Renesmee od Zafriny a jejích hezkých obrázkú. Měla jsem strach, protože jsem si byla docela jistá, že Zafrina byla schopna vytvořit obrázky, které vůbec nebyly hezké. Ale přes Renesmee a její myšlenky jsem mohla vidět Zafrininy vize taky-byly tak jasné jako kterákoli z Renesmeeinych vlastních vzpomínek, jako by byli skutečné-a tedy jsem mohla posoudit sama, zda jsou vhodné či nikoliv.

Přestože jsem se ji nevzdávala snadno, musela jsem přiznat, že je dobře, že Zafrina Renesmee zabávala. Potřebovala jsem své ruce. Měla jsem toho tolik k učení, jak fyzicky, tak psychicky, a byla tak krátká doba.
Můj první pokus v učení boje nešel dobře.

Edward mě přibil asi za dvě sekundy. Ale místo toho aby mě nechal zápasit volným stylem, ve kterém jsem měla šanci-vyskočil nahoru a pryč. Věděla jsem hned, že něco nebylo v pořádku, ještě pořád byl jako kámen, zírajíc přes louku kde jsme cvičili.

"Je mi to líto, Bello," řekl.
"Ne, já jsem v pohodě," řekla jsem. "Pojďme znovu."
"Nemůžu."
"Co myslíš tím, že nemúžeš? Právě jsme začali. "
Neodpověděl.

"Podívej, vím, že v tomhle nejsem dobrá, ale nemůžu se zlepšit, pokud mi nepomúžeš"
Neřekl nic. Hravě jsem na něj skočila. Nebránil se a my oba jsme padli na zem. Zústal bez hnutí když jsem mu přitiskla rty ke krku.
"Vyhrála jsem," oznámila jsem.
Jeho oči zúžily, ale neřekl nic.
"Edwarde? Co je špatně? Proč mě nechceš učit? "
Přešla celá minuta než znovu promluvil.
"Já to prostě ... nesnesu. Rosalie a Emmett vědí tolik co já. Tanya a Eleazar patrně ještě víc. Zeptej se někoho jinýho. "
"To není fér! Jsi v tomhle dobrý. Předtím jsi pomohl Jasperovi -bojoval jsi s ním a všichni ostatní taky. Proč ne já? Co jsem udělala špatně? "
On povzdechl, podrážděný. Jeho oči byly tmavé, téměř žádné zlato nerozsvítilo černou.
.
"Podívám-li se na tebe tímto způsobem, analyzujíc tě jako cíl. Vidět všechny způsoby, jak tě můžu zabít." Povzdechl. "Prostě se to tím stáva pro mě příliš reálné. Nemáme tolik času, aby byl rozdíl v tom kdo je tvúj učitel. Každý tě může naučit základy. "
Zamračila jsem se..

Dotkl se mého našpuleného spodního rtu a usmál se. "Kromě toho, je to zbytečné. Volturiovi se zastaví. Donutíme je porozumět. "
"Ale když ne! Potřebuji se to naučit. "
"Najdi si jiného učitele."

To nebyl náš poslední rozhovor na toto téma, ale nikdy jsem ho neodklonila ani palec od jeho rozhodnutí.
Emmett byl více než ochoten pomoci, i když jeho vyučování mi připadalo spíše jako pomsta za všechny ztracené zápasy v páce. Pokud bych si ještě mohla udělat modřinu, byla bych purpurová od hlavy až k patě. Rose, Tanya, Eleazar všichni byly trpěliví a podpůrní. Jejich výuka mi připomínala Jasperovy bojové instrukce k ostatním v červnu minulého roku, i když ty vzpomínky byly zametné a nezřetelné. Někteří z návštěvníků shledali mé vzdělávání zábavné, a někteří z nich dokonce nabídli pomoc. Nomád Garrett mi dopřál pár kol- byl překvapivě dobrý učitel, tak snadno ve styku s ostatními obecně, že jsem se divila, že nikdy nezaložil klan. Dokonce jsem jednou bojovala se Zafrinou zatímco nás Renesmee sledovala z Jakobovy náruče. Naučila jsem se několik triků, ale nikdy jsem ji nepožádala o pomoc znovu. V pravdě, i když jsem měla Zafrinu hodně ráda a věděla jsem, že by mi skutečně neublížila, divoká žena mě děsila k smrti.

Naučila jsem se od mých učitelů spoustu věcí, ale měla jsem pocit, že moje znalosti byly pořád nemožně základní. Netušila jsem, kolik sekund bych vydržela proti Alecovi a Jane. Jen jsem se modlila, aby to bylo dost dlouho na to, aby to pomohlo.
Každou minutu dne, kdy jsem nebyla s Renesmee či se neučila bojovat, byla jsem na dvoře a pracovala s Kate, snažíc se tlačit můj vnitřní štít ven ze svého vlastního mozku na ochranu někoho jiného. Edward mne v tomto tréninku podporoval. Věděla jsem, že doufal, že bych mohla najít způsob, jak přispět, který mě uspokojí, a zároveň mě udrží z linie palby.

Bylo to tak těžké. Nebylo nic, čeho bych se chytla, nic pevného s čím by se dalo pracovat. Měla jsem jen moji zuřivou snahu být užitečná, abych byla schopna udržet Edwarda, Renesmee, a tak velkou část mé rodiny, jak je možné, se mnou v bezpečí. Znovu a znovu jsem se pokoušela přinutit mlhavý štít mimo sebe, jenom s chabým, sporadickým úspěchem. Cítila jsem se, jako bych napínala neviditené gumové pásmo, které se mohlo změnit z betonové hmatatelnosti na křehký kouř v každém náhodném okamžiku.

Pouze Edward byl ochoten být naše morče-dostávajíc šok za šokem od Kate, když jsem se nekompetentně vypořádavala s vnitřkem mé hlavy. Pracovali jsme již hodiny, a já jsem se cítila, jako bych měla být pokryta potem z vypětí, ale samozřejmě moje dokonalé tělo by mě takhle nezradilo. Všechna moje únava byla duševní.

Zabíjelo mě, že to byl Edward, kdo musel trpět, mé paže neužitečně omotané kolem něho, když se škubal znova a znova od Katina "nízkého" nastavení. Zkoušela jsem tak tvrdě jak to jen šlo tlačit můj štít kolem nás obou, pokaždé se mi to povedlo, a pak znovu proklouzlo mezi prsty.

Nesnášela jsem tohle cvičení a přála si, aby mi místo Kate pomohla Zafrina. Pak všechno co by Edward musel udělat by bylo dívání se na Zafrininy iluze, dokud bych mu v tom nezabránila. Kate, ale trvala na tom, že jsem potřebovala lepší motivaci-, kterou myslela to, jak nenávidím pomyšlení na Edwardovu bolest. Začínala jsem pochybovat o jejím tvrzení z prvního dne, kdy jsme se setkali, že svúj dar sadisticky nevyužívá. Zdálo se že si mě vychutnává.

"Ahoj," řekl Edward vesele, snažíc se skrýt důkaz vyčerpání v hlase. Cokoliv, aby mě udržel od cvičení boje. "Sotva to píchlo. Dobrá práce, Bello. "
Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se pochopit, co přesně jsem udělala dobře. Testovala jsem elastické pásmo, snažíc se, aby zústalo pevné, jak jsem ho rozvinula od sebe.
"Znova, Kate," zavrčela jsem přes sevřený zuby.
Kate přitlačila dlaň na Edwardovo rameno.
On povzdechl úlevou. "Tentokrát nic."
Pozvedla jedno obočí. "Tahle tedy nebyla slabá."
"Dobře," nafoukla jsem se.
"Připrav se," řekla mi, a dotkla se Edwarda znovu.
Tentokrát se otřásl a tichý vzdech mu zasyčel mezi zuby.

"Promiň! Omlouvám se! Promiň! "skandovala jsem, kousajíc si do rtů. Proč mi to nejde udělat správně..
"Děláš úžasnou práci, Bello," Řekl Edward, přitáhnouc si mě tesně k sobě. "Pracuješ na tom opravdu jenom pár dnú a již se ti sporadicky daří. Kate, řekni jí, jak dobře si vede. "

Kate ohrnula rty. "Já nevím. Má samozřejmě obrovskou schopnost a jsme pouze na začátku. Jsem si jistá že to umí i lépe. Jen prostě postřádá podněty."

Zírala jsem na ni v nevíře, mé rty se automaticky ztáhly se zubú. Jak to mohla myslet, že mi chybí motivace, když dává Edwardovi šoky přímo přede mnou?
Slyšela jsem mumlání z publika, které neustále rostlo jak jsem cvičila- nejdřív pouze Eleazar, Carmen, a Tanya ale pak se přidal Garrett, pak Benjamin a Tia, Siobhan a Maggie, a nyní se dokonce v okně na třetím podlaží objevil Alistair. Diváci souhlasili s Edwardem, mysleli si, že si vedu již dobře.

"Kate ..." Řekl Edward varovným hlasem, když se objevila v nové akci, ale ona byla již v pohybu. Vrhla se k zákrutu řeky, kde se Zafrina, Senna a Renesmee pomalu procházeli, Renesmee ruku v Zafrinině jak sdíleli obrázky tam a zpět. Jakob je sledoval několik krokú opodál.

"Nessie," řekla Kate-nově příchozí si rychle zvykli na dráždivou přezdívku "Nechtěla bys pomoci své matce?"
"Ne," napúl jsem zavrčela.
Edward mě konejšivě objal. Setřásla jsem ho jak Renesmee přelétla přes nádvoří ke mně s Kate, Zafrinou, a Sennou v patách.
"Rozhodně ne, Kate," zasyčela jsem.
Renesmee se ke mně natáhla, a já jsem automaticky otevřela náruč. Zkroutila se ke mě, vtlačíc mi hlavu pod rameno.
"Ale Mami, já chci pomoci," řekla rozhodným hlasem. Její ruce se opřeli proti mému krku, posílila své přání obrázkem, my dvě spolu, jeden tým.
"Ne," řekla jsem, rychle couvajíc pryč. Kate udělala úmyslný krok v mém směru, její ruka napjatá směrem k nám.
"Drž se od nás, Kate," Varovala jsem ji.
"Ne" Ona začala postupovat vpřed. Pousmála se jako lovec zaměřující svou kořist.

Posunula jsem Renesmee tak, abych ji měla za zády, stále ještě daleko bez podpory takového tempa, které by se shodovalo s Kate. Teď jsem měla ruce volné, a pokud Kate chtěla uchopit její ruce za zápěstí, bylo by lepší kdyby si udržela odstup.
Kate pravděpodobně nepochopila, sama nepoznajíc vášeň matky ke svému dítěti.

Ani netušila jak daleko zašla. Byla jsem tak rozzuřená, že moje vidění mělo podivný načervenalý nádech, a na jazyku jsem cítila chuť spáleného kovu. Síla se kterou jsem obvykle pracovala zdrženlivě protékala přes mé svaly, a já věděla, že bych ji mohla rozmačkat do diamantově tvrdé suti, jestli mě to donutí udělat.

Vztek zpúsobil že se mé bytí v každém aspektu zostřilo. Mohla jsem dokonce přesněji cítit elasticitu mého štítu -cítit že to není ani tak jedno pásmo jako spíš vrstvy, tenké vrstvy, které mě pokrývají od hlavy až k patě. S hněvem vlnícím se přes mé tělo, jsem ho lépe cítila, mohla ho lépe udržet. Napla jsem jej kolem sebe, od sebe, zabalíc Renesmee zcela uvnitř, jen pro případ že by Kate pominula mé varování.

Kate udělala další vypočítaný krok vpřed, a z mého krku se vydralo přes sevřené zuby neurvalé vrčení.
"Buď opatrná, Kate," upozornil Edward.

Kate udělala další krok, a pak udělala chybu jako někdo nezkušený, jak jsem mohla rozpoznat. Jen krátký skok koukajíc pryč, obracejíc pozornost ode mne k Edwardovi.
Renesmee byla bezpečně za zády, nakrčila jsem se ke skoku.
"Můžeš slyšet něco od Nessie?" zeptala se ho Kate: její hlas klidný a lehký.
Edward se vrhl do prostoru mezi námi, blokujíc mou linii ke Kate.
"Ne, vůbec nic," odpověděl jí. "Dej Belle nějaký čas, ať se uklidní, Kate. Neměla bys ji dráždit. Vím, že to tak nevypadá, ale je jí jen pár měsíců. "
"Nemáme čas jít na to jemně, Edwarde. Musíme na ni přitlačit. Máme jen pár týdnů, a ona má potenciál-"
"Ustup na minutu, Kate."
Kate se zamračila, ale vzala Edwardovo varování vážně víc, než by vzala moje.
Renesmeeina ruka byla na mém krku; pamatovala si útok Kate, ukazujíc mi, že to neznamenalo nic zlého, že táta v tom byl taky. ...
To mě neuklidnilo. Spektrum světla které jsem viděla bylo pořád s rudými skvrnami. Ale mohla jsem se líp kontrolovat a viděla jsem že Kate má pravdu. Hněv mi pomohl. Pod tlakem se budu učit rychleji.
To neznamená, že se mi to líbí.
"Kate," zabručela jsem. Položila jsem ruku na malou na Edwardově hřbete. Pořád jsem mohla cítit můj štít, jako silný, pružný povlak kolem Renesmee a mne. Potlačila jsem ho dál, kolem Edwarda. Nic nenaznačovalo chybu v elastické pokrývce, ani kapka hrozby. Funěla jsem úsilím, a slova ze mě vycházela spíš bezdechá než šílená vztekem. "Znova," řekla jsem Kate. " pouze Edward."
Překulila očima, ale připlula dopředu a přitlačila dlaň na Edwardovo rameno.
"Nic," Řekl Edward. Slyšela jsem úsměv v jeho hlasu.
"A teď?" zeptala se Kate.
"Pořád nic."
"A teď?" Tentokrát byl v jejím hlase zvuk napětí.
"Vůbec nic."
Kate zavrčela a stupňovala dál.
"Vidíte to?"zeptala se Zafrina svýmí hlubokým divokým hlasem, odhodlaně hledíc na nás tři. Její angličtina byla podivně akcentovaná, slova natahovala na nečekaných místech.
"Nevidím nic co bych neměl," Řekl Edward.
"A ty, Renesmee?" zeptala se Zafrina.
Renesmee se usmála na Zafrinu a potřásla hlavou.
Můj vztek již téměř zcela ochabl, a já měla zuby sevřené, rychle a těžce jsem dýchala, jak jsem tlačila proti elastickému štítu, čím déle, tím se mi zdál težší. Ztáhl se zpátky, táhnouc dovnitř.
"Nepanikařte," varovala Zafrina malou skupinku divákú. "Chci vidět, jak daleko může zajít."

Šokovaný výdech od všech co byli přítomni-Eleazar, Carmen, Tanya, Garrett, Benjamin, Tia, Siobhan, Maggie-Senna, ale všichni se zdáli být připraveni pro cokoli co Zafrina dělala. Oči ostatních byli prázdné, výraz úzkosti na tvářích.
"Zvedněte ruku, když se vám vidění vrátí," instruovala Zafrina. "Nyní, Bello. Podívej se, kolik jich múžeš zaštítit"

Zlostně jsem vydechla. Kate byla kromě Edwarda a Renesmee nejblíže, ale i ona byla asi deset stop daleko. Sevřela jsem čelisti a potlačila, snažíc se zdvihnout ochranu dál od sebe. Palec po palci jsem ho roztahovala ke Kate bojujíc se zpětnou odezvou kterou to mělo s každým zlomkem který jsem získala. Jen jsem sledovala Katin znepokojený výraz, když jsem pracovala, a já tiše zasténala úlevou, když její oči zamrkali a zaostřili. Zvedla ruku.

"Fascinující!" zamumlal Edward v tichém výdechu. "Je to jako jednosměrně prúhledné sklo. Můžu číst vše, co si myslíte, ale vy ke mně nedosáhnete. A slyším Renesmee, co jsem nemohl, když jsem byl venku. Vsadím se že by mi Kate teď mohla dát šok, protože i ona je teď pod deštníkem. I přesto tě nemůžu slyšet ... hmmm. Jak to funguje? Zajímalo by mě, kdyby. . ".

Pokračoval v mumlání sám k sobě, ale já nedokázala poslouchat. Ztiskla jsem zuby, snažíc se rozšířit účinnost štítu na Garretta, který byl nejblíže ke Kate. Zvedl ruku.

"Velmi dobře," složila mi Zafrina poklonu. "A teď-"

Ale promluvila příliš brzy; s prudkým výdechem, cítila jsem, jak můj štít ucouvl jako gumička roztažená příliš daleko, pukl zpět do své původní podoby. Renesmee, zažívajíc poprvé slepotu kterou Zafrina vykouzlila pro ostatní, se třásla za mými zády. Unaveně jsem bojovala proti elastickému táhnutí, nutíc štít dosáhnout znovu k ní.
"Mohu dostat minutu?" zasupěla jsem. Co jsem se stala upírem, ještě nikdy předtím jsem necítila potřebu odpočinku. Bylo to znervózňující cítit se tak utahaná a tak silná současně.
"Pochopitelně," řekla Zafrina, a diváci se uvolnili jak jim vrátila znovu zrak.
"Kate," ozval se Garrett jako ostatní mumlali a posouvali se o něco dál, rozrušeni okamžikem oslepnutí, upíři nebyli zvyklí cítit se bezbranně. Vysoký blonďatý Garrett byl jediný nenadaný nesmrtelný, který vypadal být unešen mým cvičením. Zajímalo by mne, co dobrodruha tak lákalo.
"Já bych to nedělal, Garrette," upozornil ho Edward.
Garrett pokračovat směrem ke Kate navzdory varováním, rty staženy spekulací. "Říká se, že umíš dostat upíra na lopatky."
"Ano," souhlasila. Pak se lstivým úsměvem, zavrtěla na něj prsty. "Zvědavý?"
Garrett pokrčil rameny. "To je něco, co jsem nikdy neviděl. Vypadá to, že by to mohlo být trochu přehnané. ."
"Možná," řekla Kate, její tvář náhle vážná. "Možná to funguje pouze na slabé či mladé. Nejsem si jista.
Vypadáš být silný. Možná bys mohl odolat mému nadání." Natáhla ruce k němu, dlaní nahoru-jasná výzva. Rty sej í zkroutili, a byla jsem si docela jista že její seriózní výraz byl pokusem o donucení.
Garrett se na výzvu zašklebil. Velmi sebevědomě se dotkl její dlaně ukazováčkem.

A pak, s hlasitým zalapáním po dechu, se jeho kolena podlomila a on se převrátil vzad. Jeho hlava práskla do kusu žuly s ostrým práskavým hlukem. Bylo šokující dívat se. Mé instinkty couvli vidíc zneschopnění nesmrtelného takovým zpúsobem, bylo to hluboce nesprávné.

"Říkal jsem ti to," zamumlal Edward.

Garrettova oční víčka se po dobu několika sekund třásla, a pak oči doširoka otevřel. Zíral nahoru na culící se Kate, a udivený úsměv mu osvětlil tvář.
"Wow," řekl.
"Líbilo se ti to?" Zeptala se skepticky.
"Nejsem blázen," zasmál se, potřásajíc hlavou, jak se pomalu dostával na kolena, "ale určitě to bylo něco!"
"To je to, co jsem slyšel."
Edward překulil oči.
A pak nastal malý rozruch na předním dvoře. Slyšela jsem jak Carlisle koktajíc odpovědel překvapeným hlasúm.

"Poslala vás Alice?" Zeptal se někoho, jeho hlas nejistý, lehce rozrušený.
Další neočekávaný host?
Edward se vrhl do domu a ve většina ostatních ho napodobila. Sledovala jsem je pomaleji, Renesmee ještě posazenou na zádech. Chtěl bych dát Carlislovi chvíli. Nechat ho zahřát nového hosta, připravit ho nebo ji, nebo je- pro představu o tom, co se blíží.

Vzala jsem Renesmee do náruče, jak jsem šla opatrně kolem domu abych vstoupila přes dveře do kuchyně, poslouchajíc to, co jsem nemohla vidět.

"Nikdo nás neposlal," hluboký šeptavý hlas Carlislovi odpověděl na otázku. Okamžitě mi připomněl hlasy starých Ara a Caia, a zmrazil mě uvnitř kuchyně.
Věděla jsem, že přední pokoj byl přeplněný-téměř všichni se šli podívat na nejnovější návštěvníky, ale byl tam sotva nějaký hluk. Mělké dýchání, to bylo vše.

Carlislúv hlas byl ostražitější, když reagoval. "Tak co vás sem teď přivádí?"
"Slovo, cesty," odpověděl jiný hlas, stejně lehký jako první. "Slyšeli jsme narážky že Volturiovi jdou proti vám. Šeptá se, že by jste neměli být sami. Je zřejmé, že co se šeptá byla pravda. Tohle je impozantní shromažďení."

"Nevyzýváme Volturiovy," odpověděl Carlisle napjatým tónem. "Došlo k nedorozumění, to je všechno. Velmi vážnému nedorozumění, buďte si jisti, ale budeme doufat, že se vyjasní. Co vidíte, jsou svědci. Potřebujeme jen aby nás Volturiovi vyslechli. Nemáme- "
"My se nestaráme o to co říkají že jste udělali" přerušil ho první hlas. "A je nám jedno jestli jste porušili zákon."
"Nezáleží na tom, jak neslýchaně", zazněl druhý.
"My jsme čekali tisíciletí a půl abychom vyzvali italskou spodinu," uvedl na prvním místě. "Pokud existuje šance, že padnou, budeme tady abychom to viděli."
"Nebo dokonce pomůžeme porazit je," dodal druhý. Vystoupili v hladkém tandemu, jejich hlasy natolik podobné, že méně citlivé uši by předpokládali, že byl pouze jeden.
"Pokud si myslíme, že máte šanci na úspěch."
"Bello"? zavolal na mě Edward pevným hlasem. "Přines sem Renesmee, prosím. Možná bychom měli otestovat tvrzení našich rumunských návštěvníků."

Pomáhalo mi vědět že polovina upírú ve vedlejší místnosti by pravděpodobně přiběhla bránit Renesmee, pokud by tito Rumuni byli z ní rozrušení. Nelíbil se mi zvuk jejich hlasú, nebo temná hrozba v jejich slovech. Jak jsem šla do pokoje, viděla jsem že nejsem sama tohohle názoru. Většina nehybných upírú hleděla nepřátelsky, a pár-Carmen, Tanya, Zafrina a Senna-se přemístili do nepatrně defenzivní polohy mezi nově příchozí a Renesmee.

Oba upíři u dveří byli útlí a nízcí, jeden tmavovlasý-a druhý s vlasy tak popelavě blonďatými že vypadali jako sivé. Měli stejnou pudrovou barvu kúže jako Volturiovi, i když myslím, že ne až tak výrazně. Nebyla jsem si tím jista, nikdy jsem Volturiovy neviděla jinak než svýma lidskýma očima, takže jsem nemohla perfektně srovnávat. Jejich ostré, úzké oči měli barvu tmavého burgundského, bez jemného filmu. Měli na sobě velmi jednoduché černé šaty, které by mohly vypadat moderně nebýt starých vzorů.

Ten tmavý se zašklebil, když jsem přišla do zorného pole. "Dobře, dobře, Carlisle. Byli jste zlobiví, ne? "
"Není to, co si myslíte, Stefane."
"A my se stejně nestaráme," reagoval blonďák. "Jak jsme říkali předtím."
"Tak vítejte na pozorování, Vladimire, ale rozhodně není náš plán napadnout Volturiovy, jak jsme říkali předtím."
"Pak jen skřížíme naše prsty," začal Stefan.
"A budeme doufat ve štěstí," dokončil Vladimir.

V závěru jsme měli dohromady sedmnáct svědků-Irské, Siobhan, Liama a Maggie, Egyptské, Amuna, Kebi, Benjamina, a Tiua; Amazonky, Zafrinu a Sennu, Rumunské, Vladimira a Stefana; a nomády Charlotte a Petra, Garretta, Alistaira, Marya a Randalla-k doplnění naší jedenáctičlenné rodiny. Tanya, Kate, Eleazar a Carmen trvali na tom, aby byli započítáni jako součást naší rodiny.

Kromě Volturiových to byl asi největší shromáždění spřátelených upírú v historii nesmrtelných.
Všichni jsme začínali pociťovat naději. Dokonce ani já jsem si nemohla pomoct. Renesmee zvítězila nad tolika v tak krátkém čase. Volturiovým stačí jen poslouchat jen na moment. . . .

Poslední dva přežívší Rumunové-soustředěni pouze na svou hořkou zášť k těm, kteří rozvrátili jejich říši patnáct století dříve-přijali vše za pochodu. Nedotýkali se Renesmee, ale neprojevili vůči ní žádnou averzi. Zdálo se že si záhadně oblíbili naše spojenectví s vlkodlaky. Sledovali mé cvičení se štítem se Zafrinou a Kate, sledovali Edwardovy odpovědi na nevyslovené dotazy, sledovali Benjaminovo vytváření gejzírú z vody z řeky nebo ostré poryvy větru vytvořené z bezvětří pouze myslí, a jejich oči nelítostně zářili nadějí, že k utkání s Volturiovými nakonec dojde.

Nedoufali jsme ve stejné věci ale doufali jsme všichni.

BD-31. kapitola

30. června 2009 v 12:02 | Susan
31. Talentovaná

"Jakou roli v tom hrají vlkodlaci?" zeptala se Tanya poté, zírajíc na Jakoba.
Jakob přehovořil dřív než Edward mohl odpovědět. "Pokud Volturiovi nezastaví a nebudou poslouchat o Nessie, myslím Renesmee," sám se opravil, mějíc na paměti, že Tanya nebude rozumět jeho hloupé přezdívce, "my je zastavíme."
"Velmi statečné, dítě, ale to by bylo nemožné pro mnohem zkušenější bojovníky, než jste vy."
"Vy nevíte, co dovedeme."
Tanya pokrčila rameny. " je to tvůj vlastní život, zajisté, když ho promarníš je to tvoje volba.."
Jakob bleskl očima po Renesmee-ta byla pořád v náručí Carmen s Kate postávající kolem-a bylo snadné, přečíst v nich touhu.

"Je zvláštní, ta malá," uvažoval Tanya. "je těžké ji odolat."
"Velmi talentovaná rodina," zamumlal Eleazar, jak procházel. Jeho tempo se zvyšovalo, přeletěl od dveří ke Carmen a zpět za sekundu. "Otec čte myšlenky, matka je štít, a pak, cokoli čím nás tohle mimořádné ditě okouzlí. Zajímalo by mě, jestli existuje jméno pro to, co dovede, nebo je to normální dovednost upířího míšence. Jako kdyby něco takového vůbec mohlo být považováno za normální! Upíří míšenec, vskutku! "
"Promiňte," Řekl Edward překvapeným hlasem. Nazáhl se a sáhl Eleazarovi na rameno, jak ho cestou míjel. "Co jste právě řekl o moji ženě?"

Eleazar se na Edwarda zvědavě podíval, na moment zapoměl i na své šílené procházeníi. "štít, myslím. Blokuje mně, takže si nemohu být jistý. "

Zírala jsem na Eleazara, moje obočí se ve zmatku svraštilo. Štít? Co myslel tím že ho blokuju? Stále jsem volně hned vedle něj, v žádném případě jsem nebyla defenzivní.

"Štít?" opakoval Edward rozpačitě.
"No tak, Edwarde! Pokud v ní nemúžu číst, pochybuji že ty múžeš. Můžeš slyšet její myšlenky právě teď?" zeptal se Eleazar.
"Ne," zamumlal Edward. "Ale já jsem toho nikdy nebyl schopen. Ani když byla člověk. "
"Nikdy?" zamrkal Eleazar. "Zajímavé. To by ukazovalo spíše na silný latentní talent, jestli se to tak jasně projevilo ještě před transformací. Nemůžu přes její štít vúbec proniknout, abych se o tom něco dověděl. její talent je ještě stále syrový- je jen pár měsíců stará. " pohled, který teď věnoval Edwardovi byl téměř podrážděný. "Zřejmě si vúbec neuvědomuje co dělá. Úplně nevědomě. Ironie. Aro mě posílal po celém světě hledat takové anomálie, a vy na ni prostě narazíte náhodou a to si ani neuvědomujete, co máte. "Eleazar potřásl nedůvěřivě hlavou.

Já se zamračila. "O čem to mluvíš? Jak můžu být štít? Co to vúbec znamená?"Všechno, co jsem si dovedla pod tím slovem představit byl směšný oblek ze středověkého brnění.
Eleazar naklonil hlavu na stranu, jak mě zkoumal. "Myslím, že jsme byli příliš puntičkářskí v gardě. V pravdě, kategorizace talentů je subjektivní, chaotický podnik, každý je jedinečný talent, nikdy nevidíte přesně stejnou věc dvakrát. Ale tebe, Bello, je poměrně snadné zatřídit. Talenty, které jsou čistě defenzivní, které chrání některé aspekty nosiče, jsou vždy nazývané štíty. Už jsi někdy zkoušela své schopnosti? Zablokovat někoho kromě mně a svého partnera?"

Trvalo mi několik vteřin, navzdory tomu jak rychle můj nový mozek pracoval, dát dohromady odpověď.
" funguje to pouze s některými věcmi," řekla jsem mu. "Moje hlava je jakýmsi ... soukromím. Ale nezabránilo to Jasperovi hrát si s mými náladami nebo Alici vidět mou budoucnost. "
"Čistá psychická obrana." Eleazar přikývl pro sebe. "Omezená, ale silná."
"Aro ji neslyšel," zapojil se Edward. "I když byla ještě člověk když ji potkal."
Eleazarovy oči se rozšířily.

"Jane se snažila mi ublížit, ale nemohla," řekla jsem. "Edward si myslí, že mě Demetri nedokáže najít, a že Alec mi taky nedokáže ublížit. Je to dobře? "
Eleazar, stále zírající, přikývl. "Dost."
"Štít!" Řekl Edward, z jeho tónu vyzařovalo hluboké uspokojení. "Nikdy jsem si nemyslel, že je to takhle. Jediný který jsem kdy potkal byla Renata, a to, co dovedla, bylo něco úplně jiného. "
Eleazar se pomalu vzpamatoval. "Ano, žádný talent se neprojevuje přesně stejným způsobem, protože nikdo nikdy nemyslí přesně stejným způsobem."
"Kdo je Renata? Co dovedla? "Zeptala jsem se. Renesmee se taky se zájmem nakláněla od Carmen tak, aby viděla přes Kate.
"Renata je Arúv osobní strážce," řekl mi Eleazar. "Velmi praktický druh štítu, velmi silný."
Nejasně jsem si vzpomněla na malý dav upírů postávající poblíž Ara v jeho hrůzostrašné věži, nějací muži, taky ženy. Nemohla jsem si vzpomenout na ženské tváře v nepříjemné, děsivé vzpomínce. Jedna z nich musela být Renata.

"Zajímalo by mě ...," uvažoval Eleazar. "Vidíte, Renata je mocný štít proti fyzickému útoku. Pokud se někdo k ní nebo Arovi přiblíží, ona je vždy blízko vedle něj a každou nepřátelskou situaci, ve které se ocitnou ... odkloní. Kolem ní je síla, která je odpuzuje, i když je téměř nepozorovatelná. Ty jednoduše sama zvolíš jít jiným směrem, než si plánovála, se zmatenou paměti, proč jsi prvně chtěla jít jinudy. Dokáže svúj štít rozprostřít několik metrů od sebe. Také chrání Caia a Marca, když je potřeba, ale Aro je její prioritou.

"Ačkoli co dělá, není ve skutečnosti fyzikální. Stejně jako drtivá většina našich darů, se odehrává v mysli. Zajímalo by mě, kdo by vyhrál, kdyby se snažila udržet zpátky tebe,? "potřásl hlavou. "Nikdy jsem neslyšel že by někdo odstínil Arúv nebo Janin dar"
"Mámo, jsi neobyčejná," řekla mi Renesmee bez jakéhokoli překvapení, jako kdyby komentovala barvu mojich šatú.

Cítila jsem se dezorientovaně. Neznala jsem svúj dar již předtím? Měla jsem super-sebe-ovládání, které mi umožnilo přeskočit strašlivý první rok po znovuzrození. Upíři mají většinou jen jednu extra schopnost, ne?
Nebo měl na začátku Edward pravdu? Před tím než Carlisle navrhl, že moje sebeovládání by mohlo být něco extra, Edward si myslel, že moje sebekontrola byl jen dúsledek dobré přípravy-soustředění a postoje, jak prohlásil.

Který z nich měl pravdu? Bylo toho víc co bych mohla umět? A jméno a kategorii, pro to co jsem?
"Múžeš to předvést?" požádala zaujatě Kate.
"Předvést?" Zeptala jsem se.
"Potlač to od sebe," vysvětlila Kate. "Zkus zaštítit někoho vedle sebe."
"Já nevím. Já jsem to nikdy nezkoušela. Nevěděla jsem, že bych mohla. "
"Ach, ty toho nemusíš být schopna," řekla Kate rychle. "Nebe ví, že na tom pracuji již po staletí a jediné co dokážu, je pustit proud přes mou kůži."

Zírala jsem na ni, zmatená.

"Kate má ofenzivní schopnosti," Řekl Edward. "Něco takového, jako je Jane."
Automaticky jsem od Kate Ustoupila, a ona se zasmála.
"Nejsem sadista," ujistila mě,. "Je to prostě něco, co přijde vhod během boje."

Katina slova se vsakovala, počínajíc tvořit spojení v mé mysli. Štítit někoho vedle sebe, tak to řekla. Jako kdyby byl nějaký způsob, jak zahrnout další osobu do mé podivné, nepředvídatelné tiché hlavy.
Vzpomněla jsem si na Edwarda shrbeného na prastarých kamenech hradní věže Volturiú. Ačkoliv se jednalo o lidskou vzpomínku, bylo to ostřejší, více bolestivé než většina ostatních-jako by to bylo vypáleno do tkáně mého mozku.

Co když jsem mohla zabránit aby se to stalo znova? Co když jsem ho mohla ochránit? Ochránit Renesmee? Co kdyby tam bylamalinkatá jiskřička možnosti, že bych je mohla zaštítit taky?
"Musíte mně naučit co mám dělat!" trvala jsem na svém, bezmyšlenkovitě škubajíc Katinu ruku. "Musíš mi ukázat, jak!"

Kate se vyškubla s mého sevření. "Možná-jestli přestaneš drtit múj okruh."
"Jejda! Omlouvám se! "
"Jsi stíněna, v pořádku," řekla Kate. "Tento krok ti měl dát šok do paže. Necítilas nic? "
"To vskutku nebylo nutné, Kate. Ona ti v žádném případě nechtěla ublížit, " zamručel Edward. Ani jedna z nás mu nevěnovala pozornost.
"Ne, necítila jsem nic. Dělalas tu věc s elektrickým proudem? "
"Dělala. Hmm. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by to necítil, nesmrtelným, nebo jakýmkoli. "
"Říkala jsi, že ho pustíš? Přes kůži? "
Kate přikývla. "Mám to v dlaních. Něco jako Aro. "
"Nebo Renesmee," zapojil se Edward.
"Ale po hodně dlouhém cvičení, ho dokážu vyzařovat po celém těle." Je to dobrá obrana. Každý, kdo se zkusí mě dotknout dopadne jako člověk, který je byl Tasered. Položí ho to jen na sekundu, ale to stačí. "

Poslouchala jsem Kate jen napoly, moje myšlenky kroužili kolem nápadu, že bych mohla být schopna chránit svou malou rodinu, pokud bych se naučila být dostatečne rychlá. Já si upřímně přála, abych byla v téhle zaštiťovací věci dobrá stejně, jako jsem byla nějak záhadně dobrá ve všech ostatních aspektech svého upírství. Můj lidský život mě nepřipravil na věci, které se přirozeně staly, a já se nemohla přinutit věřit této schopnosti, že vydrží.
Vypadalo to, jako bych nikdy nechtěla nic tak naléhavě, než toto: abych byla schopna ochránit to, co jsem milovala.
Vzhledem k tomu, že jsem byla tak roztržitý, ani jsem si nevšimla tiché výměny mezi Edwardem a Eleazarem, dokud se nestala hlasitou konverzací.

"Nemúžeš udělat ani jednu výjimku?" požádal Edward.
Porozhlédla jsem se kolem abych našla smysl jeho připomínky a zjistila jsem, že všichni ostatní už upírali zrak na ty dva. Záměrně se k sobě nakláněli, Edwardúv výraz napjatě podezřelý, Eleazar nešťastný a váhající.
"Nechci na ně myslet tímto zpúsobem," řekl Eleazar přes zuby. Byla jsem překvapena, z náhlé změny v atmosféře.
"Jestli máš pravdu-," Eleazar začal znovu.
Edward ho usekl. "Tato myšlenka byla tvoje, ne moje."
"Když mám pravdu ... ani nemůžu pochopit, co by to znamenalo. Změnilo by to vše ve světě který jsme vytvořili. Změnilo by to smysl života. Kterého jsem byl součástí. "
"Tvé záměry byly vždy ty nejlepší, Eleazare."
"Záleželo by na tom? Co jsem udělal? Kolik životů. . ".

Tanya mu položila ruku na rameno v uklidňujícím gestu. "Co jsme zmešklai, můj příteli? Chci vědět, jestli se múžu stotožnit s těmito myšlenkami. Nikdy si neudělal nic co by si zasloužilo takovouhle kritiku sebe sama. "
"Oh neudělal?" zamumlal Eleazar. Pak pokrčil rameny aby setřásl její ruku a dal se opět do procházení, rychleji než dříve.
Tanya ho půl vteřiny sledovala a pak se zaměřila na Edwarda. "Vysvětluj."

Edward přikývl, jak mluvil jeho napjaté oči sledovali Eleazara,. "Snažil se pochopit, proč by nás tak přišlo potrestat tak mnoho Volturiú. Není to obvyklá zpúsob jak věci dělají. Jistě, jsme největší skupina dospělých se kterou jednali, ale v minulosti se jiné skupiny připojily k jejich ochraně, a nikdy nepředstavovali velkou výzvu, navzdory jejich počtu. Jsme těsněji vázaní, a to je činitel, ale ne obrovský.
"Vzpomínal na jiné trestné výpravy kde byli potrestány skupiny, pro to nebo ono, a uvědomil si v tom vzorec. Byl to vzorec, který zbytek gardy nikdy nezaznamenal, od té doby co byl Eleazar jediný zústávající přiměřeně inteligentní po Arově boku. Vzorec, který se opakoval pouze každé druhé století nebo tak. "
"Jaký byl tento vzorec?" zeptala se Carmen, sledujíc Eleazara stejně jako Edward.
"Aro se často trestných výprav osobně nezúčastňoval," Řekl Edward. "Ale v minulosti, když Aro chtěl něco konkrétního, nikdy netrvalo dlouho kým se objevili dúkazy prokazující, že táto skupina nebo tamta spáchala neomluvitelný zločin. Starší se rozhodli jít podívat na stráž vykonávající spravedlnost. A pak, jakmile byla skupina téměř zničena, Aro udělil milost, jednomu členu, jehož myšlenky, jak tvrdil, byly zvláště kajícné. Vždy vyšlo najevo, že tahle osoba byla obdařena darem, který Aro obdivoval. Vždy tato osoba dostala místo u stráže. Nadaný upír byl vždy získám více než rychle, vždy byl vděčný za čest. Nebyly zjištěny žádné výjimky. "
"Musí to být těžké, být vybrán," prohodila Kate.
"Ha!" Eleazar zavrčel, stále v pohybu.
"Je jeden z členú stráže," řekl Edward, vysvětlujíc Eleazarovu rozzlobenou reakci. "Její jméno je Chelsea. Má vliv na citové vazby mezi lidmi. Umí tak uvolnit jak zpevnit tyto vazby. Múže zpúsobit, že se někdo cítí Volturiúm zavázán, že jim chce patřit, že jim chce sloužit. . . ".

Eleazar náhle zastavil. "Všichni jsme pochopili, proč byla Chelsea důležitá. V boji, kdybychom mohli uvolnit loajálnost mezi spřátelenými skupinami, můžeme je porazit mnohem snadněji. Pokud bychom mohli citově vzdálit nevinné příslušníky skupiny od vinných, mohlo by být spravedlnosti učiněno zadost bez zbytečné brutality-vinník by mohl být potrestán bez zbytečného rušení, a nevinný by mohl být ušetřen. Jinak bylo nemožné, odvrátit skupinu od boje jako celek. Takže Chelsea by narušila vazby, které je k sobě poutali. Připadalo mi to jako veliká laskavost důkaz o Arově milosti. Měl jsem podezření že Chelsea tesněji svazuje také naši partu, ale to byla taky dobrá věc. Dělala nás více efektivní. Usnadňovala nám spolužití. "
Tohle mi vyjasnilo staré vzpomínky. Neměla jsem předtím tušení jak je možné, že stráže poslouchají své velitele s takou radostí téměř s milenckou oddaností.
"Jak silný je její dar?" zeptala se Tanya ostrým hlasem. Její upřený pohled se rychle dotkl každého člena její rodiny.

Eleazar pokrčil rameny. "Byl jsem schopen odjet s Carmen." A pak potřásl hlavu. "Ale cokoli slabší než pouto mezi partnery je v nebezpečí. Alespoň v běžných skupinách. Ačkoli ty maji slabší pouta jak naše rodina. Odříkaní si lidské krve nás činí více civilizované-umožňuje nám formovat opravdová pouta lásky. Pochybuji, že by mohla proměnit naši oddanost, Tanyo. "
Tanya přikývla, zdánlivě uklidněná, zatímco Eleazar pokračoval ve své analýze.
"Mohu se jen domnívat, že dúvod proč se Aro rozhodl přijít osobně a vzít tolik upíru sebou, není trest ale získání," řekl Eleazar. "Potřebuje tady být aby mohl kontrolovat situaci. Ale taky potřebuje celou stráž aby byl chráněn před takhle velkou a obdarovanou skupinou. Na druhé straně, to by nechlo ostatní starší ve Volterre nechráněné. Příliš riskantní-někdo by se mohl pokusit získat výhodu. Tak přijdou všichni. Jak jinak by si mohl být jist, že bude zachován dar, který chce? Musí ho chtít velice naléhavě, "uvažoval Eleazar.

Edwardúv hlas byl tichý jak výdech. "Z toho co jsem viděl v jeho myšlenkách loni na jaře, Aro nikdy nechtěl nic víc, než co chce Alice."
Poklesla mi sanice jak jsem si vzpoměla na strašidelné obrazy v mých dávných představách: Edward a Alice v černých pláštích s krvavě rudýma očima, jejich tváře chladné a vzdálené, stojící jak stíny, Arovy ruce na jejich. ... Viděla Alice nedávno tohle? Viděla jak se Chelsea snaží uvolnit její lásku k nám aby ji připoutala k Arovi a Caiovi a Marcovi?
"Je to to proč Alice odešla?" zeptal jsem se, můj hlas se zlomil u jejího jména.
Edward mi položil ruku na tvář. "Myslím, že musí být. Zabránit Arovi aby získal to co chce ze všeho nejvíc. Udržet svou moc daleko od jeho rukou. "

Slyšela jsem Tanyu a Kate mumlat rozrušenými hlasy a vzpoměla si, že ony o Alici nevědeli.
"Chce taky tebe," zašeptala jsem.
Edward pokrčil rameny, jeho tvář se náhle trochu vyrovanala. "Zdaleka ne tolik. Nemůžu mu dát opravdu nic víc, než už má. A samozřejmě, závisí to na jeho rozhodnutí jakým zpúsobem mně donutí dělat co chce on. Zná mně a ví jak to bude nepříjemné." Sardonicky pozvedl jedno obočí.
Eleazar se zamračil na Edwardovu nenucenost. "On také zná tvé slabé stránky," poukázal Eleazar, a pak se podíval na mě.
"To není nic co bychom museli projednat nyní," Řekl Edward rychle.
Eleazar ignoroval narážku a pokračoval. "Asi chce taky tvou partnerku, a to bez ohledu. Musel být zaujat talentem, který mu dokázal vzdorovat už ve svém lidském vtělení. "

Edwardovi bylo toto téma nepříjemné. Ani jedno se mi nelíbilo. Pokud Aro chtěl, abych udělal něco-nebo nic-všechno, co musel udělat bylo ohrozit Edwarda a já bych mu vyhověla. A obráceně.
Byla smrt, menší hrozbou? Bylo to opravdu chycení z čeho bychom měli mít strach?
Edward změnil téma. "Já si myslím, že Volturiovi na tohle čekali-aby měli záminku. Nemohli vědět, v jaké forme záminka přijde, ale tento plán byl již na světě, když přišla. To je důvod, proč Alice viděla jejich rozhodnutí dřív než to Irina spustila. Rozhodnutí již bylo učiněno, pouze se čekalo na záminku a ospravedlnění."

"Pokud Volturiovi zneužívají důvěru všech nesmrtelných ve hře ..." zamumlala Carmen.
"Záleží na tom?" zeptal se Eleazar. "Kdo by tomu věřil? A i kdyby se nám podařilo ostatní přesvědčit že zneužívají svou moc, jaký by to mělo vliv? Nikdo se proti nim nemůže postavit. "
"Přestože někteří z nás jsou prý dost šílený aby to zkusili," zabručela Kate.
Edward potřásl hlavou. "Vy jste tu jen jako svědci, Kate. Ať už je Arúv cíl kdokoli, nemyslím si, že je připraven pro něj poskvrnit pověst Volturiú. Pokud bychom mohli odstranit jeho argument proti nám, bude nucen opustit nás v míru. "
"Pochopitelně," zamumlala Tanya.
Nikdo nevypadal být přesvědčen. Několik dlouhých minut, nikdo nic neřekl.
Pak jsem zaslechla zvuk pneumatik jedoucích z dálnice po hliněné příjezdové cestě ke Cullenúm.
"Doprdele, Charlie," zabručela jsem. "Možná by se Denalijští mohli nakvartýrovat nahoru kým-"
"Ne," Řekl Edward vzdáleným hlasem. Jeho oči byly vzdálené, bezvýrazně zíral na dveře. "To není tvůj otec." Jeho pohled padl na mě. "Alice nakonec poslala Petra a Charlotte. Čas připravit se na další kolo. "


BD-30. kapitola

30. června 2009 v 12:02 | Susan
30. NEODOLATELNÁ

Bylo toho tolik o čem bylo třeba přemýšlet.

Jak se mi podaří najít čas k pátraní po J. Jenksovi, a proč Alice chtěla abych o něm vědela?

Jestli Alicino vodítko nemělo nic společného s Renesmee, co mohu dělat, abych chránila svou dceru?

Jak Edward a já ráno vysvětlíme věci Tanyině rodině? Co když budou reagovat jako Irina? Co když se to změní na boj?

Já nevím jak bojovat. Jak bych se to mohla naučit za pouhý měsíc? Byla vúbec nějaká šance že bych se učila dost rychle na to abych byla nebezpečná pro kohokoli z Volturiú? Nebo jsem byla odsouzena k totální nepoužitelnosti? Jen další rychle vyřízený novorozenec?

Tolik odpovědi, které jsem potřebovala, ale nedostala jsem šanci položit otázky.

Chtějíc aspoň něco normálního pro Renesmee, trvala jsem na jejím ukládaní k spánku do postele v naši chatě. Jakob se momentálně cítil pohodlněji ve své vlčí podobě; snášel stres snadněji když byl okamžitě připraven k boji.. Přála jsem si abych to cítila taky tak, abych se cítila být připravená. Znova odběhl do lesa aby střežil.

Potom co hluboce usnula, dala jsem Renesmee do její postele a potom šla do obývacího pokoje, abych položila Edwardovi své otázky. Jediné co jsem požadovala, v každém případě; jeden z mých nejobtížnějších problémů byl nápad pokusit se skrýt před ním všechno, dokonce s výhodou mých tichých myšlenek.

Stál chrbtem ke mně zahleděn do ohně..

"Edwarde, já.."

Otočil se prošel pokojem téměř okamžitě, za méně než nejmenší část sekundy. Měla jsem čas jen abych zaregistrovala zuřivý výraz v jeho obličeji před tím než jeho rty začali drtit mé a jeho ruce se obemkly kolem mně jak ocelové nosníky.

Na své otázky jsem po zbytek noci už nepomyslela. Netrvalo mi dlouho abych zjistila co bylo dúvodem jeho nálady, a ještě méně abych se cítila stejně.

Potřebovala bych roky jen abych nějak ovládla svou ohromující fyzickou vášeň k němu. A pak staletí abych si to užila. Kdyby nám nezústával jen měsíc spolu. Dobře, nevidím jak by se dal vydržet takový konec. Právě nyní jsem si nemohla pomoct abych nebyla sobec. Všechno so jsem chtěla bylo milovat ho jak jen to bude možné po omezený čas který jsem dostala.

Bylo těžké odtrhnout se od něho když vyšlo slunce, ale měli jsme co na práci, práci která mohla být složitější neš všechno hledání naší rodiny dohromady. V momentu jak jsem si dovolila myslet na to co přijde byla jsem napjatá; pocit jako by moje nervy byli natažené na skřipec, pořád víc a víc..

"Přál bych si aby byl zpúsob jak dostat od Eleazara informace, které potřebujeme, předtím než jim řeknem o Nessie." Zamumlal Edward jak jsme se kvapem oblékali v obřím šatníku, který mi připomínal Alici víc, než jsem si momentálně přála. "Jen pro jistotu"

"Ale kdyby nepochopil otázku k zodpovězení" souhlasila jsem "Myslíš že nás nechají to vysvětlit?
"Já nevím"

Vytáhla jsem Renesmee, ještě spící, z postýlky a držela jí tak blízko že její kadeře se mi nahrnuly do tváře; její sladká vůně, tak blízká, přemohla jakoukoli další vůni.

Dnes jsem nesměla vyplýtvat ani jedinou sekundu. Byly odpovědi, které jsem potřebovala, a nebyla jsem si jistá kolik času budeme mít já a Edward dneska osamotě..Když s Tanyinou rodinou pújde všechno dobře, doufejme že budem mít společnost na delší dobu.

"Edwarde, naučíš mě jak bojovat?" požádala jsem, napjatá očekávanouo reakcí, jak mi držel dveře..

Bylo to tak jak jsem očekávala.. Ztuhl, a potom jeho oči významně zametly vzduch nade mnou, jako kdyby se na mně díval poprvé nebo naposled. Jeho oči se zastavili na naší dcerce spící v mé náruči.

"Když dojde k boji, nebude toho moc, co kdokoli z nás múže udělat" ohradil se.

Pokračovala jsem vyrovnaným hlasem. "Nechal bys mně neschopnou bránit se?"

Křečovitě polkl a dveře se otřásli, závěsy protestovali, jak se jeho ruce sevřeli. Pak přikývl. "Když to postavíš takhle ... Myslím, že bychom se měli dát do práce, jakmile to pújde."
Přikývla jsem, taky, a začali jsme se směrem k velkému domu. Nepospíchali sme.

Divila jsem se, co bych mohla udělat, aby se něco změnilo. Byla jsem trošičku zvláštní, svým vlastním způsobem-jestli se vlastnictví nadpřirozeně neprúhledné lebky dá považovat za skutečně zvláštní. Byl zpúsob, jakým se dala využít?

"Co bys řekl že je jejich největší předností? Mají i nějakou slabost? "

Edward se nemusel ptát, aby věděl, že myslím Volturiovy.

"Alec a Jane jsou jejich největší trumf," řekl bezbarvě, jako bychom mluvili o basketbalovém týmu. "Jejich defenzivní hráči málokdy vidí skutečnou akci."
"Protože Jane vás múže spálit na mísťe-alespoň psychicky. Co dokáže Alec? Neříkali jste jednou že je dokonce mnohem nebezpečnější než Jane? "
"Ano. Svým způsobem, je protijed na Jane. Ona dokáže zpúsobit nejhorší bolest jakou si dokážeš představit. Alec, na druhé straně, zpúsobí že necítíš nic. Absolutně nic. Někdy, když chtějí být Volturiovi laskaví, nechají Aleca umrtvit odsouzené před exekucí. Když se vzdají, nebo je potěší jiným zpúsobem. "
"Anestezie? Ale jak by to mohlo být mnohem nebezpečnější než Jane? "
"Protože on přeruší všechny tvoje smysly dohromady. Žádná bolest, ale také žádný zrak nebo sluch nebo vůně. Totální senzorická deprivace. Jsi naprosto sama v temnotě. Necítíš dokonce ani když tě pálí. "

Otřásla jsem se. Byl tohle to nejlepší v což jsme mohli doufat? Nevidět a necítit smrt když přichází?

"To ho dělá stejně nebezpečným jako Jane," Edward pokračoval stejném lhostejným hlasem, "v tom smyslu, oba nás múžou učinit neschopnými pohyu, udělají z nás bezmocné terče. Rozdíl mezi nimi je jako rozdíl mezi mnou a Arem. Aro múže slyšet pouze mysl jednoho člověka najednou. Jane dokáže zranit jen jenu osobu na niž se zam%eří. Já múžu slyšet všechny najednou."

Cítila jsem chlad, když jsem viděla kam směřuje. "Alec nás múže umrtvit všechny ve stejnou dobu?" zašeptala jsem.

"Ano," řekl. "Pokud použije svúj dar proti nám, zústaneme všichni slepí a hluší, když nás přijdou pozabíjet-Možná nás prostě spálí bez toho že by se obtěžovali nás nejdřív rozdělili. Oh, my se mohli pokusit o boj, ale byla větší pravděpodobnost, že ublížíme jeden druhému, než že bychom ublížili někomu z nich. "

Na pár sekund jsme ztichli.

V mé hlavě se formovala myšlenka. Žádný velký příslib, ale lepší než nic.

"Myslíš si, že je Alec velmi dobrý bojovník?" Zeptala jsem se. "Myslím kromě toho co dokáže. Kdyby bojoval bez svého daru. Zajímalo by mě, jestli to vúbec někdy zkoušel.. ".

Edward na mě ostře pohlédl. "na co myslíš?"

Podívala jsem se přímo. "No, pravděbodobně na mně jeho dar púsobit nebude, ne? Jestli je jeho dar stejný jako ARúv a Janin nebo váš. Možná ... když se opravdu nikdy nemusel bránit sám ... a já bych se naučila pár triků-"

"On byl s Volturii po staletí," odřízl mě Edward, náhle panickým hlasem. Ve své hlavě pravděpodobně viděl stejný obraz jako já: o Cullenovy stojící bezmocně, beze smyslú jako sloupy, na bitevním poli-všichni kromě mě. Já bych byla jediná kdo múže bojovat. "Ano, jistě jsi imunní vůči jeho moci, ale pořád jsi novorozenec, Bello. Nemůžu z tebe udělat silného bojovník v několika týdnech. Jsem si jistý, že prošel tréninkem. "

"Možná, možná ne. Je to to jediné, co můžu udělat, jenom já, nikdo jiný nemůže. Dokonce i když ho jen na chvíli rozptýlím-"Mohla jsem vydržet dost dlouho, aby dala ostatním šanci?
"Prosím, Bello," řekl Edward přes zuby. "Nemluvme o tom."
"Buď rozumný."
"Já se budu snažit naučit tě co múžu, ale prosím, nenuť mě vidět tě jak se obětuješ pro odvrácení pozornosti-" Zadrhl se a nedokončil.

Přikývla jsem. Tedy si nechám své plány pro sebe. Nejdřív Alec a potom, kdybych měla zázračně štěstí a vyhrála bych, Jane. Kdybych jenom mohla -odstranit Volturiúm jejich urážlivě drtivou výhodu. Možná pak by byla šance. ... Má mysl se rozběhla vpřed. Co když jsem byla schopna rušit je nebo dokonce odvést je pryč? Upřímně, proč by Jane nebo Alec vůbec potřebovali učit se bojové dovednosti? Nedovedla jsem si představit nedůtklivou malou Jane jak se vzdává své výhody, ani při učení.

Pokud jsem byla schopna zabít je, jaký by v tom byl rozdíl.

"Musím se naučit všechno. Vše co se ti povede do mně nacpat během příštího měsíce, "zašeptala jsem.

Dělal jako že mně neslyší.

Dobře, co dál? Mohla bych mít své plány v pořadí tak, že pokud budu žít po útoku na Aleca, nebude v mém dalším útoku váhání. Pokoušela jsem se přemyslet ve kterých situacích by ještě mohla být má neprúhledná lebka výhodou. Neměla jsem dost informací o tom, co dovedou ostatní. Je zřejmé, že bojovníci jako obrovský Felix byli mimo mě. Mohla bych se akorát pokusit dát Emmettovi jeho spravedlivý souboj. O zbytku Volturiho stráží jsem toho moc nevěděla, kromě Demetriho. . . .

Moje tvář byla dokonale klidná, když jsem zvažovala Demetriho. Nebylo pochyb o tom, že je bojovník. V jiném případě by takhle dlouho nepřežil, vždy na čele během každého útoku. Vždycky je musel vést, protože byl jejich stopař-nejlepší stopař na světě, bezpochyby. Pokud by byl nějaký lepší, Volturiovy by ho vykšeftovali. Aro by se neuspokojil s druhým nejlepším.

Pokud by Demetri neexistoval, mohli bychom utéct. Ti co by přežili, v každém případě. Moje dcera, teplo v mém náručí ... Někdo by s ní mohl utéct. Jakob nebo Rosalie, kdo by zústal.

A ... pokud by Demetri neexistoval, pak by Alice a Jasper mohli být v bezpečí navěky. Je tohle to co Alice viděla? Část naší rodiny by mohla pokračovat? Dva z nich, přinejmenším.

Mohla jsem ji to závidět?

"Demetri ...," řekla jsem.
"Demetri je múj," řekl Edward tvrdým, napjatým hlasem. Podívala jsem se rychle na něj a viděla, že jeho výraz byl teď zuřivý.
"Proč?" zašeptala jsem.

Nejdřív neodpověděl. Byli jsme při řece, když se konečně zašeptal, "Pro Alici. Je to mé jediné díky které jí mohu dát za posledních padesát let. "
Takže jeho myšlenky byly v souladu s mými.

Slyšela jsem jak Jakobovy těžké tlapky duněli na zamrzlé zemi. V sekundách, kdy byl poblíž, se jeho tmavé oči zaměřovaly na Renesmee.

Jednou jsem mu kývla, a poté se vrátila zpět k mým otázkám. Bylo tak málo času.

"Edward, proč si myslíš, že nám Alice řekla abychom se zeptali Eleazara na Volturiovy? Byl v poslední době v Itálii, nebo tak něco? Co by mohl vědět? "
"Eleazar ví všechno, co se týče Volturiú. Zapoměl jsem že to nevíš. Kdysi byl jedním z nich. "

Mimovolně jsem zasykla. Jakob vedle mě zavrčel.

"Co?" dožadovala jsem se, v mysli se mi vybavoval krásný tmavovlasý muž, na naší svatbě byl zahalen do dlouhého popelavého pláště.

Edwardova tvář změkla - trochu se pousmál. "Eleazar je velmi jemný člověk. On nebyl zcela spokojený s Volturiovými, ale respektoval zákon a potřebu ho dodržovat. Měl pocit že jeho práce směřuje k většímu dobru. Nelituje času stráveného s nima. Ale když našel, Carmen, našel své místo na tomto světě. Jsou si velmi podobní, na upíry velmi soucitní." znovu se pousmál. "Střetli Tanyu a její sestry, a už se nikdy neohlédli. Dobře se hodí k tomuto životnímu stylu. Kdyby nenalezli Tanyu, umím si představit, že by nakonec stejně objevili způsob, jak žít bez lidské krve. "

V hlavě jsem měla nastřádané obrázky. Nedovedla jsem najít shodu. Soucitný Volturiho voják?

Edward pohlédl na Jakoba a odpověděl na mou němou otázku. "Ne, tak říkajíc nebyl jeden z jejich bojovníků. Měl dar, který shledali vyhovujícím.. "

Jakob se musel zeptat zřejmou otázku.

"Má instinktivní cit pro vlohy ostatních které mají někteří upíři," řekl mu Edward. "mohl poskytnout Arovi obecnou představu o tom, čeho je daný upír schopen jen tím, že se octl v jeho nebo její blízkosti. To bylo užitečné, když Volturiovy šli do bitvy. Mohl je varovat, pokud byl v opozičním seskupení někdo s dovedností, která mohla zpúsobit problémy. To bylo vzácný, ale poměrně často to pro Volturiovy znamenalo potíže. Častější varování by dalo Arovi šanci zachránit někoho, kdo mohl být pro něho užitečný. Eleazarúv dar funguje dokonce i s lidmi, do jisté míry. S lidmi se musí opravdu soustředit, protože latentní schopnosti jsou hodně nejasné. Aro chtěl testovat lidi, které pak chtěl zapojit do svých řad, pokud by měli nějaký potenciál. Bylo mu líto když Eleazar odchádzel."

"Nechali ho jít?" Zeptala jsem se. "Jen tak?"

Jeho úsměv potemněl, trochu zkroucený. " Volturiovi nejsou takoví ničemové, jak si myslíš. Jsou základem naší civilizace a míru. Každý člen stráže si zvolil sloužit jim. Je to docela prestižní, všichni jsou hrdí na to že jsou součastí, nikoli z donucení. "

Mračila jsem se na zem.

"Připadají hnusní a zlí pouze zločincúm, Bello."
"My nejsme zločinci."

Jakob zahřměl ve shodě.

"To oni nevědí."
"Opravdu si myslíte, že je dokážeme zatavit aby naslouchali?"

Edward na moment zaváhal a pak pokrčil rameny. "Kdybychom našli dost přátel kteří by nám stáli po boku. Možná."

Pokud. Najednou jsem cítila naléhavost toho, co jsme měli dnes před sebou. Edward a já jsme zrychlili do běhu. Rychle jsme dostihliJakoba.

"Tanya by tu měla být co nevidět," řekl Edward. "Musíme být připraveni."

Jak být však připraven? My se dohadovali a pak to měnili, promýšleli znovau a znovu. Ukázat jim Renesmee rovnou? Nebo ji nejdřív skrýt? Nechat Jakoba v pokoji? Nebo venku? Řekl smečce ať zústane poblíž, ale neviditelní. Měl by udělat totéž?

Na konec jsme čekali Renesmee, Jacob-ve své lidské podobě-a já za rohem před jídelnou, sedíc na velkém leštěném stolku. Jakob mě nechal držet Renesmee, potřeboval prostor pro případ, že by se musel rychle proměnit.

Přestože jsem byla šťastná že ji držím v náručí, cítila jsem se k ničemu. Připomělo mi to boj s dospělými upíři, již tak jsem byla více než snadný cíl; nepotřebovala jsem volné ruce.

Snažil jsem se vzpomenout si na Tanya, Kate, Carmen, a Eleazar z naší svatby. V mých špatně osvětlených vzpomínkách byly jejich tváře nejasné. Věděla jsem jen, že jsou krásné, dvě blondýnky a dvě brunety. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli bylo v jejich očích nějaké dobro.

Edward nehybně stál nakloněn před zadní skleněnou stěnou, zírajíc směrem k předním dveřím. Nevypadalo to že vidí pokoj před sebou.

Poslouchali jsme auta přejíždějící dálnici, žádné z nich nezpomalilo.
Renesmee uhnízděná, hlavu na mém rameni, ruku na tváři ale žádné obrazy my neposílala. Ona sve nynější pocity neměla obrázky.

"Co když se jim nebudu líbit?" zašeptala, a všechny naše oči se zaměřili na ni.
"Jistěže budeš-," začal Jakob, ale umlčela jsem ho pohledem.
"Nerozumí ti, Renesmee, protože se nikdy nesetkali s nikým, jako jsi ty," řekla jsem jí, nechtěla jsem lhát, ani slibovat něco co nemusí být pravda. "Problém spočíva v tom, donutit je porozumět."

Povzdechla, a v mé hlavě zazářil obraz nás všech v jednom rychlém výbuchu. Upír, člověk, vlkodlak. Nepatřila nikam.

"Jsi jedinečná, to není nic špatného."

Zatřásla hlavou v nesouhlasu. Pomyslela, na naše napjaté tváře a řekla: "Je to moje vina."

"Ne," řekli jsme Jakob, Edward, a já najednou, ale dříve, než bychom mohli argumentovat dále, jsme zaslechli zvuk na který jsme čekali: zpomalení motora na dálnici, gumy přecházejíci z vozovky na měkkou hlínu.

Edward se vrhl za roh a čekajíc se postavil ke dveřím. Renesmee se ukryla v mých vlasech. Jacob a já jsme zírali na sebe přes stůl, se zoufalstvím ve tvářích.

Vůz se rychle přesunullesem, rychleji, než když řídí Charlie nebo Sue. Slyšeli jsme ho vejít na louku a zastavit u přední verandy. Čtyři dveře se otevřeli a zavřeli. Jak se blížili ke dveřím, nemluvili. Edward otevřel dříve, než mohli zaklepat.

"Edwarde!" nadšený ženský hlas.
"Nazdar, Tanyo. Kate, Eleazare, Carmen. "

Tři zamumlaná ahoj.

"Carlisle řekl, že s námi potřebuejte mluvit hned," řekl první hlas, Tanya. Bylo slyšet, že všichni jsou pořád venku. Představovala jsem si Edwarda ve dveřích, blokujíc jim vstup. "Co je za problém? Problémy s vlkodlaky?"

Jakob přetočil očima.

"Ne," řekl Edward. "Naše příměří s vlkodlaky je silnější než kdy jindy."

Žena se zachechtala.

"Nepozveš nás dál?" požádala Tanya. A pak pokračovala, aniž by čekala na odpověď. "Kde je Carlisle?"
"Carlisle musel odejít."

Nastalo krátké ticho.

"Co se to děje, Edwarde?" dožadovala se Tanya.
"Pokud mi múžeš poskytnout pár minut výhodu pochybností," odpověděl. "Mám něco co se těžko vysvětluje, a potřeboval bych, aby vaše myšlení zústalo otevřené, kým neporozumíte."
"Je Carlisle v pořádku?" Mužský hlas zněl úzkostlivě. Eleazar.
"Nikdo z nás není v pořádku, Eleazare," řekl Edward, a pak něco poplácal, možná Eleazarovi na rameno. "Ale fyzicky, je Carlisle v pořádku."
"Fyzicky"? zeptala se Tanya prudce. "Co tím myslíš?"
"Myslím tím, že celá moje rodina je ve velmi vážném nebezpečí. Ale předtím, než to vysvětlím, žádám vás o slib. Než budete reagovat, poslechněte si vše, co chci říct. Prosím Vás aby ste mě vyslechli venku."

Jeho žádosti odpovědělo delší ticho. Během napjatého ticha jsme Jacob a já na sebe němě zíral. Jeho rudé rty zbledly.

"Jsme poslouchat," řekl nakonec Tanya. "Budeme poslouchat, vyslechneme si to než budeme soudit."
"Díky, Tanyo," řekl Edward upřímně. "Nezatáhli bychom vás do toho, kdybychom měli jinou možnost."

Edward se pohnul. Slyšeli jsme čtyři páry nohou projít dveřma.

Někdo zavětřil. "Věděla jsem, že jsou v tom vlkodlaci," zamručela Tanya.
"Ano, jsou na naší straně. Znovu. "

Vzpomínky Tanyu umlčeli.

"Kde je vaše Bella?" zeptal se jeden z dalších ženských hlasů. "Jak jí je?"
"Brzy se k nám připojí. Má se dobře, děkuji. Přijala nesmrtelnost s úžasnou obratností. "
"Řekni nám něco o tom nebezpečí, Edwarde," řekl tiše Tanya. "Budeme poslouchat, budeme na vaší straně, tam kde patříme."

Edward se zhluboka nadechl. "Chtěl bych, abyste se pro začátek přesvědčili sami. Poslouchejte-vedle v místnosti. Co slyšíte? "

Nejdřív ticho, a pak pohyb.

"Nejdřív jen poslouchejte, prosím," řekl Edward.
"Vlkodlak, předpokládám. Slyším jeho srdce, "řekla Tanya.
"Co dál?" Edward požádal.

Pauza.

"Co je to třepetání?" zeptala se Kate nebo Carmen. "Je to ... nějaký pták?"
"Ne, ale zapomeňte, co jste slyšeli. Teď, co cítíte? Kromě vlkodlaka. "
"Je zde člověka?" zašeptal Eleazar.
"Ne," nesouhlasila Tanya. "To není lidské, ale ... ... blíže k lidskému než zbytek vůní tady. Co je to, Edwarde? Myslím si, že jsem tuhle vúni nikdy předtím necítila. "
"Zcela jistě ne, Tanyo. Prosím, pamatujte, že je to pro vás něco zcela nového. Zahoďte všchny předpojaté představy. "
"Slíbila jsem že budu poslouchat, Edwarde."
"Dobrá tedy. Bello? Přiveď Renesmee, prosím. "

Cítila jsem podivně strnulé nohy, ale věděla jsem, že je to jen pocit v mé hlavě. Přinutila jsem se nedržet zpátky, nepohybovat se váhavě, jak jsem vstala šla těch pár krokú k rohu. Teplo z Jakobova těla pálilo blízko za mnou, jak šel v mých stopách.

Udělala jsem krok do většího pokoje a ztuhla, neschopna pohnout se dál. Renesmee se zhluboka nadechla a pak vykoukkla zpod mých vlasú, její ramena trochu ztuhlá, očekávajíc odmítnutí.

Myslela jsem, že budu připravene na jejich reakci. Na obvinění, křik, nehybnost hlubokého rozrušení.

Tanya couvlacčtyři kroky zpět, její jahodové kadeře chvějící se, jako člověk konfrontován s jedovatým hadem. Kate skočila zpátky k předním dveřím a ztuhla proti zdi. Šokovaně vypískla skrze sevřené zuby. Eleazar se v ochranném přikrčení hodil před Carmen.

"Oh, prosím," Slyšela jsem Jakoba zanaříkat.

Edward dal ruku kolem Renesmee a mně. "Slíbila jsi že budete poslouchat," připomněl jim.

"Některé věci nemohou být vyslyšeny!" vykřikla Tanya. "Jak jsi mohl, Edwarde? Což nevíte, co to znamená? "
"Musíme se odsud dostat," řekla Kate úzkostlivě, ruku na dveřích.
"Edwarde. . ". zdálo se že Eleazarovi došly slova.
"Počkejte," řekl Edward, jeho hlas byl teď těžší. "Vzpomeňte si, co jste slyšeli a cítili. Renesmee není to, co si myslíte. "
"Neexistují žádné výjimky z tohoto pravidla, Edwarde," odsekla Tanya.
"Tanyo," řekl Edward", můžete slyšet tlukot jejího srdce! Zastavte a přemýšlejte o tom co to znamená. "
"Její tep?" zašeptala Carmen, civějící spoza Eleazarových ramenou.
"Ona není úplně upíří dítě," odpověděl Edward, zaměříc svoji pozornost směrem ke Carmen méně nepřátelsky. "Je poloviční člověk."

Čtyři upíři na něj zíral, jako by mluvil jazykem, který ani jeden z nich nezná.

"Poslouchej mě." Edwardúv hlas přešel do hladkého sametového tónu přesvědčování. "Renesmee je jediná svého druhu. Já jsem její otec. Ne její stvořitel, nýbrž biologický otec. "

Tanya potřásla hlavou, jen nepatrný pohyb. Nezudálo se že o tom chce slyšet.

"Edwarde, nemůžete očekávat, abychom-" začal říkat Eleazar.
"Řekni mi další vysvětlení, které by vyhovovalo, Eleazare. Můžete ve vzduchu cítit teplo jejího těla. Krev která jí teče v žilách, Eleazare. Můžete cítit její pach. "
"Jak?" vydechla Kate.
"Bella je její biologická matka," řekl ji Edward. "Otěhotněla, vynosila, a porodila Renesmee, ještě kým byla člověk. Téměř ji to zabilo. Byl jsem přetížen než jsem dostal dostatek jedu do jejího srdce abych ji zachránil."
"Nikdy jsem neslyšel o něčem takovm," řekl Eleazar. Jeho ramena byla ještě strnulá, jeho výraz chladný.
"Fyzikální vztahy mezi upíry a lidi nejsou běžné," odpověděl Edward, v jeho tónu nyní bylo trochu černého humoru. "Lidí kteří by něco takového prožili je ještě mén. Souhlasíš, bratranče? "

Oba Kate a Tanya se na něj mračilo.

"No tak, Eleazare. Jistě vidíš podobnost. "

Byla to Carmen, kdo reagoval na jeho slova. Vykročila kolem Eleazara, ignorujíc jeho napoly vyslovené varování, a opatrně podešla předemně. Mírně nakloněná dolů, pečlivě hleděla do Renesmeeiny tváře.

"Zdá se, že máš matčiny oči," řekla v nízkým, klidným hlasem, "ale tvář svého otce." A pak, jakoby si nemohla pomoci, se na Renesmee pousmála.

Renesmeeina odpověď v podobě úsměvu byla oslňující. Dotkla se mého obličeje, aniž by zpustila oči z Carmen. Přemítla mi dotek na Carmenině tváři, tázajíc se jestli je v pořádku.

"Vadilo by ti, kdyby ti o tom Renesmee řekla sama?" zeptala jsem se Carmen. Byla jsem ještě příliš rozrušena, než abych mlvila více než šeptem."Ona má dar vysvětlovat věci."

Carmen se stále usmívala na Renesmee. "Mluvíš, malá?"

"Ano," odpověděl jí Renesmee vysokým zpěvavým sopránem. Všichni členové Tanyiny rodiny s výjimkou Carmen couvli před zvukem jejího hlasu. "Ale můžu vám ukázat víc, než mohu říct."

Položila svou malou ruku s dolíčky Carmen na tvář.

Carmen ztuhla jako kdyby dostala elektrický šok. Eleazar byl v okamžiku u ní, jeho ruce na jejích ramenou, jako kdyby ji chtěl odtrhnout pryč.

"Počkej," řekla Carmen udýchaně, její nemrkající oči uvízlé v Renesmeeinych.

Renesmee "ukazovala" Carmen její vysvětlení dlouhou dobu. Edward tvář soustředěná jak to sledoval s Carmen, a já jsem si moc přála, abych mohla taky slyšet, co slyšeli oni. Jakob za mnou netrpělivě přesunul váhu a, a já věděla, že si přeje to samé.

"Co ji Nessie ukazuje?" vydechl.
"Všechno," odpověděl Edward.

Prošla další chvíle a Renesmee sundala ručku z Carmeniny tváře. Vítězně se pousmála na ohromenou upírku.

"Ona je opravdu tvoje dcera, že?" vydechla Carmen otáčejíc své široké topasové oči na Edwarda. "Takový dar života! To mohlo vzejít jenom z velmi nadaného otce. "
"Věříš tomu co ti ukázala?" zeptal se Edward s napjatým výrazem.
"Bezpochyby," řekla prostě Carmen.

Eleazarova tvář byla ztuhlá a zarmoucena. "Carmen!"

Carmen ho vzala za ruce a ztisla mu je. "Nemožné, jak se zdá, Edward vám ale řekl pravdu. Dovolte dítěti ukázat. "

Carmen postrčila Eleazara blíž ke mně a pak kývla na Renesmee. "Ukaž mu, mi querida."

Renesmee se zašklebila, zjevně potěšena, přijetím od Carmen, a lehce se dotkla Eleazarova čela.

"Ay caray!" vyplivl a odtrhl se od ní.
"Co ti udělala?" dožadovala se Tanya, ostražitě se blížící. Taky Kate se plížila vpřed.
"Ona se jen prostě snaží ukázat vám její část příběhu," řekla mu Carmen konejšivým hlasem.

Renesmee se netrpělivě zamračila. "Podívej se, prosím," zavelela Eleazarovi. Natáhla k němu ruce nechajíc mezi nima a jeho tváří několik palcú.

Eleazar na ni podezřívavě koukl a pak zalétl pohledem ke Carmen o pomoc. Ona povzbudivě přikývla. Eleazar se zhluboka nadechl a pak se opřel o její ruce znovu.

Otřásl se, když to začalo, ale tentokrát vydržel a se zavřenýma očima se soustředil.

"Á," povzdechl si, když se jeho oči znovu otevřeli o několik minut později. "Vidím."

Renesmee se na něj usmála. Zaváhal, pak se v odpovědi mírně neochotně pousmál.

"Eleazare?" zeptala se Tanya.
"Je to všechno pravda, Tanyo. To není nesmrtelný dítě. Ona je napúl člověk. Pojeďte. Přesvědčte se sami. "

V tichu, opatrně stojící přede mnou došla Tanya na řadu, a pak Kate, obě šokovány prvním obrazem. Ale pak, stejně jako Carmen a Eleazar, se zdálo, že mají úplně vyhráno, jakmile bylo hotovo.

Střelila jsem pohledem na Edwardúv příjemný obličej a přemýšlela, zda-li to opravdu mohlo být tak jednoduché. Jeho zlaté oči byly jasné, nezastíněné. Ale nebyl to klam.

"Děkuji vám že jste poslouchali," řekl tiše.

"Ale je zde vážné nebezpečí před kterým jste nás varovali," řekla Tanya. "Nepramení přímo z tohoto dítěte, jak vidím, ale pak jistě z Volturiú. Jak to o ní zjistili? Kdy přijedou? "

Nebyla jsem překvapena jejím rychlým pochopením. Po tom všem, co by mohlo být hrozbou pro rodinu tak silnou jako je moje? Pouze Volturiovi.

"Když Irina viděla, Bellu ten den v horách," vysvětlil Edward, "Renesmee byla s ní."

Kate zasyčela, její oči se zúžili do štěrbin. " to udělala Irina? Vám? Carlislovi? Irina? "

"Ne," zašeptal Tanya. "Někdo jiný. . ".
"Alice ji viděla jít k nim," řekl Edward. Byla jsem zvědavá, zda-li si ostatní všimli jak sebou škubl při jejím jměně.
"Jak by mohla něco takového udělat?" zeptal se Eleazar sám sebe.
"Představte si, kdyby jste měli vidět Renesmee pouze z dálky. Kdyby jste nečekali na vysvětlení. "

Tanyiny oči se zúžili. "Bez ohledu na to, co si myslí ... Vy jste naše rodina."

"Není nic, co nyní můžeme udělat s Irininým rozhodnutím. Je příliš pozdě. Alice nám dala měsíc. "

Oba, Tanya a Eleazar napřímili hlavy ke straně. Kate zvraštila čelo.

"Tak dlouho?" zeptal se Eleazar.
"Přijedou všichni. Příprava nějaký čas potrvá. "

Eleazar těžce vydechl. "Celá garda?"

"Není to jen garda," Řekl Edward, jeho čelisti se sevřeli. "Aro, Caius, Marcus. Dokonce i ženy. "

Šok proletěl všema očima.

"To je nemožné," řekl Eleazar bezvýrazně.
"Před dvěma dny bych řekl to samé," Řekl Edward.

Eleazar se zachmuřil, a když mluvil, téměř vrčel. "Ale to nedává smysl. Proč by vystavovali sami sebe a ženy v nebezpečí? "

" z tohoto úhlu to nedává smysl. Alice řekla, že v tom je více než jen trest za to, co si myslí, že jsme udělali. Myslela, že byste nám mohl pomoct. "

"Více než trest? Ale co jiného? "Eleazar začal procházet ke dveřím a zpátky, jako kdyby zde byl sám, obočí zvrásněné,jak zíral na podlahu.

"Kde jsou ostatní, Edward? Carlisle a Alice a zbytek? "zeptala se Tanya.

Edwardovo zaváhání bylo téměř nepozorovatelné. Zodpověděl pouze část z její otázky. "Šli hledat přátele, kteří by nám pomohli."

Tanya se naklonila směrem k němu, držíc ruce před sebou. "Edwarde bez ohledu na to, kolik přátel posbíráte, nemůžeme vám pomoci vyhrát. Můžeme s vámi pouzr umřít. To ale víte. Samozřejmě, možná čtyři z nás si to zaslouží, po tom, co Irina udělala,a taky po tom, jak jsme vám minulosti odmítli pomoci."

Edward rychle potřásl hlavou. "My nežádáme abyste s námi bojovjali a umírali, Tanyo. Víte, že to by Carlisle nikdy nežádal. "

"Pak co, Edwarde?"
"Jen prostě hledáme svědky. Pokud je dokážeme zastavit pouze na moment. Pokud by nás nechali vysvětlit. . ". Dotknul se Renesmeeiny tváře; chytila jeho ruku a přitlačila si ji na kúži. "Je těžké pochybovat o našem příběhu pokud jste jej sami viděli."

Tanya pomalu přikývla. "Myslíte si, že její minulosti je bude tolik zajímat?"

"Pouze proto, že naznačuje její budoucnost. Smyslem tohoto omezení bylo chránit nás před ohrožením, před ukrutností dětí, které nelze ovládat. "
"Já vůbec nejsem nebezpečná," zapojila se Renesmee. Poslouchala jsem její vysoký, jasný hlas s novýma ušima, představujíc si jak asi zní ostatním. "Já jsem nikdy neublížila Ďedečkovi, nebo Sue nebo Billymu. Mám ráda lidi. A vlčí-lidi, jako můj Jakob." Upustila Edwardovu rukudosah ruky do zad a poklepala Jakobovi na rameno.

Tanya a Kate si vyměnily rychlý pohled.

"Kdyby Irina nepřišla tak brzy," uvažoval Edward, "mohli bychom se tomuhle všemu vyhnout. Renesmee roste nevídanou rychlostí. Než mine měsíc, získáme púl roku vývinu. "
"No, to je něco, co můžeme jistě dosvědčit," řekla Carmen rozhodným tónem. "Budeme schopni dosvědčit, že jsme ji sami viděli rúst. Jak by mohli Volturiovi ignorovat takový důkaz? "

Eleazar zamumlal "Jak vlastně?", Ale nevzhlédl, a pokračoval v procházení, jako kdyby nedával vúbec pozor.

"Ano, můžeme pro vás svědčit," řekla Tanya. "Zajisté alespoň tolik. Budeme zvažovat, co víc bychom mohli udělat. "
"Tanyo," protestoval Edward, slyšíc víc v jejích myšlenkách než ve skutečných slovech, "my neočekáváme, že budete bojovat s námi."
"Pokud Volturiovi nezastaví aby vyslechli naše svědectví, nemůžeme jenom přihlížet," trval na svém Tanya. "Samozřejmě, že bych měla mluvit pouze za sebe."

Kate zafrkala. "To vážně tolik pochybuješ sestřičko?"

Tanya se na ni široce usmála. "Nakonec je to sebevražedná mise."

Kate se zašklebila zpět a pak nonšalantně pokrčila rameny. "jdu do toho"

"Já taky, udělám, co mohu abych ochránila dítě," souhlasil Carmen. Pak, jako kdyby jí nemohla odolat, natáhla ruce směrem k Renesmee. "Můžu si tě podržet, bebe linda?"

Renesmee se nedočkavě natáhla ke Carmen, potěšena svými novými přáteli. Carmen ji sevřela v naručí, mumlajíc k ni ve španělštině.
Bylo to stejné jako s Charliem, a před tím se všemi Cullenovy. Renesmee byla neodolatelná. Co to v ní bylo, co je k ní všechny táhlo, že byli ochotni dokonce položit životy k její obraně?
Na chvíli jsem si myslela, že možná to, o co se pokoušíme by se mohlo povést. Možná Renesmee mohla udělat nemožné a vyhrát nad našimi nepřáteli, stejně jako vzhrála nad našimi přáteli.

A pak jsem si vzpomněla, že nás Alice opustila, a moje naděje zmizela stejně rychle jako se objevila.