Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Září 2010

označená - 29. kapitola

13. září 2010 v 15:03 | P. C. Castová a K. Castová
29)
Velekněžka se vynořila ze stínů, vystoupala k altánku a hned se začala věnovat Heathovi a Erikovi. Nejdřív se dotkla Erikova obličeje a prohlédla krvavé škrábance, které mu na pažích způsobili duchové, když s je marně snažil odehnat od mého bývalého. Přiložila mu na rány ruce a já na vlastní oči viděla, že krev okamžitě zasychá. Erik si oddechl, jako by se právě zbavil nepříjemné bolesti.
"To se zahojí. Až se vrátíš do školy, přijď na ošetřovnu a já ti dám mast, po které to přestane pálit." Pohladila ho po tváři a on zrudl jako rak. "Prokázal jsi odvahu upířího bojovníka, když jsi zůstal s tím chlapcem a bránil ho. Jsem na tebe pyšná, Eriku Nighte, a bohyně také."
Její pochvala mi udělala ohromnou radost. Taky jsem na něj byla pyšná. Vtom jsem zaslechla souhlasné mumlání a zjistila, že Dcery a Synové temnoty se vrátili k altánku a shromáždili se na schodech. Jak dlouho už se na nás dívají? Neferet se obrátila k Heathovi a já jsem všechno ostatní pustila z hlavy. Vyhrnula mu potrhané nohavice džínů a prohlédla krvavé šrámy na jeho nohách i pažích. Pak vzala do dlaní bledý nehybný obličej a zavřela oči. Jeho tělo se na okamžik napjalo a prohnulo v křeči, ale potom Heath stejně jako Erik vzdychl a uvolnil se. Za chvilku už se zdálo, že přestal tiše bojovat se smrtí a klidně spí. Neferet u něj zůstala klečet a řekla: "Dostane se z toho a z dnešní noci si bude pamatovat jen to, že se opil a zabloudil, když se snažil najít holku, se kterou už skoro nechodí." Při posledních slovech ke mně laskavě vzhlédla, oči plné porozumění.
"Děkuju," zašeptala jsem.
Lehce přikývla, vstala a přísně se otočila k Afroditě.
"Za to, co se tu dnes stalo, nesu stejnou zodpovědnost jako ty. Celé ty roky vím, jak jsi sobecká, ale promíjela jsem ti to, protože jsem doufala, že z toho vyrosteš a konat s bohyní tvou povahu změní. Mýlila jsem se." V jejím hlase zazněl nezaměnitelný autoritativní tón. "Afrodito, oficiálně tě zbavuji funkce předsedkyně Dcer a Synů temnoty. Už nejsi učednicí velekněžky. Od této chvíle jsi jednoduše obyčejné mládě jako ostatní." S udivující rychlostí sáhla po jejím náhrdelníku z granátů a stříbra a strhla jí ho.
Blondýna nevydala ani hlásku, ale její obličej měl barvu křídy. Vyděšeně na Neferet třeštila oči.
Velekněžka se k ní obrátila zády a přistoupila ke mně. "Zoey Redbirdová, věděla jsem, že budeš výjimečná, od okamžiku, kdy mi Nyx seslala vidění, že tě označí." S úsměvem mě vzala za bradu a zaklonila mi hlavu, aby si mohla líp prohlédnout novou část mého znamení. Pak mi odhrnula vlasy a odhalila tetování na krku, ramenou a zádech. Slyšela jsem, jak Dcery a Synové temnoty při pohledu na ně zalapali po dechu. "Neobvyklé, skutečně velice neobvyklé," zamumlala a odtáhla ruku. "Dnes večer jsi prokázala, že bohyně zvolila správně, když obdařila zvláštními schopnostmi právě tebe. Zasloužíš si post předsedkyně Dcer a Synů temnoty i titul učednice velekněžky, a to nejen díky nadání, jež ti seslala bohyně, ale také díky svému soucitu a moudrosti." Podala mi Afroditin náhrdelník. Připadal mi těžký a hřál mě do dlaně. "Nos ho s větší rozvahou než tvá předchůdkyně." A potom udělala naprosto senzační gesto. Neferet, Nyktina velekněžka, mi vzdala úctu - po upířím způsobu si přitiskla na prsa sevřenou pěst a formálně se uklonila. Všichni kolem kromě Afrodity ji napodobili. S širokánským úsměvem se mi uklonili i moji čtyři kamarádi a mně vhrkly do očí slzy.
Jenomže i v téhle naprosto šťastné chvíli mě trápil stín zmatku. Proč jsem vůbec kdy o Neferet pochybovala a chtěla před ní něco zamlčet?
"Vraťte se do školy. Já se tady o všechno postarám," dodala, rychle mě objala a zašeptala mi do ucha: "Jsem na tebe ohromně pyšná, ptáčátko." Pak mě lehce postrčila ke kamarádům. "Přivítejte novou předsedkyni Dcer a Synů temnoty!" zvolala.
Ozval se jásot a nejhlasitěji samozřejmě hulákali Damien, Stevie Rae, Shaunee a Erin. Pak se všichni natlačili ke mně a od altánku jsem doslova odplula na vlně radostného smíchu a gratulací. Taky jsem se na svoje nové "přátele" usmívala, ale nedělala jsem si o nich iluze. V duchu jsem si připomněla, že ještě před pár minutami zobali Afroditě z ruky.
Rozhodně potrvá ještě hezky dlouho, než se všechno změní k lepšímu.
Zamířili jsme k lávce a já svým novým svěřencům připomněla, že musejí být po cestě úplně potichu. Pak jsem je poslala napřed. Stevie Rae, Damien a dvojčata se k nim chtěli připojit, ale já je tiše zarazila. "Ne, počkejte na mě."
Po tvářích se jim rozlil širokánský úsměv, až vypadali trochu jako parta cvoků. Zachytila jsem nadšený pohled své spolubydlící. "Neměla ses jim nabídnout za ledničku! Vím, jak moc tě to děsí." Vyznělo to hodně přísně a její radost okamžitě vyprchala.
"Jenže potom bychom nevěděli, kde se ten rituál koná, Zoey. Udělala jsem to jen proto, abych mohla poslat Damienovi zprávu, kam mají s dvojčaty přijít. Bylo nám jasné, že nás budeš potřebovat."
Gestem jsem ji zarazila, protože se zdálo, že se každou chvíli rozbrečí. Věnovala jsem jí co nejmilejší úsměv. "Nech mě domluvit. Chtěla jsem říct, žes to neměla dělat, ale jsem strašně ráda, žes to udělala!" Objala jsem ji a skrz slzy se usmála na ostatní tři. "Díky, jsem moc ráda, že jste tu všichni byli."
"Ale Červenko, od toho kamarádi přece jsou," prohlásil Damien.
"Jasně," řekla Shaunee.
"Přesně tak," přidala se Erin.
Roztáhli ruce a málem mě umačkali v bláznivém skupinovém objetí. Děsně se mi to líbilo.
"Hele, můžu se přidat?"
Kousek od nás stál Erik.
"Samozřejmě, já jsem pro!" vyhrkl Damien s nadějí.
Stevie Rae dostala záchvat smíchu. Shaunee si ztěžka povzdychla. "Přestaň snít, Damiene. Ten za tvůj tým nekope, vzpomínáš?" Erin mě vystrkala zprostřed skupiny k Erikovi. "Běž ho hezky obejmout. Snažil se přece zachránit tvého kluka."
"Mého bývalého kluka," opravila jsem ji rychle a stulila se Erikovi do náruče. Z vůně čerstvé krve, která z něj pořád byla trochu cítit, a faktu, že jsme prostě spolu, se mi točila hlava. A pak mě navíc ještě políbil tak vášnivě, že se mi úplně zatmělo před očima.
"Ale kuš," ozvala se odněkud zdálky Shaunee.
"Jděte to provozovat někam jinam," podpořila ji Erin.
Damien se zahihňal a já se stydlivě vyvinula Erikovi z náruče.
"Padám hlady," prohlásila Stevie Rae. "Když někomu děláte ledničku, pěkně vám u toho vytráví."
"Fajn, jdeme najít něco k jídlu," zavelela jsem.
Kamarádi zamířili k lávce. Shaunee se začala hádat s Damienem, jestli bude lepší pizza nebo sendviče.
"Můžu tě doprovodit?" zeptal se mě Erik.
"Jasně, už je to vlastně taková tradice." Usmála jsem se na něj.
Rozchechtal se a vykročil k potoku. Vtom se ze tmy za mnou ozvalo naprosto zřetelné a velice otrávené "mňauf!".
"Jdi napřed, já vás za chvilku dohoním," poprosila jsem Erika a vrátila se k okraji pozemku muzea Philbrook. "Nalo? Čičičí!" zavolala jsem. Z křoví vypochodovala naježená chlupatá koule a rozčileně naříkala. Zvedla jsem ji do náruče a ona hned začala příst. "Ty hloupá, proč jsi za mnou šla až sem, když se ti to nelíbí? Jako bys toho dneska už neměla dost," pokárala jsem ji polohlasně. Už jsem se otáčela zpátky k lávce, když se ze tmy vyloupla Afrodita a zastoupila mi cestu.
"Dneska jsi možná vyhrála, ale tím to nekončí," pronesla.
Už mě fakticky unavovala. "Tohle nebyla žádná soutěž. Jenom jsem se snažila dát všechno do pořádku."
"A teď máš pocit, že se ti to povedlo?" Nervózně střelila pohledem k altánu, jako by se bála, že ji někdo sleduje. "Nemáš ani ponětí, o co tady dneska šlo. Jen tě využijí - jako nás ostatní. Jsme jenom loutky, nic víc." Rozhněvaně si otřela oči a mně došlo, že brečí.
"Afrodito, nemusíme se k sobě chovat takhle hnusně," navrhla jsem tiše.
"Ale musíme!" odsekla. "Hrajeme svoje role, jak se to od nás čeká. Uvidíš... uvidíš sama..." Obrátila se k odchodu.
Najednou se mi z paměti vynořila vzpomínka. Obraz Afrodity, když měla vizi. Slyšela jsem ji tak jasně, jako by se to odehrávalo tady a teď. Jsou mrtví! Ne. Ne. To není možné! To není správné! Přirozené! Nechápu... já ne... Ty... Ty to víš. V hlavě mi pořád ještě strašila ozvěna jejího vyděšeného křiku. Vzpomněla jsem si na Elizabeth... na Elliotta... na to, že se zjevili právě mně. Její slova dávala až moc jasný smysl.
"Afrodito, počkej!" Ohlédla se na mě přes rameno. "Ta vize, cos měla dneska u Neferet v kanceláři. O čem doopravdy byla?"
Zvolna zavrtěla hlavou. "Tohle je teprve začátek. Bude to ještě mnohem horší." Obrátila se a najednou se zarazila. V cestě jí stála pětice mláďat - moji kamarádi.
"To nic," zavolala jsem na ně. "Nechte ji jít."
Shaunee a Erin se rozestoupily. Afrodita se napřímila, pohodila vlasy a prošla mezi nimi, jako by jí patřil svět. Dívala jsem se za ní a v břiše jsem měla divný pocit. Afrodita zjevně ví něco o Elizabeth a Elliottovi a já musím nějak zjistit, co to je.
"Hej," ozvala se Stevie Rae.
Podívala jsem se na svoji spolubydlící a novou nejlepší kámošku.
"Jedeme v tom společně, ať se děje, co chce."
Tlak v břiše povolil. "Pojďte," řekla jsem.
Připojila jsem se k přátelům a šli jsme domů.

Označená - 28. kapitola

13. září 2010 v 15:03 | P. C. Castová a K. Castová
28)
"Heathe! Co tady sakra děláš?"
"Pořád jsi nevolala." Objal mě, ostatních si vůbec nevšímal. Ani jsem nepotřebovala jasné měsíční světlo, abych rozeznala, že má oči podlité krví. "Stýskalo se mi po tobě, Zo!" vyhrkl a já ucítila z jeho dechu pivo.
"Heathe. Musíš odsud..."
"Ne. Ať zůstane," skočila mi do řeči Afrodita.
Heath se podíval, kdo to mluví, a já si dokázala živě představit, jaký to pro něj musí být pohled. Stála v kuželu světla, které se mísilo s tomkovicovým kouřem a vytvářelo dojem, že je pod vodou. Červené hedvábné šaty jí přiléhaly ke křivkám. Hříva blonďatých vlasů jí spadala do půli zad. Koutky úst měla zvednuté v zlém úsměvu, jenomže Heath si ho samozřejmě vyloží úplně špatně, bude mu připadat milý. Jak ho znám, mlžných duchů, kteří zapomněli na pohár a upírali teď prázdné oči na něj, si ani nevšimne, stejně jako toho, že Afrodita má skelné a nehybné oči a její hlas zní nepřirozeně hluše. Jediné, co ho bude zajímat, jsou její velká prsa.
"Tý jo, upíří holka!" zahulákal. Copak jsem to neříkala?
"Pošli ho pryč." V Erikově hlasu jasně zazníval strach.
Heath odtrhl zrak od Afroditiných prsou a zamračil se na něj. "Kdo jseš?"
Do háje. Tenhle tón znám jako svoje boty. Znamená, že na mého bývalého jde záchvat žárlivosti. (Další důvod, proč s ním už nechodím.)
"Heathe, tady nemůžeš být," řekla jsem.
"Ne." Přistoupil ke mně a majetnicky mě objal kolem ramen, ale nedíval se na mě. Zavrtával se pohledem do Erika. "Přišel jsem za svojí holkou a nikdo mě nebude posílat pryč."
V místě, kde se mě dotýkala jeho paže, jsem cítila pulzovat krev, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Překonala jsem nutkání udělat něco totálně hnusného a střeleného, jako například zakousnout se mu do zápěstí, odstrčila jsem ho a otočila ho k sobě.
"Už nejsem tvoje holka."
"To ty jen tak říkáš, Zo."
Zaskřípala jsem zuby. Proboha, to je tupec. (Zase další důvod, proč s ním už nechodím.)
"Jsi magor, nebo co?" řekl Erik.
"Hele, ty zasranej upíří debile..." spustil Heath, ale utnul ho Afroditin strašidelně šepotavý hlas.
"Pojď sem, človíčku."
Její zvláštní vábení zapůsobilo na Heatha, Erika i na mě (a vlastně na všechny Dcery a Syny temnoty) jako magnet. Obrátili jsme se k ní. Vypadala divně. Pulzovala. Ale copak to jde?
Pohodila vlasy a přejela si dlaní po těle jako nějaká laciná striptérka, od prsou až k rozkroku. Druhou rukou Heathovi naznačila, ať jde k ní.
"Pojď ke mně, človíčku. Chci tě ochutnat."
Tohle bylo zlé. Špatné. Jestli Heath poslechne a vstoupí do kruhu, stane se mu něco hrozného.
Bez váhání (a bez špetky zdravého rozumu) se vrhl vpřed, zjevně úplně očarovaný. Popadla jsem ho za paži a ulevilo se mi, když ho Erik chytil za druhou.
"Stůj, Heathe! Musíš jít pryč. Hned. Tady nemáš co dělat."
S vypětím sil odtrhl pohled od Afrodity. Vyškubl se Erikovi a doslova na něj zavrčel jako pes. Pak se otočil ke mně. "Ty mi zahejbáš!"
"Jsi snad hluchý? Těžko ti můžu zahýbat, když spolu nechodíme! Teď odsud rychle..."
"Když neuposlechl našeho volání, pak musíme my za ním."
Prudce jsem vzhlédla. Afroditino tělo se zmítalo v křečích a vzlínaly z něj šedé chomáče mlhy. Vydala ze sebe něco mezi vzlykem a výkřikem. Duchové, kteří se jí evidentně předtím zmocnili, se připojili k ostatním v kruhu, natlačili se k jeho obvodu a snažili se ho prolomit, aby se mohlo vrhnout na mého bývalého.
"Zastav je, Afrodito! Jinak ho zabijou!" Zpoza ozdobného živého plotu u rybníčku se vynořil Damien.
"Damiene, co..." vyhrkla jsem, ale on zavrtěl hlavou.
"Na vysvětlování není čas." Obrátil se zpátky k Afroditě. "Ty víš, co dovedou," zavolal na ni. "Musíš je udržet v kruhu, nebo to ten kluk má spočítané."
Afrodita byla tak bledá, že vypadala jako jeden z duchů. Ucouvla do mlhavých siluet, které se pořád snažily prolomit neviditelnou bariéru, a opřela se o stůl. "Já jim bránit nebudu. Jestli ho chtějí, ať si ho vezmou. Radši jeho než mě nebo někoho jiného z nás," prohlásila.
"Jo, s tímhle průšvihem nechceme mít nic společného!" zaječela Strašná a upustila svíčku, která okamžitě zhasla. Bez dalších řečí vyrazila z kruhu a seběhla schody. Ostatní holky, které měly představovat živly, na nic nečekaly a rozběhly se za ní. Za okamžik už zmizely ve tmě a jejich svíčky ležely na zemi a zhasínaly.
S hrůzou jsem zjistila, že jeden šedý tvar proniká za hranice kruhu. Kouř tvořící jeho přízračné tělo se snášel dolů po schodech v tenkém pramínku, který mi připomněl hada. Periferním viděním jsem zaregistrovala v řadách Dcer a Synů temnoty nějaký rozruch. Rozhlédla jsem ses. Nervózně ustupovali dozadu a tváře měli zkřivené strachem.
"Je to na tobě, Zoey."
"Stevie Rae!"
Nejistě stála uprostřed kruhu. Shodila plášť, který ji předtím zakrýval, a já si všimla, a já si všimla, že má zápěstí omotaná bílými fáči.
"Říkala jsem ti, že musíme držet spolu." Vyčerpaně se na mě usmála.
"Pospěš si," ozvala se Shaunee.
"Tvůj bývalý je z těch duchů dost na prášky," řekla Erin.
Podívala jsem se přes rameno. Dvojčata stála vedle smrtelně bledého Heatha, který zíral s otevřenou pusou k altánu. Zaplavil mě intenzivní pocit štěstí. Nevykašlali se na mě! Nejsem sama!
"Tak ať to máme z krku," řekla jsem. "Drž ho," nařídila jsem Erikovi, který na mě civěl, evidentně naprosto v šoku.
Ani jsem se neohlédla, protože jsem věděla naprosto jistě, že kamarádi jsou za mnou. Vyběhla jsem po strmých schodech k altánku, kde se hemžili duchové. U obvodu kruhu jsem se na okamžik zarazila. Mlžné tvary pomalu pronikaly ven a nevěnovaly pozornost ničemu jinému než Heathovi. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila dovnitř. Mrtví kolem mě rozčileně zavířili a já ucítila na kůži jejich příšerně studený dotek.
"Na tohle nemáš právo. Tenhle kruh je můj," ohradila se Afrodita. Sebrala se dost na to, aby pohrdavě ohrnula ret a postavila se mezi mě a stůl s fialovou svíčkou, která jako jediná ještě hořela.
"Už není. Teď sklapni a uhni," nařídila jsem jí.
Přimhouřila oči. Do háje, na tohle vážně nemám čas.
"Ty náno vymaštěná, okamžitě udělej, co Zoey řekla! Už dva roky mi lezeš pěkně na nervy, nejradši bych tě nakopala," zasyčela Shaunee a postavila se vedle mě.
"Moje řeč, čůzo," přisadila si Erin a zaujala místo po mém druhém boku.
Asi by se na ni vážně vrhly, kdyby se v tu chvíli neozval Heathův křik. Bleskově jsem se obrátila. Kolem nohou se mu ovíjely spirály mlhy a zanechávaly na jeho džínách dlouhé trhliny, ze kterých se řinula krev. Vyděšeně se je snažil odkopnout a řval jako na lesy. Erik neutekl, taky bojoval s mlžnými chapadly, i když mu trhala šaty a drásala kůži.
"Honem! Na místa!" vykřikla jsem, než mě svůdná vůně jejich krve stačila dočista vyvést z míry.
Kamarádi vyrazili k odhozeným svíčkám, zvedli je a postavili se na správná místa. Já obešla Afroditu, která si tiskla ruku k puse, jako by potlačovala křik, a zírala na Heatha s Erikem. Popadla jsem fialovou svíčku a už jsem stála u Damiena.
"Vzduchu! Volám tě do tohoto kruhu!" zvolala jsem co nejhlasitěji a přiložila plamen své svíčky ke knotu Damienovy žluté. Málem jsem se rozbrečela úlevou, protože kolem mě zavířila známá smršť a děsně mi rozcuchala vlasy.
Zakryla jsem plamen svojí svíčky dlaní a přeběhla k Shaunee. "Ohni! Volám tě do tohoto kruhu!" Jakmile vzplála červená svíčka, větrný vír se proměnil v poryv horkého vzduchu. Okamžitě jsem postoupila dál. "Vodo! Volám tě do tohoto kruhu!" Moře chutnalo slaně a zároveň sladce. "Země! Volám tě do tohoto kruhu!" Zažehla jsem svíčku Stevie Rae a při pohledu na její zafačované ruce jsem bolestně zamrkala. Byla hrozně bledá, ale široce se usmála, jakmile vzduch prosytila vůně čerstvého sena.
Heath znovu vykřikl. Vrhla jsem se zpátky do středu kruhu a pozvedla fialovou svíčku. "Duchu! Volám tě do tohoto kruhu!" Projela mnou vlna energie. Podívala jsem se mezi kamarády a hned jsem viděla, že stříbrná čára je na svém místě. Na vteřinu jsem zavřela oči. Děkuju moc, Nyx!
Pak jsem položila svíčku na stůl a vzala místo ní pohár krvavého vína. Otočila jsem se k Heathovi, Erikovi a hemžícím se duchům.
"Vaše obětina je tady!" zakřičela jsem a rozlila část tekutiny na zem tak, že jsem kolem sebe měla rudé kolo. "Nezavolali jsme vás, abyste zabíjeli, ale proto, že je Samhain a chceme vám vzdát čest." Vychrstla jsem z poháru ještě trochu vína a snažila se nemyslet na lákavou vůni čerstvé krve, která se z něj linula.
Duchové se zarazili. Dívala jsem se přímo na ně, aby mě nerozptylovala hrůza v Heathových a bolest v Erikových očích.
"Nám se více zamlouvá tato teplá mladá krev, kněžko." Z toho přízračného hlasu mi naskočila husí kůže. Přísahám, že jsem cítila jeho dech. Páchl po shnilém mase.
Těžce jsem polkla. "To chápu, ale životy těchhle dvou vám nepatří. Dnes večer máme slavit, ne zabíjet."
"A my přesto zabíjet budeme - smrt je nám velice milá." Dolehl ke mně jejich smích, zavířil kolem mě znesvěcený tomkovicový kouř a přízraky se znovu začaly sápat na Heatha.
Odhodila jsem pohár a zvedla ruce. "V tom případě už vás nežádám, ale poroučím vám. Vzduchu, ohni, vodo, země, duchu! Nyktiným jménem vám přikazuji, uzavřete tento kruh a přiveďte zpět mrtvé, kteří z něj unikli! Hned!"
Celým tělem mi projelo horko a ve žhavém závanu slaného větru, který se proměnil v třpytivou zelenou mlhu, vyšlehlo z mých vztažených rukou. Mlha se snesla dolů a obklopila oba kluky s takovou silou, že jim zavlály šaty i vlasy. Pak polapila mlhavé tvary, odtrhla je od jejich obětí a s ohlušujícím řevem je vtáhla zpátky za hranice kruhu. Najednou byly všude kolem mě přízračné siluety, z nichž vyzařovalo nebezpečí a hlad stejně jasně jako předtím vůně krve z Heatha. Afrodita se schoulila na židli a odtahovala se od nich, jak nejdál to šlo. Jeden se o ni otřel, ona vyjekla a duchy to rozdráždilo ještě víc. Vytvořili kolem mě zlověstný kruh a postupovali stále blíž.
"Zoey!" vykřikla Stevie Rae ostře, vyděšená ks mrti. Váhavě ke mně vykročila.
"Ne!" zarazil ji stroze Damien. "Nesmíš porušit kruh. Oni jí neublíží, nemůžou na nás, protože náš kruh má větší sílu. Ale nesmíme ho porušit."
"My nikam nejdeme," zavolala na něj Shaunee.
"Jasně že ne, mně se tady líbí," dodala Erin a opravdu to znělo jen trochu zadýchaně.
Jejich loajalita, důvěra a přátelství mě naplňovaly jako šestý živel. Dodávaly mi sebedůvěru. Narovnala jsem se a zadívala se na rozhněvané klubko duchů.
"My zůstáváme, takže odchod si budete muset dát vy, hoši." Ukázala jsem na rozlité víno s krví. "Vezměte si svoji obětinu a vypadněte odsud. Dneska večer se žádná jiná krev nepodává."
Mlhavá armáda se zjevně zarazila. Věděla jsem, že je držím v šachu. Nadechla jsem se a dorazila je.
"Silou živlů vám poroučím: Jděte!"
Vypadalo to, jako by je ruka nějakého neviditelného obra přitlačila k zemi. Vsákli se do rudých skvrn na podlaze. Nějakým záhadným způsobem přitom do sebe krvavou tekutinu absorbovali, takže zmizela spolu s nimi.
Dlouze a roztřeseně jsem si oddechla. Automaticky jsem se obrátila k Damienovi. "Děkuju, vzduchu. Můžeš jít." Kamarád chtěl sfouknout svíčku, ale udělal to za něj překvapivě hravý závan větříku. Damien se na mě zazubil, ale pak najednou vytřeštil oči.
"Zoey! Tvoje znamení!"
"Co je s ním?" Sáhla jsem si na čelo. Svědilo, stejně jako ramena a krk (to je u mě normální, když jsem ve stresu, vždycky mě bolí záda a krční páteř). Nevšimla jsem si toho, protože mi celé tělo ještě vibrovalo dozvuky živelné síly.
Šok v jeho očích vystřídala radost. "Nejdřív zavři kruh, pak si půjč jedno z mnoha Erininých zrcátek a podívej se sama."
Obrátila jsem se k Shaunee a chystala se rozloučit s ohněm.
"Páni... nádhera," řekla uchváceně.
"Hele, jak víš, že nosím v kabelce víc než jedno zrcátko?" zahulákala Erin z druhé strany kruhu na Damiena, ale jakmile jsem k ní přistoupila, zmlkla a vyvalila na mě oči. "Do hajzlu!" vydechla.
Stevie Rae ji hned dobrosrdečně pokárala. "Erin, v posvátném kruhu bys vážně neměla mluvit sprostě. Víš přece..." Ve chvíli, kdy jsem přešla k ní, jí věta odumřela na rtech. "Ježkovy voči!" vypískla.
Povzdychla jsem si. Co se sakra zase děje? Vrátila jsem se ke stolu a zvedla fialovou svíčku. "Děkuju, duchu. Můžeš jí."
"Proč?" Afrodita vyskočila tak rychle, že převrátila židli. Stejně jako všichni ostatní na mě zírala tak otřeseně, až to bylo skoro legrační. "Proč ty? Proč ne já?"
"Afrodito, o čem to zas blábolíš?"
"Blábolí o tomhle." Erin mi podala kosmetické zrcátko, které vylovila z elegantní kožené kabelky, od níž se nikdy neodlučovala.
Otevřela jsem ho a podívala se na sebe. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co to je - vypadalo to hrozně neobvykle a zaskočilo mě to. Pak se vedle mě šeptem ozvala Stevie Rae: "To je krása..."
A měla pravdu. Bylo to krásné. K mému znamení přibyl nový vzor. Kolem očí se mi vinula složitá spleť safírových linií připomínajících krajku. Nebylo to tak propracované a rozsáhlé tetování, jaké mají dospělí upíři, ale u mláděte šlo o něco neslýchaného. Přejela jsem si po vlnovkách prstem a napadlo mě, že takovýhle vzor by se hodil pro nějakou cizokrajnou princeznu... ano třeba pro velekněžku nějaké bohyně. Upřeně jsem hleděla na holku, co nebyla tak úplně já - na cizinku, která mi byla pořád víc a víc povědomá.
"A to není všechno, Zoey. Podívej se, co máš na rameni," upozornil mě tiše Damien.
Oči mi sklouzly stranou. Překvapeně jsem sebou trhla. Velký výstřih mých božských šatů odhaloval jedno rameno a to bylo taky potetované. Od krku až k zádům se mi táhl safírově modrý spletitý vzor v podstatě stejný jako ten na obličeji, ale působil ještě starodávněji a záhadněji, protože měl v sobě vpletené symboly připomínající písmena.
Otevřela jsem pusu, ale nezmohla jsem se ani na slovo.
"Červenko, potřebuje pomoc," vytrhl mě z omámení Erik. Klopýtavě stoupal po schodech k altánu a táhl napůl bezvládného Heatha.
"No a co? Nech ho tady," řekla Afrodita. "Ráno ho najdou. Musíme odsud zmizet, než se probudí stráže."
Vztekle jsem se k ní otočila. "A ty se ptáš, proč já a ne ty? Třeba proto, že Nyx už má plné zuby toho, jaká jsi sobecká, rozmazlená, nafoukaná, zlá..." Zarazila jsem se, protože jsem si v rozčilení nedokázala vzpomenout na žádná další vhodná přídavná jména.
"Hnusná!" pomohla mi jednohlasně dvojčata.
"Jo, a hnusná tyranka." Přistoupila jsem těsně k ní a naklonila se co nejblíž k jejímu obličeji. "Proměna je těžká i bez takových, jako jsi ty. Když někdo náhodou nechce patřit k té tvojí suitě přisluhovačů," s úsměvem jsem mrkla na Damiena, "uděláš z něj vyvrhela a chováš se k němu, jako by byl úplná nula. Ale s tím je konec, Afrodito. To, co jsi dneska provedla, byla ohromná chyba. Heath kvůli tobě mohl umřít. A možná i Erik a další, a všechno jen kvůli tomu, že jsi sobec."
"Já přece nemůžu za to, že sem za tebou přitáhl tvůj kluk!" zaječela.
"Ne, za to nemůžeš, ale to je asi tak to jediné. Můžeš za to, že tě tvoje takzvané kamarádky nechaly v bryndě a rozbily kruh. A hlavně můžeš za to, že k tobě přišli zlí duchové." Zatvářila se nechápavě a to mi dodalo. "Šalvěj, ty káčo pitomá! Než zapálíš tomkovici, musíš očistit prostor kouřem šalvěje, abys odehnala negativní energii! A vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že k tobě přišly takové příšery."
"Jo, protože ty jsi taky příšerná," řekla Stevie Rae.
"Ty drž zobák, ledničko," šlehla po ní Afrodita jedovatě.
"Mlč!" Skoro jsem jí zapíchla prst do oka. "Celý ten hnus s ledničkami ode dneška končí."
"Aha, takže teď jako chceš předstírat, že nemáš stokrát větší chuť na krev než my všichni dohromady?"
Střelila jsem pohledem po kamarádech. Žádný z nich se ode mě neodvrátil. Damien se povzbudivě usmál. Stevie Rae kývla. Dvojčata rošťácky mrkla. A mně došlo, jak jsem byla hloupá. Nepřestanou se se mnou bavit. Jsou to mí přátelé! Měla jsem jim víc věřit, i když ještě ani pořádně nevěřím sama sobě.
"Všichni jednou začneme toužit po krvi," řekla jsem prostě. "Jinak umřeme. Ale to z nás nedělá zrůdy a je nejvyšší čas, aby si to uvědomily i Dcery temnoty. Jsi odepsaná, Afrodito. Už nejsi předsedkyně."
"A to jsi teď jako ty?"
Přikývla jsem. "Ano. Když jsem do Školy noci přišla, o žádnou takovou moc jsem nestála. Chtěla jsem jen zapadnout mezi ostatní. No, takhle asi Nyx odpovídá na moji modlitbu." Usmála jsem se na kamarády a oni zase na mě. "Vypadá to, že bohyně má smysl pro humor."
"Ty krávo, nemůžeš jen tak říct, že jsi předsedkyně Dcer temnoty. O tom může rozhodnout jenom velekněžka."
"To je skutečně příhodné, že právě přišla, viďte?" ozvala se Neferet.

označená - 27. kapitola

13. září 2010 v 15:02 | P. C. Castová a K. Castová
27)
"Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony." Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa.
Usmála jsem se, schválně nasadila opravdu hloupoučce nevinný tón a začala lhát, jako když tiskne. Myslím, že jsem to zahrála celkem dobře na to, jak jsem mizerná lhářka, že se na mě před chvílí vrhl duch a všichni kolem na mě civí a poslouchají nás.
"Čau, Afrodito! Hele, zrovna jsem četla v učebnici pro sextány, co mi dala Neferet, jak je důležité, aby předsedkyně Dcer temnoty každého nováčka přivítala a uvedla mezi ostatní. Určitě jsi hrdá, že plníš svoje úkoly na jedničku." Přistoupila jsem k ní blíž a ztlumila hlas, takže mě nemohl slyšet nikdo jiný než ona. "A musím říct, že vypadáš daleko líp, než když jsem tě viděla naposled." Zbledla a přísahala bych, že jí v očích prokmitl záblesk strachu. Kupodivu to ve mně nevzbudilo vítězný ani spokojený pocit, připadala jsem si jen zlá, povrchní a unavená. "Promiň, to jsem neměla říkat," zahučela jsem.
Její tvář ztvrdla. "Jdi do hajzlu, zrůdo," zasyčela. Pak se zasmála, jako by právě udělala nějaký skvělý vtip (na můj účet), obrátila se ke mně zády, nafoukaně pohodila vlasy a odkráčela doprostřed rekreačky.
Špatný pocit byl ten tam. Kráva jedna hnusná. Zvedla štíhlou ruku a všichni (naštěstí) přestali zírat na mě a otočili se k ní. Dneska měla na sobě červené hedvábné šaty, vypadaly jako ze starého filmu a obepínaly ji tak těsně, že je mohla mít stejně dobře jen namalované na kůži. Fakticky by mě zajímalo, kam na tyhle modely chodí. Butik pro ghotičky, co šlapou chodník?
"Včera zemřelo mládě a dnes další."
Její hlas se nesl zřetelně a čistě a měl v sobě skoro soucitný tón, což mě překvapilo. Na okamžik mi vážně připomněla Neferet, čekala jsem, jestli řekne něco hlubokého a motivujícího.
"Všichni jsme je oba znali. Elizabeth byla hodná a tichá. Elliott nám při několika posledních rituálech dělal ledničku." Zničehonic se usmála, krutě a zlovolně, a veškerá podobnost s Neferet se vypařila. "Ale byli slabí a upíři ve svých řadách slabost nestrpí." Pokrčila rudými rameny. "Kdybychom byli lidé, řekneme, že přežijí jen nejsilnější. Díky bohyni lidé nejsme. Říkejme tomu tedy osud a dnes večer se radujme z toho, že to nepostihlo někoho z nás."
Ze všech stran se ozvalo souhlasné mumlání a mně se z toho zvedl žaludek. Vlastně jsem Elizabeth pořádně neznala, ale chovala se ke mně hezky. Jasně, Elliotta jsem ráda neměla, ale toho neměl rád nikdo. Byl to otravný, nechutný kluk (a jeho duch tyhle rysy evidentně podědil), jenomže ani tak jsem nedokázala mít radost z toho, že umřel. Jestli se někdy stanu předsedkyní Dcer temnoty, nebudu si ze smrti žádného mláděte dělat legraci, i kdyby to byl někdo úplně bezvýznamný. Ten slib jsem dala hlavně sobě samé, ale taky jsem ho v duchu pronesla jako modlitbu. Doufala jsem, že mě Nyx slyší a souhlasí se mnou.
"Ale dost truchlení a smutku," změnila najednou Afrodita tón. "Je Samhain! Noc, kdy slavíme konec sklizně, a co víc, připomínáme si své předky - všechny velké upíry, kteří žili a zemřeli před námi." Znělo to trochu strašidelně, jako kdyby se tím svým divadýlkem nechávala sama moc unést. "Této noci je závoj oddělující život od smrti nejtenčí a duchové mohou nejsnáz sestoupit mezi nás." Odmlčela se a rozhlédla se po svých posluchačích. Mě okatě vynechala (a všichni si toho samozřejmě dobře všimli). Měla jsem tak chvilku, abych se nad jejími slovy zamyslela. Je možné, že celá ta záležitost s Elliottem má něco společného právě s tím, že závoj oddělující mrtvé od živých je dneska nejtenčí a že umřel právě v den Samhainu? Neměla jsem ale čas nad tím moc dumat, protože Afrodita hlasitě zvolala: "Tak co podnikneme?"
"Půjdeme ven!" zahulákali Dcery i Synové temnoty.
V Afroditině smíchu byl zatraceně silný sexuální podtext a přísahala bych, že si pohladila prsa. Přímo přede všemi. Kristova noho, ta holka je hnusná!
"Správně. Na dnešní večer jsem vybrala fantastické místo a dokonce máme i novou ledničku, čeká tam na nás s kámoškami."
Fuj. Těmi kámoškami myslí Válečnici, Strašnou a Vosu? Rychle jsem se rozhlédla po místnosti. Nikde jsem je neviděla. Bezva. Dokázala jsem si živě představit, co těm třem a Afroditě připadá jako fantastické místo. A nechtěla jsem ani pomyslet na toho chudáka, kterého bůhvíjak přemluvily, aby jim dělal ledničku.
Jen strašně nerada to přiznávám, ale když se Afrodita o ledničce zmínila a mně došlo, že dostanu zase napít krve, začaly se mi sbíhat sliny.
"Tak jdeme. A nezapomeňte, že musíme být potichu. Soustřeďte se na to, abyste byli neviditelní, a lidé, kteří náhodou ještě nespí, si vás jednoduše nevšimnou." Najednou se zadívala přímo na mě. "A Nyx buď milostiva komukoli, kdo nás prozradí, protože od nás se žádné milosti nedočká." Medově se usmála na zbytek skupiny. "Následujte mě, Dcery a Synové temnoty!"
Ostatní utvořili dvojice nebo malé hloučky a šli za Afroditou k zadnímu východu. Mě si přirozeně vůbec nevšímali. Málem jsem je nechala jít. Vůbec se mi s nimi nikam nechtělo. Na jednu noc jsem si užila vzrůšo až až. Měla bych se vrátit na kolej a omluvit se Stevie Rae. Pak bychom mohly společně najít dvojčata a Damiena a já bych jim pověděla o Elliottovi (čekala jsem, jestli mi instinkt zakáže o tom s kamarády mluvit, ale nic jsem necítila). Super. Fajn. Takže jim to říct smím. Rozhodně mě to lákalo víc než se někam táhnout s tou blonďatou nánou a partou spolužáků, kterým jsem úplně ukradená. Jenomže intuice, která před chvílí nic nenamítala, s teď ozvala pěkně nahlas. Na ten rituál jít musím. Povzdychla jsem si.
"Pojď, Červenko. Přece bys o tuhle show nechtěla přijít?"
Erik se na mě usmíval od zadního východu a s těma modrýma očima vypadal prostě jako Superman.
Ach jo.
"To má být vtip? Odporné čůzy, co si kompenzují traumata z dětství tím, že ze sebe dělají školní královny. Příležitost totálně se ztrapnit. Pití krve. To je přece parádní kombinace, nenechala bych si ji ujít ani za nic." Společně jsme zamířili za ostatními.
Všichni tiše došli ke zdi za rekreačním pavilonem, jen kousek (na můj vkus až moc blízko) od místa, kde jsem viděla Elizabeth a Elliotta. A pak najednou jako by se před tou zdí rozplynuli.
"Co to..." zašeptala jsem.
"Je to jenom trik. Uvidíš."
Byly to tajné dveře. Úplně jako ve starých filmových detektivkách, ale tyhle nebyly v knihovně ani v krbu (jako v jednom Indiana Jonesovi - já vím, že jsem jako malá). V tlusté, zdánlivě neproniknutelné školní zdi se dala jedna část odsunout tak, že se vytvořil úzký průchod pro jednu osobu (nebo mládě, upíra, případně nepochopitelně reálného ducha). Já s Erikem jsme šli poslední. Zaslechla jsem tiché ššš a ještě jsem stačila zahlédnout, jak se stěna zavírá. Po dveřích nezůstala ani stopa.
"Fungují na dálkové ovládání, jako dveře od auta," pošeptal mi Erik.
"Aha. Kdo všechno o nich ví?"
"Každý, kdo někdy patřil mezi Dcery a Syny temnoty."
"Aha." Takže pravděpodobně většina dospělých upírů. Nenápadně jsem se rozhlédla, ale nikdo nás nesledoval.
Erikovi to neuniklo. "Dospělým je to jedno. Je to taková školní tradice, pořádat některé rituály potají venku. Když neprovádíme žádné blbosti, dělají, jako že o tom nevědí." Pokrčil rameny. "Podle mě to ničemu nevadí."
"Když neprovádíme žádné blbosti."
"Pst!" zasyčel někdo vepředu. Zavřela jsem pusu a radši se soustředila na cestu.
Bylo kolem půl páté ráno. Všichni spali. Fakt překvápko, co? Připadala jsem si divně, že jdu touhle fantastickou částí města, kde stojí samá obrovská přepychová sídla starých ropných magnátů, a nikdo mě nevidí. Brali jsme to přes úžasné vymakané zahrady a nezaštěkal na nás ani pes. Jako bychom byli jen stíny... nebo duchové... Přeběhl mi mráz po zádech. Měsíc, který se předtím schovával za mraky, teď stříbrně zářil na nečekaně jasné obloze. Svítil tak, že bych si ještě jako člověk klidně mohla venku číst. Byla zima, ale zdaleka jsem ji necítila tak silně jako před začátkem proměny. Snažila jsem se nemyslet na to, co se teď vlastně uvnitř mého těla děje.
Přešli jsme ulici a bez sebemenšího hluku proklouzli mezi dvěma zahradami. Zaslechla jsem zurčení vody a pak uviděla lávku. Potok se v měsíčním světle třpytil jako pramínek rozlité rtuti. Byl to překrásný pohled. Automaticky jsem zpomalila a připomněla si, že noc je teď pro mě den. Přála jsem si, ať mi její temná nádhera nikdy nezevšední.
"Pojď, Zoey," zašeptal Erik z druhého břehu.
Otočila jsem se k němu. Jeho silueta se rýsovala na pozadí úžasné budovy, která stála na vyvýšenině za ním. Kolem se rozprostíral nekonečný terasovitý trávník. Rozeznala jsem taky jezírko, altán, vodotrysky a vodopády (tihle lidé evidentně nevědí co s penězi). Erik mi připomínal nějakého romantického hrdinu z dávných časů, třeba... třeba... No, napadli mě jen Superman a Zorro a ti zrovna do dávných časů nepatří, ale to je fuk. Prostě vypadal ohromně rytířsky a romanticky. Teprve v tu chvíli mi došlo, u jaké úžasné budovy to vlastně čmucháme, a rychle jsem přeběhla přes lávku na druhý břeh.
"Eriku," zašeptala jsem naléhavě, "tohle je muzeum Philbrook! Jestli nás tady někdo načapá, bude to fakticky průšvih."
"Nikdo nás nenačapá."
Musela jsem popoběhnout, abych ho dohonila. Šel rychle, následoval tichou skupinku spolužáků s mnohem větší chutí než já.
"Jenomže tohle přece není barák nějakého pracháče, ale muzeum. Mají tu ostrahu čtyřiadvacet hodin denně."
"Afrodita je uspala nějakými prášky."
"Cože?!"
"Pst. To je v pohodě. Chvilku budou grogy, pak půjdou domů a nebudou si nic pamatovat. Není na tom nic špatného."
Nechala jsem to být, ale vůbec se mi nelíbilo, že mu taková věc přijde normální. Mně to prostě nepřipadalo správné, i když jsem chápala, že jinak by to nešlo. Nemáme tady co pohledávat. Nechceme, aby nás někdo přistihl. Tak musíme uspat stráže. To mi bylo jasné. Jenom se mi to nelíbilo, a tak jsem to připsala na seznam věcí, které by se na Dcerách temnoty měly změnit. Dokazovalo to, jak jsou namyšlené. Pořád víc mi připomínaly církev věřících, a to není zrovna lichotivé srovnání. Afrodita není bůh (ani bohyně, když už jsme u toho), i kdyby si vybrala sebebožštější jméno.
Erik se zastavil. Připojili jsme se k ostatním, kteří se zatím rozestoupili do kruhu kolem zastřešeného altánu na úpatí povlovného svahu, na jehož vrcholu stála budova muzea. Byl jen kousek od ozdobného rybníčku, jehož okraj se dotýkal nejspodnější z teras, které stoupaly až úplně nahoru. Vážně to tady bylo překrásné. Byla jsem tu párkrát se školou na zeměpisném výletě a jednou s výtvarkou. Měla jsem tenkrát hroznou chuť si zdejší zahrady nakreslit, přestože to je jedna z věcí, na které jsem fakticky levá. Noc proměnila hezký udržovaný pozemek se spoustou mramorových fontán v kouzelné vílí království zalité měsíčním světlem, které vytvářelo ve tmě šedé, stříbrné a tmavomodré stíny.
Altánek byl fantastický. Vedlo k němu obrovské kruhové schodiště, takže k němu člověk musel vystoupat jak ke trůnu. Kupoli podpíraly vyřezávané bílé sloupy a byla zespoda nasvícená. Vypadal, jako by ho sem přenesli z antického Řecka, navrátili mu někdejší nádheru a namířili na něj světla, aby se jím mohla pokochat noc.
Afrodita vyšla po schodech a postavila se doprostřed altánu, takže jeho kouzlo a krása byly rázem v háji. Samozřejmě tam stály i Válečnice, Strašná a Vosa, a navíc ještě jedna holka, ale tu jsem neznala. Teda možná jsem ji viděla už stokrát a prostě jsem si ji nepamatovala, protože to byla jenom další barbinoidní blondýna (i když se určitě jmenovala Zkáza, Hnusná nebo tak podobně). Připravily ve středu altánku stolek a přehodily přes něj černou látku. Viděla jsem na něm stát pár svíček a nějaké další věci, mimo jiné pohár a nůž. Seděl tam nějaký chudák a hlavu měl bezvládně položenou na stole. Byl celý zabalený v dlouhém plášti a vypadal úplně jako Elliott té noci, co posloužil jako lednička.
Musí to být vážně záhul, dát Afroditě krev na všechny její rituály. Napadlo mě, jestli to nějak nezavinilo Elliottovu smrt. Snažila jsem se nemyslet na to, že se mi seběhly sliny, jakmile jsem si představila krvavé víno v poháru. Zvláštní, že se mi něco totálně hnusí a zároveň po tom tak strašně moc toužím.
"Vyčaruju kruh a přivolám duchy našich předků, aby si s námi zatančili," pronesla Afrodita. Mluvila tiše, ale její hlas se k nám doplazil jako jedovatý kouř. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že chce do svého kruhu zavolat duchy, zvlášť při mých čerstvých zážitcích s podobnými bytostmi, ale zároveň jsem taky byla zvědavá. Možná tu dneska musím být proto, že se dozvím něco víc o Elizabeth a Elliottovi. Navíc se zdálo, že tenhle rituál není pro Dcery temnoty nic nového. Nemůže na něm tím pádem být nic extra hrozného nebo nebezpečného. Afrodita se sice tvářila jako velká ranařka, ale já tušila, že to jen hraje. Pod svojí maskou je určitě stejná jako všichni, kdo šikanují slabší - nejistá a nedospělá. Tyrani se mimoto vyhýbají každému, kdo je silnější než oni, a z toho logicky plyne, že do kruhu přivolá jedině úplně neškodné, možná dokonce miloučké duchy. Afrodita si stoprocentně nebude zahrávat s žádným velkým, zlým monstrem z hlubin.
Ani s ničím tak děsivým jako to, co se stalo z Elliotta.
Uvolnila jsem se a přivítala teď už známý příliv moci, když čtyři Dcery temnoty uchopily svíčky představující jednotlivé živly a postavily se na patřičná místa v malém kruhu uvnitř altánu. Afrodita přivolala vzduch a mně zavířily vlasy ve vánku, který nikdo jiný kromě mě nevnímal. Zavřela jsem oči a užívala si elektrické chvění na kůži. Navzdory Afroditě a jejím nafrněným Dcerám temnoty jsem měla ze začátku rituálu radost. A vedle mě stál Erik, takže mi vlastně ani moc nevadilo, že se ostatní se mnou nebaví.
Najednou jsem si byla jistá, že budoucnost není zase tak černá. Usmířím se s kamarády, společně přijdeme na to, odkud se sakra vzali ti divní duchové, a možná ještě navrch začnu chodit s absolutně nádherným klukem. Všechno bude v pohodě. Otevřela jsem oči a zadívala se na Afroditu, jak obchází kruh. Každý živel mnou projel jako úder proudem. Nechápala jsem, jaktože Erik stojí tak blízko a necítí to. Dokonce jsem po něm kradmo střelila pohledem. Tak trochu jsem čekala, že na mě bude obdivně koukat a sledovat, jak mi po kůži tančí živly, ale stejně jako všichni ostatní se díval na Afroditu. (Vlastně mě docela naštval - neměl by po mně snad správně taky pokukovat?) Afrodita pak začala obřadně přivolávat duchy předků a ani já už jsem z ní nedokázala spustit oči. Vzala ze stolu dlouhý pletenec suché trávy a zapálila ho o plamen fialové svíčky ducha. Chvilku ho nechala hořet a pak ho sfoukla. Pomalu s ním zamávala, až z něj začaly stoupat spirály kouře. Podle vůně jsem poznala tomkovici, jednu z nejposvátnějších obřadních bylin, která přitahuje duchovní energii. Babička ji často používala při modlitbách. Pak jsem se zamračila a pocítila záchvěv obav. Tomkovice by se měla používat, až když se prostor vykouří očistnou šalvějí, jinak může přilákat jakoukoli energii - a jakákoli není totéž co dobrá. Ale už bylo pozdě na to upozorňovat a stejně jsem rituál nemohla zarazit. Afrodita začala vzývat duchy, její hlas zněl zničehonic zpěvavě a jako z jiného světa. Ten dojem ještě posiloval závoj kouře, který ji obklopoval.
Je noc Samhainu, duchové našich předků, vyslyšte dávné zaklínadlo! Je noc Samhainu, ať tento kouř zanese můj hlas na onen svět, kde se duchové radují v sladkých mlhách vzpomínek. Je noc Samhainu, nevolám duchy našich lidských předků. Ne, ti ať spí, v životě ani ve smrti mi nejsou k užitku. Je noc Samhainu a já volám magické předky - mystické předky - ty, kteří kdysi bývali více než pouzí lidé a takoví jsou i ve smrti.
Spolu s ostatními jsem uchváceně sledovala, jak kouř víří, mění se a nabývá nových tvarů. Nejdřív jsem myslela, že je to jen klam, a tak jsem zamrkala, abych si pročistila hlavu, ale hned jsem pochopila, že tohle nemá se zamlženým zrakem co dělat. Z kouře se doopravdy nořily lidské postavy. Nebyly moc zřetelné, působily spíš jako siluety než jako skutečná těla, ale Afrodita nepřestávala rozhánět tomkovicový kouř a oni se postupně zhmotňovali. Nakonec byl vnitřek kruhu plný přízračných postav s tmavýma zapadlýma očima a otevřenými ústy.
Ani trochu se nepodobali Elizabeth nebo Elliottovi. Vlastně vypadali přesně tak, jak jsem si představovala duchy - byli mlhaví, průhlední a strašidelní. Nasála jsem vzduch. Kdepak. Po smradlavém starém sklepě ani stopa.
Afrodita odložila doutnající pletenec trávy a vzala do rukou pohár. Dokonce i takhle zdálky jsem si všimla, že je neobvykle bledá, jako by na ni přešly některé rysy přivolaných duchů. V kruhu kouře a šedivé mlhy působili její červené šaty až nepříjemně křiklavě.
"Vítám vás, duchové předků, a prosím, abyste od nás přijali víno a krev. Tak si připomenete chuť života." Pozvedla pohár a mlhavé siluety se divoce rozvlnily. Evidentně se moc těšily. "Vítám vás, duchové předků, a pod ochranou svého kruhu vám..."
"Zo! Já věděl, že tě nakonec najdu!"
Heathův hlas rozmetal noční klid a přerušil Afroditino vzývání.



Označená - 26. kapitola

13. září 2010 v 15:01 | P. C. Castová a K. Castová
26)
Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla.
"Copak, Skylare?" Pomaličku jsem k němu natáhla ruku, protože jsem si dobře pamatovala, že údajně kouše. Byla jsem z duše ráda, že Nala se pro změnu trochu zatoulala - Skylar by si moji ubohou malinkatou kočičku určitě dal k snídani. "Čičičí!" Zrzavý kocour se na mě zkoumavě zahleděl (asi uvažoval, jak velký kus masa mi má uhryznout). Konečně dospěl k rozhodnutí, přestal se ježit a vydal se ke mně. Otřel se mi o nohy, pro jistotu ještě naposledy zuřivě zasyčel na výklenek a pak zamířil chodbou k Neferetině pokoji.
"Co to do něj sakra vjelo?" Nejistě jsem do výklenku nakoukla. Netušila jsem, co mohlo známého rváče, jako je Skylar, přimět k takové reakci, ale pak jsem spatřila Afroditu a hrozně se lekla. Seděla na podlaze ve stínu pod římsou, na které stála hezká soška Nykty. Měla zakloněnou hlavu a z očí jí byla vidět jen bělma. Příšerně mě vyděsila. Ztuhla jsem jako přimrazená a čekala, že se jí po tváři každou chvíli začne řinout krev. Ale pak zasténala, něco zamumlala a zavřela oči. I přes víčka bylo patrné, že se pohybují, jako by něco sledovala. Vtom mi došlo, co se děje. Měla vizi. Asi cítila, že to na ni jde, a schovala se tady ve výklenku, aby ji nikdo nenašel a nevypáčil z ní informace, které by pomohly zabránit nějakému strašnému neštěstí a zachránit spoustu lidí před smrtí. Kráva jedna. Ježibaba.
Jenže já už jsem měla jejích hnusáren tak akorát. Popadla jsem ji v podpaží a vytáhla ji na nohy. (Řeknu vám, že je mnoho těžší, než se na pohled zdá.)
"Hni sebou," zavrčela jsem na ni a ona se slepě pohnula směrem, kterým jsem ji strkala. Stejně jsem ji ale napůl nesla. "Teď se hezky projdeme k Neferet a ta z tebe vymáčkne, jakou katastrofu před námi zase tajíš."
Velekněžčin pokoj naštěstí nebyl daleko. Vpotácely jsme se dovnitř. Neferet vyskočila od psacího stolu a přispěchala k nám.
"Zoey! Afrodito! Co je?" Ale jakmile se na blondýnu pořádně podívala, rozrušení vystřídal klid. "Pomoz mi s ní tady do toho křesla, bude pro ni nejpohodlnější."
Odvedly jsme ji k velkému koženému křeslu a já ji do něj složila. Neferet si dřepla vedle ní a vzala ji za ruku.
"Afrodito, jménem bohyně tě žádám, řekni své kněžce, co vidíš." Mluvila laskavě, ale nesmlouvavě. I já jsem cítila sílu jejího rozkazu.
Afroditě se hned zachvěla víčka a hlasitě se nadechla. Pak najednou otevřela oči. Měla skelný pohled a rozšířené zorničky.
"Tolik krve! Teče z něj hrozně moc krve!"
"Z koho, Afrodito? Soustřeď se. Zkoncentruj se na vizi a pročisti ji," poručila jí Neferet.
Afrodita se znovu syčivě nadechla. "Jsou mrtví! Ne. Ne. To není možné! To není správné! Přirozené! Nechápu... já ne..." Ještě jednou zamrkala a už vypadala trochu příčetněji. Rozhlédla se po místnosti, jako když to tam vůbec nepoznává. Pak jí pohled padl na mě. "Ty..." šeptla tichounce. "Ty to víš."
"Jo." To teda vím, že se snažila utajit vizi. Ale nahlas jsem řekla jen: "Našla jsem tě na chodbě a..."
Neferet zvedla ruku a zarazila mě. "Ne, tohle není konec. Neměla by se probrat takhle brzo, její vize je pořád ještě příliš abstraktní," vysvětlila mi rychle a pak znovu nasadila ten nesmlouvavý, velitelský tón. "Vrať se zpátky, Afrodito. Zjisti, co ti bylo dáno spatřit a změnit."
Ha! To máš za to. Měla jsem z toho tak trochu škodolibou radost. Koneckonců, včera se mi pokusila vyškrábat oči.
"Mrtví..." bylo jí pořád hůř rozumět, mumlala něco jako: "Podzemní chodby... vraždí... někoho tam zavraždí... já nevím... nemůžu..." Chrlila to ze sebe páté přes deváté a evidentně byla k smrti vyděšená. Bylo mi jí skoro líto. Asi viděla něco doopravdy příšerného. Pak její neklidný pohled utkvěl na velekněžce a zjevně ji poznala. Ulevilo se mi. Přichází k sobě a celá tahle strašidelná scéna se za chvilku vysvětlí.
Jen jsem si tohle pomyslela, Afrodita na Neferet vytřeštila oči. Ve tváři se jí objevil výraz čiré hrůzy a začala křičet.
Velekněžka jí pevně sevřela chvějící se ramena. "Vzbuď se!" Střelila p mně pohledem. "Běž pryč, Zoey. Její vize je zakalená. Elliottova smrt ji rozrušila. Potřebuju ji prohlédnout, jestli je v pořádku a opravdu se vrátila."
Nemusela mě prosit dvakrát. Na Heathovu posedlost jsem úplně zapomněla. Vystřelila jsem odtamtud a zdrhla rovnou na španělštinu.
Na výuku jsem se vůbec nedokázala soustředit. Pořád jsem si přehrávala tu šílenou scénu s Neferet a Afroditou. Zjevně měla vizi o nějakých umírajících lidech, ale z Neferetiny reakce bylo jasně poznat, že to neprobíhalo jako normálně (pokud teda něco jako vize vůbec může probíhat normálně). Stevie Rae říkala, že Afroditiny vize jsou tak zřetelné, že dokáže lidi nasměrovat na správné letiště a dokonce přesně na letadlo, které má spadnout. A dneska najednou nevidí jasně nic. Vlastně viděla jenom mě, pak blábolila nějaké nesmysly a nakonec se při pohledu na Neferet rozječela jako siréna. Absolutně to nedávalo smysl. Docela jsem se těšila, jak se večer bude chovat. Ale fakt jenom docela.
Uložila jsem Persefonina hřebla a vzala do náruče Nalu, která mě celou dobu pozorovala z vršku jeslí na seno a broukala to svoje divné "mňauf". Pomalu jsem se vydala zpátky na kolej. Tentokrát se na mě ze zálohy nevrhla Afrodita, zato když jsem se ocitla u starého dubu, uviděla jsem Stevie Rae, Damiena a dvojčata. Nakláněli se k sobě, o něčem se s velkým zájmem bavili - a jakmile mě uviděli, hned zmlkli. Všichni se tvářili provinile. Nebylo těžké uhodnout, o kom se bavili.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Čekáme tady na tebe," zamumlala Stevie Rae. Po její obvyklé veselosti nebylo ani stopy.
"Co je ti?"
"Má o tebe strach," řekla Shaunee.
"Všichni o tebe máme strach," řekla Erin.
"Co máš za problém se svým bývalým?" zeptal se Damien.
"Vyšiluje. Kdyby nevyšiloval, možná bych s ním ještě chodila." Pokusila jsem se o lehkovážný tón, ale nikomu z nich jsem se nepodívala přímo do očí. (Nikdy jsem moc neuměla lhát.)
"Myslíme, že bych s tebou večer měla jít," řekla Stevie Rae.
"Přesněji řečeno myslíme, že bychom s tebou večer měli jít všichni," opravil ji Damien.
Zamračila jsem se na ně. Ani náhodou nebudu riskovat, že mě všichni čtyři uvidí, jak se nalévám krví nějakého mouly, kterou zase určitě namíchají do vína.
"Ne."
"Zoey, dnešek byl fakticky hrozný. Všichni jsou vystresovaní. A Afrodita ti jde po krku. Bude nejrozumnější, když se budeme držet pohromadě," argumentoval Damien logicky.
Logické to možná bylo, ale oni nevědí všechno. A já jsem nechtěla, aby věděli všechno. Zatím. Když mám být upřímná, moc mi na nich záleželo. Díky nim jsem měla pocit, že mě má někdo rád a nic se mi nemůže stát. Připadalo mi, že sem patřím. O to jsem za žádnou cenu nechtěla přijít, zvlášť teď, když tady pro mě všechno bylo ještě nové a strašidelné. A tak jsem udělala to, co jsem měla naučené z domova - když se bojíš, jsi rozčilená a nevíš si s něčím rady, naštvi se a přejdi do defenzivy.
"Vážně si myslíte, že mám obrovskou moc, která ze mě jednou udělá velekněžku?" Nadšeně a s úsměvem přikývli. Sevřelo se mi srdce. Zatnula jsem zuby a nasadila ledový tón. "Tak si zapište za uši, že když říkám ne, myslím tím ne. Dneska vás tam nechci. Musím to vyřídit já. Sama. A už se o tom nehodlám dál bavit."
Pak jsem odkráčela.
Za půl hodiny už mě samozřejmě hrozně mrzelo, že jsem byla tak hnusná. Pochodovala jsem tam a zpátky pod velkým dubem, který jsem nějak začala považovat za svoje útočiště, vytáčela jsem tím Nalu a doufala, že za mnou přijde Stevie Rae a já se jí budu moct omluvit. Oni přece nemůžou vědět, proč je na rituálu nechci. Jen mi chtějí pomoct. Třeba... třeba by celému tomu průšvihu s krví rozuměli. Erik to pochopil. Já vím, že už je v kvintě, ale stejně. Musíme tím přece projít všichni. Všichni jednou začneme mít chuť na krev - a kdo ne, ten umře. To mě trochu rozveselilo. Podrbala jsem Nalu za ušima.
"Když máš na vybranou mezi smrtí a pitím krve, najednou ti ta druhá možnost nepřipadá tak hrozná. Nemám pravdu?"
Zapředla a já si to vyložila jako souhlas. Podívala jsem se na hodinky. Do háje. Musím se jít převléknout a vyrazit na rituál Dcer temnoty. Sklíčeně jsem se vydala podél zdi. Zase bylo zataženo, ale tma mi nevadila. Vlastně jsem začínala mít noc ráda, což bylo jedině dobře, protože v ní strávím hodně dlouhou dobu. Pokud zůstanu naživu. Nala jako by vycítila moje chmury, protože najednou mrzutě "mňaufla".
"No jo, já vím. Měla bych se na to dívat z lepší stránky. Zapracuju na tom, jen co..."
Vtom mě zarazilo Nalino hrdelní zavrčení. Zastavila se. Nahrbila hřbet a naježila se, takže připomínala kartáč, ale mhouřila oči způsobem, který nevypadal zrovna moc legračně. A legrační nebylo ani to, jak vzápětí zuřivě zasyčela. "Nalo, co..."
Po páteři mi přejel mráz a pomalu jsem se otočila směrem, kterým se moje kočka dívala. Netuším, jak je možné, že jsem nezačala ječet. Vzpomínám si, že jsem otevřela pusu a chraptivě se nadechla, ale nevydala jsem ani hlásku. Připadala jsem si úplně znecitlivělá, až na to, že mnou doslova cloumala šílená hrůza.
V temnotě při zdi, ani ne tři metry ode mě stál Elliott. Musel jít stejným směrem jako já s Nalou. Pak uslyšel kočku a napůl se otočil. Znovu na něj zasyčela a on se děsivě rychle obrátil, až jsme stáli tváří v tvář.
Nemohla jsem dýchat. Byl to duch - musel to být duch, jenomže působil hrozně reálně a hmotně. Kdybych na vlastní oči neviděla, jak jeho tělo odmítlo proměnu, připadal by mi prostě jen kapku bledý... a... a divný. Byl abnormálně bílý, ale tím to zdaleka nekončilo. Měl jiné oči. Odrážely i sebemenší částečky světla a děsivě rudě zářily. Byla to taková narezlá rudá, jako zaschlá krev.
Přesně takhle zářily i oči Elizabethina ducha.
A ještě něco se na něm změnilo. Jeho tělo nevypadalo jako dřív, bylo štíhlejší. Jak je to možné? Potom jsem ucítila ten zápach. Zatuchlý, jako skříň, kterou už léta nikdo neotevřel, anebo strašidelný sklep. Ten samý zápach jsem cítila těsně předtím, ne jsem spatřila Elizabeth.
Nala zavrčela a Elliott se zvláštně přikrčil a zasyčel na ni. Pak vycenil zuby a já uviděla, že má dlouhé špičáky! Vykročil k Nale, jako by se na ni chystal vrhnout. Vůbec jsem nepřemýšlela. Prostě jsem jen zareagovala.
"Nech ji být, sakra, a padej odsud!" K mému značnému údivu to znělo celkem sebevědomě, jako bych jen odháněla zlého psa. Přitom jsem byla vyděšená k smrti.
Otočil se a ty žhnoucí oči se poprvé upřely přímo na mě. Tohle je špatné! zakřičel můj nový instinkt, který už jsem teď neomylně poznala. Zvrácené!
"Ty..." Měl ohavný hlas, chraptivý a hrdelní, jako by mu něco rozdrásalo krk. "Dostanu tě!" Pohnul se ke mně.
Jako řezavý vítr mě obklopil čirý strach.
Nala se na Elliottova ducha vrhla a noční vzduch prořízl její bojový jekot. Šokovaně jsem zírala, jak na něj s vytaženými drápy skáče, a čekala, že prolétne skrz. Jenomže ona mu přistála na stehně a začala ho drásat s příšernými zvuky, které by se mnohem spíš hodily ke zvířeti třikrát většímu než ona. Zařval, popadl ji za kůži na krku a odhodil. Pak s neuvěřitelnou rychlostí a silou doslova vyskočil na vršek zdi a zmizel ve tmě.
Třásla jsem se tak hrozně, že jsem ztratila rovnováhu a málem upadla. "Nalo!" zanaříkala jsem. "Kde jsi, maličká?"
Přiběhla ke mně celá rozježená, vztekle vrčela a přimhouřené oči pořád upírala na zeď. Dřepla jsem si k ní a rozklepanýma rukama ji prohmatala, jestli se jí něco nestalo. Nic neobvyklého jsem nenašla, a tak jsem ji vzala do náruče a rozběhla se odtamtud, jak nejrychleji jsem uměla.
"Je to dobré. Nic se nám nestalo. Už je pryč. Byla jsi ohromně statečná," chrlila jsem na ni. Vyšplhala se mi na rameno, aby viděla za mě, a pořád vrčela.
Jakmile jsem doběhla k první plynové lampě, kousek od rekreačního pavilonu, zastavila jsem a přendala si Nalu tak, abych ji mohla pořádně prohlédnout. Uviděla jsem něco, z čeho se mi sevřel žaludek, až jsem se málem pozvracela. Měla na tlapkách krev. Ale ne svoji. A nevoněla nádherně. Cítila jsem z ní suchou plíseň, smrad starého sklepa. Potlačila jsem dávivý reflex a otřela jí tlapky o trávu. Potom jsem ji znovu zvedla a vydala se rychle po chodníku ke koleji. Nala se mi pořád dívala přes rameno a ani na chvilku nepřestala vrčet.
Stevie Rae, dvojčata a Damien ve společenské místnosti nebyli, což mi přišlo podezřelé. Nedívali se na televizi, nebyli v počítačové místnosti, v knihovně ani v kuchyni. Vyrazila jsem nahoru a úpěnlivě doufala, že Stevie Rae bude aspoň v ložnici. Smůla.
Sedla jsem si na postel a začala hladit rozčilenou kočku. Mám jít kamarády hledat? Nebo tady mám zůstat? Stevie Rae sem přece jednou dorazit musí. Podívala jsem se na její hodinky - figurku Elvise, který odpočítával vteřiny vlněním boků. Zbývalo mi nějakých deset minut, abych se převlékla a doběhla k rekreačce. Ale jak mám jít na rituál po tom, co se právě stalo?
A co se to vlastně stalo?
Málem se na mě vrhl duch. Ne. Špatně. Duchové přece nekrvácejí. Ale byla to vůbec krev? Nevonělo to tak. Neměla jsem ani ponětí, co se děje.
Měla bych jít rovnou za Neferet a všechno jí povědět. Měla bych vstát, rozběhnout se i se svojí vyšilující kočkou k velekněžce a říct jí o Elizabeth a o Elliottovi. Měla bych... měla bych...
Ne. Tentokrát nemusel vnitřní hlas ani křičet. Byla jsem si stoprocentně jistá. Nesmím Neferet nic říct, přinejmenším ne hned.
"Musím jít na ten rituál," vyslovila jsem nahlas to, co se mi ozývalo v hlavě. "Musím tam být."
Oblékla jsem si černé šaty, začala ve skříni pátrat po černých balerínkách a najednou jsem se úplně uklidnila. Tady se nehraje podle pravidel, která platila v mém starém světě, ve starém životě. Je načase to uznat a začít si na to zvykat.
Mám nadání pro pět živlů a to znamená, že mě pradávná bohyně obdařila neuvěřitelnou mocí. A přesně jak říkala babička, s velkou mocí souvisí i velká zodpovědnost. Třeba existuje nějaký dobrý důvod, proč vidím zvláštní věci - jako například duchy, kteří se nechovají jako duchové, nevypadají tak a ani tak nevoní. Jenom prostě ještě nevím proč. Vlastně toho vůbec moc nevím, kromě dvou věcí - a těmi jsem si naprosto jistá. Nesmím nic říct Neferet a musím jít na ten rituál.
Rychle jsem vyrazila k rekreačnímu pavilonu a snažila se myslet pozitivně. Třeba Afrodita nepřijde. Anebo přijde, a nechá mě na pokoji.
K mé smůle se ukázalo, že obojí bylo jen zbožné přání.