Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Listopad 2010

13. kapitola

17. listopadu 2010 v 11:27 | John Flanegan
Třináct
"Tak jsi to viděl. Co si o tom myslíš?" ptal se sir Rodney.
Karel se natáhl přes stůl a nalil si další korbel piva ze
džbánu, který stál mezi nimi na stole. Rodneyho obydlí bylo
velmi prosté - dokonce spartánské, když se vezme v úvahu, že
velel bojové škole. Bojoví mistři v jiných lénech takového
postavení využili a obklopili se okázalostí a přepychem; to ale
nebyl Rodneyho styl. Jeho komnata byla zařízena střídmě a
úřední věci vyřizoval u borovicového stolu, kolem něhož stálo
šest židlí s rovnými opěradly, rovněž z borového dřeva.
V rohu byl pochopitelně krb. Rodney si možná liboval v
prostém stylu, ale to neznamenalo, že měl rád nepohodlí, a
zimy na hradě Redmontu byly studené. Teď však bylo pozdní
léto a tlusté kamenné zdi hradních budov udržovaly uvnitř
chládek. Když přišlo studené počasí, tytéž zdi bránily úniku
tepla dodávaného ohněm. Velké arkýřové okno v jedné stěně
shlíželo na cvičiště bojové školy. Těžký závěs v protilehlé zdi
přímo naproti oknu zakrýval dveře, jež vedly do Rodneyho
ložnice, kde bylo prosté vojenské lůžko a další dřevěný
nábytek. Když ještě žila Rodneyho žena, našlo by se v
komnatách pár ozdob, ale Antoinetta zemřela před několika
lety a obě místnosti teď měly výhradně staromládenecký
vzhled. Vše tu bylo naprosto účelné a bez zbytečných okras.
"Viděl jsem to," přitakal Karel. "Ne že bych tomu věřil, ale
viděl jsem to."
"Tys to viděl jenom jednou," upozorňoval Rodney. "On to
ale dělal pořád, po celou dobu nácviku - a já jsem
přesvědčený, že to dělal nevědomky."
"Stejně rychle jako to, co jsem viděl já?" zeptal se Karel.
Rodney důrazně přikývl.
"Jestli ne rychleji. Přidával do sledu jeden úder navíc a za
povely nezaostával." Zaváhal a pak konečně vyslovil to, co si
oba dva mysleli. "Ten kluk patří k vyvoleným."
Karel zamyšleně sklonil hlavu. Vzhledem k tomu, co viděl,
nehodlal nic namítat. A věděl, že bojový mistr chlapce nějakou
dobu při výcviku pozoroval. Vyvolení se ale vyskytovali jen
vzácně. Byli to výjimeční lidé, pro které umění šermovat
znamenalo posun do jiné dimenze. Nebylo pro ně ani tak
dovedností jako spíše instinktem.
Právě z nich se stávali šampioni. Mistři meče. Zkušení
bojovníci jako sir Rodney a sir Karel byli vynikající šermíři,
ale vyvolení toto umění pozvedávali na vyšší úroveň. Jako
kdyby se meč v jejich rukou stal prodloužením nejen těla, ale
zároveň i celé osobnosti. Meč se pohyboval v přímém souladu
a harmonii s myslí vyvoleného a byl dokonce rychlejší než
vědomá myšlenka. Vyvolení vládli jedinečnou schopností
přesného načasování, dokonalé rovnováhy a rytmu.
Což ovšem znamenalo velkou odpovědnost pro ty, jimž byl
svěřen jejich výcvik. Tyto přirozené dovednosti a schopnosti
bylo třeba opatrně podporovat a rozvíjet v rámci dlouhodobého
výukového programu, aby se učeň, který už byl vlastně
skvělým bojovníkem, mohl vyvinout ve skutečného génia.
"Jseš si jistý?" řekl Karel nakonec a Rodney opět přikývl, s
pohledem upřeným někam z okna. V duchu měl toho chlapce
před očima při výcviku, viděl ty přidané bleskové pohyby.
"Jsem si jistý," přitakal stručně. "Musíme Wallacovi
oznámit, že v příštím semestru bude mít dalšího žáka."
Wallace byl šermířský mistr bojové školy. Právě on měl na
starosti závěrečné vytříbení základních dovedností, které
vyučoval Karel a ostatní. Když šlo o mimořádně nadané
nováčky - jakým zřejmě Horác byl - dával jim soukromé lekce
pokročilé techniky. Karel uvažoval o časovém rámci, který
Rodney navrhoval, a nesouhlasně špulil rty.
"Ne dřív?" zpochybňoval to. Příští semestr začínal až skoro
za tři měsíce. "Ať začne rovnou. Podle toho, co jsem viděl,
základní látku už má zvládnutou." Jenže Rodney zavrtěl
hlavou.
"Ještě jsme pořádně nepoznali, jaký je," namítl. "Vypadá
jako docela milý hoch, ale jeden nikdy neví. Nechci ho
zvýhodňovat možností výuky u Wallace. Co kdyby se ukázalo,
že se sem z nějakého důvodu nehodí?"
Když se nad tím Karel zamyslel, souhlasil s bojovým
mistrem. Ostatně, kdyby se ukázalo, že Horáce je nutno z
bojové školy vyloučit kvůli nějakému selhání, bylo by
nepříjemné, ne-li přímo nebezpečné, kdyby už byl pokročilým
učněm šermířské techniky.
"A ještě něco," pokračoval Rodney. "Necháme si to pro
sebe - a vyřiď to i Mortonovi. Zatím nechci, aby se ten kluk
něco dozvěděl. Třeba by mu narostl hřebínek a to by pro něj
mohlo být nebezpečné."
"To je docela pravda," souhlasil Karel. Dvěma rychlými
loky dopil pivo, postavil korbel na stůl a vstal. "Tak, už bych
měl radši jít. Musím ještě dopsat nějaká hlášení."
"A kdo nemusí?" procítěně povzdechl bojový mistr a oba
staří přátelé si vyměnili smutné pohledy. "Nikdy jsem netušil,
že k provozu bojové školy patří i taková spousta papírování,"
posteskl si Rodney a Karel posměšně odfrkl.
"Někdy si říkám, že bychom klidně mohli zapomenout na
výcvik se zbraněmi. Stačilo by jen všechny ty papíry nasypat
na nepřátelské vojáky a všechny je pod nimi pohřbít."
Ledabyle zasalutoval - pouze se jedním prstem dotkl čela,
což plně odpovídalo vysokému počtu odsloužených let. Pak se
otočil a zamířil ke dveřím. Když Rodney k jejich diskusi přidal
závěrečnou větu, ještě se zastavil.
"Každopádně toho kluka sleduj," poznamenal. "Ale ať si
toho vůbec nevšimne."
"Jasně," odpověděl Karel. "Není třeba, aby si začal myslet,
že je na něm něco zvláštního."
* * *
V té době by Horáce ani náhodou nenapadlo, že je něčím
zvláštní - tedy alespoň ne v nějakém lichotivém smyslu. Spíš
měl dojem, že má v sobě něco, co přitahuje průšvihy.
Všude se mluvilo o tom neobvyklém výjevu na cvičišti.
Jelikož nikdo ze spolužáků nepochopil, co se stalo, všichni
měli za to, že Horác něčím rozčílil bojového mistra, a teď
očekávali nevyhnutelný trest. Věděli, že v prvním semestru
platí pravidlo, že když někdo ze třídy udělá chybu, zaplatí za to
celá třída. Atmosféra ve světnici byla kvůli tomu mírně řečeno
napjatá. Horác nakonec z místnosti odešel, chtěl zajít k řece,
aby unikl vyčítavým pohledům a poznámkám, které visely ve
vzduchu. Bohužel když to udělal, vběhl přímo do náruče
Aldovi, Brynovi a Jeromovi.
K těm třem se donesla zkomolená verze události z
výcvikového dvora. Usoudili, že Horác dostal vynadáno za
chyby při cvičení s mečem, a rozhodli se, že mu to nedarují.
Jenže jim bylo jasné, že učitelé bojové školy by je za jejich
starostlivost nejspíš nepochválili. Horác jako nováček netušil
nic o tom, že sir Rodney a ostatní instruktoři jsou zásadně proti
šikanování. Horác si zkrátka myslel, že takhle to ve škole
chodí, a tak se podvolil a nechal si šikanu a rány líbit.
Právě proto tři kadeti z druhého ročníku nasměrovali Horáce
k řece, kam ostatně mířil i sám od sebe, pryč z dohledu
instruktorů. Tam ho přinutili vlézt až po stehna do vody a pak
si stoupnout do pozoru.
"Bobánek neumí zacházet s mečem," prohlásil Alda.
"Bobánek naštval bojového mistra," přidal se Bryn.
"Bobánek nepatří do bojové školy. Bobánek by neměl na hraní
dostávat meč."
"Bobánek by radši měl házet kamením," uzavřel Jerome tu
jízlivou litanii. "Zvedni šutr, bobánku."
Horác zaváhal, pak se rozhlédl kolem. Dno řeky bylo plné
kamenů. Pro jeden se ohnul a přitom si namočil rukáv a horní
část kazajky.
"Žádnej kamínek, bobánku," odporně se zachechtal Alda.
"Jseš velkej boban, tak potřebuješ velkej kámen."
"Pořádnej šutrák," upřesňoval Bryn a rukama naznačoval,
že by Horác měl zvednout velký balvan. Horác se podíval
kolem sebe a v křišťálově jasné vodě uviděl pár větších kusů.
Ohnul se a jeden vylovil. Dopustil se ale chyby. Balvan, který
vybral, bylo snadné zvedat pod vodou, když ho ale dostal nad
hladinu, zahekal pod tou tíhou.
"Tak do toho, bobánku," přikázal mu Jerome. "Zvedni ho."
Horác napnul síly. V rychlém proudu řeky bylo těžké udržet
rovnováhu a zároveň balvan. Zvedl ho až na prsa, aby ho jeho
tyrani mohli uvidět.
"Až nahoru, bobánku," poroučel Alda. "Až nad hlavu."
Horác utrápeně poslechl. Balvan mu připadal těžký jako
cent, ale držel ho vysoko nad hlavou a ti tři byli spokojeni.
"Dobrý, bobánku," zhodnotil to Jerome a Horác s
povzdechem spustil balvan dolů.
"Co děláš?" rozčílil se Jerome. "Řek jsem, že dobrý. Takže
ten šutr tam měl zůstat."
Horác s vypětím sil ještě jednou dostal balvan nad hlavu a
držel ho na natažených pažích. Alda, Bryn a Jerome pochvalně
pokyvovali.
"Teď tam zůstaneš," poroučel Alda, "než napočítáš do pěti
set. Pak můžeš jít zpátky na barák."
"Začni počítat," nařídil Bryn a šklebil se radostí nad svým
nápadem.
"Jedna, dvě, tři…," začal Horác, ale všichni na něj téměř
ihned zařvali.
"Ne tak rychle, bobánku! Hezky pomalu. Začni znovu."
"Jedna … dvě … tři …," počítal Horác a oni to kývnutím
schválili.
"To je lepší. Teď hezky pomalu počítej do pěti set a můžeš
jít," řekl Alda.
"A nepokoušej se švindlovat, protože to poznáme," hrozil
Jerome. "A pomažeš zpátky a budeš počítat do tisíce."
Tři starší kadeti se pobaveně chechtali a zamířili zpátky do
kasáren. Horác zůstal uprostřed řeky. Paže se mu třásly pod
tíhou balvanu a do očí mu vhrkly slzy křivdy a ponížení.
Nakonec ztratil rovnováhu a plácl sebou do vody. Promáčené
oblečení ho táhlo dolů a držet balvan nad hlavou teď bylo ještě
těžší, ale vytrval. Nemohl vědět, jestli se někde neschovávají a
nesledují ho. Kdyby to tak bylo, přinutili by ho zaplatit za to,
že jejich příkazy neposlechl.
Jestli to takhle má být, tak ať to tak je, myslel si. Ale
sliboval sám sobě, že hned jak se mu naskytne první příležitost,
přinutí někoho, aby zaplatil za ponížení, které on teď musel
snášet.
Mnohem později, celý promočený, ruce bolavé a hluboko v
srdci palčivý vztek, se vlekl zpátky na světnici. Na večeři už
bylo moc pozdě, ale jemu to nevadilo. Byl tak zničený, že by
stejně nemohl jíst.

12. kapitola

17. listopadu 2010 v 11:24 | John Flanegan
Dvanáct
Halt zkoumal terč, do něhož Will střílel, a pokyvoval
hlavou. H"Není to vůbec špatné," prohlásil. "Ve střílení se rozhodně
zlepšuješ."
Will se musel usmát. Byla to od Halta vlastně velká
pochvala. Halt si jeho výrazu všiml a okamžitě doplnil: "Když
budeš cvičit - když budeš mnohem víc cvičit, mohl by ses
vytáhnout až skoro k průměru."
Will netušil, jak dobrý je podle Halta průměr, ale nějak cítil,
že to asi nebude nejlepší. Úsměv mu zvadl v tváři, Halt mávl
rukou a cvičení ukončil.
"Střílení je prozatím dost. Jde se," zavelel a ráznými kroky
vyrazil po lesní pěšině.
"Kam jdeme?" ptal se Will a poklusával, aby hraničářovým
dlouhým krokům stačil.
Halt zvedl oči nahoru ke stromům. "Proč má tenhle kluk
pořád tolik otázek?" ptal se jich.
Odpovědi se samozřejmě nedočkal.
* * *

Šli asi hodinu, až dorazili k malé skupině chatrných obydlí
ukrytých hluboko v lese.
Will by se k smrti rád zase vyptával. Ale teď už pochopil, že
Halt stejně nehodlá odpovídat, takže držel jazyk za zuby a
čekal na svou příležitost. Věděl, že dřív nebo později se dozví,
proč sem přišli.
Halt šel první a zamířil nahoru k největší boudě, pak se
zastavil a Willovi dal znamení, ať udělá totéž.
"Haló, Starý Bobe!" zavolal.
Will slyšel, jak se někdo štrachá z boudy ven a pak se ve
dveřích objevil sehnutý vrásčitý člověk. Vousy měl dlouhé,
zcuchané a špinavě bílé. Byl skoro úplně holohlavý. Jak se k
nim blížil, šklebil se od ucha k uchu a kýval Haltovi na
pozdrav. Will ho dokonce i cítil, Starý Bob totiž páchl jako
chlív. A navíc ne zrovna moc čistý chlív.
"Přeju dobrý ráno, hraničáři!" pozdravil Starý Bob. "Koho
mi to sem vedeš na návštěvu?"
Pronikavě se zadíval na Willa. Oči měl jasné a velmi bystré,
přestože byl špinavý a zanedbaný jako nějaký pobuda.
"To je Will, můj nový učeň," oznámil Halt. "Wille, tohle je
Starý Bob."
"Dobré ráno, pane," zdvořile pozdravil Will. Stařík se
kdákavě zachechtal.
"Řiká mi pane! Slyšíš to, hraničáři, řiká mi pane! Koukej z
tohohle Willa udělat pořádnýho hraničáře!"
Will se na něj usmál. Starý Bob byl špindíra, ale bylo na
něm něco sympatického - možná to, že si z Halta zjevně nic
nedělal. Will si nevzpomínal, že by zažil, aby někdo s
nepřístupným hraničářem mluvil takovýmhle tónem.
"Jsou připraveni?" zeptal se Halt. Staroch zase zakdákal a
několikrát přikývl.
"Připravený, to teda jsou!" řekl. "Pojď se na ně podívat."
Vedl je dozadu za chatrč, kde se nacházel malý oplocený
výběh. Na vzdálenějším konci byl skromný přístřešek. Jen
střecha a opěrné sloupy. Zdi žádné. Starý Bob pronikavě
hvízdl, až z toho Willovi naskočila husí kůže.
"Tamhle jsou, vidíš?" řekl a ukazoval k přístřešku.
Will se podíval a uviděl dva koníky, kteří klusali ke
starochovi a vítali se s ním. Když se přiblížili, zjistil, že jeden z
nich je spíš kůň a druhý pony. Oba ale byli malá huňatá zvířata,
naprosto nepodobná hrdým koním, na kterých baron a jeho
rytíři jezdili do války.
Větší kůň se okamžitě hnal k Haltovi. Ten ho poplácal po
krku a dal mu jablko z nádoby kousek od plotu. Kůň jablko
radostně schroupal. Halt se natáhl a tiše mu řekl do ucha pár
slov. Kůň pohodil hlavou a zařehtal, jako kdyby mu hraničář
pověděl nějaký dobrý vtip.
Pony čekal u Starého Boba, dokud taky nedostal jablíčko,
aby si pochutnal. Pak se jedno jeho velké, moudré oko obrátilo
k Willovi.
"Tenhle se jmenuje Cuk," řekl staroch. "Bude asi tak velký
jako ty, co?"
Podal Willovi uzdu z provazu, ten ji uchopil a zahleděl se
koni do očí. Bylo to takové chundelaté zvířátko. Nohy mělo
krátké, ale statné. Tělo válcovité. Hříva i ocas byly zknocené a
nečesané. Will si pomyslel, že na koně nevypadá zrovna
velkolepě.
Vždycky snil o koni, na kterém jednoho dne pojede do
bitvy: kůň v těch snech byl pokaždé velký a silný. Byl bujný a
černý jako uhel, vyhřebelcovaný a vykartáčovaný tak, že zářil
jako černá zbroj.
Zdálo se, že kůň jeho myšlenky snad vycítil, a jemně ho
šťouchl hlavou do ramene.
Možná že nejsem dost velký, říkaly jeho oči, ale přece jen tě
můžu překvapit.
"No tak," řekl Halt. "Co si o něm myslíš?" Hladil nozdry
druhého koně. Byli očividně staří přátelé. Will zaváhal.
Nechtěl nikoho urazit.
"Je takový… malý," prohlásil nakonec.
"To ty taky," připomněl mu Halt. Na to neměl Will žádnou
odpověď. Starý Bob funěl smíchy.
"Není to žádnej kůň pro rytíře, co, hochu?" zeptal se.
"Tedy… ne, to není," rozpačitě uznal Will. Bob se mu líbil,
a myslel si, že by si každou kritiku ponyho bral osobně. Ale
Starý Bob se jednoduše zase rozchechtal.
"Jenže to všem těm krásnejm bitevním koňům klidně
nandá," prohlásil pyšně. "Takovou má výdrž. Pojede celej den,
dlouho potom, co ty skvělý koně padnou k zemi a chcípnou."
Will se pochybovačně zadíval na to chlupaté stvoření.
"Věřím, že určitě ano," řekl zdvořile.
Halt se opřel o plot výběhu.
"Tak ho vyzkoušej," vybízel. "Ty běháš rychle. Pusť ho a
zkus, jestli ho zase dokážeš chytit."
Will postřehl výzvu v hraničářově hlase. Pustil provaz, který
sloužil jako uzda. Kůň hbitě odskotačil doprostřed ohrady, jako
by pochopil, že jde o nějakou zkoušku. Will se protáhl pod
zábradlím a polehoučku se k ponymu blížil. Přátelsky
natahoval nuku. "No tak, kamaráde," říkal. "Klidně stůj."
Natáhl ruku po uzdě, ale koník se najednou zacukal. Uhnul
na jednu stranu, pak na druhou, pak Willa elegantně obešel a
odtančil právě tak daleko, aby na něho Will nedosáhl.
Will to zkusil znovu.
Kůň se mu opět klidně vyhnul. Will si začínal připadat jako
blázen. Popošel ke koni, který couval a posouval se blíž a blíž
k rohu ohrady. Pak, když si Will myslel, že už ho má, hbitě
odtančil stranou a zas byl pryč.
Will už se neovládl a rozběhl se za ním. Kůň pobaveně
řehtal a odskotačil do bezpečné vzdálenosti. Tahle hra ho
bavila.
A tak to šlo pořád dál. Will se přiblížil, kůň uhnul, uskočil a
utekl. Ani v té mrňavé ohradě ho nedokázal chytit.
Zastavil se. Bylo jasné, že Halt ho bedlivě sleduje. Will se
na pár vteřin zamyslel. Nějak to přece jít musí. Tak rychlého a
hbitého koně nikdy nechytí. Musí přijít na jiný způsob…
Zadíval se na soudek jablek za plotem. Svižně podlezl
zábradlí a popadl jablko. Pak se vrátil do ohrady, zůstal klidně
stát a natáhl ruku s jablkem.
"Tak pojď, kamaráde," lákal ponyho.
Cuk zastříhal ušima. Jablíčka měl rád. Taky se mu líbil ten
kluk - hezky si s ním hrál. Pohodil souhlasně hlavou, přiklusal
k Willovi a jemně si vzal jablko z jeho dlaně. Will chňapl po
uzdě a pony chroustal jablíčko. Jestli se o nějakém koni někdy
dalo říct, že vypadá blaženě, tak to byl určitě Cuk tady a teď.
Will zvedl hlavu a viděl, jak Halt pochvalně přikyvuje.
"Dobře vymyšleno," prohodil hraničář. Starý Bob chlapíka
v šedé pláštěnce šťouchl loktem do žeber.
"Je to chytrej kluk!" zakdákal. "Chytrej a taky zdvořilej!
Ten půjde s Cukem dobře do party, žejo?"
Will poplácával Cukovi huňatý krk a vztyčené uši. Podíval
se na starocha.
"Proč mu říkáte Cuk?" zeptal se.
Pony najednou cukl hlavou tak, že to Willovi málem vytrhlo
paži z kloubu. Zapotácel se a měl co dělat, aby znovu našel
rovnováhu. Starý Bob se hýkavě rozesmál na celé kolo.
"Zkus hádat!" navrhoval rozchechtaně.
Byl to nakažlivý smích, a Will se musel smát taky. Halt se
zadíval na slunce, které rychle mizelo za stromy, jež
obklopovaly mýtinu Starého Boba a přilehlé louky.
"Vezmi ho tamhle pod přístřešek a Bob ti ukáže, jak ho
hřebelcovat a krmit," řekl a potom se obrátil ke starochovi:
"Zůstaneme dnes v noci u tebe, Bobe, jestli proti tomu nic
nemáš."
Starý koňák potěšeně kýval hlavou. "Budu rád, když budu
mít společnost, hraničáři. Někdy jsem u koní sám tak dlouho,
že si začínám připadat taky jako kůň." Bezděčně zalovil v sudu
s jablky, jedno si vybral a roztržitě se do něj zakousl - jako to
před chvilkou udělal Cuk. Halt se na něj díval se zdviženým
obočím.
"Tak to jsme přišli zrovna včas," poznamenal suše. "A zítra
se podíváme, jestli Will bude umět na Cukovi jezdit stejně
dobře, jako ho umí chytit." Když to říkal, tušil, že jeho učeň
toho v noci moc nenaspí.
Nemýlil se. Chatrč Starého Boba měla jen dvě místnosti,
takže po večeři se Halt natáhl na podlahu u krbu a Will si ustlal
na čisté hřejivé slámě ve stodole a naslouchal tlumenému
frkání koní. Měsíc putoval po nebi, Will ležel s očima dokořán
a hlavou se mu honily neklidné myšlenky. Bál se, co přinese
zítřejší den. Bude umět na Cukovi jezdit? Ještě nikdy na koni
neseděl. Co když mu to nepůjde?
Nezraní se? A co hůř, neztrapní se? Starý Bob se mu líbil a
nechtěl před ním vypadat jako nemehlo. Vlastně ani před
Haltem, uvědomil si trochu překvapeně. A zatímco přemýšlel,
kdy pro něj začalo Haltovo dobré mínění mít takový význam,
konečně usnul.

11. kapitola

17. listopadu 2010 v 11:23 | John Flanegan
Jedenáct
Sir Rodney se opřel o dřevěný plot kolem cvičiště a
přihlížel, jak si noví kadeti bojové školy vedou při nácviku
se zbraněmi. Zadumaně si mnul bradu, očima přejížděl po
dvaceti nových rekrutech, ale vždycky se vrátil hlavně k
jednomu - vysokému chlapci se širokými rameny, který přišel
z opatrovny a kterého si sir Rodney vybral za učně v Den
vybírání. Na chvilku se zamyslel, zapátral v paměti po jeho
jménu.
Horác. Tak se jmenoval.
Cvičení bylo běžný dril. Každý chlapec měl na sobě pancíř a
helmici a se štítem v ruce stál před dřevěným sloupkem
potaženým kůží a vysokým jako člověk. Rodney byl
přesvědčen, že nemá smysl nacvičovat boj s mečem bez štítu,
helmice a brnění jako ve skutečné bitvě. Domníval se, že
nejlepší je, když si hoši budou zvykat na těžkou zbroj a výstroj
od samého začátku.
Kromě štítu, helmice a pancíře měl každý chlapec ještě
cvičný meč, který dostal u zbrojíře. Cvičné meče byly
vyrobené ze dřeva a skutečný meč moc nepřipomínaly, až na
jilec potažený kůží a záštitu. Vlastně to byly dlouhé hole
vyrobené z upraveného tvrzeného dubového dřeva. Vážily ale
skoro tolik jako tenké ocelové čepele a jilce měly vyvážené,
aby se hmotností a rovnováhou přibližovaly skutečným
mečům.
Nakonec rekruty čekal nácvik s opravdovými meči - i když
s tupým ostřím i hrotem. Ale do toho ještě zbývalo několik
měsíců a mezitím se vyřadí méně vhodní nováčci. Zhruba
třetina zájemců o bojovou školu totiž kvůli tvrdému výcviku v
prvních třech měsících obvykle odpadla. Někdy o vyřazení
požádal sám rekrut. Jindy to navrhl instruktor a ve
výjimečných případech zasahoval sám sir Rodney. Bojová
škola byla náročná a požadavky neúprosné.
Cvičištěm duněly nárazy dřeva do tlustých, sluncem
vytvrzených kožených potahů na cvičných sloupech. Mistr
výcviku, sir Karel, jako velitel cvičiště vyvolával názvy
standardních úderů, které se měly procvičovat.
Pět kadetů z třetího ročníku pod vedením sira Mortona,
asistenta výcvikového instruktora, dohlíželo na správnost
základních úderů: tu upozornili na chybný pohyb, tam zas
poopravili úhel rány a dbali na to, aby každý chlapec držel štít
u těla, když zasazoval úder.
V horkém odpoledním slunci to byla ubíjející dřina. Jenže
byla nutná. Byly to základní pohyby, které rozhodovaly o tom,
zda dnešní chlapci někdy v budoucnu v bitvě přežijí, nebo
zemřou, a bylo životně důležité, aby je měli pevně zažité a
nepřemýšleli o nich. Právě na to Rodney myslel, když sledoval
Horáce. Jak Karel v základním rytmu udával povely, Rodney si
všiml, že Horác k sledům přidává ještě jeden úder, a přece se
mu daří dodržovat správné načasování.
Karel právě vyhlásil další sled a sir Rodney se v soustředění
naklonil dopředu a nespouštěl z Horáce oči.
"Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha!" volal učitel drilu.
"Šikmý shora!"
A zas to tu bylo! Když Karel zavelel šikmý sek shora, Horác
ho provedl, ale pak téměř okamžitě švihl do reverzního seku,
když předchozí sek nechal sjet po sloupu, aby se tak ihned
připravil na druhý. Úder byl vedený s tak ohromující rychlostí
a silou, že by ve skutečném boji měl zničující následky.
Protivník se štítem zvednutým k vykrytí šikmého seku shora by
nikdy nedokázal zareagovat tak rychle, aby ochránil odkrytá
žebra před rychlým reverzním sekem z boku, který následoval.
Rodney se v průběhu několika posledních minut ujistil, že
nováček ty mimořádné údery k obvyklým úderům opravdu
přidává. Nejprve to zahlédl jen koutkem oka, když vnímal
mírnou odchylku od přísného vzorce drilu. Byl to jen zákmit
pohybu navíc, který se objevil a skoro nepostřehnutelně rychle
zase zmizel.
"Pohov!" zavelel Karel a Rodney si všiml, že zatímco
ostatní zbraně pustili a nemotorně postávali, Horác zůstal ve
střehu, hrot meče držel těsně nad úrovní pasu, a pohyboval se
na špičkách, jako by nechtěl ztratit svůj přirozený rytmus.
Horácův úder navíc zjevně zpozoroval ještě někdo další. Sir
Morton přivolal jednoho ze starších kadetů, něco mu říkal a
ukazoval na Horáce. Pozornost rekruta prvního ročníku byla
stále upřena k cvičnému sloupu, který byl jeho nepřítelem,
takže si ničeho nevšiml. Když na něj starší kadet zavolal,
překvapeně vzhlédl.
"Ty tam! Na místě čtrnáct. Co to tam vyvádíš?"
Horácovi se v obličeji objevilo ohromení - a strach.
Žádného z rekrutů prvního ročníku netěšila zvýšená pozornost
instruktorů nebo jejich asistentů. Všichni si až příliš dobře
uvědomovali, že třetina jich po třech měsících odpadne.
"Pane?" řekl ustrašeně, protože neporozuměl otázce. Starší
kadet pokračoval.
"Neděláš to podle sledu. Poslouchej povely sira Karla,
rozumíš?"
Rodney vše bedlivě sledoval a byl přesvědčený, že Horácův
úžas není předstíraný. Velký chlapec pohnul rameny, skoro je
pokrčil, ale ne docela. Stál teď v pozoru, meč opřený po pravé
straně a štít vzhůru jako při přehlídce.
"Pane?" řekl znovu nejistě. Starší kadet se už začínal
rozčilovat. Sám si Horácových pohybů navíc nevšiml a
pochopitelně předpokládal, že ten kluk prostě dělal něco, co si
náhodně usmyslel. Nahnul se dopředu, obličej jen kousek od
Horácova, a hlasem až příliš silným pro tak krátkou vzdálenost
sděloval: "Sir Karel hlásí sled, který se má nacvičovat. Ty to
prováděj! Rozumíš?"
"Pane, já… to udělal," odpověděl Horác, v obličeji teď celý
rudý. Věděl, že je chyba odporovat instruktorovi, ale stejně tak
věděl, že provedl každý z těch úderů, které Karel nařídil.
Rodney chápal, že starší kadet je teď v nevýhodě. Sám
vlastně neviděl, co Horác dělal. Nejistotu zamaskoval vztekem.
"Ahá, tys to udělal, jo? Tak snad můžeš ten poslední sled pro
mě zopakovat. Který sled sir Karel hlásil?"
Horác odpověděl bez váhání. "Sled pět, pane. Výpad. Boční
sek. Reverz. Střecha. Šikmý shora."
Starší kadet se rozmýšlel. Měl za to, že Horác se jednoduše
zapomněl a třískal do sloupu, jak se dalo. Jenže pokud si
dokázal vzpomenout, Horác právě do písmene zopakoval
poslední sled. Tedy aspoň si to myslel. Starší kadet si sám
nebyl tím sledem až tak jistý, ale nováček odpovídal bez
sebemenšího zaváhání. Uvědomoval si, že všichni ostatní
nováčci ho s velkým zájmem sledují. Byla to přirozená reakce.
Rekrutům se vždycky moc líbilo, když se kvůli chybě dusil
někdo jiný. Odvádělo to pozornost od jejich vlastních
nedostatků.
"Co se to tam děje, Paule?" Sir Morton podle všeho neměl
pro diskuse na cvičišti žádné zvláštní pochopení. Původně
nařídil staršímu kadetovi, aby nováčka pokáral kvůli
nedostatku pozornosti. Pokárání už mělo být provedeno a celá
záležitost ukončena. Místo toho došlo k narušení hodiny. Starší
kadet Paul se postavil do pozoru.
"Sire, rekrut tvrdí, že sled prováděl správně," odpověděl.
Horác chtěl zareagovat na nebezpečí skryté v důrazu, který
starší kadet položil na slovo "tvrdí". Pak si to ale rozmyslel a
radši zůstal zticha.
"Na slovíčko."
Paul a sir Morton se překvapeně ohlédli. Neviděli sira
Rodneyho přicházet. Nováčci kolem se rovněž postavili do
strnulého pozoru. Před sirem Rodneym se všichni z bojové
školy třásli, hlavně nováčci. Morton nestál až tak úplně v
pozoru, ale trochu se napřímil a srovnal ramena.
Horác se v návalu děsu hryzal do rtů. Už se před ním
rýsovaly vyhlídky na vyhazov z bojové školy. Nejdřív si na něj
zasedli ti tři kadeti ze druháku a dělali mu ze života peklo. Pak
se něčím znelíbil staršímu kadetovi Paulovi a siru Mortonovi.
A teď tohle - sám bojový mistr. A aby to bylo ještě horší,
Horác ani netušil, co provedl. Zapátral v paměti, ale jasně si
pamatoval, že ten sled odcvičil, jak bylo nařízeno.
"Pamatuješ si ten sled, kadete Horáci?" promluvil bojový
mistr.
Kadet zprudka kývl, pak mu ale došlo, že tohle se
nepovažuje za vhodnou odpověď na otázku vysokého
důstojníka, a tak vyhrkl:
"Ano, pane. Sled pět, pane."
Rodney si všiml, že to bylo už podruhé, co správně určil
sled. S klidem by se vsadil, že žádný z ostatních kadetů by
nebyl schopen říct, který sled z učebnice právě provedli. A
pochyboval, že by starší kadeti měli lepší přehled. Sir Morton
chtěl něco říct, ale Rodney zvedl ruku a zarazil ho.
"Třeba bys nám ho teď mohl zopakovat," řekl a jeho přísný
hlas ani náznakem neprozrazoval vzrůstající zájem o tohoto
nového rekruta. Ukázal k cvičnému sloupu.
"Zaujmi pozici a při provádění odříkej celý sled… teď!"
Horác bez chybičky předvedl sled a přitom odříkával
jednotlivé údery.
"Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!"
Cvičný meč bušil do koženého povrchu s přesným
načasováním. Rytmus byl dokonalý. Provedení úderů bez
chyby. Tentokrát, jak si Rodney všiml, tu ale nebyl žádný úder
navíc. Bleskový reverzní sek se neobjevil. Domníval se, že ví
proč. Horác se tentokrát soustředil, aby sled provedl správně.
Předtím jednal instinktivně.
Zásah sira Rodneyho do běžné hodiny drilu sira Karla
zaujal, a tak prošel řadami nováčků stojících u cvičnýc
sloupů. Se zdviženým obočím se tázavě díval na sira
Rodneyho. Jako rytíř s vyšší hodností si to mohl dovolit.
Bojový mistr opět zvedl ruku. Nepřál si, aby něco právě teď
Horáce rozptylovalo. Byl ale rád, že Karel je tady a uvidí to, co
nepochybně bude následovat.
"Znovu," řekl stejně přísným hlasem a Horác opět provedl
sled. Když skončil, Rodneyho hlas práskl jako rána bičem:
"Znovu!"
Znovu a znovu Horác prováděl pátý sled. Když tentokrát
skončil, Rodney vypálil: "Sled tři!"
"Výpad! Výpad! Odkrok! Zkřížený střeh! Kryt štítem!
Boční sek!" vyvolával Horác, když prováděl pohyby.
Rodney teď viděl, že chlapec se lehce pohybuje na špičkách
a meč jako nějaký jazyk kmitá vpřed, zpět a křížem. A Horác,
aniž by si toho byl vědom, vyvolával kadenci pohybů opět
skoro o polovinu rychleji než učitel drilu.
Karel zachytil Rodneyho pohled. Uznale přikývl. Jenže
Rodney ještě neskončil. Než měl Horác čas se zamyslet, znovu
nařídil pátý sled a chlapec se do něj pustil.
"Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!"
"Reverz!" vyštěkl vzápětí sir Rodney, a v reakci na to, skoro
jako ze své vlastní vůle, se Horácův meč mihl v tom přidaném
smrtonosném pohybu. Sir Rodney zaslechl, jak Morton i Karel
tlumeně vykřikli překvapením. Pochopili význam toho, co
právě spatřili. Staršímu kadetu Paulovi, celkem pochopitelně,
to tak rychle nepálilo. Co se jeho týkalo, nováček prostě
zareagoval na dodatečný povel bojového mistra. Dělal to
dobře, řekněme, a nepochybně věděl, který konec meče k čemu
slouží. Jenže to bylo asi tak všechno, co byl starší kadet
schopen vidět.
"Pohov!" zavelel sir Rodney a Horác nechal hrot meče
klesnout do prachu. Rozkročil se, ruku opřel o hrušku jilce a
jilec držel přesně proti přezce opasku v poloze přehlídkového
pohovu.
"Tak, Horáci," promluvil klidně bojový mistr, "pamatuješ
si, že jsi předtím k sledu přidával ten reverzní sek z boku?"
Horác svraštil čelo a potom mu v očích blýsklo pochopení.
Nebyl si jistý, ale teď, když mu bojový mistr trochu osvěžil
paměť, ho napadlo, že to asi tak bude.
"Ehm… ano, pane, myslím, že ano. Promiňte, pane. Nechtěl
jsem. Ono se to… nějak samo."
Rodney střelil pohledem po instruktorech drilu. Viděl, že
pochopili význam toho, co se tu odehrálo. Kývl na ně a dal jim
tak beze slova na vědomí, že to nechce nijak rozebírat -
prozatím.
"Nu, nic se nestalo. Ale po zbytek hodiny dávej pozor a
prováděj jen ty údery, které sir Karel poručí, platí?"
Horác se postavil do pozoru. "Ano, pane." Přejel očima k
instruktorovi drilu. "Promiňte, pane!" dodal, a Karel tu
záležitost odbyl mávnutím ruky.
"Dávej příště lepší pozor." Karel kývl na sira Rodneyho,
protože pochopil, že už je na odchodu. "Děkuji, pane. Můžeme
pokračovat?"
Sir Rodney kývnutím přisvědčil. "Pokračujte ve výcviku."
Už se otáčel zády, když tu jako by si ještě na něco vzpomněl,
znovu se obrátil a nenuceně prohodil: "A mimochodem, mohl
byste zajít ke mně, dnes večer, až skončí výcvik?"
"Jistě, pane," stejně nenuceně odpověděl sir Karel a věděl,
že sir Rodney si přeje probrat tu dnešní událost, ale nechce, aby
si jeho zájmu všiml Horác.
Sir Rodney se pomalu odebral zpět na velitelství bojové
školy. Doléhaly k němu první Karlovy povely a potom se zase
začalo ozývat jednotvárné "buch, buch, buch-buch-buch".

10. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:41 | John Flanegan
Deset
"Je na čase, aby ses naučil něco o zbraních, které budeš
používat," oznámil Halt.
Posnídali ještě před východem slunce a Will následoval
Halta do lesa. Kráčeli asi půl hodiny a hraničář Willovi
předváděl, jak se co nejtišeji plížit od jednoho stínu k druhému.
Jak už Halt řekl předtím, pro umění nenápadného pohybu měl
Will dobré předpoklady, musel se ale hodně učit, aby dosáhl
hraničářské úrovně. Halt měl ale z jeho pokroků radost. Kluk
se učil s nadšením - hlavně když to bylo něco praktického jako
tohle.
Poněkud jinak to vypadalo, když přišlo na méně vzrušující
úkoly jako čtení mapy a zakreslování trasy. Will měl sklon
pomíjet drobnosti, které pokládal za bezvýznamné, až mu Halt
s jistou trpkostí musel zdůraznit: "To bys koukal, jak by tyhle
drobnosti byly najednou důležité, kdybys plánoval trasu pro
rotu těžkého jezdectva a zapomněl bys zmínit, že cesta vede
přes potok."
Zastavili se na mýtině a Halt shodil na zem malý ranec,
který ukrýval pod pláštěnkou.
Will se na ranec nedůvěřivě podíval. Když si představoval
zbraně, myslel na meče a válečné sekery a palcáty - zbraně,
které nosí rytíři. Tenhle uzlík zjevně nic takového neobsahoval.
"Jaké zbraně? Máme meče?" ptal se Will s očima upřenýma
na ranec.
"Hlavní zbraně hraničáře jsou tichý a nenápadný pohyb a
jeho dovednost nebýt spatřen," řekl Halt. "Když ale selžou,
musí se třeba bojovat."
"Takže máme meč?" nevzdával se naděje Will.
Halt poklekl a rozbalil ranec.
"Ne. Zato máme luk," pravil a položil ho Willovi k nohám.
První Willovou reakcí bylo jisté zklamání. Luk si berou lidi
na lov, pomyslel si. Každý má luk. Luk je spíš nástroj než
zbraň. Jako dítě si jich pěknou řádku sám vyrobil ohýbáním
pružných větví do správného tvaru. Když Halt nic neříkal,
podíval se na luk zblízka. Uvědomil si, že tohle není jen nějaká
ohnutá větev.
Byl jiný než všechny luky, které dosud viděl. Podstatnou
část luku tvořil jeden dlouhý oblouk jako u běžného luku, ale
pak se každý konec v protisměru stáčel zpět. Will, stejně jako
většina lidí v království, byl zvyklý na obyčejný luk - kus
dřeva ohnutý v plynulé křivce. Tenhle byl o dost kratší.
"Říká se mu dvojitý luk," oznámil Halt, když poznal
Willovy rozpaky.
"Nemáš zatím dost síly, abys mohl zacházet s dlouhým
lukem, takže dvakrát zahnutý přidá šípu na rychlosti a
průraznosti, a to vše při menším tahu. Naučili mě ho vyrábět
Temudžai."
"Kdo jsou Temudžai?" zeptal se Will a zvedl oči od
podivného luku.
"Divocí bojovníci z východu," odpověděl Halt. "A možná
nejlepší lučištníci na světě."
"Vy jste proti nim bojoval?"
"Proti nim… a nějaký čas i v jejich řadách," řekl Halt. "A
nevyptávej se pořád tolik."
Will se znovu podíval na luk ve své ruce. Když si začínal
zvykat na jeho nezvyklý tvar, uvědomil si, že je to krásně
vypracovaná zbraň. Bylo to několik k sobě přilepených
dřevěných pásů, jejichž letokruhy mířily různými směry. Měly
různou tloušťku a díky tomu luk získal dvojité zakřivení,
protože síly působily na sebe navzájem a ohýbaly ramena luku
do přesně naplánovaného tvaru. Pomyslel si, že tohle je možná
opravdová zbraň.
"Můžu si z něj vystřelit?" zeptal se.
"Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak jen do toho,"
přikývl Halt.
Will si rychle vybral šíp z toulce ležícího v ranci vedle luku
a přiložil ho k tětivě. Palcem a ukazovákem přitáhl šíp k sobě,
zamířil na kmen stromu vzdálený nějakých dvacet kroků a
vystřelil.
Plác!
Ostrá tětiva luku škrtla o citlivou vnitřní část paže. Štíplo to
jako rána bičem. Will vyjekl bolestí a pustil luk, jako kdyby
byl rozpálený.
Na ruce mu už začínala nabíhat rudá podlitina. Bolestivě v
ní cukalo. Will netušil, kam odlétl šíp. Ani se o to nestaral.
"To bolí!" postěžoval si a vyčítavě hleděl na hraničáře.
Halt pokrčil rameny.
"Ty vždycky moc chvátáš, mládenče," řekl mu. "Třeba tě to
naučí příště trochu počkat."
Sehnul se k ranci a vytáhl dlouhou manžetu z pevné kůže.
Natáhl ji Willovi na levou ruku, takže ji před tětivou chránila.
S lítostí Will zjistil, že podobnou manžetu má i Halt. Ještě víc
zalitoval, když si uvědomil, že si toho předtím všiml a vůbec
nepřemýšlel, k čemu může sloužit.
"Teď to zkus znovu," vybídl ho Halt.
Will si vybral další šíp a přiložil ho k tětivě. Když se opět
chystal zatáhnout, Halt ho zadržel.
"Ne palcem a ukazovákem," řekl. "Nech šíp u tětivy mezi
ukazovákem a prostředníkem… takhle."
Ukázal Willovi, jak se drážka - zářez na konci šípu - umístí
na tětivu a vlastně drží šíp na správném místě. Pak předvedl,
jak tětivu opřít o první kloub ukazováku, prostředníku a
prsteníku, s ukazovákem nad bodem zářezu a ostatními prsty
pod ním. Nakonec mu ukázal, jak pouštět tětivu, aby šíp
správně vylétl.
"Je to lepší," řekl, a když Will znovu přiložil šíp,
pokračoval: "Zkus používat zádové svaly, nejen paže. Jako
kdybys lopatky tlačil k sobě…"
Will to zkusil a luk se hned dal napnout o trochu snáz.
Zjistil, že ho tak může držet pevněji než předtím.
Znovu vystřelil. Tentokrát těsně minul kmen stromu, na
který mířil.
"Chce to cvičit," zhodnotil střelu Halt. "Teď luk odlož."
Will opatrně položil luk na zem. Nemohl se dočkat, co
dalšího asi Halt z rance vytáhne.
"Tohle jsou hraničářské nože," ukazoval Halt. Podal Willovi
dvojité pouzdro, takové, jaké sám nosil na levé straně opasku.
Will si pouzdro vzal a zkoumal ho. Nože byly uložené nad
sebou. Horní nůž byl kratší než spodní. Měl masivní, bytelnou
rukojeť vyrobenou z kožených kroužků naskládaných na sebe.
Mezi rukojetí a čepelí byla mosazná záštita a rukojeť byla
zakončena mosaznou hruškou.
"Vyndej ho," vybídl Halt. "Ale opatrně."
Will vysunul krátký nůž z pouzdra. Měl nezvyklý tvar. U
rukojeti byl zúžený, pak byl na tři čtvrtiny délky zesílený a
rozšiřoval se do širokého ostří vyváženého směrem ke špičce.
Potom se znovu prudce zužoval do hrotu ostrého jako šídlo.
Zvědavě se podíval na Halta.
"Je to vrhací nůž," vysvětloval hraničář. "Velká šířka u
hrotu vyvažuje váhu jilce. A kombinace váhy těch dvou částí
pomáhá noži zabodnout se, když ho hodíš. Sleduj."
Haltova ruka hladce a rychle sjela k jeho vlastnímu
širokému noži za pasem. Bleskově ho vytasil z pouzdra a
jedním elegantním pohybem vyslal rotující nůž směrem k
nedalekému stromu.
Nůž se zabodl do dřeva s uspokojivým zadrnčením. Will
zíral na Halta, ohromený hraničářovou zručností a rychlostí.
"Jak jste se to naučil?" žasl.
Halt se na něj podíval. "Cvik."
Pokynul Willovi, ať si prohlédne druhý nůž.
Byl delší. Rukojeť se skládala ze stejných kožených
kroužků a měl krátkou, masivní záštitu. Čepel byla těžká a
rovná, z jedné strany ostrá jak břitva, z druhé mohutná a
masivní.
"Ten je pro případ, že se nepřítel dostane moc blízko," řekl
Halt. "Ačkoli pokud budeš třída jako lučištník, nikdy se mu to
nepovede. Je vyvážený pro házení, ale touhle čepelí můžeš
zadržet i ránu mečem. Vyrobil ho ten nejlepší kovář v
království. Starej se o něj a měj ho pořád nabroušený."
"To budu," tiše sliboval učeň a obdivně zíral na nůž ve
svých rukou.
"Podobá se tomu, čemu Skandijci říkají saský nůž,"
vysvětloval Halt. Will svraštil čelo nad neznámým pojmem a
Halt pokračoval ve výkladu.
"Je to zbraň i nástroj - původně námořnický tesák. Ale
kvalita oceli těch našich je o hodně lepší než u skandijských."
Will zkoumal nůž zblízka, viděl namodralé zbarvení čepele,
cítil dokonalou vyváženost. Díky kožené a mosazné rukojeti
vypadal nůž jednoduše a účelně. Byla to ale krásná zbraň, a jak
si Will uvědomil, o hodně předčila nemotorné meče bojovníků
z hradu Redmontu, které připomínala.
Halt mu ukázal, jak si připnout dvojité pouzdro k opasku
tak, aby ruka přirozeně sjela k rukojetím nožů. "Teď,"
prohlásil, "už se jen naučíš je používat. A ty víš, co to
znamená, viď?"
Will s úsměvem kývl.
"Moře cvičení," řekl.

9. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:40 | John Flanegan
Devět
Horác shodil tornu na podlahu světnice, svalil se na postel a
vyhekl úlevou. Bolely ho všechny svaly v těle. Až dosud netušil, že je
možné být tak rozlámaný, tak vyřízený. Neměl ponětí, že v
lidském těle je tolik svalů, které mohou takhle bolet. Napadlo
ho, a ne poprvé, jestli vůbec ty tři roky výcviku v bojové škole
vydrží. Byl kadetem necelý týden a už byl fyzicky úplně na
dně.Když se ucházel o místo v bojové škole, měl Horác
neurčitou představu o skvělých rytířích v brnění, jak svádějí
bitvu, které v obdivu a bázni přihlíží bezvýznamný lid. Slušná
řádka z těch bezvýznamných človíčků byly hezké holky - na
předním místě mezi nimi Jenny, jeho kamarádka z opatrovny.
Bojová škola pro něj byla okouzlující a dobrodružné místo a
její kadeti lidé, ke kterým ostatní vzhlíželi a záviděli jim.
Skutečnost byla jaksi jiná. Zatím byli kadeti bojové školy
jen lidé, kteří vstávali ještě za tmy a celou hodinu před snídaní
věnovali náročné fyzické přípravě: běhali, vzpírali a v řadě po
deseti nebo i více učňů zvedali a drželi nad hlavou těžké klády.
Utahaní z toho všeho se pak vrátili do kasáren, kde se mohli
rychle umýt - voda byla studená - a potom uklízeli, dokud
blok světnic a umýváren nebyl čistý bez jediného smítka. Pak
přišla kontrola, a byla důkladná. Sir Karel, vychytralý starý
rytíř, který prohlídku prováděl, znal kdejakou fintu užívanou
při šizení úklidu světnice, stlaní postelí a ukládání výstroje.
Sebemenší přestupek jednoho z dvaceti kluků na světnici
znamenal, že veškerá jejich výstroj se vysypala na podlahu,
postele se rozházely, odpadkové koše se obrátily dnem vzhůru
a oni se do toho museli pustit znovu - v době, která byla jinak
vyhrazena snídani.
Z toho důvodu se noví kadeti pokusili sira Karla oklamat
pouze jedinkrát. Snídaně nebyla nic zvláštního. Vlastně byla
podle Horáce vysloveně bídná. Jenže když jste o ni přišli,
čekalo vás dlouhé těžké dopoledne, než nastal čas oběda, na
který, v souladu se spartánským životem v bojové škole, bylo
vyhrazeno pouhých dvacet minut.
Po snídani následovaly dvě vyučovací hodiny vojenské
historie a bojové taktiky a pak měli kadeti obvykle před sebou
překážkovou dráhu - soubor překážek, které byly určené k
nácviku rychlosti, pohybových dovedností, rovnováhy a síly.
Dráha měla stanovený minimální časový limit. Museli ji
zvládnout do pěti minut a každý kadet, kterému se to
nepodařilo, se musel okamžitě odebrat zpátky na start a zkoušet
to znovu. Jen málokdo dráhu pokaždé zvládl v limitu a trať
byla samá blátivá kaluž, výmol a jáma plná těžko
pojmenovatelného neřádu, o jehož původu Horác ani nehodlal
přemýšlet.
Po překážkové dráze přišel oběd, jenže když jste při běhu
upadli, museli jste se před vstupem do jídelny umýt - znovu ve
studené vodě -, což obvykle spolykalo polovinu času
vyhrazeného na polední pauzu. Asi proto měl Horác z prvního
týdne v bojové škole dva hlavní dojmy - rozlámané tělo a
ukrutánský hlad.
Po obědě byly další vyučovací hodiny, pak tělesná cvičení
na hlavním nádvoří pod dozorem některého z kadetů z vyššího
ročníku. Nato se třída odebírala na pořadová cvičení, která
trvala až do konce vyučovacího dne, kdy mívali dvě hodiny pro
sebe, aby si mohli vyčistit a dát do pořádku výstroj a
vypracovat úkoly na příští školní den.
Tedy pochopitelně za předpokladu, že někdo během dne
neporušil kázeň nebo nějak nerozhněval někoho z instruktorů
či vychovatelů. V tom případě byli všichni vyzváni, aby si
naplnili torny kamením a vyrazili na osmimílový běh po
stanovené trase. Ta vedla okolní krajinou a zaručeně se nikdy
ani nepřiblížila k nějaké rovné cestě nebo stezce. Obnášelo to
běh členitým terénem, do kopců a přes potoky, hustými
houštinami, kde po člověku ustavičně chňapaly dlouhé
šlahouny i vysoký podrost a snažily se ho strhnout k zemi.
Horác měl takový běh právě za sebou. Jeden z jeho
spolužáků byl při hodině taktiky I přistižen, jak posílá
kamarádovi lístek. Ten bohužel neobsahoval písmena, ale
nepříliš lichotivou karikaturu nosatého instruktora, který
hodinu vedl. K dovršení vší smůly byl spolužák jako kreslíř
docela zdatný a dotyčný se na jeho kresbě okamžitě poznal.
Výsledkem bylo, že Horác a jeho třída dostali povel naplnit
ty zatracené torny kamením a vyběhnout.
Když běželi nahoru do prvního kopce, začal zjišťovat, že se
ostatním klukům pomalu vzdaluje. Přísný režim bojové školy
přinášel u Horáce výsledky hned po několika dnech. Byl v
lepší kondici než kdy předtím. Fakt, že byl od přírody zdatný
sportovec, tomu jen napomáhal. Postupně získal velký náskok
před ostatními. Dusal dál, hlavu držel vzhůru a vzduch nabíral
pouze nosem. Zatím neměl moc příležitosti seznámit se s
novými spolužáky. Jistěže některé z nich vídal řadu let na
hradě nebo ve vesnici, ale pobyt v opatrovně ho od běžného
každodenního života hradu a vesnice spíš izoloval. Děti z
opatrovny si nevyhnutelně připadaly jiné než ostatní. A kluci a
holky, jejichž rodiče byli dosud naživu, tenhle pocit sdíleli.
Ceremoniál vybírání platil jen pro svěřence opatrovny.
Horác byl jedním z dvaceti nových letošních rekrutů, těch
zbývajících devatenáct se do školy dostalo vcelku běžným
postupem - rodičovský vliv, protekce nebo doporučení od
učitelů. Proto Horáce považovali za jakousi bílou vránu
ostatní chlapci zatím neprojevili ani náznak chuti skamarádit se
s ním. A přece, pomyslel si se smutným uspokojením, je
všechny v běhu porazil. Nikdo z ostatních se ještě nevrátil.
Slušně jim to natřel.
Dveře na konci světnice zapraštěly v pantech a na holých
prknech podlahy zaduněly těžké vysoké boty. Horác se zvedl
na lokti a v duchu zaúpěl.
Mezi úhlednými řadami dokonale ustlaných postelí k němu
rázovali Bryn, Alda a Jerome. Byli to kadeti z druhého ročníku
a podle všeho se rozhodli, že budou Horácovi ztrpčovat život.
Chvatně přehodil nohy přes okraj postele a vstal, jenže ne dost
rychle.
"Jak to, že se povaluješ v posteli?" zaječel na něj Alda.
"Kdo ti řekl, že je večerka?"
Bryn a Jerome se šklebili. Aldovy hlášky se jim líbily. Sami
nikdy nebyli tak originální. Nedostatek slovní obratnosti si ale
úspěšně vynahrazovali spoléháním na fyzickou sílu.
"Dvacet kliků," poroučel Bryn. "Dělej!"
Horác se chvíli rozmýšlel. Byl větší než oni. Kdyby došlo na
rvačku, určitě by každého z nich přepral. Jenže byli tři. A
kromě toho za nimi stála autorita tradice. Pokud věděl, kadeti z
druhého ročníku běžně zacházeli s prváky takhle, a dovedl si
představit, jak by se mu jeho spolužáci posmívali, kdyby šel
žalovat. Nikdo nemá rád ufňukance, říkal si pro sebe, když se
ohýbal k zemi. Jenže Bryn si Horácova zaváhání všiml a
možná že i záblesku vzpurnosti v jeho očích.
"Třicet kliků!" zařval. "A makej!"
Svaly zaprotestovaly. Horác se natáhl na zem a začal dělat
kliky. Když se pokoušel zdvihnout, ihned ucítil, že mu kříž
stlačuje k zemi něčí noha.
"No tak, bobánku!" ozval se Jerome. "Dej do toho trochu
života!"
Horác s velkou námahou udělal klik. Jeromovi se dařilo
vyvíjet přesně to správné množství tlaku. O trochu víc, a Horác
by klik nikdy nedokončil. Jenže kadet z druhého ročníku na
Horáce tlačil, i když klesal dolů. Tím bylo cvičení ještě horší.
Když klesal dolů, musel stejnou silou působit směrem nahoru,
jinak by tvrdě narazil obličejem na podlahu. S hekáním
dokončil první klik a začal s dalším.
"Přestaň bulet, bobánku!" ječel na něj Alda a přešel k
Horácově posteli.
"Ty sis tu postel ráno neustlal?" řval. Horác právě bojoval s
tlakem Jeromovy nohy a dokázal odpovědět jen zamručením.
"Cože? Cože?" Alda se ohnul, takže jeho obličej byl
vzdálený jen malý kousek od Horácovy tváře. "Cos to říkal,
bobánku? Mluv pořádně!"
"Ano… pane," dostal ze sebe Horác polohlasně. Alda
strojeně zavrtěl hlavou.
"Myslím, že ne, pane!" prohlásil a opět se narovnal.
"Podívej na tu postel. Je jako prasečí chlívek!"
Prostěradlo se pochopitelně trochu nakrčilo v místě, kam se
Horác svalil. Narovnat ho by zabralo nanejvýš vteřinu nebo
dvě. Bryn s úšklebkem pochopil, kam Alda míří. Přikročil k
posteli, kopnutím ji převrátil na bok a matrace, prostěradlo,
polštář i deka se sesypaly na podlahu. Alda se přidal a odkopl
prostěradlo přes celou světnici.
"Ustel znovu tu postel!" řval. Pak mu blýsklo v očích,
obrátil se k vedlejší posteli, taky ji kopancem převrátil a
rozházel ložní prádlo i matrace podobně jako u Horáce.
"Všechno to znova ustel!" ječel, pobavený vlastním
nápadem. Bryn se k němu přidal a cenil se od ucha k uchu,
když převraceli dvacet postelí a rozmetávali deky, polštáře a
matrace po světnici. Horác pořád zápolil se třiceti kliky a jen
skřípal zuby. Do očí mu stékal štiplavý pot a všechno viděl
rozmazaně.
"Brečíš bobánku, co?" slyšel vyřvávat Jeroma. "Tak táhni
domů a vybul se u svý mámy!"
Jeho bota surově nakopla Horáce do zadku a poslala ho
celého zkrouceného k zemi.
"Bobánek žádnou mámu nemá," zaryl si Alda. "Bobánek je
parchant z nalezince. Jeho máma utekla s nějakým lodníkem."
Jerome se k němu zase sklonil. "Je to pravda, bobánku?"
zasyčel. "Tvoje máma utekla a nechala tě plavat?"
"Moje matka zemřela," ucedil Horác. Naštvaně se začal
zvedat, ale Jerome mu stále šlapal na zátylek a tiskl mu obličej
na tvrdá prkna. Horác ten pokus vzdal.
"Velice smutné," řekl Alda, a druzí dva se zachechtali. "Teď
ukliď ten binec, bobánku, nebo půjdeš běhat dráhu."
Horác zničeně padl na podlahu. Tři starší kluci nafoukaně
odcházeli ze světnice a cestou ještě převraceli kufříky a
vysypávali z nich věci jeho spolubydlících. Zavřel oči, protože
mu do nich znovu natekl palčivý pot.
"Já to tady nenávidím," procedil mezi zuby. Jeho slova
pohltila drsná prkna podlahy.

8. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:39 | John Flanegan
Osm
Někdy na konci odpoledne Haltovi konečně došla zásoba
domácích prací pro Willa. Rozhlédl se po chatě, zhodnotil
nablýskané kuchyňské náčiní, krb bez jediného flíčku,
důkladně zametenou podlahu a dokonale vyprášenou rohož.
Vedle krbu ležela vyrovnaná hromada dříví a další dřevo,
nařezané a naštípané na menší kusy, se vršilo v proutěném
košíku u kuchyňských kamen.
"Hmmm. Není to špatné," prohlásil. "Není to vůbec špatné."
Willa ta zdrženlivá pochvala těšila, ale než stačil mít
zbytečně velkou radost sám ze sebe, Halt dodal: "Umíš vařit,
chlapče?"
"Vařit, pane?" vyjeveně se zeptal Will. Halt obrátil oči
vzhůru, k nějaké neviditelné vyšší bytosti.
"Proč ta mládež vždycky odpovídá na otázku otázkou?"
zeptal se. Když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval: "Ano,
vařit. Upravovat potraviny tak, aby se daly jíst. Chystat jídlo.
Doufám, že víš, co jsou to potraviny - co je jídlo?"
"A-ano," odpověděl Will a dával pozor, aby v tom slově
nebyl ani odstín otázky.
"Takže jak už jsem ti řekl dneska ráno, tohle není žádný
velký hrad. Jestli tady chceme něco jíst, tak si to tady musíme
ukuchtit," oznámil Halt. Zase to množné číslo, pomyslel si
Will. Zatím pokaždé, kdy Halt řekl musíme, znamenalo to v
překladu musíš.
"Já vařit neumím," přiznal se Will. Halt spráskl ruce a pak si
je zamnul.
"Jasně že neumíš. Většina kluků to neumí. Takže ti budu
muset ukázat, jak na to. Pojď."
Zavedl Willa do kuchyně a odhalil mu kuchařská tajemství:
jak oloupat a nakrájet cibuli, vybrat ve špižírně kus masa,
očistit ho a nakrájet na úhledné kostičky, nakrájet zeleninu,
zprudka opéct maso na rozpálené pánvi a nakonec přidat
pořádný šplouchanec červeného vína a cosi, čemu Halt říkal
"moje tajné přísady". Vznikla lákavě voňavá směs
probublávající na kamnech.
Zatímco se vařila večeře, seděli na verandě a za soumraku si
v klidu povídali.
"Hraničáři vznikli asi před sto padesáti lety, za vlády krále
Herberta. Víš o něm něco?" Halt se úkosem podíval na
chlapce, který seděl vedle něj. Otázku vypálil rychle a byl
zvědav na jeho reakci.
Will se rozmýšlel. Jméno si matně pamatoval z výuky
dějepisu, žádné podrobnosti se mu ale nevybavovaly. Přesto se
rozhodl, že se s tím zkusí vypořádat blufováním. Nechtěl hned
první den před svým novým mistrem vypadat jako zabedněnec.
"Ale… ano," řekl. "Král Herbert. Učili jsme se o něm."
"Vážně?" potěšilo hraničáře. "Co bys mi o něm mohl říct?"
Pohodlně se opřel a přehodil si nohu přes nohu.
Will zoufale pátral v paměti, snažil se vykutat alespoň
nějaký drobeček vědomostí o králi Herbertovi. Něco udělal …
ale co?
"Byl to…" Odmlčel se a předstíral, že si urovnává
myšlenky, "… král." Až potud si byl jistý a podíval se na
Halta, jestli by to už nestačilo. Halt se skoro usmíval a rukou
živě gestikuloval, ať jen pokračuje.
"Byl králem… před sto padesáti lety," řekl Will a snažil se,
aby to znělo jistě. Hraničář se na něj smál a zase ho pobízel tím
gestem.
"Hm… ano, vzpomínám si, že to byl on, kdo založil
hraničářský sbor," řekl s nadějí v hlase a Haltovi v
předstíraném překvapení vyjelo obočí vzhůru.
"Vážně? Tohle si pamatuješ, jo?" podivoval se a Will zažil
horkou chvilku, když si uvědomil, že Halt řekl jenom tolik, že
hraničáři vznikli v době vlády krále Herberta, ne že je založil
přímo on.
"Aha, ano, když říkám, že je založil, tak tím vlastně myslím,
že byl králem, když se hraničářský sbor zakládal," upřesňoval.
"Před sto padesáti lety?" podsouval mu Halt.
Will přesvědčeně přikyvoval. "Přesně tak."
"No to je úžasné, obzvlášť když pomyslím, že jsem ti tohle
právě asi před minutou povídal," podotkl hraničář a obočí mu
zase sjelo k očím jako bouřkový mrak. Will pochopil, že by
udělal líp, kdyby byl mlčel. Nakonec hraničář trochu mírnějším
tónem řekl:
"Hochu, když něco nevíš, nesnaž se z toho vybruslit
blufováním. Prostě mi řekni: 'Já nevím', je to jasné?"
"Ano, Halte," zahanbeně sklopil oči Will. Chvíli bylo ticho
a pak se ozval: "Halte?"
"Ano?"
"Král Herbert… já opravdu nevím," přiznával Will.
Hraničář si jakoby odfrkl.
"Dobrá, nikdy by mě to ani nenapadlo," řekl. "Ale určitě si
vzpomeneš, když ti řeknu, že to byl on, kdo zahnal severní
klany zpátky za hranice na Vysočinu."
A pochopitelně, hned jak to zmínil, si Will vzpomněl.
Myslel si ale, že by nebylo moc chytré se s tím chlubit. O králi
Herbertovi se mluvilo jako o "otci moderního Araluenu".
Sjednotil padesát lén do silného společenství a porazil severní
klany. Willovi se nabízela možnost, jak si v Haltových očích
zase získat trochu uznání. Kdyby zmínil název "otec
moderního Araluenu", třeba by hraničář…
"Někdy se mu říká otec moderního Araluenu," oznamoval
právě Halt a Willovi došlo, že už to nestihne. "Sjednotil
padesát lén, což je naše uspořádání až do dneška."
"Už se mi to trochu vybavuje," řekl Will. Doufal, že díky
slůvku "trochu" to nebude vypadat, že teď dělá chytrého. Halt
po něm mrkl a nadzdvihl obočí. Pak pokračoval.
"V té době si král Herbert myslel, že pro udržení
bezpečnosti potřebuje království schopnou výzvědnou
jednotku."
"Co taková jednotka dělá?" nerozuměl Will.
"Výzvědná jednotka zjišťuje, co chystají nepřátelé, nebo
možní nepřátelé. Co mají v úmyslu. O čem uvažují. Když znáš
tyhle věci dopředu, dá se obvykle vymyslet plán, jak je
zastavit. A proto založil sbor hraničářů - aby dodávali
království důležité zprávy. Aby pracovali jako oči i uši
království."
"A jak to děláte?" zeptal se Will a začalo ho to moc zajímat.
Halt zaregistroval změnu v jeho hlase a oči se mu spokojeně
zaleskly.
"Máme oči i uši dokořán. Sledujeme království i okolní
svět. Posloucháme. Díváme se. Podáváme hlášení."
Will kýval hlavou a uvažoval. Pak se zeptal: "Tak proto se
umíte udělat neviditelní?"
Hraničář opět pocítil uspokojení. Dal si ale pozor, aby si
toho chlapec nevšiml.
"My se neumíme udělat neviditelní," vysvětloval. "To si lidi
jen myslí. Dáváme si pozor, aby si nás nevšimli, to je všecko.
Chce to léta učení a praxe, abys to uměl pořádně - ty ale
některé potřebné vlastnosti už máš."
Will se na něj překvapeně podíval. "Vážně?"
"Když ses včera večer pustil přes nádvoří, využíval jsi stíny
a pohyby způsobené větrem, aby ses ukryl, je to tak?"
Will přikývl. "Ano." Ještě nikdy se nesetkal s někým, kdo
by opravdu rozuměl jeho umění pohybovat se nepozorovaně.
Halt pokračoval.
"My používáme stejné postupy: snažíme se splynout s
okolím. Využívat ho k maskování. Stát se jeho součástí."
"Aha, už vím," pochopil Will.
"Vtip je v tom, postarat se, aby o tom nevěděl nikdo jiný,"
řekl Halt. Na chvíli si Will myslel, že hraničář zavtipkoval.
Jenže když se na něj podíval, tvářil se Halt vážně jako obvykle.
"Kolik je hraničářů?" zeptal se Will. Halt i baron se
několikrát zmínili o hraničářském sboru, ale Will se zatím
setkal pouze s jediným - Haltem.
"Král Herbert vytvořil padesátičlenný sbor. Jednoho pro
každé léno. Já mám základnu tady. Ostatní mají své základny
při zbývajících devětačtyřiceti hradech po celém království.
Kromě poskytování zpráv o možných nepřátelích jsou
hraničáři také ochránci zákona," vysvětloval Halt. "Střežíme
léno, které nám bylo přiděleno, a dohlížíme, aby byly
dodržovány zákony."
"Já myslel, že tohle dělá baron Arald?" přerušil ho Will.
"Baron je něco jako soudce," zavrtěl hlavou Halt. "Lidé mu
předkládají svoje stížnosti a on je řeší. Hraničáři dbají o to, aby
byl dodržován zákon. Přinášíme ho lidem. Když dojde ke
zločinu, pátráme po důkazech. K tomu se moc dobře hodíme,
protože lidé si naši přítomnost často ani neuvědomují. Pátráme
po viníkovi."
"Co se děje potom?" zeptal se Will. Halt malinko pokrčil
rameny.
"Někdy podáme hlášení lennímu baronovi a ten nechá
dotyčnou osobu zadržet a obvinit. Někdy, když je to něco
naléhavého, prostě… si s tím poradíme sami."
"A co uděláme?" vyhrkl Will dřív, než stačil sám sebe
zastavit. Halt se na něj dlouze a zpytavě zadíval.
"Nic moc, když jsme zatím jen pár hodin učněm,"
odpověděl. "Ten, kdo je hraničářem už dvacet let nebo víc,
nejspíš bude vědět, co udělat, a bez ptaní."
"Aha," ozval se Will, patřičně usazen. Halt pokračoval.
"Pak, v době války, tvoříme zvláštní oddíl - doprovázíme
vojsko, provádíme pro něj průzkum, pronikáme za nepřátelské
linie, škodíme nepříteli a tak podobně." Podíval se na chlapce.
"Je to trochu napínavější než práce na poli nebo u dobytka."
Will kýval. Možná že život hraničářského učně bude mít přece
jen něco do sebe.
"A kdo jsou nepřátelé?" zeptal se. Co pamatoval, hrad
Redmont vlastně žil v míru.
"Nepřátelé jsou uvnitř i venku," vykládal Halt. "Lidi jako
nájezdníci ze Skandijského moře - nebo Morgarath a jeho
wargalové."
Willovi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl si na strašidelné
zkazky o Morgarathovi, pánovi Deštných a temných hor. Když
Halt viděl jeho reakci, zachmuřeně pokyvoval hlavou.
"Ano," potvrzoval, "Morgaratha a jeho wargalů je rozhodně
třeba se obávat. Proto je také hraničáři sledují. Chceme vědět,
jestli se nesrocují, jestli se nechystají k válce."
"Ale," namítl Will, nejspíš proto, aby ujistil sám sebe, "když
naposledy zaútočili, baronovo vojsko z nich nadělalo sekanou."
"To je pravda," souhlasil Halt. "Ale jenom proto, že se o
útoku vědělo…" Odmlčel se a významně pohlédl na Willa.
"Od nějakého hraničáře?" zeptal se chlapec.
"Přesně tak. Byl to hraničář, kdo přinesl zprávu, že
Morgarathovi wargalové vyrazili… pak převedl rytíře na
koních přes tajný brod, takže mohli nepřítele napadnout z
boku."
"Bylo to veliké vítězství," řekl Will.
"To určitě bylo. A jen díky bdělosti a pohotovosti jednoho
hraničáře a znalosti stopování a tajných stezek."
"V té bitvě padl můj otec," tiše pronesl Will, a Halt se na něj
zvědavě podíval.
"Je to pravda?"
"Byl to hrdina. Skvělý rytíř," pokračoval Will. Hraničář
mlčel, skoro jako by se rozmýšlel, jestli má něco říct, nebo ne.
Pak prostě řekl: "To jsem nevěděl."
Will pocítil zklamání. Na chvíli měl dojem, že Halt jeho
otce znal a že by mu mohl něco povědět o jeho hrdinské smrti.
Pokrčil rameny a povzdechl si.
"Proto jsem tolik chtěl jít do bojové školy," řekl nakonec.
"Abych byl jako on."
"Ty máš jiné schopnosti," připomněl mu Halt a Will si
vybavil, že totéž mu řekl baron včera v noci.
"Halte…," začal. Hraničář ho kývnutím vybídl, ať
pokračuje. "Já se trochu divil… baron říkal, prý jste si mě
vybral?"
Halt zase mlčky kývl.
"A oba dva říkáte, že mám jiné schopnosti - kvůli kterým se
hodím na hraničářského učně…"
"To je pravda," potvrdil Halt.
"No… a jaké to jsou?"
Hraničář se opřel o opěradlo židle a založil si ruce za hlavu.
"Jsi hbitý. To je pro hraničáře dobré," začal. "A už jsme
mluvili o tom, že se umíš tiše pohybovat. To je moc důležité.
Máš rychlé nohy. A jsi všetečný…"
"Všetečný? Jak to myslíte?" zeptal se Will. Halt se na něj
přísně podíval.
"Pořád se vyptáváš. Pořád chceš na všechno znát odpověď,"
vysvětloval. "Proto jsem chtěl, aby tě baron vyzkoušel s tím
papírem."
"Ale kdy jste si mě prvně všiml? Kdy vás vlastně napadlo
vybrat si mě?" dotíral Will.
"No," pokračoval Halt, "řekl bych, že to bylo tehdy, když
jsem tě pozoroval, jak jsi z kuchyně mistra Chubba šlohnul ty
koláče."
Willovi úžasem spadla čelist.
"Vy jste mě pozoroval? Ale to bylo strašně dávno!"
Najednou ho něco napadlo. "A kde jste byl?"
"V kuchyni," sdělil mu Halt. "Na to, aby sis mě tam všiml,
jsi měl moc práce."
Will nevěřícně kroutil hlavou. Bezpečně věděl, že v kuchyni
nikdo nebyl. Pak si zase vzpomněl, jak dovede být Halt,
zahalený do své pláštěnky, dočista neviditelný. Hraničář musel
rozhodně umět mnohem víc než jen vařit a uklízet.
"Líbilo se mi, jak jsi šikovný," uznal Halt. "Ale bylo tu
něco, co se mi líbilo ještě víc."
"A co to bylo?" zeptal se Will.
"Potom, když to mistr Chubb na tebe řekl, viděl jsem, že se
rozmýšlíš. Napřed jsi chtěl zapřít, žes ty koláče ukradl. Pak jsi
to ale přiznal. Pamatuješ? Plácnul tě po hlavě tou svojí
dřevěnou vařečkou."
Will se uculil a sáhl si na hlavu. Ještě si vybavoval, jak to
udělalo PRÁSK!, když mu vařečka přistála na hlavě.
"Uvažoval jsem, co by se stalo, kdybych zalhal," přiznal.
Halt pomalu zavrtěl hlavou.
"To nikdy nedělej, Wille. Kdybys byl zalhal, nikdy by ses
nestal mým učněm." Hraničář vstal a protáhl se.
"Teď se najíme," prohlásil.

7. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:38 | John Flanegan
Sedm
Byl to divný pocit, opouštět hrad po všech těch letech. Will,
s ranečkem svého majetku přes rameno, se dole pod
kopcem otočil a zadíval se zpět na mohutné hradby.
Hrad Redmont vévodil krajině. Bylo to mohutné trojboké
opevnění na vrcholu malé hory, obrácené k západu. V každém
ze tří rohů byla věž. Uprostřed, pod ochranou tří vnitřních zdí,
se nacházelo hradní nádvoří a čtvrtá, ústřední věž. Převyšovala
ostatní, byl v ní baronův úřad i jeho osobní komnaty, a bydleli
tam i jeho nejvyšší úředníci. Skála, na které hrad stál,
obsahovala železnou rudu a byla téměř nezničitelná. V době,
kdy slunce brzy ráno nebo pozdě odpoledne stálo nízko, jako
by žhnula rudým vnitřním světlem. Tato vlastnost také dala
hradu jeho jméno - Redmont neboli Červená hora.
Na úpatí hory a na druhé straně řeky Tarbus ležela vesnice
Wensley, půvabné seskupení náhodně postavených domků s
hostincem a dílnami řemeslníků, kteří byli pro každodenní
život na venkově potřeba. Obživu tu našli bednář, kolář, kovář
a sedlář. Okolí vesnice bylo do určité vzdálenosti vyklučené -
vesničané tím získali půdu k obdělávání a zároveň to
případnému nepříteli znemožňovalo nepozorovaně se přiblížit.
V době ohrožení mohli vesničané přehnat stáda po dřevěném
mostě postaveném přes řeku Tarbus, potom rozebrat střední
část mostu a najít útočiště za mohutnými hradbami z železitého
kamene, pod ochranou baronových vojáků a rytířů vycvičených
v redmontské bojové škole.
Haltova chata byla usazená pod ochranou stromů na kraji
lesa, stranou od vesnice i od hradu. Když se Will vydal na
cestu k ní, slunce právě vystupovalo nad stromy. Z komína
chaty stoupal tenký proužek dýmu, takže Will usoudil, že Halt
už je vzhůru a čeká na něj. Vystoupil nahoru na verandu
táhnoucí se po celé této straně domu, na chvíli zaváhal, pak se
zhluboka nadechl a odhodlaně zaklepal na dveře.
"Pojď dál," ozvalo se zevnitř. Will otevřel dveře a vešel do
chaty.
Nebyla velká, ale uvnitř to vypadalo hezky a útulně. Will
stanul v hlavní místnosti, kde se bydlelo i jedlo. Na jednom
konci byla kuchyňka, oddělená od hlavního prostoru borovou
lavicí. Kolem ohně viděl rozestavěné pohodlné židle, byl tu
pěkně vydrhnutý dřevěný stůl a hrnce a pánve se čistotou jen
blýskaly. Na krbové římse dokonce stála váza se sasankami a
velkým oknem vesele proudilo dovnitř ranní slunce. Kromě
hlavní místnosti byly v chatě ještě dvě další.
Na jedné ze židlí seděl Halt a nohy v botách měl vyložené
na stole.
"Alespoň že jdeš včas," zabručel. "Už jsi snídal?"
"Ano, pane," řekl Will a užasle na hraničáře zíral. Bylo to
vůbec poprvé, kdy Halta viděl bez pláštěnky a kapuce.
Hraničář měl na sobě prosté vlněné oblečení šedohnědé barvy a
na první pohled měkké kožené boty. Byl starší, než si Will
představoval. Vlasy i vousy měl tmavé, ale prokvetlé ocelovou
šedí. Obojí měl zastřižené dost nakrátko a Willa napadlo, že to
vypadá, jako kdyby si vlasy i vousy Halt sám pižlal loveckým
nožem.
Hraničář vstal. Byl překvapivě malé postavy. To byla další
věc, které si Will nikdy nevšiml. Šedá pláštěnka Halta dobře
maskovala. Byl štíhlý a vůbec ne velký. Do průměrné výšky
mu vlastně dost scházelo. Působil ale dojmem síly a
nezdolnosti, takže nedostatek výšky a svalů nijak nesnižoval
úctu, kterou budil.
"Zírání skončeno?" zeptal se náhle hraničář.
Will sebou polekaně trhl. "Ano, pane. Promiňte, pane!"
omlouval se.
Halt zabručel. Ukázal do jedné z malých místností, kterých
si Will všiml hned ze začátku.
"Tohle bude tvůj pokoj. Můžeš si tam dát svoje věci."
Přešel ke kamnům v kuchyňském koutě a Will nesměle
vstoupil do pokoje, na který mu ukázal. Byl malý, ale jako
všechno ostatní v chatě byl čistý a vypadal útulně. U jedné
stěny stála malá postel. Byla tu skříň na šaty, hrubý stůl a na
něm umyvadlo a džbán. Willovi neušlo, že i tady je vázička se
sasankami, která místnost rozveselovala. Složil raneček s
oblečením a svými věcmi na postel a šel zpátky do hlavní
místnosti.
Halt ještě pořád něco kutil u kamen zády k Willovi. Will
zdvořile zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Halt dál
naléval kávu do konvice na plotně.
Will znovu zakašlal.
"Nastydl ses, hochu?" zeptal se hraničář a ani se neotočil.
"Ehm… ne, pane."
"Tak proč kašleš?" divil se Halt a obrátil se, aby na něj
viděl.
Will znejistěl. "Já, pane," začal rozpačitě, "já se vás jen
chtěl zeptat… co vlastně hraničář dělá?"
"Nedává zbytečné otázky, chlapče!" řekl Halt. "Má pořád
oči i uši otevřené, dívá se a poslouchá a nakonec, pokud nemá
v hlavě jen samé piliny, se dozví spoustu věcí!"
"Aha," řekl Will, "chápu." Nechápal, a i když mu došlo, že
teď asi není vhodná doba na další vyptávání, nemohl si pomoct
a trochu vzpurně zopakoval: "Já jen chtěl vědět, co hraničáři
dělají, to je všechno."
Halt zachytil podtón Willova hlasu, otočil se k němu a
zvláštně mu blýsklo v očích.
"Tak dobrá, myslím, že bych ti to radši měl říct," začal. "To,
co hraničáři dělají, nebo přesněji to, co dělají učni hraničářů,
jsou domácí práce."
Will měl nepříjemný pocit, že udělal taktickou chybu.
"Domácí práce?" zopakoval. Halt přikývl, očividně spokojený
sám se sebou.
"Přesně tak. Jen se kolem sebe podívej." Odmlčel se a rukou
ukazoval Willovi na vnitřek chaty. Pak pokračoval: "Vidíš tu
nějaké služebnictvo?"
"Ne, pane," pomalu odpověděl Will.
"Ne, pane, jistě!" opakoval Halt. "Protože tohle není žádný
vznešený hrad se spoustou služebnictva. Tohle je obyčejná
chata. A musí se chodit pro vodu a štípat dříví a zametat
podlahu a vyklepávat rohože. A kdo si myslíš, hochu, že by to
asi měl dělat?"
Will se snažil vymyslet nějakou jinou odpověď, než byla ta,
která se teď zdála nevyhnutelná. Nic ho nenapadlo, takže
nakonec přiznal porážku a hlesl: "Měl bych to být já, pane?"
"To si myslím, že bys měl," prohlásil hraničář a pak ze sebe
rázně vysypal celý seznam pokynů. "Vědro je tamhle. Sud
venku. Voda v řece. Sekera v kůlně, dříví za chatou. Koště je u
dveří a já věřím, že víš, kde asi může být podlaha."
"Ano, pane," odpověděl Will a začal si vyhrnovat rukávy.
Sudu na vodu si všiml, když přicházel, nejspíš se do něj vešla
zásoba vody pro srub na celý den. Odhadoval, že bude třeba
tak dvacet nebo třicet plných věder. S povzdechem si
uvědomil, že ho dopoledne čeká spousta práce.
Když vycházel ven s prázdným vědrem v jedné ruce, slyšel,
jak si hraničář nalévá hrnek kávy, zase si sedá a přitom si
pochvaluje:
"Už jsem málem zapomněl, jaká je to radost, mít učně."
                                             
                                                * * *
Will nemohl uvěřit, že taková malá a na pohled čistá chata
může potřebovat tolik uklízení a všelijaké práce. Když naplnil
sud čerstvou vodou z řeky (jedenatřicet věder), naštípal z
hromady dříví vzadu za chatou polínka a vyrovnal je na
úhlednou hromadu. Zametl podlahu a poté, co Halt rozhodl, že
rohož na podlaze obytné místnosti potřebuje vyklepat, rohož
sroloval, vynesl ven, přehodil přes provaz natažený mezi
dvěma stromy a zuřivě do ní mlátil, až z ní lítala mračna
prachu. Čas od času se Halt vyklonil z okna, aby ho povzbudil,
což zpravidla obnášelo strohé poznámky typu "Vynechal jsi
kousek na levé straně" nebo "Jen se do toho opři, hochu."
Když byla rohož zase zpátky na podlaze, Halt usoudil, že
některé z kuchyňských hrnců se neblýskají dost oslnivě.
"Budeme je muset malinko vypucovat," prohlásil víceméně
sám k sobě. Teď už Will věděl, že to v překladu znamená
"Budeš je muset pořádně vypucovat." Takže beze slova vzal
hrnce na kraj řeky, z poloviny je naplnil vodou a jemným
pískem a drhl je a leštil, dokud kov nesvítil.
Halt se mezitím přesunul do plátěného křesla na verandě,
seděl v něm a pročítal hromadu lejster, která vypadala jako
úřední spisy. Když Will procházel kolem, všiml si, že na
některých spisech jsou znaky a erby, ale drtivá většina měla v
záhlaví jednoduchý obrázek dubového listu.
Když se Will vracel od řeky, zvedl hrnce do výšky, aby Halt
mohl provést kontrolu. Hraničář se ušklíbl na svůj pokřivený
odraz v zářivém měděném povrchu.
"Hmmm. Není to špatné. Vidím se tam," řekl a pak dodal
bez sebemenšího úsměvu: "Což možná není zas až tak skvělé."
Will neřekl nic. Být to kdokoli jiný, myslel by si nejspíš, že
to má být legrace, ale u Halta se to prostě říct nedalo. Halt
několik vteřin Willa zkoumal, pak malinko pokrčil rameny a
ukázal, ať hrnce zase vrátí do kuchyně. Will už byl napůl za
dveřmi, když za sebou zaslechl, jak Halt říká: "Hmmm. To je
zvláštní."
Will se domníval, že hraničář asi mluví na něj, a tak se mezi
dveřmi zastavil.
"Promiňte?" zeptal se nejistě. Protože skoro pokaždé, když
Halt objevil nějakou další protivnou domácí práci, začínal
příkaz pro Willa prohlášením jako: "To je zvláštní. Ta rohož v
pokoji je úplně zaprášená." Nebo: "Vážně si myslím, že kamna
by nutně potřebovala doplnit zásobu dříví."
Byla to hra, která šla Willovi během dne dost na nervy, ale
Halt se podle všeho náramně bavil. Tentokrát se ale zdálo, že
opravdu jen zauvažoval nahlas, když pročítal jedno nové
hlášení - jedno z těch se znakem dubového listu, jak si Will
všiml. Teď hraničář zvedl hlavu, trochu překvapený, že na něj
Will mluví.
"Co je?" ptal se.
Will pokrčil rameny. "Promiňte. Když jste řekl: 'To je
zvláštní', myslel jsem, že mluvíte na mě."
Halt několikrát zavrtěl hlavou, stále soustředěný na zprávu v
ruce. "Ne, ne," řekl mírně roztržitě. "Já jen četl tohle…"
Hraničář zmlkl a zamyšleně se mračil. Willova zvědavost už
byla probuzená a netrpělivě vyčkával.
"Co je to?" osmělil se nakonec. Když k němu hraničář
obrátil ty tmavé oči, ihned zalitoval, že to udělal. Halt ho
okamžik pozoroval.
"Jsi zvědavý, viď?" řekl posléze, a když Will neochotně
přikývl, pokračoval nečekaně vlídnějším tónem. "No, já
myslím, že u hraničářského učně je to dobrá vlastnost. Ostatně,
proto jsme tě zkoušeli s tím papírem v baronově kanceláři."
"Vy jste mě zkoušeli?" Will postavil těžký měděný kotlík ke
dveřím. "Vy jste čekali, že se pokusím zjistit, co je tam
napsáno?"
Halt kývl. "Zklamalo by mě, kdybys to nezkusil. A taky
jsem chtěl vědět, jak na to půjdeš." Pak zvedl ruku, aby
zabránil smršti otázek, které se už už sypaly Willovi z pusy.
"To probereme později," řekl a významně se podíval na kotlík
a další hrnce. Will je zvedl a zamířil do chaty. Jenže zvědavost
ho pořád pálila, a tak se znovu otočil k hraničářovi.
"O čem se tam píše?" zeptal se a kývl směrem ke zprávě.
Zase bylo chvíli ticho a Halt si ho prohlížel. Možná ho
odhadoval. Potom řekl: "Lord Northolt je mrtvý. Prý ho zabil
medvěd, minulý týden na lovu."
"Lord Northolt?" zopakoval Will. To jméno mu bylo trochu
povědomé, nemohl si ale vzpomenout proč.
"Bývalý nejvyšší velitel královské armády," sdělil mu Halt a
Will kývl, jako by mu teď už bylo všechno jasné. A protože
Halt podle všeho na jeho otázky odpovídal, odvážil se
pokračovat.
"Co je na tom divného? Medvědi přece čas od času někoho
zabijou."
Halt přikývl. "To se stává. Jenže já bych řekl, že Cordomské
léno je pro medvědy trochu moc daleko na západě. A taky si
myslím, že zkušený lovec jako Northolt by se nepustil za
medvědem sám." Pokrčil rameny, jako kdyby tu myšlenku
odháněl. "Ale pravda je, že v životě je spousta překvapení a
lidé dělají chyby." Opět ukázal ke kuchyni a dal tak najevo, že
rozhovor skončil. "Až tohle doděláš, třeba by se ti chtělo
vyčistit krb," zavelel.
Will se odsunul, aby provedl, co mu bylo nařízeno. Ale o
pár minut později, když procházel kolem okna k velkému krbu,
který zabíral skoro celou jednu zeď obývací místnosti, zahlédl
hraničáře, jak si zprávou zamyšleně poťukává o bradu a
duchem je zřejmě někde hodně daleko.

6. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:36 | John Flanegan
Šest
Will vyjeveně zíral na slova na papíře a byl dočista
zmatený.
První reakcí byla úleva. Neodsoudí ho k celoživotní práci na
farmě. A zřejmě ho nepotrestají za průšvih v baronově
pracovně. Jenže počáteční pocit úlevy vzápětí nahradila
trýznivá pochybnost. Kromě mýtů a pověr nevěděl o
hraničářích nic. Nevěděl nic o Haltovi - až na to, že pokaždé,
když byla tahle ponurá postava v šedivé pláštěnce nablízku,
znervózněl.
A teď se podle všeho jedná o tom, že s ním bude trávit
veškerý svůj čas. A Will nevěděl, jestli se mu taková představa
vlastně vůbec zamlouvá.
Zadíval se na oba muže. Viděl barona, jak se nedočkavě
usmívá. Zjevně si myslel, že Will by měl jeho rozhodnutí uvítat
jako skvělou zprávu. Haltovi do obličeje tak dobře neviděl.
Hluboká kapuce pláštěnky mu ukrývala tvář ve stínu. Baronův
úsměv lehce povadl. Willova reakce na tu novinu, nebo spíš
nepřítomnost jakékoli viditelné Willovy reakce, ho zřejmě
uváděla do rozpaků.
"Tak co říkáš, Wille?" zeptal se povzbudivě. Will se
zhluboka nadechl.
"Děkuji vám pane… můj pane," řekl nejistě. Co když
baronovo vtipkování o dopisu, který naznačuje jeho potrestání,
bylo vážnější, než si myslí? Možná že stát se Haltovým učněm
je ten nejhorší trest, jaký mohl dostat. Baron ale rozhodně
nevypadal, že by si něco takového myslel. Ten nápad ho
očividně velmi těšil a Will věděl, že baron není zlý člověk.
Baron si ulehčeně oddechl a uvelebil se v křesle. Podíval se na
hraničáře a pokynul směrem ke dveřím.
"Mohl bys nás na chvíli nechat o samotě, Halte? Rád bych si
s Willem promluvil mezi čtyřma očima," požádal. Hraničář se
prkenně uklonil.
"Zajisté, můj pane," ozval se z hloubi kápě jeho hlas. Tiše
proplul kolem Willa a vyšel na chodbu. Dveře se za ním téměř
nehlučně zavřely a Willa přitom zamrazilo. Ten člověk byl
opravdu divný!
"Posaď se, Wille," ukázal baron na jedno z nízkých křesel,
které stálo naproti němu. Will nervózně usedl na krajíček
sedadla, jako kdyby se každou chvíli měl dát na útěk. Baron si
to správně vyložil a povzdechl.
"Moje rozhodnutí tě, zdá se, moc nepotěšilo," poznamenal a
znělo to zklamaně. Ta reakce Willa zmátla. Nenapadlo ho, že
člověk tak mocný jako baron by se vůbec nějak staral o to, co
si bezvýznamný sirotek myslí o jeho rozhodnutí. Nevěděl, jak
odpovědět, a tak tiše seděl a vyčkával, až bude baron
pokračovat.
"Chtěl bys raději pracovat na poli?" zeptal se po chvíli
baron. Nechtělo se mu věřit, že by snad nějaký kluk, živý a čilý
jako tenhle, dal přednost nudnému a jednotvárnému životu, ale
co když se plete? Will se okamžitě projevil.
"Ne, pane!" vyhrkl. Baron v tázavém gestu rozhodil ruce.
"No tak, chtěl bys raději, abych tě nějak potrestal za to, cos
provedl?"
Will se chystal promluvit, ale pak si uvědomil, že jeho
odpověď by mohla znít urážlivě, a tak zase zmlkl. Baron ho
gestem vybídl, ať pokračuje.
"Je to prostě tak, že… já nevím, jestli byste neměl, pane,"
řekl. Pak si všiml, jak se baron po těch slovech zachmuřil, a
rychle pokračoval: "Já… já o hraničářích moc nevím, pane. A
povídá se, že…"
Další slova raději spolkl. Bylo zjevné, že baron si Halta
váží, a Willovi se nezdálo chytré zdůrazňovat, že obyčejní lidé
se hraničářů bojí a mají je za čaroděje. Viděl, že baron
přikyvuje a předchozí nechápavý výraz vystřídalo pochopení.
"Samozřejmě. Povídá se, že jsou to černí mágové, že?" řekl
a Will kýval, aniž by vůbec vnímal, že to dělá. "Řekni mi,
Wille, myslíš si, že Halt je člověk, kterého je třeba se bát?"
"Ne, pane!" vyhrkl Will a pak, když se baron na něj dál
upřeně díval, neochotně připustil: "Tedy… možná trochu ano."
Baron se opřel v křesle a složil ruce špičkami prstů k sobě.
Když nyní poznal příčinu chlapcova váhání, zlobil se v duchu
sám na sebe, že s něčím takovým nepočítal. Konec konců znal
hraničářský sbor líp, než se dalo čekat od chlapce, kterému
bylo sotva patnáct a který byl ovlivněný obvyklým pověrčivým
tlacháním hradního služebnictva.
"Hraničáři jsou tajemná skupina lidí," řekl. "Ale není na
nich nic, čeho by bylo třeba se bát - pokud zrovna nejsi
nepřítel království."
Viděl, že chlapec hltá každé jeho slovo, a tak v žertu dodal:
"Ty nejsi nepřítel království, Wille, že ne?"
"Ne, pane!" vyhrkl polekaně Will a baron si zase jednou
povzdechl. Neměl rád, když lidé nechápali, že vtipkuje. Jenže
byl nejvyšší vládce hradu a jeho slova skoro všichni bohužel
brali jen velmi vážně.
"Dobrá, dobrá," řekl chlácholivě. "Já vím, že nejsi. Ale věř
mi, myslel jsem, že tě takové učení potěší - podnikavý
mládenec jako ty by si měl na život hraničáře zvyknout raz
dva. Je to pro tebe velká příležitost, Wille." Udělal pauzu a
bedlivě chlapce sledoval. Bylo zřejmé, že ještě pořád nemá
docela jasno. "Víš, za učně k hraničářům se vybere moc málo
chlapců. Taková příležitost se naskytne jen velmi zřídka."
Will přikývl. Ale ještě nebyl tak úplně přesvědčený.
Domníval se, že svému snu dluží ještě jeden poslední pokus o
bojovou školu. A když se to tak vezme, baron má dnes večer
opravdu nezvykle dobrou náladu, i přesto, že se mu Will
vloupal do pracovny.
"Chtěl bych se stát bojovníkem, pane," pípl nesměle, jenže
baron okamžitě zavrtěl hlavou.
"Bojím se, že tvoje nadání je v něčem jiném. Halt to poznal
hned, když tě poprvé uviděl. Proto o tebe požádal."
"Aha," hlesl Will. Nic jiného se snad ani říct nedalo. Měl
pocit, že všechno, co mu baron pověděl, by ho mělo uklidnit, a
do jisté míry už byl opravdu klidnější. Pořád ale zůstávalo tolik
nejistoty.
"Já jen že Halt vypadá pořád tak strašidelně," namítl.
"Rozhodně nemá můj jiskřivý smysl pro humor," souhlasil
baron a pak, když se na něj Will nechápavě podíval, si něco
zamumlal pod vousy.
Will netušil, co pokazil, a tak usoudil, že nejlepší bude
změnit téma. "Ale… co vlastně takový hraničář dělá, můj
pane?" zeptal se. Baron zase jednou zavrtěl hlavou.
"To ti musí říct Halt sám. Oni jsou taková zvláštní jednotka
a nelíbí se jim, když o nich moc mluví někdo jiný. Teď by ses
asi měl vrátit k vám do ložnice a zkusit se trochu vyspat. V šest
hodin ráno se máš hlásit u Halta v chatě."
"Ano, můj pane," řekl Will a zvedl se z nepohodlného
posezu na krajíčku křesla. Nebyl si jistý, jestli se mu život
hraničářova učně bude zamlouvat, ale zdálo se, že stejně nemá
na vybranou. Uklonil se baronovi, který mu pokynul hlavou na
rozloučenou, a otočil se ke dveřím. Zastavil ho baronův hlas.
"Wille? Tentokrát jdi po schodech."
"Ano, můj pane," odpověděl vážně a trochu zmateně
sledoval, jak baron obrátil oči ke stropu a mumlal si něco pro
sebe. Tentokrát dokázal Will pár slov pochytit. Bylo to
pravděpodobně něco o "legraci".
Vyšel dveřmi ven. Stráž byla pořád ve službě na
odpočívadle u schodů, ale Halt byl pryč.
Nebo to přinejmenším tak vypadalo. U hraničáře jste si
nikdy nemohli být jistí.

5. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:35 | John Flanegan
Pět
Bylo hodně po půlnoci. Blikající pochodně kolem hradního
nádvoří, už jednou vyměněné, začínaly znovu skomírat.
Will je několik hodin trpělivě sledoval a čekal na tuhle chvíli -
až bude světlo bídné a stráže poslední hodinu před střídáním
ospalé.
Tohle byl jeden z nejhorších dní, jaké zažil. Zatímco
kamarádi slavili, užívali si hostinu a pak se bezstarostně
proháněli po hradě a po vesnici, Will se ztratil do tichého lesa,
vzdáleného asi míli od hradu. Tam, v tlumeně zeleném chládku
pod stromy, strávil odpoledne v hořkých úvahách, připomínal
si hlubokou bolest zklamání a uvažoval, co asi stojí na papíře,
který hraničář předal baronovi.
Když se den chýlil ke konci a stíny padající na pole mezi
lesy se začaly dloužit, dospěl k rozhodnutí.
Musel zjistit, co je napsané na tom papíře. A musel to zjistit
dnes v noci.
Když padla tma, vydal se zpátky do hradu. Vyhýbal se jak
vesničanům, tak i lidem z hradu, a znovu se ukryl ve větvích
smokvoně. Cestou nepozorovaně vklouzl do kuchyně a nabral
si chleba, sýr a jablka. Jak večer pokračoval a hrad se začínal
připravovat na noc, zasmušile jídlo přežvykoval a ani
nevnímal, jakou má chuť.
Sledoval přesuny stráží a pochopil, v jakém intervalu chodí
na pravidelnou obchůzku. Kromě jednotky strážných tu byl
ještě seržant ve službě u dveří do věže, které vedly ke
komnatám barona Aralda. Byl ale tlustý a uzívaný a pro Willa
nepředstavoval žádné nebezpečí. Will ostatně stejně nehodlal
jít dveřmi ani po schodech.
Díky nenasytné zvědavosti a zálibě chodit tam, kam neměl,
si během let vypěstoval schopnost pohybovat se zdánlivě
otevřeným prostorem tak, aby ho nikdo neviděl.
Nejvyšší větve stromů se komíhaly ve větru, takže v
měsíčním světle vytvářely pohyblivé vzory - a Will je teď
velice šikovně využil. Instinktivně přizpůsobil své pohyby
rytmu stromů a hravě vplynul do obrazců na nádvoří, stal se
jejich součástí a tak se v nich skryl. Nedostatek úkrytů mu
svým způsobem ten úkol usnadnil. Tlustý seržant nepočítal s
tím, že by se někdo mohl pohybovat po otevřeném nádvoří.
Nečekal, že někoho uvidí, a také nikoho neviděl.
Se zatajeným dechem se Will přitiskl k drsným kamenům
zdi věže. Seržant byl sotva pět kroků od něj a Will slyšel, jak
funí. Malý výstupek ve zdi ho ale před seržantovýma očima
skryl. Will si prohlížel zeď před sebou, zaklonil se a zadíval se
vzhůru. Okno baronovy pracovny bylo vysoko a trochu bokem.
Aby se k němu dostal, musel by vyšplhat nahoru, pak hledat
cestu po obvodu zdi až k místu, které bude za bodem, kde stojí
na stráži seržant, a potom zase vzhůru k oknu. Nervózně si
olízl rty. Na rozdíl od hladkých vnitřních zdí věže měly velké
kamenné bloky, které tvořily venkovní zeď, mezi sebou spáry.
Vyšplhat po nich bude hračka. Celou cestu nahoru bude mít
spoustu opor pro nohy a úchytů pro ruce. Bylo mu jasné, že na
některých místech může být kámen za spoustu let ohlazený
počasím, a tak bude muset postupovat opatrně. Ale v minulosti
už vyšplhal na všechny tři ostatní věže, a proto u téhle žádné
vážné problémy neočekával.
Jenže kdyby ho někdo viděl tentokrát, nemohl by se
vymlouvat na nějaké uličnictví. Byl by uprostřed noci přistižen
na místě, kde neměl vůbec co pohledávat. Baron u téhle věže
rozhodně nepostavil stráže jen tak pro zábavu. Měli ji chránit
před vetřelci.
Nervózně svíral ruce v pěst. Co mu můžou udělat? Při
výběru o něj nikdo nestál. Už byl odsouzen k životu na poli. Co
by ještě mohlo být horší?
V hloubi duše mu ale zahlodala pochybnost: nevěděl přece
určitě, že je odsouzen k takovému životu. Slabá jiskřička
naděje pořád zůstávala. Možná se baron slituje. Možná že
kdyby ho Will zítra ráno hodně moc prosil a řekl mu všechno o
svém otci a jak důležité pro něj je dostat se do bojové školy,
snad by se mu jeho přání splnilo. A pak, až by ho vzali, by jim
svou snaživostí a oddaností dokazoval, že si zaslouží v té škole
být a snad by později opravdu vyrostl.
Zato kdyby ho v příštích pár minutách přistihli, nezbyla by
mu ani ta nejmenší naděje. Neměl vůbec představu, co by s
ním udělali, kdyby ho chytili, ale mohl si být jistý, že do
bojové školy by se určitě nedostal.
Váhal, potřeboval, aby ho něco malinko postrčilo k činu.
Postaral se o to tlustý seržant. Ozvalo se funění a štrachání
okovaných bot po kamenné dlažbě, jak sháněl dohromady svou
výstroj, a Will pochopil, že seržant se chystá provést jednu z
nepravidelných obchůzek. Zpravidla to obnášelo ujít několik
kroků kolem věže na každou stranu od dveří a pak se vrátit na
původní stanoviště. Bylo to spíš kvůli tomu, aby neusnul, než z
jiného důvodu, ale Willovi bylo jasné, že jestli něco neudělá,
budou si během několika vteřin stát tváří v tvář.
Rychle a lehce začal šplhat po zdi. Prvních dvacet stop
urazil za pár vteřin, lezl po drsném kameni jako obrovitý
čtyřnohý pavouk. Pak, když se dunivé kroky ozývaly přímo
pod ním, ztuhl, připlácnutý ke zdi pro případ, že by nějaký
šramot mohl strážného varovat.
Zdálo se, že seržant skutečně něco zaslechl. Zastavil se
přímo pod místem, kde Will visel, civěl do noci a pokoušel se
proniknout pohledem skrz flekaté pohyblivé stíny, které
vytvářel měsíc a kymácející se stromy. Jenže, přesně jak Will
zjistil předchozího večera, lidé se málokdy podívají nahoru.
Seržant, konečně spokojený, že to, co zaslechl, nebylo důležité,
pokračoval dál v obchůzce kolem věže.
To byla příležitost, kterou Will potřeboval. Mohl se také
přemístit po obvodu věže, takže byl přímo pod oknem, k
němuž se chtěl dostat. Ruce i nohy hravě nacházely oporu,
pohyboval se tempem skoro tak rychlým, jako kdyby šel, stále
výš a výš po zdi věže.
V jednom místě se podíval dolů, a to byla chyba. Přestože
hlava výškám odolávala, svět se mu zahoupal před očima, když
uviděl, jak daleko se dostal a jak hluboko pod ním jsou tvrdé
kamenné dlaždice hradního nádvoří. Seržant se dostával zpátky
do zorného pole - z téhle výšky vypadal jako malá figurka.
Will mrkáním zahnal okamžik závratě a pokračoval v lezení,
možná o trochu pomaleji a opatrněji než dosud.
Potom přišla chvíle, kdy se mu málem zastavilo srdce.
Zrovna když natahoval pravou nohu nahoru, levá bota se
smekla na hraně velkých stavebních bloků ohlazených větrem a
on zůstal viset jen na konečcích prstů a nohama chvíli zoufale
hledal oporu. Ale našel ji a pokračoval dál.
Když konečně rukama nahmátl kamennou okenní římsu,
vytáhl se nahoru, nohama se přehoupl přes parapet a zlehka
skočil dovnitř do místnosti, zaplavila ho vlna úlevy.
Baronova pracovna byla pochopitelně prázdná. Velkým
oknem proudil dovnitř bledý svit tříčtvrtečního měsíce.
A list papíru, který měl odpovědět na otázku o Willově
budoucnosti, ležel tady, na psacím stole, tam, kam ho baron
položil. Will se nervózně rozhlédl po pracovně. Baronovo
ohromné křeslo s vysokým opěradlem stálo za stolem jako na
hlídce. V místnosti se temně a nehnutě tyčilo i několik dalších
kusů nábytku. Z portrétu na jedné zdi na Willa vyčítavě civěl
jeden z baronových předků.
Setřásl hloupé úvahy a hbitě přešel ke stolu. Jeho měkké
boty se nehlučně pohybovaly po holých prknech podlahy. List
papíru, v odraženém měsíčním svitu zářivě bílý, byl na dosah.
Jen se podívám, přečtu si to a vypadnu, říkal si Will. Nic víc
nemusel udělat. Natáhl po něm ruku.
Prsty se dotkly papíru.
A jakoby odnikud vyrazila čísi ruka a popadla ho za zápěstí!
Will vyděšeně vykřikl. Srdce mu vyskočilo až do krku a
najednou zíral do chladných očí hraničáře Halta.
Kde se tady vzal? Will věděl najisto, že v místnosti předtím
nikdo nebyl. A neslyšel ani vrznout dveře. Pak si vzpomněl,
jak se hraničář umí zahalit do té divné, flekaté šedozelené
pláštěnky, splynout s prostředím a ztratit se ve stínech tak, aby
ho nikdo neviděl.
Ale na tom, jak to Halt dokázal, vlastně nezáleželo.
Opravdický malér byl, že Willa nachytal v baronově pracovně.
To znamenalo konec všech Willových nadějí.
"Napadlo mě, že něco takového třeba zkusíš," řekl tiše
hraničář.
Willovi srdce stále ještě divoce bušilo úlekem, který před
okamžikem utrpěl. Zahanbeně a odevzdaně svěsil hlavu.
"Nemáš mi k tomu co říct?" zeptal se Halt. Will jen mlčky
zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu ji zvednout a střetnout se s tím
temným, pronikavým pohledem. Haltova další slova potvrdila
Willovy nejhorší obavy.
"No, tak se podíváme, co si o tomhle pomyslí baron."
"Halte, prosím! Ne…" Pak to Will vzdal. To, co provedl, se
nedalo ničím omluvit. Zbývalo mu jediné - přijmout trest jako
muž. Jako bojovník. Jako jeho otec, napadlo ho.
Hraničář si ho chvíli upřeně prohlížel. Willovi se zdálo, jako
by zahlédl záblesk… pochopení? Pak oči zase potemněly.
"Copak?" zeptal se Halt stroze. Will zavrtěl hlavou.
"Nic."
Hraničář sevřel Willovo zápěstí jako v železech a vyvedl ho
ze dveří na široké točité schodiště, které směřovalo nahoru k
baronově komnatě. Strážní na vrcholu schodiště překvapeně
zírali při pohledu na hrozivě se tvářícího hraničáře a na chlapce
vedle něj. Halt jim dal rychle znamení, a tak ustoupili a otevřeli
dveře baronovy komnaty.
Místnost byla jasně osvětlená a Will se chvíli zmateně
rozhlížel. Byl si jistý, že když čekal a hlídal na stromě, viděl
světla v tomhle poschodí zhasnout. Pak si všiml těžkých závěsů
na okně a pochopil. Na rozdíl od baronovy pracovny dole, kde
bylo jen málo nábytku, byl tento pokoj příjemně zaplněný
pohovkami, podnožkami, koberci, goblény a křesly. V jednom
křesle seděl baron Arald a pročítal kupu hlášení.
Když Halt se svým zajatcem vstoupil, baron zvedl hlavu od
stránky, kterou měl právě rozečtenou.
"Takže jsi měl pravdu," řekl baron a Halt přikývl.
"Přesně jak jsem řekl, můj pane. Přeběhl po hradním
nádvoří jako stín. Obešel strážného, jako by tam ani nebyl, a
vylezl po věži jako nějaký pavouk."
Baron odložil hlášení na postranní stolek a nahnul se
kupředu.
"Říkáš, že vylezl po věži?" zeptal se trochu nevěřícně.
"Bez lana. Bez žebříku, můj pane. Bylo to pro něj tak
jednoduché jako pro vás, když ráno nasedáte na koně. Vlastně
jednodušší," opravil se Halt a snad se i malinko pousmál.
Baron se zamračil. Věděl, že by potřeboval trochu shodit, a
když měl za sebou dlouhou noc, museli mu někdy s nasedáním
na koně pomáhat. Zřejmě ho nijak zvlášť nepobavilo, že mu to
Halt teď připomněl.
"No tak," řekl a změřil si Willa přísným pohledem, "tohle je
vážná věc."
Will mlčel. Nevěděl jistě, jestli by měl něco říct, nebo ne.
Obojí v sobě skrývalo určité nebezpečí. Byl by ale raději,
kdyby Halt barona nezlobil řečmi o nadváze. To jeho postavení
rozhodně nepomáhalo.
"Tak co s tebou uděláme, náš malý Wille?" pokračoval
baron. Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Will ho po
očku sledoval a pokoušel se odhadnout jeho náladu. Energická
vousatá tvář nic neprozrazovala. Baron se zastavil a zadumaně
si hladil bradku.
"Pověz mi, Wille," začal a odvrátil se od nešťastného
chlapce, "co bys udělal na mém místě? Co bys udělal s klukem,
který se uprostřed noci vloupá do tvé pracovny s úmyslem
ukrást důležitý dokument?"
"Já nekradl, můj pane!" Protest vyjel z Willa dřív, než se
stačil ovládnout. Baron se k němu obrátil a povytáhl obočí ve
zjevné nedůvěře. Will zkrotle pokračoval: "Já jen… chtěl jsem
se podívat, to je všechno."
"Možná že ano," připustil baron, ale jeho obočí zůstalo stále
povytažené. "Ale neodpověděl jsi na moji otázku. Co bys dělal
na mém místě?"
Will znovu svěsil hlavu. Může prosit o milost. Může se
omlouvat. Může zkusit vysvětlovat. Pak se ale napřímil a
srovnal si to v hlavě. Věděl, co přijde, když ho chytí. A přesto
se rozhodl, že to riskne. Neměl tedy žádné právo prosit o
odpuštění.
"Můj pane…" spustil nesměle, protože si uvědomoval, že
jde o rozhodující okamžik v jeho životě. Baron ho sledoval,
stále napůl otočený k oknu.
"Ano?" vybídl ho a Will nějak sebral odvahu mluvit dál.
"Můj pane, nevím, co bych udělal na vašem místě. Vím jen,
že není žádná omluva pro to, co jsem udělal, a přijmu každý
trest, pro který se rozhodnete."
Když mluvil, zvedl hlavu a díval se baronovi do očí. Přitom
zachytil baronův letmý pohled směrem k Haltovi. V tom
pohledu něco bylo. Kupodivu to bylo skoro jako výraz uznání
nebo souhlasu. Pak to zmizelo.
"Máš nějaký návrh, Halte?" zeptal se baron důsledně
neutrálním tónem.
Will se podíval na hraničáře. Ten se tvářil nepřístupně jako
obvykle. S prošedivělými vousy a krátkými vlasy vypadal ještě
odmítavěji a zlověstněji.
"Možná by šlo ukázat mu ten papír, co ho tak moc chtěl
vidět, můj pane," prohlásil a vytáhl list z rukávu.
Baron si na chvilku dopřál úsměv. "To není špatný nápad,"
poznamenal. "Řekl bych, že právě to mu jaksi naznačí, jak
bude potrestán, že?"
Will přejížděl očima od jednoho k druhému. Dělo se tu
něco, čemu nerozuměl. Baron si podle všeho myslel, že to, co
právě řekl, bylo docela vtipné. Naproti tomu Halta nechával ten
vtip zcela chladným.
"Když to říkáte vy, můj pane," odvětil Halt nezúčastněně.
Baron horlivě mával rukou.
"Ber to jako legraci, Halte! Jako legraci! Tak už mu ukaž
ten papír."
Hraničář přešel místnost a podával Willovi papír, kvůli
němuž bylo tolik v sázce. Willovi se třásla ruka, když si ho
bral. Trest pro něj? Ale jak mohl baron dopředu vědět, že si
bude zasluhovat potrestání? Dřív, než se Will rozhodl vniknout
k němu do pracovny?
Všiml si, že baron ho nedočkavě sleduje. Halt, jako
vždycky, byl lhostejná socha. Will rozložil list papíru a četl
slova, která tam napsal Halt.
Ten kluk Will má předpoklady stát se hraničářem.
Přijmu ho za svého učně.

4. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:34 | John Flanegan
Čtyři
"Will? A jak dál?" nevrle reptal Martin a hrabal se v
papírech, v nichž byly napsané údaje o uchazečích.
Baronovým tajemníkem byl teprve pět let, takže o Willově
minulosti nevěděl nic. Zjistil, že v chlapcových papírech žádné
příjmení není, a protože předpokládal, že ta chyba mu musela
uniknout, zlobil se sám na sebe.
"Jaké máš příjmení, hochu?" zeptal se přísně. Will se na něj
podíval, mlčel a nenáviděl tuhle chvíli.
"Já… nemám…" spustil, ale naštěstí zasáhl baron.
"Will je zvláštní případ, Martine," řekl klidně a jeho pohled
tajemníkovi sděloval, ať to nechá být. Otočil se k Willovi a
povzbudivě se usmál.
"O kterou školu bys chtěl požádat, Wille?" zeptal se.
"O bojovou školu, můj pane, prosím," odpověděl Will a
snažil se, aby jeho volba vyzněla sebejistě. Baronovi se na
chvíli udělala na čele kolmá vráska a Will cítil, jak jeho naděje
pohasínají.
"Bojová škola, Wille? Nemyslíš, že jsi… spíš menšího
vzrůstu?" zeptal se mírně baron. Will skousl ret. Sám sebe už
skoro přesvědčil, že kdyby hrozně moc chtěl, kdyby si
dostatečně věřil, vzali by ho - i přes jeho očividné nedostatky.
"Já ještě vyrostu, pane," namítl zoufale. "Všichni to říkají."
Baron si palcem a ukazovákem mnul vousatou bradu a
zkoumal chlapce před sebou. Pohlédl na bojového mistra.
"Rodney?" řekl.
Vysoký rytíř přistoupil, pár okamžiků si Willa prohlížel a
pak pomalu zavrtěl hlavou.
"Myslím, že je na to moc malý, pane," řekl. Will ucítil, jak
mu srdce svírá ledová ruka.
"Jsem silnější, než vypadám, pane," řekl. Námitka však
mistra nezviklala. Pohlédl na barona. Zjevně mu to nedělalo
radost, ale zavrtěl hlavou.
"Nějaká další volba, Wille?" zeptal se baron. Jeho hlas byl
milý, dokonce starostlivý.
Will dlouho váhal. O žádné jiné možnosti nikdy neuvažoval.
"Škola chovu koní, pane?" zeptal se konečně.
Tato škola cvičila a chovala mohutné bojové koně, na nichž
jezdili hradní rytíři. Will to bral tak, že s bojovou školou
alespoň souvisí. Jenže Ulf, mistr chovu koní, už vrtěl hlavou,
dokonce ještě dřív, než se ho baron zeptal na názor.
"Potřebuju učně, můj pane," řekl, "ale tenhle je moc malý.
Nikdy by žádného z našich bojových koní nezvládl. Zadupali
by ho do země, hned jak by ho uviděli."
Teď už Will zíral na barona skrz clonu slz. Zoufale se
snažil, aby jim zabránil sklouznout po tvářích. To by bylo
úplné ponížení: být odmítnut v bojové škole a pak se sesypat a
před baronem, všemi mistry a svými kamarády bulit jako malé
děcko.
"Co ti jde nejlíp, Wille?" ptal se baron. Will horečně
přemýšlel. Neměl hlavu na učení ani na jazyky jako Alyss.
Nedokázal vykroužit elegantní, dokonalá písmena, jako to
uměl George. Neměl ani Jennin zájem o vaření.
A určitě neměl Horácovy svaly a sílu.
"Umím dobře šplhat, pane," hlesl nakonec, protože se zdálo,
že baron chce od něj něco slyšet. Byla to chyba, což mu hned
došlo. Kuchař Chubb po něm rozzlobeně loupl očima.
"Šplhat dovede, jen co je pravda. Vzpomínám si, že jednou
vyšplhal po okapu do mojí kuchyně a ukradl tam tác koláčů,
které jsme nechali vychladnout na okně."
Willovi překvapením nad tou ránou pod pás spadla čelist.
To se stalo před dvěma roky! Chtělo se mu křičet, že tehdy byl
ještě dítě a že to byla jen dětská lumpárna. Teď se ale přidal i
mistr písař.
"A zrovna letos na jaře vyšplhal až k nám do třetího
poschodí a během jedné z našich právnických debat pustil do
místnosti dva králíky. Velice nás to vyrušilo. To rozhodně!"
"Říkáte králíky, mistře písaři?" ujišťoval se baron a Nigel
důrazně přikývl.
"Samce a samici, můj pane, jestli mohu upřesnit," dodal
Nigel. "Vskutku nanejvýš nepříjemné!"
Will nemohl vidět, že jinak velmi vážná lady Paulina zvedla
jemnou ručku k ústům. Možná skrývala zívání. Ale když ruku
oddálila, byly koutky jejích úst ještě trochu zdvižené nahoru.
"Ach, ano," přisvědčil baron. "Všichni známe králíky."
"A jak jsem řekl, můj pane, bylo jaro," pokračoval Nigel,
aby se ujistil, že baron si jeho slova správně vyloží. Lady
Paulina zakašlala způsobem, který nebyl právě dámský. Baron
se na ni překvapeně podíval.
"Myslím, že to všichni chápeme docela dobře, mistře
písaři," prohlásil a pak svůj pohled upřel k ubohé postavičce,
která stála před ním. Will držel bradu vzhůru a hleděl přímo
před sebe. Baronovi ho v tu chvíli bylo líto. Viděl slzy, jež se
hrnuly do těch živých hnědých očí a byly zadržované jen díky
nesmírnému odhodlání. Silná vůle, pomyslel si. Netěšilo ho, že
chlapec musí tímhle vším projít, ale jinak to nešlo. V duchu si
povzdechl.
"Je tu mezi vámi někdo, komu by se hodil tento chlapec?"
zeptal se.
Will proti své vůli dopustil, aby se jeho hlava otočila ke
sboru mistrů, a prosebným pohledem žadonil, aby se někdo z
nich slitoval a vzal ho. Jeden po druhém beze slova zavrtěli
hlavou.
Kupodivu to byl hraničář, kdo přerušil děsivé ticho.
"Můj pane, je tu něco, co byste o tom chlapci měl vědět,"
řekl. Will nikdy předtím neslyšel Halta promluvit. Měl hluboký
a příjemný hlas s drobným náznakem hybernského přízvuku.
Přistoupil k baronovi a podal mu složený list papíru. Arald
ho rozložil, zkoumal a vraštil přitom čelo.
"Jste si tím jistý, Halte?" zeptal se.
"Samozřejmě, můj pane."
Baron papír opět pečlivě složil. Zamyšleně zabubnoval prsty
na desce stolu a pak řekl: "Musím si to přes noc promyslet."
Halt kývl a stáhl se zpět. Zdálo se, jako by dočista splynul s
pozadím. Will na něj ustrašeně zíral. Zajímalo ho, jaké sdělení
ta záhadná postava baronovi předala. Jako většina lidí vyrůstal
Will v přesvědčení, že hraničářům je nejlépe se vyhnout. Byla
to záhadná skupina lidí obklopená tajemstvím a nejistotou a z
nejistoty pramenil strach.
Willovi byla proti srsti představa, že Halt o něm něco ví -
něco, co bylo podle všeho dost důležité, aby na to dnes barona
upozornil, právě dnes. Ten list papíru ležel tady, tak trýznivě
blízko, a přece tak nekonečně nedosažitelný.
Uvědomil si, že kolem se něco děje a baron mluví k
ostatním lidem v místnosti.
"Blahopřeji všem, kteří byli dnes vybráni. Je to pro vás pro
všechny velký den, a tak máte pro dnešek volno a užijte si to.
Kuchyně vám připraví slavnostní oběd v opatrovně a celý
dnešní den se můžete volně pohybovat po hradě i vesnici.
Hned zítra ráno se budete hlásit u svých mistrů. A jestli vám
můžu poradit, dejte si záležet, abyste přišli včas." Usmál se na
šťastnou čtveřici a potom oslovil Willa a v hlase mu slabě
zazníval soucit.
"Wille, zítra ti dám vědět, jak jsem rozhodl v tvém případě."
Obrátil se k Martinovi a pokynul mu, aby nové učně
vyprovodil ven. "Děkuji vám všem," rozloučil se a opustil
místnost dveřmi za psacím stolem.
Mistři ho následovali a Martin pak odváděl bývalé
chráněnce k hlavním dveřím. Napětí z nich spadlo, překřikovali
jeden druhého a byli šťastní, že si je mistři vybrali tak, jak si
oni sami přáli.
Will se loudal za nimi, váhavě procházel kolem stolu, kde
dosud ležel ten papír. Chvilku na něj zíral a pokoušel se
prohlédnout skrz něj na slova napsaná na vnitřní straně. Pak ho
přepadl stejný pocit jako předtím, že ho někdo sleduje. Zvedl
hlavu a zjistil, že zírá do tmavých očí hraničáře, který dosud
stál za baronovým křeslem. V té své zvláštní pláštěnce byl
skoro neviditelný.
Willovi náhle přeběhl mráz po zádech a rychle vyběhl z
místnosti.

3. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:33 | John Flanegan
Tři
"Tak kdo je další?" vyvolával Martin, když se Horác s
úsměvem vrátil zpátky do řady. Alyss půvabně
vykročila vpřed, čímž Martina zaskočila, protože ji chtěl
zrovna označit za dalšího kandidáta.
"Alyss Mainwaringová, můj pane," řekla svým klidným
vyrovnaným hlasem. Pak, než se jí stačil zeptat, sama
pokračovala: "Dovoluji si požádat o přidělení k diplomatické
službě, můj pane."
Dívka se tvářila slavnostně a Arald se na ni usmál.
Vyzařovalo z ní sebevědomí a vyrovnanost, které by jí v
diplomacii dobře slušely. Pohlédl na lady Paulinu.
"Lady?" vyzval ji.
Několikrát přikývla. "Už jsem s Alyss hovořila, můj pane.
Domnívám se, že bude vynikající kandidátkou. Schvaluji a
přijímám."
Lehkou úklonou hlavy pozdravila Alyss ženu, která bude
její učitelkou. Willa napadlo, jak jsou si podobné - obě vysoké
a elegantní v pohybech, obě důstojné v chování. Cítil, že ho
úspěch nejstarší kamarádky potěšil, věděl, jak moc o tuhle
volbu stála. Alyss se zařadila zpět a Martin, jelikož nechtěl, aby
ho zase někdo předběhl, už ukazoval na George.
"Dobrá! Ty jsi na řadě! Ty jsi na řadě! Představ se
baronovi."
George udělal krok vpřed. Několikrát otevřel a zavřel ústa,
ale nevydal ze sebe ani hlásku. Ostatní chráněnci to překvapeně
sledovali. George, kterého všichni považovali za řečníka, byl
bez sebe trémou. Konečně se mu podařilo něco ze sebe dostat,
ale tak slabým hláskem, že ho nikdo z přítomných nemohl
slyšet. Baron Arald se nachýlil dopředu, jednu ruku stočenou
do kornoutu kolem ucha.
"Promiň, já tak docela nerozuměl," omlouval se. George
zvedl oči k baronovi a s vynaložením nesmírného úsilí
vykoktal jakž takž slyšitelným hlasem.
"G-George Carter, pane. Písařská škola, pane."
Martin, který si vždycky potrpěl na všechny náležitosti, se
už už nadechoval, aby mu vytkl nesprávné oslovení. Než to
stačil udělat, baron Arald zakročil, a všem se očividně ulevilo.
"Dobře dobře, Martine. Nech to být." Martin se zatvářil
trochu dotčeně, ale poslechl. Baron rychle mrkl na hlavního
písaře a právníka Nigela a tázavě povytáhl obočí.
"Ucházející, můj pane," řekl Nigel a ještě dodal: "Viděl
jsem některé Georgovy práce a má skutečně nadání pro
krasopis."
Baron vypadal pochybovačně. "Není to ale právě
nejobratnější řečník, nebo ano, mistře písaři? To by mohl být
problém, kdyby měl někdy v budoucnu poskytovat právní
rady."
Nigel tu námitku přešel pokrčením ramen. "Mohu vás
ujistit, můj pane, že při náležitém tréninku tohle neznamená
žádný problém. Naprosto a vůbec žádný problém, můj pane."
Mistr písař spojil ruce založené do rukávů svého hábitu,
který připomínal mnišskou kutnu. Téma ho zaujalo.
"Vzpomínám si na chlapce, kterého jsme přijali někdy před
sedmi lety, byl vlastně trochu jako tento hoch. I on měl ve
zvyku mumlat si ke svým botám - brzy jsme mu ale ukázali,
jak ostych překonat. Jeden z našich nejstydlivějších řečníků se
pak vypracoval k dokonalé výřečnosti, můj pane, k dokonalé
výřečnosti."
Baron se nadechl, aby něco poznamenal, jenže Nigel
pokračoval v proslovu.
"Možná vás to překvapí, ale i já sám jsem jako chlapec
strašně zadrhával kvůli nervozitě. Bylo to úplně hrozné, můj
pane. Stěží jsem dokázal dát dohromady dvě souvislá slova."
"S tím už asi problém nemáte, jak vidím," podařilo se
baronovi suše poznamenat a Nigel pochopil jemnou výtku.
Usmál se a uklonil se.
"Přesně tak, můj pane. Brzy našemu Georgovi pomůžeme.
Písařská škola není žádné rušné místo. To naprosto ne."
Baron se musel zasmát. Písařská škola bylo místo zasvěcené
studiu, kde se zřídka, pokud vůbec někdy, zvyšoval hlas a kde
všemu vládla přísná logika, což on osobně při občasných
návštěvách považoval za nanejvýš otupující. Nedokázal si
představit prostředí, které by bylo méně rušné.
"Mám na to vaše slovo," odpověděl a pak, teď už Georgovi,
řekl: "Nu dobrá, Georgi, požadavku se vyhovuje. Zítra se hlas
v písařské škole."
George nemotorně zašoupal nohama a cosi zadrmolil. Baron
se zase naklonil vpřed a čelo měl svraštěné snahou pochytit, co
ten kluk huhlá.
"Co to znamenalo?" zeptal se.
George konečně zvedl hlavu a vynutil ze sebe zašeptání:
"Děkuji vám, můj pane." Pak se co nejrychleji odšoural zpátky
do řady.
"Aha," řekl baron trochu zaraženě. "Není zač. Tak, další
je…"
Jenny už vykročila. Byla blonďatá a hezká a nutno přiznat i
trochu baculatá. Ale slušelo jí to a při všech společenských
příležitostech na hradě byla vždycky vyhledávanou tanečnicí, a
to jak mezi svými vrstevníky z opatrovny, tak i mezi syny
hradních sloužících.
"Mistr Chubb, pane!" vyhrkla, když se postavila hned vedle
baronova psacího stolu. Baron hleděl do té kulaté tvářičky,
všiml si, jak jí nedočkavostí svítí oči, a nedokázal odolat, aby
se na ni neusmál.
"A co je s ním?" zeptal se mírně a ona zaváhala, protože si
uvědomila, že ve svém nadšení porušila protokol.
"Jé! Promiňte, pane… můj… barone… vaše lordstvo,"
překotně improvizovala a jazyk se jí pletl, jak se potýkala se
správným oslovením.
"Můj pane!" napověděl jí Martin. Baron Arald se na něj
podíval s tázavě zdviženým obočím.
"Ano, Martine?" řekl. "Co je?"
Martin měl dost slušnosti, aby se zatvářil rozpačitě. Bylo mu
jasné, že baron se kvůli tomu vyrušení schválně tváří
nechápavě. Zhluboka se nadechl a uctivým hlasem řekl: "Já…
jen jsem vám chtěl sdělit, že uchazečka se jmenuje Jennifer
Dalbyová, pane."
Baron přikývl a Martin, oddaný služebník tohoto robustního
vousáče, zahlédl v očích svého pána výraz souhlasu.
"Děkuji ti, Martine. A teď, Jennifer Dalbyová…"
"Jenny, pane," skočilo mu nepolepšitelné děvče do řeči, a
baron odevzdaně pokrčil rameny.
"Tak Jenny. Mám za to, že žádáš, abys mohla do učení k
mistru Chubbovi."
"Jé, ano prosím, pane!" chvatně potvrzovala Jenny a její oči
obdivně spočinuly na tělnatém, zrzavém kuchaři. Chubb se
zadumaně zamračil a zkoumal ji.
"Mmmmm… to by šlo, to by šlo," brumlal si a přecházel
před ní sem a tam. Půvabně se na něj usmála, ale na Chubba
obvyklé ženské triky neplatily.
"Budu pilně pracovat, pane," slibovala upřímně.
"To si piš, že budeš!" ujistil ji rázně. "Za to ti ručím, holka.
Žádné lenošení ani lajdáctví ve své kuchyni netrpím, to ti
povídám."
Jenny začala mít obavy, že by jí ta příležitost mohla
vyklouznout, a tak vytáhla svůj trumf.
"Mám na to správnou postavu," řekla. Chubb musel uznat,
že je pěkně zaoblená. Arald, nikoli poprvé toho rána, skryl
úsměv.
"V tom má pravdu, Chubbe," vložil se do toho, a kuchař se
k němu obrátil a přisvědčil.
"Postava je důležitá, pane. Všichni velcí kuchaři jsou
takoví… kulatí." Otočil se k dívce a pořád se ještě rozmýšlel.
Pro ostatní je to snadné, přijmout nováčky, než bys řekl švec,
pomyslel si. Kuchařské řemeslo je ale něco jiného.
"Pověz mi," promluvil k nedočkavé dívce, "jak by sis
poradila se zapékaným krocanem?"
Jenny se na něj mile usmála. "Snědla bych ho," odpověděla
bez zaváhání.
Chubb ji klepl po hlavě vařečkou. "Já chtěl slyšet, jak bys
ho vařila!" napomenul ji. Jenny se odmlčela, utřídila si
myšlenky a pak se pustila do zdlouhavého líčení postupu, jak
by vytvořila takové mistrovské dílo. Další čtyři chráněnci,
baron, mistři a Martin s jistou úctou naslouchali, ale nechápali
ani zbla z toho, o čem mluvila. Zato Chubb během její řeči
několikrát přikývl, a když popisovala rozvalování těsta,
přerušil ji.
"Říkáš devětkrát?" zeptal se zvědavě a Jenny přikývla, jistá
si svou věcí.
"Moje mamka vždycky říkala: 'Osmkrát, aby dobře
lístkovalo, a jednou navíc z lásky'," odpověděla. Chubb
zadumaně přikývl.
"Zajímavé, zajímavé," bručel a potom, s pohledem na
barona, kývl. "Beru ji, můj pane."
"To je ale překvapení," odtušil baron vlídně a pokračoval:
"Nu dobrá, zítra ráno se přihlásíš v kuchyni, Jennifer."
"Jenny, pane," znovu ho opravila dívka a její úsměv ozářil
celou místnost.
Baron Arald se smál. Přejel očima skupinku před sebou. "A
už nám zbývá pouze jeden uchazeč." Nahlédl do svého
seznamu, pak zvedl hlavu a setkal se s Willovým utrápeným
pohledem. Povzbudivě mu pokynul.
Will vystoupil z řady. V krku měl od samé nervozity
najednou sucho, takže málem šeptal.
"Will, pane. Jmenuju se Will."

2. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:31 | John Flanegan
Dvě
"Tak jdeme, uchazeči! Tudy! A pěkně zčerstva!"
Člověk, který mluvil, nebo spíše pokřikoval, byl Martin,
tajemník barona Aralda. Jakmile se jeho hlas rozlehl předsíní,
pětice chráněnců se nejistě zvedla z dlouhých dřevěných lavic,
na kterých posedávala. Teď, když skutečně nastala chvíle
rozhodnutí o jejich osudu, najednou všichni znervózněli.
Pomalu se šourali vpřed a žádný z nich nechtěl projít jako
první velkými, železem pobitými dveřmi, které Martin držel
otevřené.
"Pohyb, pohyb!" křičel netrpělivě Martin. Alyss se nakonec
odhodlala jít první, přesně jak Will tušil. Po štíhlé blondýnce se
rozhýbali i ostatní a o něco ochotněji ji následovali.
Když Will vstoupil do baronovy pracovny, zvědavě se
kolem sebe rozhlížel. V téhle části hradu nikdy předtím nebyl.
Lidé nižšího postavení, k nimž patřili i hradní chráněnci, se
zřídkakdy dostali do téhle věže, kde se nacházel úřad a
baronova komnata. Byla to obrovská místnost. Strop čněl
vysoko nad ním a zdi byly postavené z masivních kamenných
kvádrů, pospojovaných jen úzkým proužkem malty. Ve
východní zdi bylo veliké okno přístupné přírodním živlům,
avšak s mohutnými dřevěnými okenicemi, které se daly v

případě špatného počasí zavřít. Došlo mu, že je to stejné okno,
jímž včera v noci nahlížel dovnitř. Dnes jím proudilo sluneční
světlo a dopadalo na rozlehlý dubový stůl, který baronu
Araldovi sloužil k psaní.
"Tak jen pojďte! Postavte se do řady, stůjte v řadě!" Martin
si podle všeho vychutnával chvíle, kdy mohl poroučet.
Skupinka se šoupavě vyrovnala do řady a on je zkoumavě
sledoval a nespokojeně křivil ústa.
"Podle velikosti! Nejvyšší na tenhle konec," ukazoval, kam
si má podle něj stoupnout ten nejvyšší z pětice. Skupina se
postupně přestavěla. Největší byl samozřejmě Horác. Po něm
zaujala své místo Alyss. Pak George, o půl hlavy menší než
ona, a dojemně hubený. Stál ve svém obvyklém přihrblém
postoji. Will s Jenny zaváhali. Jenny se na Willa usmála a
ukázala, aby si stoupl před ní, i když byla možná o palec vyšší
než on. To bylo pro Jenny typické. Věděla, jak Willa trápí, že
je ze všech hradních chráněnců nejmenší. Když se Will chtěl
zařadit, zadržel ho Martinův hlas.
"Ty ne! Další je ta holka!"
Jenny omluvně pokrčila rameny a šla na místo, kam
ukazoval Martin. Will si stoupl na poslední místo v řadě a přál
si, aby Martin jeho malý vzrůst tolik nezdůrazňoval.
"No tak! Vyrovnat, vyrovnat! Koukejte stát v pozoru,"
pokračoval Martin, ale pak zmlkl, když ho přerušil hluboký
hlas.
"Martine, myslím, že to není až tak úplně nutné."
Hlas patřil baronu Araldovi, jenž nepozorovaně vešel
malými dveřmi umístěnými za psacím stolem. Teď bylo na
Martinovi, aby předvedl to, co považoval za stoj v pozoru.
Hubené lokty mu trčely podél boků, paty měl sražené k sobě
tak, že kolena jedinečně křivých nohou se od sebe široce
vzdálila, a hlavu držel strnule vzpřímenou.
Baron zdvihl oči k nebi. Tajemníkova horlivost při těchto
příležitostech ho občas trochu zmáhala. Baron byl urostlý muž,
široký v ramenou i v pase, s vypracovanými svaly, jak se na
královského rytíře slušelo. Všeobecně se ale vědělo, že baron

Arald miluje jídlo a pití, takže jeho výrazná mohutnost se
nedala přičítat jenom svalům.
Baronovy krátké, pečlivě zastřižené vousy začínaly podobně
jako vlasy vykazovat známky šedivění, jež přicházelo s věkem.
Bylo mu dvaačtyřicet let. Měl výrazné čelisti, velký nos a pod
hustým obočím tmavé pronikavé oči. Byl to obličej vládce,
nikoli ale nelaskavého, napadlo Willa. V tmavých očích sídlila
překvapivá jiskřička humoru. Will si toho všiml už předtím, při
vzácných příležitostech, kdy Arald navštívil opatrovnu, aby
zjistil, jak se chráněncům daří v učení.
"Pane!" zařval Martin ze všech sil, až sebou baron malinko
trhl. "Kandidáti jsou předvedeni!"
"To vidím," pokojně odvětil baron. "Byl bys tak laskav a
požádal mistry, aby také vstoupili?"
"Pane!" odpověděl Martin a pokusil se s klapnutím srazit
podpatky, což bylo odsouzeno k nezdaru, jelikož nosil boty z
měkké, poddajné kůže. Odkráčel k hlavním dveřím pracovny a
vysoko zdvíhal lokty a kolena. Willovi připomínal kohouta.
Když už Martin pokládal ruku na kliku, baron ho ještě jednou
zastavil.
"Martine?" řekl mírně. Když se k němu tajemník s tázavým
výrazem otočil, pokračoval baron stejným klidným tónem:
"Požádej je. Neřvi na ně. To mistři nemají rádi."
"Ano, pane," odpověděl Martin a vypadal poněkud schlíple.
Otevřel dveře a s očividným úsilím mluvit příjemnějším
hlasem pravil: "Mistři. Pan baron vás očekává."
Mistři jednotlivých odborných škol vešli dovnitř, aniž by se
řídili nějakým pořadím důležitosti. Jako skupina se navzájem
uznávali, a tak málokdy došlo na ceremoniální postup. První
vešel sir Rodney, hlava bojové školy. Byl vysoký, s rameny
širokými jako baron, na sobě měl válečnickou zbroj -
kroužkovou košili, na ní bílý kabátec zdobený vlastním erbem,
šarlatovou vlčí hlavou. Erb získal jako mladík, když bojoval
proti vlčím lodím nájezdníků ze Skandijského moře, kteří
vytrvale pustošili východní pobřeží království. Měl i opasek a
pochopitelně meč. Žádný rytíř se bez něj na veřejnosti

neobjevoval. Byl přibližně stejně starý jako baron, měl modré
oči a jeho tvář by byla nápadně hezká, nebýt rozpláclého
polámaného nosu. Pyšnil se mohutným knírem, ale na rozdíl od
barona neměl plnovous.
Jako další přišel Ulf, mistr chovu koní, který měl na starost
péči o vynikající bojové koně a jejich výcvik. Měl živé hnědé
oči, silná svalnatá předloktí a mohutná zápěstí. Oblečený byl
do jednoduché kožené vesty a vlněné košile a kalhot. Vysoké
jezdecké boty z měkké kůže mu sahaly až nad kolena.
Za Ulfem následovala lady Paulina. Byla štíhlá a elegantní a
ve vlasech už se jí objevovaly první šediny. V mládí byla
velice krásná a dosud si zachovávala půvab i šarm, díky nimž
se za ní mužské hlavy pořád otáčely. Lady Paulina získala titul
vlastním přičiněním, za práci pro království v zahraniční
politice, a byla v Redmontu hlavou diplomatické služby. Baron
Arald vysoce oceňoval její schopnosti a stala se jednou z jeho
blízkých důvěrnic a poradkyň. Arald často říkával, že dívky
jsou pro diplomatickou službu nejvhodnější posilou. Bývají
důvtipnější než chlapci, které to přirozeně táhne k bojové
škole. A zatímco hoši při řešení problémů neustále spoléhají na
fyzické prostředky, děvčata jsou odkázaná spíše na používání
inteligence.
Bylo jen přirozené, že Nigel, mistr písař, následoval hned za
lady Paulinou. Zatímco čekali, až je Martin zavolá, probírali
spolu záležitosti společného zájmu. Nigel a lady Paulina byli
blízcí přátelé a tak trochu kolegové. Právě Nigelovi vyškolení
písaři připravovali úřední dokumenty a prohlášení pro
diplomaty lady Pauliny. Nigel byl velmi zdatný i v právnických
záležitostech, a tak radil i při přesném formulování takových
dokumentů. Byl to malý šlachovitý mužík s neklidnou pátravou
tváří, která Willovi připomínala fretku. Vlasy měl černé,
hladké a lesklé, rysy jemné, a očima bez ustání rejdil po
místnosti.
Mistr Chubb, šéfkuchař, vešel jako úplně poslední. Byl to
samozřejmě tlouštík, kulaťoučký v pase, na sobě měl bílý
kuchařský kabátek a vysokou čepici. Byl známý svou

prchlivostí, která uměla vzplanout stejně rychle jako olej
stříknutý do ohně, a většina chráněnců s ním jednala velice
opatrně. Mistr Chubb měl zarudlé tváře a rychle ustupující
zrzavé vlasy. Všude s sebou nosil velkou dřevěnou vařečku, jež
byla neoficiálním odznakem jeho hodnosti. Docela často
sloužila i jako útočná zbraň, zvlášť když s duněním přistávala
na hlavách nepozorných, zapomnětlivých nebo příliš pomalých
kuchyňských učňů. Jennifer jako jediná z chráněnců viděla v
Chubbovi něco jako hrdinu. Nijak neskrývala, že by u něj
chtěla pracovat a naučit se jeho umění, a dřevěná vařečka jí
vůbec nevadila.
Na hradě byli samozřejmě i mistři dalších cechů. Například
zbrojíř a kovář. Dnes však přišli pouze ti mistři, kteří měli
volné místo pro nové učně.
"Mistři jsou shromážděni, pane!" oznámil Martin a přidal na
hlase. Zdálo se, že hlasitost svého projevu přizpůsobuje
významnosti této chvíle. Baron zase jednou zdvihl oči k nebi.
"To vidím," pravil klidně a pak mnohem obřadnějším tónem
pokračoval: "Dobré ráno, lady Paulino. Dobré ráno, pánové."
Příchozí pozdravili a baron se ještě jednou obrátil k
Martinovi. "Snad bychom mohli pokračovat?"
Martin několikrát přikývl, nakoukl do papírů, jež držel v
ruce, a odpochodoval k řadě kandidátů.
"Tak, pan baron čeká! Pan baron čeká! Kdo bude první?"
Will měl oči sklopené a nervózně přešlapoval z nohy na
nohu, ale najednou jako by ucítil, že se na něj někdo dívá.
Zvedl oči a překvapením sebou úplně trhl. Setkal se totiž s
upřeným, hrozivým a nevyzpytatelným pohledem hraničáře
Halta.
Will ho neviděl do místnosti vstoupit. Došlo mu, že ta
záhadná postava musela dovnitř vklouznout postranními
dveřmi v době, kdy se pozornost všech přítomných soustředila
na příchod mistrů. Teď stál za baronovým křeslem, trochu
stranou, oblečený do obvyklé hnědi a šedi a zahalený do
dlouhé, strakatě šedivé a zelené hraničářské pláštěnky. V
Haltově přítomnosti se lidé obvykle cítili nesví. Měl ve zvyku

přiblížit se k nim, když to nejméně čekali - a nikdy ho nikdo
neslyšel přicházet. Pověrčiví vesničané věřili, že hraničáři
používají nějaké kouzlo, díky němuž jsou pro obyčejné lidi
neviditelní. Will si nebyl jistý, jestli tomu má věřit, nebo ne.
Divil se, proč Halt přišel. Nebyl jedním z mistrů, a pokud Will
věděl, nikdy se výběru chráněnců nezúčastnil, až dnes.
Haltův pohled se od něj náhle odvrátil a Willovi se zdálo,
jako kdyby zhaslo světlo. Uvědomil si, že Martin zase mluví.
Všiml si, že tajemník má ve zvyku opakovat věty, jako kdyby
měl svou vlastní soukromou ozvěnu.
"No tak, kdo bude první? Kdo bude první?"
Baron slyšitelně vzdychl. "Co kdybychom vzali prvního v
řadě?" navrhl mírným hlasem. Martin několikrát přikývl.
"Samozřejmě, pane. Samozřejmě. První v řadě, krok vpřed a
dívat se na barona."
Horác vykročil z řady a stoupl si do pozoru. Baron si ho pár
vteřin pozorně prohlížel.
"Jméno?" zeptal se. Horác odpověděl a trochu se zadrhl u
správného oslovení barona.
"Horác Altman, pane… můj pane."
"Tak co by sis vybral, Horáci?" zeptal se baron jako člověk,
který zná už dopředu odpověď.
"Bojovou školu, pane!" řekl odhodlaně Horác. Baron
přikývl. Přesně to očekával. Podíval se na Rodneyho, jenž si
chlapce pozorně prohlížel a odhadoval, nakolik by se mu hodil.
"Mistře bojové školy?" pronesl Baron. Jindy by Rodneyho
oslovil křestním jménem, ne titulem. Tohle ale byla úřední
záležitost. Stejně tak Rodney obvykle oslovoval barona jenom
"pane". Ale v den, jako je tenhle, bylo "můj pane" to pravé.
Velký rytíř vykročil k Horácovi a kroužková košile a
ostruhy lehce zachřestily. Přejel chlapce očima od hlavy k patě,
pak se přesunul za něj. Horác za ním začal otáčet hlavu a pak i
celé tělo.
"Stůj klidně," napomenul ho Rodney a chlapec nechal
otáčení a civěl přímo před sebe.

"Vypadá dost silný, můj pane, a nováčky já potřebuju
pořád." Jednou rukou si mnul bradu. "Jezdíš na koni, Horáci
Altmane?"
Výraz nejistoty přeběhl Horácovi po tváři, protože mu
došlo, že tohle by mohlo jeho výběr ohrozit. "Ne, pane, já…"
Chystal se dodat, že hradní chráněnci neměli příležitost učit
se jezdit, ale sir Rodney ho přerušil.
"To nevadí. To se dá naučit." Velký rytíř se podíval na
barona a kývl. "Dobře tedy, můj pane. Vezmu ho do bojové
školy s obvyklou tříměsíční zkušební dobou."
Baron si něco poznamenal na lejstro před sebou a krátce se
usmál na mládence, zářícího štěstím i velkou úlevou.
"Blahopřeji, Horáci. Zítra ráno se budeš hlásit v bojové
škole. Přesně v osm hodin."
"Ano, pane!" odpověděl Horác s úsměvem od ucha k uchu.
Otočil se k siru Rodneymu a mírně se uklonil. "Děkuji vám,
pane!"
"Ještě mi neděkuj," odvětil záhadně rytíř. "Nevíš, co tě čeká."

1. kapitola

16. listopadu 2010 v 14:29 | John Flanegan
Jedna
"Zkus něco sníst, Wille. Zítra je velký den, konečně."
Jenny, blonďatá, hezká a veselá, s povzbudivým úsměvem
ukazovala na talíř, kterého se Will sotva dotkl. Pokusil se jí
úsměv oplatit, ale dopadlo to bídně. V jídle se jen povrtal,
přestože talíř před ním byl naložený jeho nejoblíbenějším
pokrmem. Dnes večer mu žaludek svíralo napětí a očekávání,
nedokázal se přinutit, aby spolkl jediné sousto.
Věděl, že zítra je velký den. Vlastně to věděl až moc dobře.
Zítřek bude největší den v jeho životě, protože zítřek je Den
vybírání a zítra se rozhodne, jak prožije zbytek života.
"Nervy, to si umím představit," řekl George, položil plnou
vidličku a v rozvážném gestu sevřel klopy svého krátkého saka.
George byl hubený, vyčouhlý knihomol. Fascinovala ho
všechna možná pravidla a předpisy a bavilo ho každý problém
prozkoumávat a rozpitvávat ze všech stran - někdy dost
zdlouhavě. "Nervozita je strašná věc. Ta tě prostě úplně
dostane, takže nemůžeš myslet, nemůžeš jíst, nemůžeš mluvit."
"Já nejsem nervózní," vyhrkl Will a všiml si, jak Horác
zvedá zrak a chystá se pronést nějakou posměšnou poznámku.
George několikrát pokývl hlavou a přemýšlel o tom, co Will
řekl. "Na druhou stranu," mudroval, "trocha nervozity může

vlastně zlepšit výkon. Může posílit postřeh a zrychlit reakce.
Takže jestli máš trochu strach, tedy pokud ho opravdu máš, tak
to neznamená, že by sis kvůli tomu měl dělat starosti - abych
tak řekl."
Chtě nechtě se Will musel pobaveně usmát. Napadlo ho, že
George by byl ve svém živlu jako právník. Určitě si ho druhý
den ráno vybere mistr písař. Možná, napadlo Willa, že v tom
právě spočívá jeho problém. Jedině on ze všech pěti chráněnců
má strach z výběru, který se měl konat už za dvanáct hodin.
"Měl by si dělat starosti," posmíval se Horác. "Protože kdo
z mistrů bude chtít za učně právě jeho?"
"Nervózní jsme určitě všichni," řekla Alyss. Usmála se na
Willa jedním ze svých vzácných úsměvů. "Bylo by divné,
kdybychom nebyli."
"Já teda nejsem!" prohlásil Horác. Pak zčervenal, protože
Alyss zdvihla jedno obočí a Jenny se zahihňala.
To bylo pro Alyss typické, pomyslel si Will. Věděl, že téhle
vysoké půvabné dívce už přislíbila učednické místo lady
Paulina, která řídila diplomacii na hradě Redmontu. To, jak
předstírala, že je kvůli zítřku nervózní, a jak taktně přešla
Horácův trapas, ukazovalo, že něco z diplomacie už umí.
Jenny samozřejmě zamíří do hradní kuchyně, panství mistra
Chubba, redmontského šéfkuchaře. Po celém království byl
proslavený hostinami pořádanými v impozantním jídelním sále
hradu. Jenny měla ráda jídlo i vaření a její vyrovnaná povaha a
nezničitelně dobrá nálada z ní udělají neocenitelnou součást
personálu v rušných hradních kuchyních.
Horác si zřejmě vybere bojovou školu. Will chvilku
sledoval, jak dává zabrat hromadě pečeného krocana, šunky a
brambor, kterou si naložil na talíř. Horác byl na svůj věk velký
a byl rozený sportovec. Možnost, že neuspěje, se fakticky
rovnala nule. Horác byl přesně ten typ, jaký sir Rodney pro
svoji bojovou školu potřeboval. Silný, urostlý, zdravý. A ne
moc bystrý, malinko jízlivě si pomyslel Will. Bojová škola
byla pro kluky jako Horác cestou k rytířství - nebyl sice
urozený, ale byl fyzicky schopen sloužit království jako voják.

Takže zbýval jen Will. Jaká bude jeho volba? A co je ještě
důležitější, jak neopomněl zdůraznit Horác, který mistr by vzal
za učně jeho?
Den vybírání byl v životě hradních chráněnců zkrátka
klíčovým okamžikem. Chráněnci byli osiřelé děti,
vychovávané díky šlechetnosti barona Aralda, pána
Redmontského léna. Jejich rodiče většinou zemřeli ve službách
lénu a baron považoval za svou povinnost postarat se o děti
bývalých poddaných, vychovat je a poskytnout jim příležitost,
aby zlepšily své životní postavení, jak jen to bylo možné.
Takovou příležitost nabízel Den vybírání.
Každým rokem mohli hradní chráněnci, kteří dovršili
patnáct let, požádat, aby byli přijati za učně u mistrů různých
oborů, jež sloužily hradu a jeho obyvatelům. Obyčejně se
řemeslo vybíralo podle toho, čím byli jejich rodiče nebo jaký
měli mistři na hradě vliv. Chráněnci žádný vliv zpravidla
neměli a tohle byla možnost, jak si mohli zajistit budoucnost.
Chráněnci, jež si nikdo nevybral nebo pro které se nenašlo
uplatnění, byli přiděleni do rodin sedláků v blízké vesnici na
zemědělskou práci. Pěstovali obilí a chovali zvířata pro potřeby
obyvatel hradu. Will věděl, že k tomu dochází zřídka. Baron a
mistři si pokaždé dali záležet, aby chráněnce k nějakému
řemeslu přidělili. Stát se to ale mohlo a takového osudu se bál
ze všeho nejvíc.
Horác teď zachytil jeho pohled a nafoukaně se usmál.
"Přece jen máš v plánu požádat o bojovou školu, Wille?"
zeptal se s pusou nacpanou krocanem a bramborami. "Tak to
radši něco sněz. Budeš potřebovat trochu zesílit."
Funěl smíchy a Will se na něj ušklíbl. Před pár nedělemi
Horác tajně vyslechl, jak se Will svěřil Alyss, že by moc chtěl,
aby ho vybrali do bojové školy, a od té doby se Willův život
změnil v utrpení, protože Horác při kdejaké příležitosti
zdůrazňoval, že Willova drobná postava se absolutně nehodí
pro tvrdý výcvik.
Horác měl nejspíš pravdu a tím bylo všechno ještě horší.
Zatímco Horác byl vysoký a svalnatý, Will byl malý a
šlachovitý. Byl hbitý a rychlý a měl překvapivou sílu, ale
prostě nebyl tak velký, jak bylo na učně bojové školy potřeba.
Pár posledních let se utěšoval nadějí, že než se dostaví Den
vybírání, mohl by během krátké doby rychle vyrůst. Jenže k
tomu nikdy nedošlo a den D už byl za dveřmi.
Když Will nic nenamítal, Horác usoudil, že si může připsat
bod za slovní potyčku. Což byla v jejich divokém vztahu
výjimka. Po dobu několika posledních let se s Willem často
pral. Horác byl silnější, a tak obvykle nad Willem vítězil, i
když se vzácně stávalo, že rychlost a mrštnost Willovi
umožnila uštědřit nečekaný kopanec nebo ránu pěstí a pak utéct
dřív, než Horác stihl ránu vrátit.
Jestli ale Horác celkově vycházel líp z fyzických srážek, pak
bylo u něj velmi nezvyklé, aby vyhrál nějaké slovní střetnutí.
Willův důvtip byl stejně hbitý jako jeho tělo a skoro vždycky
se mu podařilo mít poslední slovo. K rvačkám mezi nimi ve
skutečnosti často vedla právě tahle Willova potřeba: měl se
ještě naučit, že mít poslední slovo není pokaždé nejlepší. Horác
se teď rozhodl svou výhodu zužitkovat.
"Aby ses dostal do bojové školy, na to potřebuješ svaly,
Wille. Opravdický svaly," prohlásil a rozhlížel se po ostatních
u stolu, aby zjistil, jestli někdo nemá námitky. Ti si ale
soustředěně hleděli svých talířů. Rostoucí napětí mezi oběma
chlapci jim nedělalo dobře.
"Hlavně mezi ušima," odsekl Will. Jenny se bohužel
nedokázala ovládnout a vyprskla smíchy. Horác zrudl a začal
se zvedat ze židle. Jenže Will byl rychlejší, a než se Horác
vůbec dokázal vymotat od stolu, byl už u dveří. Horác se
spokojil s tím, že za ustupujícím Willem vychrlil poslední
urážku.
"To je správný! Jen utíkej, ty Wille Nikdo! Jsi nikdo a nikdo
tě nebude chtít za učně!"
Will v předsíni slyšel to rýpnutí na rozloučenou a cítil, jak
se mu krev nahrnula do tváří. Tenhle posměšek nenáviděl ze
všeho nejvíc, i když se snažil, aby to Horác na něm za žádnou
cenu nepoznal, protože si uvědomoval, že by mu tím poskytl
další zbraň.
Pravdou bylo, že Willovo příjmení nikdo neznal. Nikdo
nevěděl, kdo byli jeho rodiče. Na rozdíl od stejně starých
druhů, kteří žili na hradě už předtím, než jejich rodiče zemřeli,
takže se o jejich rodinách vědělo vše, Will se objevil prakticky
odnikud jako novorozenec. Před patnácti lety ho našli na
schodech opatrovny, položeného v košíku a zabaleného do
malé deky. K ní byl připíchnutý lístek se stručným nápisem:
Jeho matka zemřela při porodu.
Jeho otec zemřel jako hrdina.
Postarejte se prosím o něj. Jmenuje se Will.
V tom roce přibyl jen jeden další chráněnec. Alyssin otec
byl poručíkem jezdectva a padl v bitvě na Hackhamské pláni,
ve které byla poražena a zpět do hor zahnána armáda wargalů.
Alyssina matka, zničená tou ztrátou, podlehla horečce několik
dní potom, co se dítě narodilo. Takže pro neznámé dítě byla v
opatrovně spousta místa a baron Arald byl v jádru laskavý
člověk. I když okolnosti byly neobvyklé, svolil, aby Willa
přijali jako chráněnce hradu Redmontu. Dalo se předpokládat,
že pokud bylo sdělení pravdivé, Willův otec padl ve válce proti
Morgarathovi, a protože baron Arald byl v té válce jedním z
vůdců, cítil povinnost uctít oběť neznámého otce.
Tak se Will stal redmontským chráněncem a díky baronově
šlechetnosti měl zajištěnu výchovu a vzdělání. Jak šel čas,
postupně k němu a Alyss přibývali další, až jich ve skupině
stejného věku bylo pět. Jenže zatímco ostatní si na své rodiče
pamatovali, nebo jako v případě Alyss existovali lidé, kteří je
znávali a mohli o nich vyprávět, Will nic ze své minulosti
neznal.
Proto si vymyslel příběh, který mu po dobu dětství, jež
strávil coby chráněnec na hradě, dodával sílu. A jak roky
ubíhaly a on přidával různé barvité podrobnosti, nakonec tomu
příběhu sám uvěřil.
Věděl, že otec zemřel hrdinskou smrtí. Takže bylo jedině
rozumné stvořit obraz otce jako hrdiny - rytíře válečníka v plné
zbroji, který bojuje proti wargalským hordám, kosí je napravo
nalevo, až ho nakonec udolá jejich velká početní převaha. Tu
vysokou postavu si Will velmi často v duchu vykresloval.
Viděl každý detail otcova brnění a výzbroje, nikdy ale nebyl
schopen představit si jeho tvář.
Jako voják by otec od něj očekával, že půjde v jeho stopách.
Proto byl výběr bojové školy pro Willa tak důležitý. A čím se
zdálo méně pravděpodobné, že ho vyberou, tím zoufaleji se
upínal k myšlence, že by mohli.
Vyběhl z opatrovny na potemnělé hradní nádvoří. Slunce už
dávno zapadlo a pochodně rozmístěné zhruba po dvaceti
krocích na zdech hradu vrhaly mihotavé, nestejnoměrné světlo.
Na chvíli zaváhal. Do opatrovny se vrátit nechtěl, další
Horácovy jedovatosti by nevydržel. Vedlo by to jen k další
rvačce mezi nimi - ke rvačce, kterou by Will nejspíš prohrál.
George by se pravděpodobně pokoušel analyzovat situaci,
zkoumal by ji z obou stran a pořádně by to celé zamotal. Alyss
s Jenny by se ho asi snažily uklidnit, to mu bylo jasné - Alyss
hlavně proto, že spolu celou dobu vyrůstali. V tuhle chvíli ale o
jejich soucit nestál a nedokázal by snášet Horácovy úšklebky,
takže zamířil na jediné místo, kde měl jistotu, že bude sám.
Velikánská smokvoň, která rostla poblíž ústřední hradní
věže, mu často poskytla útočiště. Will se výšek nebál, hladce
šplhal po stromě a pokračoval výš a výš, daleko nad místo, kde
by se každý jiný zastavil, až se dostal do slabšího větvoví na
samém vrcholku - pod jeho váhou se větve houpaly a
prohýbaly. V minulosti často před Horácem utekl právě sem.
Urostlejší Horác se nemohl Willovi rovnat v rychlosti šplhání a
také se mu nechtělo pronásledovat ho tak vysoko. Will našel
vhodnou vidlici a uvelebil se v ní. Jak se větve komíhaly ve
večerním větru, jeho tělo se poddávalo pohybům stromu. Dole
bylo vidět zmenšené postavy strážců, kteří pravidelně
obcházeli hradní nádvoří.
Zaslechl, jak se otevírají dveře opatrovny, a když shlédl
dolů, spatřil Alyss. Vysoká dívka ho chvíli marně hledala na
nádvoří, pak zřejmě pokrčila rameny a zase se vracela dovnitř.
Protáhlý obdélník světla, který se otevřenými dveřmi rozlil po
nádvoří, zmizel, jakmile za sebou zlehka zavřela dveře.
Pomyslel si, že je zvláštní, jak často lidi nenapadne podívat se
nahoru.
Měkce zašumělo peří a na vedlejší větvi přistála sova. Hlava
se jí kývala, zachytávala každičký paprsek mdlého světla.
Lhostejně si ho prohlížela, podle všeho věděla, že z něj strach
mít nemusí. Byla lovec. Tichý letec. Vládce noci.
"Ty aspoň víš, co jsi zač," řekl tiše sově. Opět pokývala
hlavou a pak se vznesla do tmy a nechala ho samotného s jeho
úvahami.
Světla v oknech hradu postupně zhasínala. Pochodně
shořely na doutnající zbytky, jež se vyměňovaly až o půlnoci
při střídání stráží. Jedno hořící světlo vlastně ještě zbývalo, a
jak věděl, bylo v baronově pracovně, kde lord z Redmontu
pravděpodobně ještě pročítal zprávy a různé listiny. Pracovna
byla v podstatě ve stejné výši jako jeho stanoviště na stromě a
Will mohl dobře vidět statnou postavu barona, usazenou za
stolem. Konečně baron Arald vstal, protáhl se a předklonil, aby
zhasil lampu. Pak odešel z místnosti do své komnaty o
poschodí výš. Hrad teď celý spal, až na strážné na hradbách,
kteří nepřetržitě hlídkovali.
Will si uvědomil, že za méně než devět hodin ho čeká
výběr. Tiše a sklesle, se strachem z toho nejhoršího slezl ze
stromu a zamířil do své postele v tmavé chlapecké ložnici
opatrovny.

Rozvaliny Gorlanu - prolog

16. listopadu 2010 v 14:27 | John Flanegan
Zákaz kopírování a tisknutí!!!!
Já jsem tyto knihy pracně opsala z již koupených knih, co mám doma.
Ale nemyslím si, že je správné tisknout si knihy z internetu.
Apeluji na vás, že moji prosbu splníte!!!!

Admin

Prolog
Morgarath, pán Deštných a temných hor, někdejší baron z
Gorlanu v Araluenském království, přejel pohledem své
ponuré deštivé panství a snad už potisící zaklel. M
Tohle je všecko, co mu teď zbylo - hromada rozeklaných
žulových skalních stěn, roztroušené bludné balvany a mrazivé
hory s hlubokými průrvami a strmými úzkými průsmyky. Samé
skály a kamení, nikde žádný strom, ani náznak zeleně, která by
tu jednotvárnost oživovala.
Přestože tomu bylo už patnáct let, co ho zahnali do téhle
zakázané říše, která se stala jeho vězením, ještě pořád si
pamatoval krásné zelené palouky a hustě zalesněné kopce
svého bývalého léna. Říčky plné ryb, pole bohatá na úrodu a
spoustu zvěře. Gorlan bylo nádherné místo plné života. Deštné
a temné hory byly mrtvé a pusté.
Na hradním nádvoří prováděl výcvik oddíl wargalů.
Morgarath je chvíli sledoval a naslouchal rytmickému
hrdelnímu prozpěvování, které provázelo každý jejich pohyb.
Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale
s dlouhým, zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd nebo
velký pes.

Wargalové se vyhýbali styku s lidmi a odedávna žili a
množili se v těchto nepřístupných horách. Kam až paměť
sahala, nikdo je nikdy ani okem nespatřil, ale zkazky a legendy
o divokém kmeni napůl inteligentních příšer v horách
přetrvávaly. Když plánoval povstání proti Araluenskému
království, vypravil se Morgarath z Gorlanského léna do hor a
pokusil se je najít. Jestli takové bytosti existovaly, mohly by
mu přinést výhodu ve válce, která měla nastat.
Trvalo mu to celé měsíce, ale nakonec je našel. Až na
monotónní zpěv beze slov nepoužívali wargalové žádný
mluvený jazyk. Jejich komunikace spočívala v primitivní
formě vnímání myšlenek. Byli prostého ducha a nijak zvlášť
inteligentní. Tudíž byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala
nadřazená inteligence a silná vůle. Morgarath je podrobil své
vůli a proměnil je ve svou dokonalou armádu - odpornější než
noční můra, absolutně nelítostnou a naprosto podřízenou jeho
myšlenkovým rozkazům.
Při pohledu na ně si vzpomněl na skvěle oděné rytíře v
blýskavé zbroji, kteří se utkávali při turnajích na hradě Gorlanu
a jejich dámy v hedvábných šatech je přitom povzbuzovaly a
potleskem odměňovaly jejich obratnost. Když je v duchu
srovnal s těmihle znetvořenými kreaturami s černou srstí,
znovu zaklel.
Wargalové, naladění na jeho myšlenky, jeho rozmrzelost
vycítili a neklidně se ošívali. Rozzlobeně jim přikázal
pokračovat ve výcviku a rytmické prozpěvování znovu začalo.
Morgarath odstoupil od nezaskleného okna blíž k ohni,
který nedokázal vyhnat z ponurého hradu vlhkost a chlad.
Patnáct let, pomyslel si znovu. Patnáct let uplynulo od doby,
kdy povstal proti tehdy čerstvě korunovanému králi
Duncanovi, mladíčkovi, jemuž bylo jen něco přes dvacet. Jak
nemoc starého krále postupovala, Morgarath si všechno pečlivě
naplánoval. Spoléhal na to, že nerozhodnost a zmatek, které
budou po králově smrti následovat, vnesou rozkol mezi ostatní
barony a jemu poskytnou příležitost zmocnit se trůnu.

Tajně cvičil svou armádu wargalů, shromažďoval je v
horách a připravoval je na okamžik úderu. Pak, během deseti
dnů chaosu a žalu, jež následovaly po králově smrti, kdy se
baroni sjížděli na hrad Araluen k pohřební slavnosti a své
armády ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech
rozdrtil bezradné vojsko bez velení, které se mu pokusilo
postavit na odpor, a obsadil jihovýchodní čtvrtinu království.
Mladý a nezkušený Duncan proti němu nemohl nikdy
obstát. Království bylo jeho, stačilo jen si ho vzít. Trůn byl
jeho, stačilo jen říct.
Pak dal lord Northolt, nejvyšší velitel armády starého krále,
dohromady několik mladších baronů a vznikla družina
věrných, která podpořila Duncanovo odhodlání a posílila
slábnoucí odvahu ostatních. Armády se střetly na Hackhamské
pláni u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná, za
četných útoků a protiútoků a s velkými ztrátami na životech.
Řeka Kuřavka je mělká, ale její zrádné břehy s pohyblivým
pískem a měkkým bahnem vytvářely nepřekonatelnou bariéru,
která chránila Morgarathovo pravé křídlo.
Jenže pak jeden z těch odporných otrapů v šedém plášti, co
se jim říká hraničáři, převedl přes tajný brod šestnáct mil proti
proudu řeky oddíl těžké kavalerie. Jezdci v brnění se objevili v
rozhodujícím okamžiku bitvy a napadli zadní voj
Morgarathovy armády.
Wargalové, vycvičení mezi skalami v horách, měli jednu
slabinu. Báli se koní a v žádném případě nedokázali vzdorovat
tak překvapivému útoku jezdectva. Nevydrželi a ustupovali k
úzkému průsmyku Tří stupňů a zpět do Deštných a temných
hor. Morgarath šel s nimi, jeho povstání bylo poraženo. Ve
vyhnanství zůstal patnáct let. Čekal, spřádal tajné plány a
nenáviděl muže, kteří mu tohle provedli.
Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Špehové hlásili, že
království už není tak ostražité, že je spokojené samo se sebou
a na Morgaratha žijícího v horách už skoro zapomnělo. Jméno
Morgarath přešlo do říše pohádek. Matky ho používaly, když

potřebovaly zkrotit zlobivé děti - hrozily, že když děti nebudou
poslouchat, černý pán Morgarath si pro ně přijde.
Čas dozrál. Ještě jednou povede své wargaly do útoku. Ale
tentokrát bude mít spojence. A tentokrát nejdřív celou zemi
zaplaví nejistotou a zmatkem. Tentokrát nikdo z těch, kdo se
proti němu předtím spikli, nezůstane naživu, aby mohl pomáhat
králi Duncanovi.
Protože wargalové nebyli jediní dávní a strašliví tvorové,
které v těchto ponurých horách objevil. Měl další dva spojence,
dokonce ještě hrůznější - děsivé šelmy kalkary.
Dozrál čas, aby je vypustil do světa.

Hraničářův učeň ke stažení zdarma!!!!

15. listopadu 2010 v 19:33 Hraničářův učeň
Našla jsem jednu úžasnou stránečku,
kde se dá stáhnout Hraničářův učeň.
Bohužel tam nejsou všechny. Jen od prvního až po sedmý díl.
Ale i tak bych řekla, že fanoušky Hraničářova učně, kteří si nemohou z jistých důvodů
dovolit koupit knihu
nebo ti, kteří chtějí jen ušetřit
to určitě potěší! :)

Takže tady je odkaz!!!!


                     Odkaz!!!!