Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Prosinec 2010

5. kapitola - Co když se všechno změní?

28. prosince 2010 v 11:02 | Admin
5. kapitola - Zajímavá noc

Příští den jsem měla šanci poznat život bez všech těch vymožeností, které znám z mé doby. Halt se rozhodl, že pokud
tu mám na dobu neurčitou bydlet, musím zapojit ruku k dílu. Nevadilo mi to. Pořád jsem mu byla hrozně vděčná, že tu můžu zůstat, i když se známe pouhé dva dny. Naplnilo mě to různými pocity, ne které jsem nebyla zvyklá. Už jsem se necítila tak nechtěná a byla jsem hrozně ráda, že můžu Haltovi nějak pomoct. A Halt toho samozřejmě využil.
Vymyslel si pro mě celou řadu domácích prací. Byly to takové ty obyčejné, jako zamést, vytřepat
rohože
a donést vodu. Nic moc těžkého, dokonce jsem se i celkem bavila a Halt přirozeně taky. Celou dobu co jsem uklízela, seděl v křesle na verandě a povzbuzoval mě. Většinou to byly věty typu: " Jen se do toho opři děvče." nebo " Ještě si vynechala ten kousek napravo." Za nějakou dobu mě vytáčel k nepříčetnosti, ale snažila jsem se, aby na mě nic nepoznal.
Myslím, že všechna má snaha a trpělivost se osvědčily. Halt mi to potvrdil večer. Nějak poznal nebo vydedukoval, fakt nevím co z toho to bylo, že mě zajímá lukostřelba, a tak se mi nabídl, že mi ukáže jak se dá udělat správný šíp tak, aby neměnil směr a byl perfektně vyvážený.
" Opatrně s tím lepidlem děvče."
Právě jsem se
pokoušela přilepit letky. A bylo to mnohem těší než jsem si vůbec kdy představovala.
" Stačí jen malá vrstva, aby letky držely." Přikývla jsem na znak, že rozumím a zkusila to znovu. Soustředěním jsem se kousala do rtu. Namočila jsem tenký štěteček z krátkých koňských žíni do lepidla
pevnou rukou jsem táhla po jedné straně šípu. Když jsem usoudila, že je dost dlouhá, opatrně jsem přilepila letku. Byl to už třetí pokus. Při prvním jsem tam dala moc lepidla a při tom druhém jsem letku nalepila nakřivo, takže by šíp při vypuštění měnil směr. Takže jsem byla horně ráda, že se mi to na třetí pokus podařilo. Halt ho zvedl a pečlivě si ho prohlížel. Nakonec jen kývl hlavou na znamení, že je v pořádku a vrátila mi ho, abych mohla přilepit poslední letky. ¨
I jen toto malé přikývnutí ve mně dokázalo vyvolat pocit nekonečné radosti. Bylo to neuvěřitelné, ale i přesto, že jsem tu jen pár dní a Halt se ke mně pořád chová s jistým odstupem, jsem cítila, že by nechtěl, aby se mi něco stalo. Jednoduše řečeno, jsem se tady začala cítit jako doma. Tento nečekaný objev mě zanechal silně překvapenou. Dosud jsem nevěděla, jaké to je cítit se někde doma. Bylo to divné. Díky tomu, že jsem byla zahloubaná, do svých myšlenek, jsem se nesoustředila na to, co dělám a nedopatřením jsem vylila lepidlo na stůl. Tiše jsem zaklela.
Zasvinila jsem skoro celý stůl! Halt se na mě jen podíval se zdviženým obočím a hlavou naznačil, kde najdu hadr nebo něco podobného, čím bych to mohla utřít.
Pak se zvedl a šel si sednou do křesla k ohni, zatímco já jsem se snažila utřít ten sajrajt ze stolu.
" Ani se nedivým, že si překvapená."
Otočila jsem se a upřela na něj pohled. Ale on s pořád díval do ohně jako by noc neřekl.
" Jak to myslíte?" Povzdychl si.
" Ta dnešní mládež. Myslím to tak, jak to říkám." Stalo se to znovu. Jak je možné, že vždy ví, na co právě myslím?
Na toto nejsem zvyklá. Ještě nikdo ke mně nebyl tak vnímavý. Ostatním vždy bylo jedno jak se cítím, hlavně, že jsem udělala co chtěli.
" Jak jsem to poznal?"
Jen pokrčil rameny.
" Čistá dedukce."
" Dedukce nebo jsem tak strašně průhledná?" Na tváři se mi usadil trpký úsměv.
" Pro obyčejné lidi ne."
Totální zmatení.
" Obyčejné?" Kývl hlavou na souhlas a pokračoval.
" Určitě si si musela všimnout, že nevypadám a ni se nechovám jako obyčejný vesničan." Kývala jsem hlavou na souhlas a bezděky si přejela rukou po krku.
Musela bych být slepá, kdybych si toho nevšimla. No… slepá nebo blbá. Jedno z toho. A také jsem musela přiznat, že od té doby co jsem ho poznala ve mně vzbuzuje nedozírnou zvědavost.
Celou tu dobu jsem sil umakal hlavu nad tím, kdo vlastně je. Něco se mi asi musela zračit na tváři nebo měl pro jednou sdílnou náladu, protože nenuceně pokračoval.
" Ani mě nepřekvapuje, že si mě podle mé vizáže nepoznala." A pak dodal jako by to vysvětlovalo vše.
" Jsem člen hraničářského sboru."
Tak to mi toho řeklo fakt hodně. Napadaly mě různé povolání. A jedno hoří než druhé. Hrozně jsem doufala, že mi to nějak vysvětlí. Naštěstí jsem nedoufala marně. opravdu byl ve sdílné náladě.
" Hraničáři vznikli asi před sto padesáti lety, za vlády krále Herberta. Mluví se o něm jako o " otci moderního Araluenu." Dokázal sjednotit padesát lén, což je naše uspořádání až do dneška. A právě on přišel na myšlenku založit schopnou výzvědnou jednotku. Hraničářský sbor. Má celkem 50 členů. Každý má základnu v jiném lénu. Já ji mám tady.
Máme za úkol zjišťovat, co chystají nepřátelé, nebo možní nepřátelé. Co mají v úmyslu a o čem uvažují.Tyhle informace můžou změnit celý průběh boje nebo války. Samozřejmě v náš prospěch. Jsme něco jako oči a uši království." Jako by mi četl myšlenky, začal mi vysvětlovat jak to dělají. " Máme oči i uši dokořán,
sledujeme království i okolní svět. Posloucháme. Díváme se. Podáváme hlášení. Kromě poskytování zpráv o nepřátelích jsou hraničáři také ochránci zákona.
Střežíme léno, které nám bylo přiděleno, a dohlížíme, aby byly dodržovány zákony dané králem. Když dojde ke zločinu, pátráme o důkazech. K tomu se moc dobře hodíme, protože lidé si často ani neuvědomují naši přítomnost. Pátráme po viníkovi. Pokud ho chytíme, podáme hlášení lennímu baronovi a ten nechá viníka potrestat. Někdy, když je to opravdu naléhavé, řešení a trest zůstává na nás. Pak, v době války tvoříme zvláštní výzvědný oddíl. Provádíme průzkum, pronikáme k nepříteli a škodíme mu a
tak podobně." a odmlčel se. Moc dobře jsem věděla, co myslel tím " řešením".
Mezi námi nastalo dvorné ticho a každý z nás se zahloubal do svých myšlenek.
Pomalu jsem si sedla na židli u stolu a hadr položila vedle sebe.
Takže takhle to je.
Konečně mi to dávalo smysl.
Ta jeho nekonečná vážnost a ostražitost.
Celý jeho život byl naplněn nebezpečím
Nikdy si nemohl dovolit povolit, jinak by ho to mohlo stát život.
Teď už chápu i naše první setkání. Kdybych byla na jeho místě, jednala bych stejně. Ze srdce mi spadl neviditelný kámen, o kterém jsem ani netušila, že tam je. Teprve teď jsem si ho uvědomila.
Celou tu dobu jsem se bála, že by Halt mohl být vrah nebo něco podobného, ale místo toho byl
jen něco jako policajt.
Začala jsem se usmívat, když jsem si uvědomila, že mi na něm záleží mnohem víc, než jsem si myslela.
" Připadá ti to směšné?" Trhla jsem sebou. Jeho hlas sice zněl klidně, ale zazníval
tam i ostrý osten. Cítila jsem, jak se mi zježily vlasy na zátylku.
" Ne, nepřipadá mi to směšné. Jen jsem hrozně ráda, že jsem si o Vás mohla změnit mínění. Poté co jste mě málem podřízl , mi někde v hloubi mé mysli vytanula myšlenka na to, že by jste mohl být vrah nebo něco podobného. A teď jsem hrozně ráda, že jsem se pletla." To co jsem říkala, jsem myslela smrtelně vážně.
" Dokážeš se otevřeně přiznat, že si se mýlila. To je dobrá vlastnost, i když trochu ošemetná, někdy by se ti naopak mohlo hodit dobře lhát." Myslím,
že to znamenalo děkuju. Hodně zaobaleně.
" Taky si myslím." Odpověděla jsem mu s úsměvem. Otočila se a zpříma se mi podíval do očí.
Měla jsem nutkání uhnout očima, ale nakonec odvrátil pohled on sám a mlčel. Zbytek večera jsme strávili v celkem přátelském a dvorném tichu.

* * *
" Húú, húú!" Sova. Seděla jsem na posteli a otevřeným oknem poslouchala zvuky noci.
Už nejednou se ozvala sova, pod oknem mi nějakou dobu hráli svou serenádu cvrčci.
Tipovala jsem, že je něco po půlnoci, Hlt už musí dávno spát.
Proto jsem se potichu posadila a oblékla si kalhoty, obyčejnou černou pláštěnku a nazula boty a potichu vyšla z pokoje. Měl jsem hrozný strach, aby Halt něco nezaslechl nemyslel si, že ho chce někdo zabít ve spánku. Měla jsem štěstí, neprobudila se.
Vyšla jsem z chaty a posadila se k potoku, co protékal kolem.
Nádherné svítil měsíc, že bylo nádherně vidět. Zafoukal studený vítr a já si skrčila nohy k sobě, aby mi nebyla zima a podívala jsem se na sebe do potoka. Koukala na mě kulatá tvář orámovaná tmavě hnědými vlasy, s malými ústy a celkem hezké modrozelené oči schované za brýlemi. S povzdechem jsem se odvrátila od té tváře. Pro mě noc vždy znamená klid, ticho a dalo by se říct i naději. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, než jsem zaslechla zašustit listí. Strnula jsem. Ani už nevím kde, ale četla jsem, že v takových situacích by se člověk neměla pohnout a dělat, že tam vůbec není. myslela jsem si, že jsou to nesmysly. Takže jsem pomaličku otočila hlavou směrem k chatě a uviděla jsem tři pohybující se stíny. Mířili k chatě. Existoval jen jeden důvod, proč tu byli.
Chtěli přepadnout Halta ve spánku! Věděla jsem, že Halt se umí o sebe postarat a že je pravděpodobně slyšel a je vzhůru, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Sice jsem si to nechtěla přiznat, ale měla jsem o něj strach. Potichu jsem si stoupla a chtěla nějak odlákat pozornost, když
jsem ucítila někoho za sebou.
Neotálela jsem a rychle se otočila. Za mnou stál nějakej chlap. byl asi o hlavu větší než já a v ruce uvolněně držel
blýskající se dýku. Mohla jsem si jen domýšlet, jak dobře s ní umí zacházet. uvažovala jsem, co mám udělat, ale neměla jsem na to moc času, protože ten chlap se dal do pohybu. Jen taktak jsem stačila uhnout pohybující se dýce, která mi mířila na srdce.
Rychle jsem se zvedla a úderem karate jsem ho nohou kopla do břicha. vyrazila jsem mu dech z plic a v duchu děkovala Lizzy, že mi dávala lekce karate. Bohužel pro mě se vzpamatoval dřív než jsem předpokládala. Znovu zaútočil a ruku s dýkou švihl po mé hlavě. Skrčila jsem se a podkopla mu nohy. Jakmile ležel na zemi, dupla jsem mu vší silou na ruku, kterou držel dýku. zabralo to. zařval bolestí a dýku upustil. Rychle jsem tu dýku zvedla a byl připravena se znovu bránit.
Z jeho pohybů jsem vycítila, jakou jsem v něm vzbudila zuřivost. Vydrápal se na nohy
a rozeběhl se ke mně. Byla jsem tak soustředěná na to, abych stihla uhnout, že jsem si skoro nevšimla, že mi něco proletělo kolem hlavy. Teprve až ten chlap zavrávoral
a svalil se na záda jsem uviděla černý šíp zabodnutý do jeho hrudi.
S úlevou jsem se otočila a spatřila Halta stát na verandě
s připraveným lukem v ruce. Svezla jsem se do trávy a z ruky mi vypadla mužova dýky. V hlavě jsem se rovnávala s urputnou myšlenkou. Kdyby Halt nepřišel, byla bych schopná ho zabít? Při tom pomyšlení jsem se zhnuseně otřásla.
Nechtěla a nemohla bych zabít. Nanejvýš ho zranit.
Mezitím ke mně došel Halt
a sklonil se ke mně. Nechtěla jsem, aby viděl moje ohromení a strach. Donutila jsem se nasadit neurčitý výraz
a chopila se jeho natažené ruky, kterou mi nabízel , aby mi pomohl na nohy.
" Jsi zraněná?" jen jsem zakroutila hlavou a zeptala se na to stejné. Jen zakýval hlavou a přistoupit k tomu mrtvému chlapovi. Podle toho jak si povzdechl, jsem pochopila, že ví o koho jde a velkou radost z toho neměl.
" Kdo je to?"
" Na tom teď nezáleží. Teď si musíme dělat starosti s těmi, co utekli. Teprve pak přijde řeč na to, kdo to byl a na to, co si tady vůbec dělala, když si měla spát."
Nad tím dodatkem jsem se jen pousmála.
" Proč? Pochybuju, že by se vrátili." Došlo mi to vteřinu poté, co Halt promluvil.
" To jsem na mysli neměl. Důvodem jsi ty."
" Já?"
" Ano. Ty. To o tobě se nesmí nikdo dozvědět , to ty jsi tady ta schovaná
a já si kvůli tobě nehodlám zkazit pověst.." Na jeho obličeji jsem poznala, že se mu v hlavě rodí nějaký nápad.
Pomalu kolem mě
procházel a prohlížel si mě o d hlavy až k patě. Pak mi řekl, abych šla za ním. Na jazyku jsem měla hrozně moc otázek . Musela jsem se kousat do jazyku, abych je spolkla. Byla jsem mírně překvapená, když jsme došli na kraj lesa. Zastavili jsem se a Halt mi naznačil, abych tu na něj počkala a sám zmizel v temnotách lesa.
Už po dvou krocích jsem nedokázala říct, kde je. Nebylo slyšet nic, ani jediné zaprasknutí větvičky nebo zašustění listí.
Čekala jsem celkem dlouho a v někde uvnitř sebe jsem cítila narůstající pocit nepokoje a strachu. Hluboko ve svém nitru jsem cítila, že se Haltovy něco stalo.
Nedokázala jsem posoudil, jak je možné, že mi na tam chlapovi tak záleží. A teď jsem nad tím nechtěla a nemohla přemýšlet.
Nakonec jsem se rozhodla, že se ho pokusím najít. Už když mě ta myšlenka napadla, mi zněla hrozně nezodpovědně a malicherně. Ale moje srdce zvítězilo nad rozumem a vrátila jsem se k tomu mrtvýmu chlapovy a z země sebrala jeho dýku.
Pak jsem si sundala pláštěnku a roztrhala jsem si na tenké proužky, které jsem svázala k sobě, abych dostala dost dlouhý provaz. Jeden konec jsem přivázala na jednu větev nějakého keře a druhý jsem si pevně omotala kolem ruky.
Zhluboka jsem se nadechla, naposledy jsem se ujistila, že nedělám nic špatného, a že věřím
svým
instinktům a vyrazila jsem.
Byla tam hrozná tma, skoro jsem neviděla ani svou ruku, kterou jsem měla zvednutou před sebe,
abych nenarazila do stromu.
Snažila jsem se jít co nejtišeji . Přesněji řečeno jsem se snažila pohybovat jako Halt.
Pomalu, rozvážně, neslyšně a neviditelně. Připadalo mi, nebo se mi to jen zdálo, že si vedu celkem dobře.
Jediný problém nastal, když
už mi nezbývalo moc provazy. Zastavila jsem se a pokoušela prohlédnout pohledem rozpínající se temnotu kolem mě.jenom koutkem oka jsem postřehla napravo ode mě nepatrný pohyb.
Ztuhla jsem a pomalinku se začala otáčet tím směrem. Na pozadí křoví se rýsovala známá postava.
Poznala jsem, že je to Halt.
" Říkal jsem ti, že na mě máš počkat na začátku lesa, Sarah." Snažil se ve mně vyvolat mé svědomí. Ale já jsem nebyla tak lehký oříšek a naprosto klidně mu odpověděla.
" Ano, to jsem říkal." V srdci jsem cítila, že jsem udělala správnou věc se správnými úmysly, proto jsem
nemohla cítit výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem ho neposlechla. Stála jsem proti němu a zpříma a se mu dívala do očí, teda, kdyby nebyly ukryty ve stínu pláštěnky.
" Máš nějaký speciální důvod, proč si tak nerozvážně šla za mnou do lesa?"
" Ano, mám. A nerozvážná jsem až tak nebyla. Vzala jsem si s sebou dýku toho chlapa, kterého jsem zastřelil a z jeho pláštěnky jsem si uvázala provaz, abych se neztratila." Víc jsem mu k tomu neřekla. Nechtěla jsem , aby věděl, že jsem měla o něho strach.
Nad mými opatřeními mávl rukou.
" A řekneš mi ho?"
" Co? Ten důvod?"Při mé odpovědi zavrátila Halt hlavu k nebi a jen tak pro sebe si dost nahlas mumlal.
" Proč ta mládež vždy odpovídá na otázku otázkou?"
Doufala jsem, že ode mě nečekal odpověď.
" Omlouvám se. Já… já…já jsem o vás měla strach." Konec věty přešel spíš do šeptání, ale on to i tak slyšel.
" Bála?"
Jeho obličej nebyl zrovna čitelný , takže jsem si nebyla jistá jestli mi věří nebo ne. Ale někde hluboko uvnitř jsem cítila , že se mu něco stalo. I když Halt stál přímo přede mnou nemohla jsem se toho pocitu zbavit. Prohlédla jsem si ho pořádně
a teprve
teď jsem si všimla rozrůstající se tmavé skvrny na bílé košili. Přistoupila jsem k němu.
" Sakra co se vám stalo? Ukažte, já vám to obvážu." Rychle se odtáhl.
" Cože? Co chceš obvazovat?" Dělá ze mě blázna nebo co?
" Vždyť vám teče krev!" Rukou jsem mu přitom ukazovala na břicho.
" Opravdu? A nemyslíš si, že bych si to obvázal už sám? A navíc… ta krev není moje."
" Jak… cože? Není vaše a koho tedy?" Nepřiznala bych to ani pod mučením, ale hrozně se mi ulevilo.
" Byl to jeden z kompliců toho chlapa,
co jsem zastřelil."
" Co jste mu udělal?" Vsadila bych všechno co mám, že právě vytáhl obočí až k vlasům.
" Nic moc. Teď si někde pochrupává pod stromem s šípem v hlavě." Víc už neřekl, otočil
a šel pryč.
Povzdechla jsem si a následovala ho.

Něco, co se zrodilo v mé hlavě...

26. prosince 2010 v 14:55 | Admin |  Moje tvorba


Ahoj! Odhodlala jsem se zveřejnit některé z mých kreseb. 
Nemyslím si, že je to něco extra, ale doufám, že se budou líbit.
p.s. Kritiku snesu!!!
p.p.s I tu špatnou!!!




moje tvorba
moje tvorba 1
moje tvorba 2
moje tvorba 3

Co když se všechno změní? - 4. kapitola

26. prosince 2010 v 12:01 | Admin
4. kapitola - Hraničář

" Ne, ne ,ne!" Ustrašeně jsem kroutila hlavou. V duchu jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Asi mám vidiny nebo co! Není přece možné, aby žila fiktivní postava z mých snů, respektive nočních můr. Nutila jsem se ke klidu. Musela jsem se uklidnit. Určitě je tu nějaké logické vysvětlení. Třeba se mu jen hodně podobá.
Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem se podívala do jeho zamračené tváře. V tu chvíli se on podíval na mě a v očích se mu mihlo něco jako poznání nebo údiv, ale rychle se ovládl a já jsem začala pochybovat jestli jsem to vůbec viděla. Konverzaci začal jako první.
" Odkud mě znáš?" Do hlasu se mu zase vrátila ta nedůvěra a ostražitost. Otevřela jsem pusu a zaváhala. Co mu mám říct? Že se mi o něm zdá? Tak to je dost ujetý. Bohužel jsem neměla jinou možnost.
" Několikrát se mi o Vás zdálo." Určitě čekal cokoli, ale toto určitě ne. Jeho maska na chvíli povolila a já jsem mohla zahlédnout krátký údiv, který však v okamžiku vyměnil zloba a nedůvěra.
"Doufal jsem, že už ti došlo, že mi nemáš lhát." Ups. Vedle.
"Nedoufal jste marně. Já Vám nelžu." Snažila jsem se udržet v klidu.
" A to ti mám věřit?" Ach jo.
"Vím, že to zní hrozně divně, ale je to pravda. A opravdu si myslíte, že jsem v situaci kdy si můžu dovalit lhát? Stačila by sekunda a klidně by jste mě mohl zabít a já bych si toho ani nevšimla." Musel uznat, že mám pravdu. Znovu zasunul nůž do pouzdra, který vytáhl při naší "milé" rozmluvě, při které přemýšlel o tom, jak mě co nejjednodušeji zabít. Vydechla jsem úlevou. Potencionální vítězství jsem měla v kapse.
Hlubokým nádechem
jsem sebrala poslední zbytky odvahy a zeptala se na poslední a nejdůležitější otázku.
" Pane? Kde to vlastně jsem?" Podíval se na mě se zdviženým obočím a údivem v očích
" Jsi v Redmonském lénu v království Araluenském." Brada mi spadla až na zem. Zbláznil se? To přece není možný! Opatrně, tak abych se ho náhodou nedotkla nebo nedej bože neurazila jsem se znova zeptala.
" Aha. No … víte… já jsem si myslela, že jsem pořád v České republice v Brně. Opravdu jste se nespletl?" Tak teď mě opravdu považoval za blázna co utek z cvokhousu. Pak mě napadla dost divná otázka. Tohleto prostě muselo být stejný. Nikdo by si přece nesplet 21. století.
"Chtěla bych si něco ujasnit. Je teď duben roku 2010, že?" Věděla jsem ,že musí říct ano, ale někde ve vnitř mě hlodaly mírné pochybnosti. A to dost opodstatněné.
Na tváři se mu usadil výsměšný úšklebek jako by mluvil s malým dítětem co nerozezná keř od stromu a odpověděl.
" Pokud mě má "stará" paměť neklame, tak je rok 643."
Tak to už na mě bylo trochu moc. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Snažila jsem se je zahnat mrkáním, ale nepomohlo to. Všechno začalo černat a v posledním okamžiku mého vědomí jsem cítila, jak mě někdo chytil, abych nespadla na zem. Pak jsem se propadlo do klidného a šetrného bezvědomí.


* * *
Ucítila jsem na tváři chladný dotyk větru. Otřásla jsem se zimou a víc se zamotala do peřiny. Tak moment. Peřiny? Já jsem v posteli? Spadl mi kámen ze srdce. Takže nic u toho se nestalo. Nepropadla jsem se do 7. století ani do nějakého království. To je taková úleva. Měla bych vstát
a u vařit tátovi kafe, jinak zešílí. Snad tam nebude moc nádobí…
" Jak vidím tak si se probudila." Strnula jsem. To není možný. Ten hlas… Prosím, ať to není on, ať to není on. Pomalu jsem se začala otáčet. A
samozřejmě mě ten nahoře nevyslyšel. Jako obvykle. I když jsem věděla koho očekávat, neubránila jsem se mírnému výkřiku.
" Aahh!" a uskočila jsem až na kraj postele.
Halt se opíral o rám dveří a díval se na mě zase se zdviženým obočím nad pravým okem. Na tváři už neměl ten nenávistný pohled, na který jsem si pamatovala, ale pořád tam zůstávala ta mírná ostražitost a vážnost. Divila jsem se, ale jeho přítomnost na mě působila uklidňujícím dojmem. Jako bych ho znala celý život.Rychle jsem ten pocit zahnala a vzpomněla si, že mi držel nůž u krku a chtěl mě zabít. Pohledem jsem se mu snažila naznačit, že mě už nevystraší a že se umím bránit, ale on se ke mně otočila zády
a zeptal se mě: " Dáš si kávu?" Jen jsem nad tím
pokrčila rameny, vylezla z postele a zamířila za ním.

* * *
" Takže to nebyl sen? Opravdu se mi to nezdálo?" Byla jsem trošičku zklamaná, že to nebyl sen, ale na druhou stranu, v přítomnosti mě nic nedrželo.
" Nevypadáš, jako by ti to vadilo." poznamenal Halt, který vstal od stolu, aby vylil kávovou sedlinu do ohně. Mě káva sice moc nechutná, ale teď mi přišla v hod. Zamyšleně jsem kroužila prstem po misce a přemýšlela o jeho poznámce. Opravdu by mi nevadilo kdybych tu zůstala? Odpověď jsem věděla okamžitě. Ne, nevadilo.
" Smířila jsem se s tím. A tam, odkud jsem, mě nic nedrží." Halt jen zvedl obočí a jinak to nekomentoval a jen si sedl zpátky na své místo naproti mně. Asi čekal, že mu nějak vysvětlím. A to se mi vůbec nechtělo.
" To je dlouhá historie." Snažila jsem se takticky vyhnout odpovědi, aby pochopil, že o tom nemíním mluvit. A on pochopil. Upřeně se na mě zadíval. Tedy, na mě ne, ale na moje oblečení. Měla jsem na sobě šedé tepláky a modrý upnutý tílko bez rukávů.
" Takhle tady nemůžeš chodit. Aspoň po tu dobu, než vymyslíme jak tě dostat zpátky, abych měl klid." V duchu jsem se nad tím jen usmála on pokračoval.
" Samozřejmě tady nemám ženské oblečení a nehodlám ztratit mou pověst, díky tomu, že bych nějaké kupoval, takže se budeš muset spokojit s kalhoty a košilí." Bylo pravdu zajímavé sledovat ho při té řeči.
" Mě to nevadí. Já normálně taky nosím kalhoty." Nad mou poznámkou jen zakroutil hlavou a odešel do dveří napravo. Tipovala jsem, že je to jeho ložnice. Za pár minut se vrátil s úhledně složeným komínkem oblečení na rukou. Položila ho přede mne a pokynul mi, abych si to vzala. Pochopila jsem a šla do pokoje , kde jsem byla minulou noc. Překvapivě mi to oblečení padlo, jako kdyby bylo ušité na mou postavu. Bylo to úplně stejné oblečení, co nosí Halt. Až na tu
podivnou pláštěnku.
Bylo tam i obyčejné pouzdro s nožem. Trošku jsem se nad tím zarazila, ale přešla jsem to pokrčením ramen. Všechno jsem to na sebe navlíkla, včetně pouzdra a bot, co tam byly a podívala jsem se do zrcadla, co viselo ve skříni. Celkem mě překvapilo, co vidím.
Ono mi to jaksi… slušelo. A to doslova.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila k Haltovi, aby posoudil, jestli vypadám jako holka ze středověku. Mezitím, co jsem se převlékala, si Halt sesedl ke stolu a pil druhou misku kávy. když jsem vešla, zdvihl hlavu a pozorně si mě prohlížel.
" No,.. jako dívky zrovna nevypadáš."
"Proč?" Celkem jsem se divila. Ještě nikdo mi nikdy neřekl, že nevypadám jako holka. S mými mírami, určitě ne. Naštěstí si pospíšil s vysvětlením.
" To ty šaty. Pokud by si chtěla jít do města a nevypadat jako blázen, musela by si se vydávat za chlapce." Naprosté zděšení.
" COŽE? To nemyslíte vážně?! To nepřipadá v úvahu. To radši odsud nevystrčím ani patu."
" No, jak chceš." a s tím se otočil odešel z chaty.
Rozmýšlela jsem se, jestli mám jít za ním nebo ne. Vůbec se mi tam nechtělo. Ale nechtěla jsem se chovat jako nějakej přitroublej
puberťák a navíc jsem měla spousty otázek. Zhluboka jsem se nadechla a s drobným zpožděním jsem ho následovala před chatu na verandu.
Když jsem vyšla, ani se neotočil. Ale já věděla, že mou přítomnost zaznamenal. A dokázala to otázkou mířenou na mě.
" Myslel jsem, že z chaty nevystrčíš ani patu." Toušku jsem se začervenala.
" Já vím. Ale nemyslela jsem to vážně. Byla to jen reakce na situaci, kterou jsem nečekala a která mi nebyla příjemná." Konečně ke mně zdvihl hlavu. A já si dodala odvahu a pokračovala.
" uvědomila jsem si , že jsem měla myslet reálně a nereagovat tak hystericky. A tak trochu se Vám za to omlouvám, protože vím, že se mi snažíte jen pomoct."
Bylo pro mě těžké mluvit takhle upřímně. Vždy jsem byla zvyklá řešit své problémy sama. Jen kývl hlavou na znamení, že přímá mou omluvu a pokračoval v rozhovoru.
" Víš už, jak se vrátíš domů? Nebo aspoň jak si se dostala sem?"
" Bohužel ne. jediné co si pamatuju bylo, že chvilku před tím než jsem se ocitla tady, jsem chtěla být úplně někde jinde než tam."
Opravdu jsem o tom hodně přemýšlela. Jenže všechno bylo tak složité a já jsem nerozuměla ani polovině věcí co se staly.

Halt o mé odpovědi chvíli přemýšlel
než mi dal odpověď.
" Takže to vypadá, že si to celé způsobila svou touhou dostat se odtamtud. Takže to stejné zkusíme i teď."
" To už mě taky napadlo. Jenže je v to menší háček. Pochybuji, že se tak moc toužím vrátit se zpět."
Jenom při pomyšlení na můj "domov" mi klesla nálada na bod mrazu. Jak už jsem zjistila, Halt je velmi vnímavý a moji poslední větu nijak nekomentoval. Jen to přijal jako holý fakt.
" Takže to můžeme vyloučit." a odmlčel se, zahloubaný do svých myšlenek.Takhle jsme tam zůstali dlouho. On, sedící v křesle a s nohou přehozenou přes opěradlo a já, opřená o zeď a dívající se na les. A pak mě napadla dost zásadní otázka. Pokud se mi nepodaří se v blízké době odsud dostat, kde mám pro pána krále zůstat? Nemohla jsem se pořád spoléhat na Haltovu dobou vůli. Jakmile usoudí, že už tu nemám co dělat, nevěděla bych kam jít. Jedině bych mohla tábořit někde v lese. Nemám žádné peníze, takže nějaký hostinec nebo jak se tomu ve středověku říkalo, nepřicházel v úvahu. Když jsem v hlavě tak probírala své možnosti, promluvil na mě Halt. Nějaké myšlenky se mi musely odraziv ve výrazu tváře, protože Halt jakoby věděl nad čím přemýšlím a jednodušeji oznámil:

" Na tu dobu, než zjistíš, jak se vrátit můžeš zůstat tady." S tím se otočil a odešel. A já jsem jen řekla děkuji a věděla, že mě slyšel.

Šťastné a Veselé

24. prosince 2010 v 11:51 | Admin
Tak je to tu!!! Vánoce!!!!
Přuju všem Šťastné a velélé!!!!




Co když se všechno změní?

21. prosince 2010 v 20:08 | Susan

1. kapitola - Všechno začíná...
2. kapitola - Popelka
3. kapitola - Neočekávaná cesta
4. kapitola - Hraničář
5. kapitola - Zajímavá noc
6. kapitola - Krytí
7. kapitola - Nový přítel
8. kapitola - Nový člen rodiny
9. kapitola - Že by štěstí?
10. kapitola - (Ne)šťastný návrat
11. kapitola - A zase zpátky...
12. kapitola - Neočekávaná návštěva
13. kapitola - Romantika na obzoru
14. kapitola - Crowley
15. kapitola - Konečné rozhodnutí
16. kapitola - Změna plánů
17. kapitola - Macidow !!!NOVÁ!!!

ROZCESTNÍK

21. prosince 2010 v 20:04 | Susan |  Moje povídky

postavy: Sarah Matsonová, Will Dohoda, Halt, Crowley, král, Kassandra a mnoho dalších
stručný obsah: 16-letá Sarah si není vůbec jistá, jestli stojí za to žít. Rodiče ji nenávidí, setra ji přivádí k šílenství a ve škole je terčem posměchu. Jenom její kamarádka ji ještě drží nad vodou.
Ale netuší, že její život se převrátí vzhůru nohama, když se najednou objeví ve světě o kterém neměla ani tušení.
Vyrovná se s touto změnou? Pozná svoji minulost, kterou ji odmítli prozradit?
A najde konečně nějaký smysl života?
Žánr: Hraničmaářův učeň
Forma: ich- forma
Omezení: Zatím žádné, ale nedokážu zaručit, že to tak zůstane
Počet kapitol: 17
Stav: Nedokončená


postavy: Susan Navahová, Patrick Jackson, Sophia Smithová, Wiliam Lewis,...
stručný obsah: Susan pojede se školou na dva měsíce do Londýna, kde objeví jak jeho krásy, ale i stinné stránky. Co když se dostane někam, kam se nedostane obyčejný smrtelník, naučí se věci, o kterých jen četla a nakonec je bude muset praktikovat v praxi? Dokáže se odpoutat od svého starého klidného života a přežít?
Žánr: originální tvorba, akční, deteknitvní
Forma: ich-forma
Omezení: žádné, nanejvýš nejaká vražda :D
Počet kapitol: prolog + 7
Stav: Nedokončená

Co když se všechno změní? - 3. kapitola

21. prosince 2010 v 19:59 | Admin
3. kapitola - Neočekávaná cesta

Najednou jsem uviděla ostré světlo, které mě oslepilo. Rychle jsem si rukou zakryla oči, ale nepomohlo to. Bylo to jako by to světlo vycházelo z mého nitra.
Najednou mě začalo brnět celé tělo. Jako kdyby do mě někdo vrážel tisíce malých jehliček. Nebolelo to, ale nebylo to ani příjemné. Cítila jsem se hrozně zvláštně. Jako bych se měla každou chvíli vytratit. To světlo, bylo hrozně silné a pořád sílilo. V tu chvíli neexistovalo nic jiného než to světlo. Stalo se středobodem všeho.
Začínala jsem si myslet, že to nikdy neskončí , ale
světlo
začalo pohasínat až úplně zmizelo.
Bylo to jako kdyby někdo zakryl slunce a zůstala jsem tma. Neproniknutelná tma, která se každým okamžikem rozplývala, až nakonec zmizela úplně. Pomalu jsem otevřela oči.
První, čeho jsem si všimla, byl krásně vonící les. V tu chvíli ve mně hrklo.
U mě v pokoji žádný les není. Zmateně jsem se začala rozhlížet. Stála jsem na nějaké mýtině na okraji lesa.
Všude jsem cítila vůni zeleně, hlíny a něčeho, co jsem nedokázala tak rychle zařadit. A pak mi to došlo. Byl to kouř! Znovu jsem se pořádně rozhlédla a všimla si nenápadné chaty schované pod baldachýnem stromů. Pomalu jsem k ní zamířila.
Cítila jsem se hrozně nesvá. Ještě před minutou jsem byla ve svém pokoji a teď jsem tady. Nechápala jsem to. V první chvíli jsem si myslela, že je to sen. A to velmi skutečný sen. Dokud mi nedošlo, že jsem se před chvílí vrátila ze školy, neležela jsem v posteli a nebyla unavená.
Takže tuto možnost jsem vyloučila.

Při těchto myšlenkových pochodech jsem došla až k chatě a pořádně si ji prohlédla.
Chata byla sroubená z dřevěných trámů a střecha vypadala jako z břidlice. Teda pokud si to správně pamatuju z hodiny dějepisu. Ve středověku byla břidlice používána skoro pořád. Další věc, která nedává smysl. Pokud se nepletu tak je 21. stol., ne?
Když jsem se podívala za chatu, všimla jsem si nějakého výběhu, kde se pásl jeden kůň. No.. vypadal spíš jako pony. Nebýt toho kouře a koně, myslela bych si, že je opuštěná .
Zhluboka jsem se nadechla a vkročila na verandu, která se táhla po celé délce chaty a přistoupila ke dveřím, na kterých byl vyryt dubový list.
Zvedla jsem ruku a nesměle jsem zaklepala.
Čekala jsem, že se dveře každou chvíli otevřou, ale nestalo se tak. Dokonce jsem neslyšela jediný zvuk, který by z chaty vycházel. Opatrně a v přesvědčení, že tam nikdo není, jsem otevřela dveře.
Napřed jsem opatrně nakoukla dovnitř, abych se ujistila, že tam opravdu nikdo není, teprve pak jsem vešla. Jak to tak vypadalo, vstoupila jsem přímo do hlavní místnosti, kde se asi bydlelo a jedlo zároveň.
Na jednom konci byla kuchyňka, oddělená od hlavního prostoru borovou lavicí. Kolem ohně byly rozestavěné pohodné židle, byl tu pěkně vydrhnutý stůl a hrnce a pánve se čistotou jen blýskaly. Na krbové římse stála váza sasanek a velkým oknem jsem proudilo jasné odpolední slunce. Všimla jsem si také
dvou dveří, které asi vedly do dalších místností.

Otočila jsem se kolem své osy. Vůbec to tady nevypadalo jako
ve druhém tisíciletí. A tento dojem posilňoval nádherně propracovaný dlouhý luk s toulcem visící na
věšácích u dveří.
Zamířila jsem k němu. Už jsem se natahovala abych ho sundala a zkusila natáhnout do plného nátahu, ale něco mě zastavilo. Něco velmi nepříjemného. A to něco, byl chladný dotek oceli na mém krku. Strachem jsem se nedokázala pohnout.
Pokusila jsem se otočit hlavu, abych se podívala, kdo mi drží nůž u krku. Hned, jak jsem trošičku pohla, cítila jsem, jak ten neznámý muž zarývá špičku nože do mého krku. " Na tvém místě bych se nehýbal."
Otřásla mnou vlna strachu. Byla jsem si 100% jistá, že kdyby chtěl, tak bych byla už dávno mrtvá a on by ani nehnul brvou. Musím mu to nějak vysvětlit nebo mě asi podřízne.
Znovu jsem se pokusila navázat oční kontakt. Pomaličku jsem začala otáčet hlavu,ale jakmile jsem se pohla, ucítila jsem náhlou bolest na krku a teplý pramínek krve stékající po něm. Tak fajn. Toto mě od dalších pokusů odradilo. Pomalu jsem začal sbírat odvahu k vysvětlení. Jenže on, promluvil dřív. A ne moc příjemně. " Ještě jeden pohyb a ten nůž skončí v tvém hrdle." Pomalu jsem polkla. Neměla jsem ponětí co mám dělat. Zůstat v klidu a doufat, že mě nezabije? Nedbát na jeho výhružku a znovu se pokusit pohnout? Ne, ani jedno nebylo správně. Jediný, co se mi zdálo přijatelné, bylo vysvětlit mu to. Ale, on mě zase předběhl.
"Tak
mluv. Proč jsi sem přišla?"
Odpověď byla jednoduchá, ale odpovědět bylo těžší.
" No… já…" Sakra, došly mi slova.

" No?" promluvil a nůž mi těsněji přitiskl na krk.
Opravdu chytré. On asi nikdy neodpovídal s nožem na krku. Jako kdyby mi četl myšlenky, ten nůž trošičku oddálila tak jsem zkusila promluvit.

" Doufala jsem, že tu najdu pomoc." Snažila jsem se, aby v mém hlasu nezazníval strach, který jsem pociťovala. Jenže nevím na kolik se mi to podařilo. Tlak na můj krk trošičku povolil. Aspoň něco. Vypadalo to, že zvažuje jestli mi má věřit. A nakonec usoudil, že ano.
O krok ode mě ustoupil a ruku s nožem spustil po dél těla. Bohužel mi zas nevěřil natolik, aby zasunul nůž do pouzdra. Pochybuju, že bych mu mohla ublížit i když mě Lizzy dávala lekce karate. Pokynul mi, abych si sedla na jednu z těch židlí, kterých jsem si všimla, když jsem sem vstoupila. Nervózně jsem se posadila a čekala jak se to vyvine.
Mluvit nakonec začal on. " Jak se vlastně jmenuješ?"
" Jsem Sarah a omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla. Myslela jsem si, že tu nikdo není." Chvilku jsem se odmlčela a on mě kývnutím hlavy popohnal dál.
" Vlastně jsem se jen chtěla zeptat kde to jsem a jak se dostanu domů." Čekala jsem, že něco odpoví, ale on mlčel. Takže jsem měla čas si ho prohlédnout. Byl asi stejně vysoký jako já a tvář mu zakrývala hluboká kapuce pláštěnky. Upřímně, takovou pláštěnku jsem ještě neviděla. Měla barvu listové zeleně
a šedivé skvrny. Celkově to působilo dojmem, že
se ten člověk co ji nosí rozplývá před očima. Pod pláštěnkou šla vidět čistě bílá košile s kabátcem a dvojité pouzdro na nože. Na nohou měl boty z měkké kůže, které určitě dobře tlumily zvuk
chůze. Vrátila jsem se zpátky k jeho obličeji. Celou tu dobu, co jsem si ho prohlížela, jsem měla pocit, že ho znám. Jenže jsem nevěděla odkud.
" Zírání skončilo?"
Ve vteřině jsem zčervenala jak rajče. Má výborný pozorovací smysl.
" Omlouvám se." Mou omluvu přijal kývnutím a pokračoval ve vyptáváním.
" Jak se jmenuješ?"
" Jsem Sarah. Sarah Matsonová. A ještě jednou bych se chtěla omluvit. Nebylo slušné jsem tak vtrhnou i když jsem hledala pomoc." Zkoumavě se na mě zadíval a mlčel. Nastalo trapné ticho.
Vypadalo to, že ten muž se pořád ubírá svými myšlenkami a na mě jakoby zapomněl.
Jenže já jsem jeho myšlenkové pochody přerušila.
" Hmm… Pane?" Tázavě se na mě podíval.
" Mohl by jste mi prozradit své jméno?" Netušila jsem jak bude reagovat. K mému překvapení se na mě jen zadíval, zasunul nůž do pochvy
a
úplně klidně mi odpověděl.
" Jmenuji se Halt." řekl a
sundal si kapuci pláštěnky
a já jsem si mohla prohlédnout celý jeho obličej. V tu chvíli by ve mě krve nedořezali. Konečně mi došlo odkud ho znám. Byl to ten divnej zakuklenec z mých snů!!! Ten kterého jsem vždy vídala s dlouhým lukem a zasunutým šípem do tětivy, ten co mi naháněl husí kůži.
Začala jsem si nadávat do volů. Měla jsem si to uvědomit už dřív. Ten les, kůň a dlouhý luk s toulcem pověšený na věšáku u dveří. OMG! Já jsem tak blbá!
" Vy?" Začala jsem ustupovat a nevycházela jsem z údivu. Naprosto mě to zmátlo. V hlavě mi zněla jen tři slova To není možné! To přece není možné!
Mezitím se Halt
mírně zamračil. To, co jsem řekla a jak jsem se tvářila naznačovaly, že Halta znám. A právě proto se
Halt mračil. Protože věděl, že jsme se předtím nikdy nesetkali.

Co když se všechno změní - 2. kapitola

20. prosince 2010 v 10:11 | Admin
Přidávám další kapitolu. Bohužel je celkem krátká, ale snad to není tak střašný!
Přeju hezké čtení!

2. kapitola - Popelka
Probudili mě sluneční paprsky, které si našli cestu i v zatažených roletách. Vůbec se mi nechtělo vstávat. A ještě k tomu jsem se vůbec nevyspala. Před očima se mi znova přehrával ten sen. Viděla jsem vyděšeného Augustina, který ječel jak holka, temný les a samozřejmě toho tajemného muže na koni. Při pomyšlení na něj mě popadla hrozná zvědavost. Kdo to mohl být? Bohužel, na tuto otázku jsem neznala odpověď. Pomalu a s myšlenkou, že budu muset vstávat jsem pomalu zvedla hlavu, abych se podívala, kolik je hodin.Vytřeštila jsem oči. 7:40, přijdu pozdě. Rychle jsem se vyhrabala z postele a utíkala do koupelny, kde jsem si opláchla obličej a vyčistila zuby. Cestou do pokoje jsem si prohrábla vlasy kartáčem a zamířila ke skříni. Díky bohu jsem se nemusela rozmýšlet co si vezmu na sebe. Nemám totiž z čeho vybírat. Popadla jsem nějaký modrý tričko a krátký rifle a rychle to na sebe navlíkla. To vše do 5 minut. Do batohu jsem si hodila jablko a jen letmo se na sebe podívala do zrcadla. Celkem to ujde, na to že jsem zaspala. Obula jsem si tenisky a pádila do školy. Naštěstí nebydlím daleko, takže jsem se do třídy přiřítila s prvním zvoněním.
Hned jak jsem si sedla za Lizzy do lavice, přišel náš učitel matematiky, Paul Sayl. Byl asi o hlavu vyšší než já, děsně hubenej a úzký obličej mu rámovaly delší vlasy barvy mléčný čokolády. Postavili jsem se na pozdrav. Koutkem oka jsem viděla, že mě Lizzy pozoruje. Budu jí to muset vysvětlit. Od té doby co se mi zdají sny s tím tajemným chlápkem nic nestíhám a všude chodím pozdě. Což se mi vůbec nepodobá. Ani se nedivým, že má o mě strach. Vsadím se, že ji napadají různá vysvětlení, ale žádné se neblíží pravdě. Koho by taky napadalo, že budu chodit pozdě kvůli blbým snům? Musím s tím něco udělat. No jo, ale co? Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla, že nám učitel dovolil se posadit. Lizzy mě musela stáhnout dolů na židli . Samozřejmě Lizzy o těch podivných snech neměla ani tušení. Nějaký šestý smysl mi našeptával, abych si to nechala pro sebe. Zatímco on zapisoval absenci, ve třídě byl slyšet tlumený hovor. Což, jak je známo, nemá rád
"Řekl jsem posaďte se, ne bavte se." Tohle to říká pořád. Chtělo by to něco nového.
" Otevřete si sešity. Číslo hodiny je 99 a učivo rovnice. Na začátek vám tady napíšu trošku těžší rovnici, která jsem vyskytla na přijímacích zkouškách na gymnázium." Začala jsem opisovat příklad. Naštěstí mi matematika jde, takže jsem to měla za chvilku vypočítané, i se zkouškou. Neznámá vyšla 5. Jak primitivní. Vrátila jsem propisku do pouzdra a rozhlédla se kolem sebe. Všichni ještě počítali. Včetně Lizzy. Jak sama říká, ona je na matiku levá. Koukla jsem se jí přes rameno. Hm… ani se nedivím, že ji to nevychází. Má tam špatné znamínko. Chtěla jsem jí říct, kde má chybu, ale Sayl mě přerušil. Požádal mě, abych tu rovnici vypočítala na tabuli, což mi nedělalo problém. Ani po mě nechtěl zkoušku. Celkově tahle hodina nebyla nijak moc zajímavá. Vždycky jsem se při ní nudila. Teda… pokud nedošlo na geometrii. Ta mi nikdy nešla. Zbytek hodiny proběhl ve znuděném duchu. Nemohla jsem se dočkat zvonění. I když… byla tu jedna věc na kterou jsem se netěšila.
Zazvonilo a já jsem na sobě ucítila Lizziin pohled. Ach jo.
"Sarah, co se to s tebou děje? To nejsi ty. Ty, co přijdeš vždycky a všude v čas. A najednou přijdeš 5x po sobě pozdě." Nevěděla jsem, jak ji na to odpovědět. O těch snech jsem jí říkat nechtěla, ale ani jsem ji nechtěla lhát. Nakonec jsem se rozhodla jen pokrčit rameny a mlčet. Třeba to zabere. Ale bohužel jen třeba.
" Tohleto na mě nezkoušej. Vím moc dobře, že se jen snažíš vyhnout odpovědi." Fajn. Nezbývá mi nic jiného než lhát. Neměla jsem z toho dobrý pocit.
" Lizzy, nic se neděje. Jen jsem hodně dlouho do noci četla a jsem unavená.." Vrhla na mě nedůvěřivý pohled.
"V knihovně jsem našla takovou tlustou knihu, která vypadala hrozně zajímavě. Odehrává se ve středověku. Je hrozně zajímavý číst jak tehdy žili." Díky bohu mi to uvěřila. Taky aby ne. Ve lhaní jsem měla velké zkušenosti. Naposledy se na mě ustaraně podívala a natáhla se po úkolu na němčiny, který musela dodělat. Což mi připomíná, že já taky. Naše učitelka němčiny, Ilana Watsnová byla podle mě nejlepší v oboru. Sice byla trošičku starší, ale respektu měla plno. Většina z těch, které učila, udělali maturitu z němčiny. Sice má hrozně vysoké nároky, které se někdy jen těžko zvládnou, ale nikdo z nás by ji nechtěl nahradit někým jiným. Za těch několik roků jsem se od ní naučila opravdu hodně. Jen mi někdy dělá problémy to použít, což mi ráda předhazuje. U ní se nemusíte bát, že by vás odmítla kdybyste ji požádali o pomoc, ale jakmile neumíte něco, co se už dávno probíralo… řekněme, že bych nechtěla být na místě toho, kdo to nevěděl.
Dnes jsme měli opakovat předložkové vazby. Tohle mi naštěstí nedělalo moc velké problémy, ale i tak mě pěkně podusila. Jako každého. Takhle nás nutí dostat ze sebe to nejlepší. A celkem se jí to daří. Ta hodina uběhla strašně rychle. Za chvíli mělo zvonit a následovat dalších pět nudných hodin ve škole. Český jazyk, angličtina s Augustinem, budu muset vynaložit všechno své sebeovládání na to, abych se nerozesmála uprostřed výkladu, potom zeměpis, tělocvik a občanská výchova. Prostě samá nuda.
* * *
Ááá! Už je konec. Ještě jednu hodinu ve škole a zešílela bych. Potom co jsme dostali zabrat od Watsnové, zapotili se v češtině, naprosto ignorovali výklad v angličtině, unudili se k smrti při zeměpisu a odmítali hrát házenou v tělocviku, by byl grogy každý.
Chtěla jsem jít domů a jen sedět v křesle, poslouchat hudbu a číst si dokud někdo nepřijde domů. Což bude nejdřív o půl 8 večer. Nebo bych si mohla zkusit zopakovat několik chvatů co mě naučila Lizzy. Štěstí, že jí máma dovolila chodit na karate. Aspoň mě může učit, když mně to rodiče nedovolili. Jenže o tom si zatím může nechat zdát. Máma mi napsala dlouhej seznam věcí, které mám koupit. Takže místo domů jsem zamířila na autobusovou zastávku.
Sakra. Sakra, sakra, sakra!!! To se opravdu může stát jenom mě. Povzdechla jsem si a snažila se nějak postavit tři tašky s jídlem, abych se mohla ohnout pro klíče, které mi spadly do nějakého hnusného sajrajtu.
" Co jsem komu udělala, sakra?" Ani jsem si neuvědomovala, že nadávám nahlas. Upozornila mě na to až nějaká důchodkyně, která šla kolem. Baba stará. Teď jsem vážně neměla chuť dohodovat se tady s nějakou stařenkou a jednoduše ji ignorovala.
Z tašky jsem vytáhla papírový kapesník a snažila se otřít ten sajrajt. Naštěstí to šlo celkem lehce. A hlavní bylo, že klíč od vchodových dveří na to byl nejlíp.
Špinavý kapesník jsem hodila se znechuceným pohledem do nedalekého koše, znovu posbírala nákupní tašky a odemkla.
U botníku jsem se vyzula a batoh hodila do kouta a šla do kuchyně, abych vybalila a poklidila jídlo. Bylo toho tolik, že by se z toho nakrmila jedna celá rozvojová země. Všechno tohle jídlo a ozdoby byly na oslavu narozenin mé "roztomilé" sestřičky. Bude ji 14. Hroznej věk. Naštěstí mě tam nechce, takže se někam zdejchnu. V duchu jsem zajásala radostí. S tímto dost neobvyklým pocitem jsem zamířila do pokoje, kde mě ta radost hned přešla.
Na stole ležel složený papír s mým jménem. Pomalu jsem ho otevřela a oči mi málem vypadly z důlků. Byl to seznam věcí, které mám udělat než se máma s tátou vrátí. Ten seznam byl děsně dlouhej. Přes celou A4. No, to mi zaber celý odpoledne. S povzdechem jsem se otočila a šla si pro koště.
* * *
Naprosto vyčerpaná jsem padla do postele. Ani nevím kolik je hodin. Unaveně jsem zvedla hlavu z polštáře a podívala se na digitální budík. Cože?! To už je osm hodin? To není možný. Copak jsem uklízela pět hodin? Pak jsem si uvědomila, co všechno jsem udělala a už jsem nebyla tak překvapená.
Stačila jsem zamést a umýt podlahu přízemí a v prvním patře. Vyluxovala a utřela prach ve všech pokojích, umyla nádobí, zalila kytky, vyplenila zahradu a vyprala a vyžehlila ložní prádlo. Podle mě jsem to zvládla v dost dobrým čase.V tuto chvíli jsem se cítila jako popelka. A teď už následovala jen jediná věc, kterou jsem ještě neudělala. A tou věcí byla dlouhá a horká sprcha.
Rychle jsem zalezla do koupelny, abych se stihla vysprchovat dřív než se vrátí rodiče. Což mělo být asi tak za půl hodiny. Sundala jsem si šaty, do kterých jsem se převlékla než jsem začala uklízet, zalezla do vany a pustila horkou vodu. Nic není lepší než horká sprcha po dlouhém dni. Přímo jsem si vychutnávala pramínky teplé vody tekoucí po mých zádech. Sáhla jsem po mém oblíbeném šampónu. Jeho vůně mi připomínala nádherně vonící les a uvolňovala mě.
Ve sprše jsem strávila 20 minut. Všechna únava ze mě spadla a já najednou měla energie na rozdávání. Vesele jsem zamířila do kuchyně pro čerstvé jablko a vrátila se do pokoje. Spokojeně jsem ho chroustala a přitom vybírala nějakou knihu. Rozhodovala jsem se mezi Stmíváním a westernovou klasikou Vinnetouem. Nakonec jsem se rozhodla pro divoký západ, ale když jsem ho vytáhla z knihovny, začala jsem se cítit dost divně.

Co když se všechno změní? - 1. kapitola

17. prosince 2010 v 16:07 | Admin
Co když se všechno změní?
1.kapitola - Všechno začíná…
Je konec března. Začínají rozkvétat stromy, probouzet se včely a vlastně všechno ožívá. Oteplilo se a na obloze se v celé své kráse prochází slunce. Přes listy v lesích pronikají sluneční paprsky snažící se zvířata, která spí pokojným zimním spánkem probudit a oznámit jim, že začíná jaro. Ptáci začínají zpívat svůj repertoár a jemný větřík češe trávu a stromy, aby vypadali k světu. Čápi se vracejí z teplých krajů a stavějí si hnízda na komínech, děti se těší na jarní prázdniny a užívají si jara plnými doušky. A já tu sedím pod stromem se skicákem na kolenou a uhlem v ruce.
Marně jsem se zkoušela soustředit na kreslení, ale nemohla jsem odtrhnout oči od probouzející se přírody, která mě obklopovala. Zaujaly mě dvě veverky, které se praly o šišku, když jsem za sebou někoho ucítila a spěšně se ohlédla. Nikoho jsem za sebou neviděla. Ach jo, toto se mi teď stává často. Začínám si myslet, že blázním. Pořád mám pocit jako by za mnou někdo chodil nebo mě pozoroval, ale když se otočím, nikdo tam není. Povzdechla jsem si nad vlastní hloupostí, zavřela skicák a začala se zvedat k odchodu.
Byla jsem v polovině cesty domů zabraná do vlastních myšlenek, když do mě někdo tvrdě vrazil. Byla to opravdu silná rána a já jsem spadla do hnusného bláta. Ten idiot se ani nezastavil a utíkal ode mě jako by mu za patami hořelo. Ani jsem nevěděla, jestli to byl muž nebo žena. Pomalu jsem se zvedla, když mi podklouzla noha a já znova zahučela do toho bláta. Ach jo. To se doopravdy může stát jenom mě. Znovu jsem se postavila pevně na nohy a pokoušela jsem se nějak to bláto setřít. No, moc to nešlo. Akorát jsem to ještě víc zhoršila. Naštěstí jsem nebyla daleko od domu, kde bydlím.
Byla jsem jen pár kroků od domu, když mě náhle zaplavil ten známý pocit, že se za mnou někdo plíží. Měla jsem hrozné nutkání otočit se, ale silou vůle jsem to neudělala. Dívala jsem se přímo před sebe směřujíc k domovním dveřím. Doufala jsem, že ten pocit zmizí, ale doprovázel mě až na konec ulice, kde bydlím. Vyběhla jsem poslední schod před dveřmi, vyndala klíče a odemkla jsem si. Jak jsem zjistila, doma nikdo nebyl. Sestra asi byla venku s kamarády, táta na rybách a máma byla v práci. Vydechla jsem si úlevou. Přešla jsem chodbou, kde jsem si u botníku vyzula boty a zamířila rovnou do koupelny s úmyslem pořádně se vykoupat. Špinavé oblečení jsem hodila do pračky a zapnula ji. Ve sprše jsem strávila aspoň 20 min. Oblékla jsem si mé oblíbené tepláky a tričko a kolem hlavy jsem si omotala ručník. Zašla jsem si do kuchyně pro jablko a odešla jsem do svého pokoje, který jsem chtěla vyzdobit na dnešní oslavu mých narozenin. Slavila jsem šestnáctiny.
Nafoukla jsem pár balónků, na lustr pověsila girlandy, na stůl dala jídlo a pustila mou oblíbenou stanici. Lizzy, moje nejlepší kamarádka, by měla přijít asi za hodinu. Mezitím bych si mohla něco přečíst, dokud tady nikdo není. Přešla jsem pár kroků ke knihovně a vytáhla můj oblíbený román Na větrné hůrce od Emily Brontëové. Sedla jsem si na postel, opřela jsem se zády o pelest a kousala jablko. Byla jsem plně ponořená do děje, když v zámku zaharašily klíče. Byla to moje sestra. Alexandra je tátův miláček. Na rozdíl ode mě. Ani jsem se nepokoušela pozdravit.
"Jak to, že si doma?" Podívala se na mě vyčítavě jako bych právě spáchala trestný čin.
"Vadí ti to snad? Pokud vím, i já jsem oprávněna k tomu, to tady nazývat domov a chodit sem, kdy chci, takže mírni své ego, jasný?!"
Tím jsem ji pěkně naštvala. Jako obvykle. Asi zase nepochopila co jsem ji tu vykládala. Alexandra je na svůj věk celkem hezká( Aspoň ona si to myslí ;)). Má blond vlasy, modrý oči, hubenou postavu a "roztomilý" úsměv. Nechápu ty kluky co za ní pořád dolejzaj. Buď jsou naprosto blbý nebo slepý. Nebo oboje. Ale vzhledem nedokáže ukrýt svůj intelekt. Ono by to ani nešlo, jí dělá problém vyjmenovat vyjmenovaný slova po B, ale o tom až jindy. Chtěla jsem jen podotknout, že slovní … souboje, jestli se to dá tak říct, vyhrávám já. A to jí právě tak štve. Ještě chvíli mě propalovala pohledem, ze kterého jsem si vůbec nic nedělala, a pak se jednoduše otočila a odešla. Pokroutila jsem nad její hloupostí hlavou a podívala se na hodiny. Pane bože!!! To už jsou tři hodiny??? Vystřelila jsem z postele jak raketa a valila se rychle převléct do něčeho jiného. Natáhla jsem na sebe rifle, modré tričko a na to moji oblíbenou šedou mikinu s kapucí. Vlasy jsem si stála do culíku a trochu se nalíčila. Zrovna jsem vracela řasenku do kosmetické taštičky, když jsem uslyšela zvonek. Vstala jsem a šla jí otevřít.
"Ahoj oslavenče!!!!" pozdravila mě Lizzy hned jak jsem otevřela dveře.
"Ahoj!" odpověděla jsem jí s úsměvem na tváři a ustoupila ode dveří, aby mohla projít. Vyzula se a bez přemýšlení šla do mého pokoje, přešla k mému stolu a opřela se o něj.
" Potkala jsem tvoji sestru. Vypadala celkem naštvaně."
" To výš vykládala jsem ji tady a mých právech." S mírným úsměvem na rtech jsem očekávala jak Lizz zareaguje. Zůstala chvilku bez hnutí stát a pak se začala smát jako nějakej blázen. Její smích je fakt nakažlivý, takže trvala jen chvilku a začala jsem se smát taky. Až nás to trochu přešlo, chtěla Lizz znát podrobnosti. Sedla si na postel a čekala co ji řeknu. Začala jsem vyprávět.
"To jako myslíš vážně? Škoda že jsem nepřišla aspoň o chvíli dřív." Upřímně jsem se tomu zasmála. To byla celá ona. Dřív jsem vůbec nechápala jak se z nás mohly stát nejlepší kamarádky. Ale teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Chtěla jsem si užívat, když jsem měla možnost a těch možností opravdu nemám moc. Vlastně skoro žádný.
Lizz u mě byla skoro 4 hodin. Překvapilo mě, že už uběhlo tolik času. Ale za chvíli by měla přijít máma a já musím ještě uklidit. Snažila jsem se Lizz přesvědčit, aby už šla a nepomáhala mi, ale nepodařila se mi to. Vlastně jsem to ani nepředpokládala. Lizz sesbírala nádobí a odnesla ho do kuchyně, já jsem propichovala balónky a sundávala girlandy z lustru. Když jsem skončili, bylo už tři čtvrtě na osm. Vzpomněla jsem si na mámu a Lizz jsem rychle, ale slušně vypakovala ven. Jen tak tak jsem stačila umýt nádobí, když jsem uslyšela harašit klíče v zámku. Slyšela jsem dva hlasy, takže mi bylo jasný, že se máma potkala s tátou. Ještě štěstí, že jsem všechno stihla. S mámou bych to nějak uhrála do autu, ale táta je tvrdší oříšek. Nasadila jsem na tváři úsměv a šla je pozdravit.
Máma si zrovna sundávala sáčko a táta poklízel své rybářské náčiní. Tím myslím zbytečně velký batoh, kde nosí jen udice a zbytečně moc návnady. Nechápu na co to nosí, stejně nikdy nic nechytí.
"Ahoj." Jak jsem předpokládala, odpověděla mi jen máma. Táta se místo toho na mě zadíval jako na blechu v kožichu, která psovi otravuje život. Potichu jsem si povzdechla o odešla do svého pokoje, který jen tak mimochodem sdílím se svou "úžasnou" sestrou. Potichu jsem zavřela dveře a sedla si na postel. Znovu jsem si povzdychla, svalila se na polštář a přemýšlela, co jsem kdy udělala špatně, že mě táta tak nesnáší. Touhle myšlenkou jsem se zaobírala často. A nikdy jsem nepřišla na nějaké rozumné vysvětlení. Dřív jsem si myslela, že je to kvůli škole, ale potom co jsem si zlepšila známky o 100% se nic nezměnilo, takže jsem tohle vysvětlení musela zavrhnout. Zkoušela jsem všelico, ale nic nepomohlo. Nakonec jsem to vzdala, i když jsem o tom nepřestala přemýšlet.
Asi za půl hodiny se vrátila Alexandra. Samozřejmě ji rodiče nevynadali, že se vrátila o půl deváté, což jsem dřív pokládala za velkou nespravedlnost a dávala to na sobě dost znát, nakonec mi však došlo, že to stejně nemá žádný účinek a nechala toho.
Otevřely se dveře. A to dost velkou silou, asi si myslela, že mě vyleká, což se jí nepodařilo aspoň už několik let. Zatvářila se trošičku zklamaně, že to se mnou ani nehnulo. Díky Bohu, z ní vypadlo, že dnes bude spát u té své kamarádky a vypadla. Jaké to štěstí pro mě!
* * *
22:20. Jako obvykle nespím. Ležím na zádech a nepřítomně koukám na strop a poslouchám mou oblíbenou hudbu. V domě je naprosto blažený klid. Noc je podle mě nejkrásnější část dne. Už několikrát jsem si přála splynout se stíny a být neviditelná. Všechno by bylo o tolik jednoduší. Nemusela bych poslouchat uštěpačné poznámky mířené na mou osobu, mohla bych žít svůj vlastní život tak, jak jsem si vždy přála. Jenže i při mém snění se ve mně probouzí realista a říká, že je to nemožné. Povzdychla jsem si, převrátila se na bok a zavřela oči. Snažila jsem se utéct realitě do světa snů. Do světa, kde můžu být kým chci a dělat co chci.
Už jsem upadala do polospánku, když jsem uslyšela hlas.
" Tvé přání se brzy splní." vystrašeně jsem se posadila rozhlížela jsem se, kdo to promluvil. Nikdo tam nebyl. Opravdu jsem si začínala myslet, že jsem paranoidní. Něco se mi muselo zdát. Pořád jsem si to v duchu opakovala a znovu si pomalu lehla.
* * *
Stromy. Všude samé stromy. Podívala jsem se na horu a viděla… stromy. Sakra kde to jsem? V Jurském parku? Copak tady není jediná cestička, která by mě z toho lesa vyvedla? Zrovna jsem si všimla něčeho co by mohla být lesní cesta, když jsem za sebou zaslechla prasknout větvičku a rychle se otočila. Někdo byl ukrytý ve stínech stromů. Chtěla jsem utéct, ale nohy mi zdřevěněly. Muž pomalu vystoupil ze stínů a já jsem zalapala po dechu. Byl to můj učitel angličtiny!!! Málem mě to kleplo. Jmenoval se Howard Augustin a nebyl o moc lepší než nějaký úchyl. Nesnášela jsem ho. Měl plešku, hnusný oč,i u kterých jsem měla pocit, že pořád kloužou do mého výstřihu a růžovou košili s béžovými kalhotami. Začal se pomalu přibližovat. Tak teprve teď jsem pocítila hroznou touhu utéct. Než jsem si po tom šoku uvědomila jak se vůbec běhá, byl už u mě.
" Á, slečna Matsonová. Copak tady pohledáte tak pozdě a sama?" Díky bohu jsem se už dokázala srovnat a provokativně jsem odpověděla.
"Hledám houby." Po téhle odpovědi se jeho obličej stáhl do naštvaného výrazu.
" Co si to dovolujete? mluvíte se svým učitel, ne s nějakým kamarádem." Čekala jsem, že vybouchne. Jako obvykle. Hrozně jsem se snažila nesmát se a celkem se mi to dařilo. Bohužel za chvíli svůj výraz ovládl a zase si hrál na mého "kamaráda".
" Tak víš ty co? Já ti pomůžu a potom tě doprovodím domů, aby se ti nic nestalo." Cože??? Ne to ne!!! Ještě by na mě sahal. To nesmím dopustit.
" Ale pane učiteli, to opravdu není nutné…" začala jsem protestovat, ale on mě přerušil.¨
" Ne, žádné výmluvy. Co by na to řekli tví rodiče, kdyby se dozvěděli, že jsem tě nechal samotnou v lese." Ti by mu ježte vynadali, že to udělal. Pomyslela jsem si a dál se snažila vymyslet jak se ho zbavit. Bohužel, on mi to moc neulehčoval. Objal mě kolem ramen (Fúúúúj!!!) a vedl mě tou lesní cestou, které jsem si všimla na začátku. Jen stěží jsem ovládla znechucený vzdech, který se mi dral z úst. Teď se moje snaha zbavit se ho ještě zvýšila. V hlavě mi to přímo šrotovalo, jak jsem přemýšlela. Už jsem začínala být zoufalá, protože jsem na nic nepřišla, on furt něco kecal a jeho ruka byla pořád na mém rameni a já jsem jen cítila ten nechutný puch, co se mu linul z podpaží. Chtělo se mi zvracet. Díky bohu, mě zachránily zvuky kopyt, ozývající se před námi. Augustin vedle mě leknutím poskočil a konečně sundal ruku z mých ramen. Samozřejmě je jasné, že kde je slyšet zvuk cválajících kopyt musí být i kůň s jezdcem. A taky se objevili. Na pozadí stromů vypadali jako temný stín, který se přibližuje. Ale jakmile přicválali blíž, bylo možné rozeznat koně i jezdce, který jen tak mimochodem držel v ruce natažený dlouhý luk s vloženým šípem. Při tom pohledu se mi zastavilo srdce. Vypadal nebezpečně. Hodně nebezpečně. Augustin vedle mě byl bez sebe strachem. Vypadalo to totiž, že ten neznámý jezdec míří na něho. Vypadal opravdu hrozivě. Na sobě měl pláštěnku s hlubokou kapucí, která mu zakrývala většinu tváře. Vypadalo to, jako kdyby se ztrácel v pozadí stromů. A to bylo ono. Nebyl sis prostě jistý co vidíš. Nebo koho vidíš. Tajemný jezdec byl už skoro u nás. Zbývalo asi jen 15 metrů a stále mířil na Augustina. Ten to nervově nevydržel a začal ječet jak malá holka, které berou panenku. Zadívala jsem se na něj jak na blázna. Když v tom jsem periferním vidění postřehla malý pohyb. A ten pohyb se mi vůbec nelíbil. Ten tajemný jezdec totiž pustil tětivu!!! Což znamená… ŽE VYSTŘELIL!!!
Slyšela jsem zadrnčení tětivy a zvuk letícího šípu. Celou svou duší jsem doufala, že nemíří na mě. Přímo jsem se za to modlila. A… moje modlitba byla vyslyšena. Celou tu dobu jsem měla vyvalené oči strachem, takže jsem viděla jak šíp proletěl kolem mě a zabodl se do země před Augustinovýma nohama. Ten odskočil dozadu jako nějaký kamzík a vyděšeně vykvkl. Zadíval se na šíp před jeho nohama a pak se neohrabaně zvedl na nohy a s hrozným křikem vzal nohy ramena. Já jsem se za ním jen pobaveně dívala. Zbabělec. Jenže pak jsem si znova vzpomněla na toho jezdce a srdce se mi sevřelo strachem. Ten tajemný muž seskočil z koně a zamířil ke mně. I s lukem v ruce. Začala jsem pomalu ustupovat. Jenže ten muž se pořád blížil. Teprve jak slezl z koně, jsem si uvědomila, že je přibližně stejně velký jak já. A to mám jen 162 cm. Pořád jsem ustupovala, až jsem zády narazila do stromu. V tu chvíli ve mně hrklo. Neměla jsem kam utéct on se pořád přibližoval. Chtěla jsem začít křičet. A …probudila jsem se. Byl to jen sen. Sen s osobou, kterou vidím ve snech každou noc. Sen s tajemným mužem v pláštěnce.