Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Leden 2011

Sebevražda? Ne, díky...

29. ledna 2011 v 18:44 | Susan |  Zajímavosti
 Poprvé do doby, co jsem založila tento blog, jsem se rozhodla napsat téma týdne. Sebevražda. Pro někoho to je něco, čím se nikdy nezabýval, pro někoho je to jediné vysvobození, které ho napadá. Ale existuje vůbec nějaký prominutelný důvod k sebevraždě? Jasně, že ne. Nikdy a nic nemůže být tak hrozné, aby to nebylo ještě horší. Proč se zabíjet kvůli rozchodu s klukem? Vždy si můžete najít jiného a lepšího, který vás bude chtít se vším všudy. Proč se zabíjet kvůli hádkám s rodiči? Já vím, že někdy lezou pěkně na nervy, jenže oni si myslí, že pro nás dělají jen to nejlepší. A jak se říká, neexistují špatná a dobrá rozhodnutí, existují jen dobré a špatné úmysly.  A hlavně, proč se pokoušet zabít jen kvůli nějakému modnímu stylu? Totální hovadina. Žádný styl emo vám nestojí za zkažení celého svého života. Já jsem zastánkyně názoru, že každý problém se dá řešit. Buď v klidu nebo v hádce, ale oboje má stejný konec. Vždy se to vyřeší. Buď dřív nebo později. Odsuzuju ty, co dokázali sáhnout na lidský život. Nikdo na to nemá právo. Stejně jako na to nemají právo sebevrazi, aniž by si uvědomili, co za sebou nechávají. Skoro vždy se najde aspoň jedna milující osoba, kterou by jste tímto rozhodnutím velmi zarmoutili. Takže, pokud to čte někdo, kdo si v mysli pohrává  s nápadem ublížit si, rozmysli si to. Cesta tam je lehká, ale cesta zpátky neexistuje.  

sebevražda

Diplom pro Bellu

23. ledna 2011 v 17:18 | Susan |  Diplomy
diplom1

Prosba...

23. ledna 2011 v 17:08 | Susan |  Reklamy
Byla bych ráda, kdyby jste mi reklamy psaly sem.
Moc díky! 
                               Susan

Diplomy pro mě za megableskovku a spřátelení od Belly

23. ledna 2011 v 17:07 | Bella |  Diplomy

  Mockrát díky! Jsou nádherný! Na Tebe tu bude čekat taky jeden!




diplom



Co když se všechno změní? - 7. kapitola

22. ledna 2011 v 15:21 | Susan

7. kapitola - Nový přítel

Bylo něco po poledni a já jsem hodnotila poslední set střelby na terč. Pomalinku, ale jistě jsem se začala zlepšovat. Stejně tak, jsem si tu už doopravdy začala zvykat.
Uběhly už dva týdny ode dne, kdy mi Halt oznámil, že se stanu jeho učněm. Celý ten čas jsem trávila buď cvičením střely a vrhání noži nebo s Haltem v lese na polích, kde mě učil poznávat stopy zvěře a neslyšně a neviditelně se pohybovat. Teprve včera jsme začali čtení z map
a zakreslování trasy. Sice to nebylo zrovna extra zábavné, ale byla to celkem vítaná změna po těch dnech strávených v lese.

Vytáhla jsem poslední šíp z terče a zasunula ho to toulce. Dnes jsem měla ještě cvičit s noži, takže jsem vzala luk s toulec a zamířila do chaty, kde jsem pověsila na věšák u dveří. Napřed jsem si ale vzala z pokoje ocílku a olej na vymazání pouzder
a šla si sednout za chatu pod velký dub, co rostl vedle ohrady.
Protože venku bylo horko, nechala jsem si pláštěnku v pokoji.
Normálně by mě přivítalo zařehtání Abelarda, ale on a jeho pán dnes ráno odjeli za nějakou prací. Podle Halta by tu měla být asi za hodinu.
Pohodlně jsem se opřela zády o strom a vytáhla z pouzdra saxonský nůž, když jsem v předu uslyšela zvuk kopyt.
Na chvíli jsem si myslela, že se už Halt vrátil ,ale podle kroku a zařehtání, to byl cizí kůň. A jak už jsem věděla. Hraničář by svého koně nikdy neopustil, kdyby nemusel.
Položila jsem ocílku zpátky do trávy , obezřetné se postavila a rozešla se k chatě. Měla jsem v plánu dostat se dovnitř oknem, abych když tak případného nezvaného návštěvníka překvapila ze zadu. Byla jsem skoro u něho, když jsem za sebou někoho ucítila. Ani jsem se nestačila otočit
a ležela jsem na zemi a ten neznámý muž na mě. Aspoň jsem tipovala, že je to muž.
Silou nárazu jsem upustila nůž a na ten vrhací jsem nedosáhla.
Ten útočník mě úplně přikoval k zemi a zápěstí mi sevřel jako ve svěráku. Snažila jsem se mu nějak
vykroutit, ale držel mě moc pevně.
Nakonec jsem to jen zdánlivě vzdala a zadávala se mu do obličeje.
Byl mladý. Tipovala bych mu nanejvýš 20 let. A vysoký taky zrovna nebyl. K zemi mě přikovala jen jeho hbitost a vypracované ruce.
Všimla jsem si, že i on si pozorně prohlíží můj obličej a hodnotí moje schopnosti. Zřejmě se nechal obalamutit tím, že jsem dívka, nebo že mám drbnou postavu a mírně zvolnil stisk svým rukou na mé zápěstí. Této šance jsem musela využít. Celou tu dobu jsem ležela nehnutě a jen snažila bránit. Teď jsem přešla do útoku. Tíž, že se trochu odtáhl mi uvolnil pravou nohu. Na nic jsem nečekala a silně ho kopla pod koleno.
Hekl pod náhlou bolestí a úplně povalil stisk. Rychle jsem jednu uvolnila a tak, jak mě to učil Halt, jsem ho bříškem dlaně udeřila do brady.
Na své straně jsem měla moment
překvapení.
Síla mého úderu a ze mě shodila a on dopadl vedle mě na záda.
Co nejrychleji jsem se snažila vyškrábat na nohy a přitom jsem vytahovala z pochvy
nůž.
Moji prioritou číslo jedna bylo, abych mu nedovolila znovu vstát. Musela jsem jednat rychle. Napadla mě jen jedna věc jak to zařídit, aniž bych musela ublížit. Protože se už začal pomalu zvedat, celou svou vahou jsem ho znovu shodila na záda, sedla si obkročmo na hrudník a nůž mu přiložila ke krku.
" Pohni se a podříznu tě. Byla bych ráda, kdyby si mi odpověděla na pár mých otázek. Kdo jsi a proč si na mě zaútočil?"
" Na to bych se tě mohl zeptat taky." Přitlačila jsem mu nůž těsněji ke krku až sykl bolestí.
" No, to máš hold smůlu. Já se ptala první." Trošku jsem povalila tlak na jeho krk, aby mi mohl odpovědět.
" Jmenuji se Will Dohoda. Jsem hraničář." Hned potom, co to dořekl, jsem si všimla maskovací pláštěnky a luku, co ležel spolu s toulcem kousek od nás.
" Budiž. A teď ta druhá odpověď prosím."
" Krádeže jsou v této zemi zakázané." On si fakt myslel, že …
" Já jsem nekradla." Jen stěží jsem potlačovala nával křivdy, která se drala na povrch.
" Nevěřím ti. Proč by jsi jinak lezla dovnitř oknem?"
Jen jsem neurčitě pokrčila rameny.
" Chtěla jsem se podívat, kdo přijel, případně ho překvapit
a nechtělo se mi obíhat celou chatu."
" Víš ty vůbec, kdo tu bydlí? Nebo jsi tak nepozorná a nevšimla sis znaku dubového listu na dveřích?"
" Jasně, že to vím. A jak to tak vypadá, tak ty to víš taky. Takže přepokládám, že jsi přijel za ním. Máš ale smůlu, teď tu není. Ale říkal, že by se měl přibližně v tuto dobu vrátit."
" Nedělej ze sebe hlupáka. Moc dobře vím, že si přijel za Haltem. A teď, když mi slíbíš, že mě při první příležitosti nezabiješ, dala bych si misku kávy s medem.
Podle toho, jak Halt kávu miluje, tipla bych si, že ty taky, že?"
Usmál se a jemně kývl hlavou na souhlas. Úsměv jsem mu
opětovala, zastrčila nůž do pochvy a slezla z něho. Úlevně si vydechl. Mě by se asi taky nelíbilo, kdyby na mně někdo seděl. Stále s úsměvem jsem mu nabídla pomocnou ruku a on taky s úsměvem ji přijal.
" Já jsem se už představil. Teď je řada na Tobě."
" Jmenuji se Sarah Matsonová. A to ostatní ti řekne Halt." Odpověděla jsem a otočila se k odchodu.
" Copak mi to nemůžeš říct ty?"
No mohla bych. Ale ani á pořádně nechápu, co se poslední dobou děje."
" Můžeš to zkusit." No co , nemohla jsem nic ztratit.
" Tak fajn. Pokusím
se ti to vysvětlit, ale před chatou na Tebe čeká tvůj kůň."
Jen se usmál a hlasitě hvízdl. Zepředu se ozvala odpověděl a za chvíli i Willův kůň. Byl to takový roztomilý chundelatý pony s válcovitým tělem, krátkýma nohama a chytrýma očima.
Přiběhl ke svému pánovi
a na pozdrav do něho šťouchl hlavou.
No to je dost. Musela jsem se jen usmát.
" Promiň Cuku. Trošku jsem se zapovídal tady se Sarah."
" Cuk? Hezké jméno."
" To jistě je, ale výstižné taky." A na důkaz jeho slov, Cuk prudce trhl hlavou, div že Willovi nevykloubil rameno. To už jsem nevydržela a rozesmála se na celé kolo. I s Willem.
Když jsme se trochu sebrali, Will sundal Cukovi sedlo a uzdu
a pustil ho do ohrady. A my jsme konečně zamířili do chaty dát si kávu.

* * *
" Tak povídej." Seděli jsme v chaty a popíjeli kávu. Utřídila jsem si myšlenky a začala vyprávět.
" Jak už víš, jmenuji se Sarah Matsonová a je mi 16 let." Chtěla jsem pokračovat, ale Will mě přerušil.
" Ale na to není nic divného." Nechápal.
" Zatím opravdu ne, ale byla bych ráda kdyby si mě nepřerušoval."
Trošku se začervenal a kývl hlavou na souhlas.
" S Haltem jsem se poprvé potkala přibližně před měsícem.
A to za dost zvláštních podmínek. Nevěděla jsem, kde jsem,
co tady dělám a hlavně, jak jsem se sem dostala.
Jednoduše, potřebovala jsem pomoc.
A první, kdo se mi připletl do cesty, nebo vlastní spíš já jemu, byl Halt. V prvním okamžiku byl hrozně nedůvěřivý a abych se přiznala, není zrovna příjemné mít nůž na krku. Ale to je teď vedlejší.
Hlavní je, že si vyslechl můj příběh a dovolil mi tu zůstat, než přijdu na nějaké řešení."
Všimla jsem si, že se nadechuje na otázku a tak jsem ho předběhla.
" Ještě než se zeptáš, tak ti odpovím. Nenarodila jsem se v Araluenu ani nikde v okolních království, ale v České republice roku 1994."
Pozastavila jsem svoje vyprávění a dala mu čas, aby si to všechno srovnal v hlavě.
Když na mě kývl, abych pokračovala, začala jsem.
" Neměla jsem ale šťastný život. Nesnášela jsem to tam. Rodiče a sestra mě nesnášejí. Jsem pro něj něco mezi otravným hmyzem a služkou.
Už od útlého dětství jsem si přála, dostat se odtamtud pryč.
Moje bláznivé přání se mi vyplnilo 30. dubna.
V den plných narozeninách.
Začala jsem se cítit divně
a pak mě jakoby pohltilo světlo a objevila jsem se před Haltovou chatou."
Musela jsem se odmlčet a nabrat dech.
Toto nevěděl ani Halt a mně se o tom pořád těžko mluvilo. Ale někde v hlouby srdce jsem věděla, že Willovi můžu věřit. Mé odmlky využil Will.
" Divím se, že tě tu Halt nechal.
To nemyslím jako urážku, jen je to proti jeho zvyklostem. Většinou nezačne
tak rychle někomu věřit." Nad tím jsem se musela usmát.
" Ale já jsem neřekla, že to tak bylo. Tohle jsem už trochu naťukla. Když mě poprvé uviděl, myslel si stejně jako ty, že chci krást a chtěl mě podříznout." Vysvětila jsem.
" Tohle už sedí líp."
" Taky si myslím."
Řekla jsem a pokračovala ve vyprávění.
" Ten den toho na mě bylo moc. Poslední kapka pro mě byla, že jsem v Haltovi poznala postavu, o které se mi několik nocí po sobě zdálo. Omdlela jsem a ráno jsem zjistila, že mě uložil do postele a nachytal snídani.
Byla jsem tady týden, když nás někdo přepadl.
Halt dva z nich zabil. Ten třetí mu ale utekl. Naštěstí se ze života neradoval moc dlouho. Ještě tu noc byl mrtvý. Sledoval ho do lesa.
Myslím si, že ten muž mu musel něco prozradit, jinak by ty další události vůbec nedávaly smysl.
Den po tom mi Halt oznámil, že si u mě všiml jistých schopností, a že se stanu jeho učněm.
Už jsou to dva týdny a stále si myslím, že se musel praštit do hlavy, když ho to napadlo."
" Už jednou jsem ti řekl, že v posuzování sama sebe jsi hrozná.
A jak vidím, mělo to stejný účinek, jako kdybych mluvil ke stromu. Možná i ten by byl chápavější."
Oba jsme sebou v překvapení trhli.
Halt stál u dveří a ležárně se o ně opíral.
" Jak vidím, tak jsi se už stihla seznámit
s mým bývalým učněm."
" ty si byl Haltův učeň? A proč si mi to neřekl?"
divila jsem se.
" Já vlastně ani nevím. Nějak jsem na to při tvém vyprávění zapomněl." Odpověděl mi a nervózně s škrábal na hlavě. Jen jsem nad tím mávla rukou a čekal, až se vytasí s nějakou otázkou, která musela nevyhnutelně přijít.
" Přemýšlel jsem…" A dvouhlasem se ozvalo.
" Kdybys přemýšlel, neptal by ses."
Vrhla jsem pohled na Halta doufala, že se nebude zlobit. Na jeho obličeji však převládalo pobavení než zlost. Díky Bohu. Začínám s ním trávit moc času. A jak bylo vidět. Will měl stejný názor. Vyčítavě se na mě podíval.
" Promiň. Jsem příliš dlouho v Haltově vlivu." Podotkla jsem s úsměv a úspěšně jsem ignoroval Haltův výraz.
" A teď zpátky k mé otázce." Otočil se k Haltovy a otázku směřoval na něho.
" Opravdu jsi myslíš, že není chyba přijmout do sboru dívku?" Dokončil svou otázku a mě spadla brada až k zemi.
" Ne, není to chyba. Ale dokonce výhoda. Dívka se může dostat tam, kde by jsme my ztroskotali."
Na to Will kýval hlavou na souhlas, ale škoda už byla napáchána.
To ti přijde draho. Teď ti předvedu ženskou sílu. Těž se.
Halt, pohledem upřeným do mého obličeje, se znovu ujal slova.
" Na tvém místě bych začal utíkat Wille."
Will se na něj udiveně podívala a pochopil teprve tehdy, když se mi podíval do obličeje.
Tahle rada rozhodně nebyla marná.
" WILLE DOHODO!!!!! TOHLE SI VYPIJEŠ!!!!!" A vrhla jsem sena něj.
Bohužel se mi stačil vyhnout a vyskočit oknem.
Následovala jsem ho.
Když jsem dopadla na zem, uviděla jsem ještě zelenou pláštěnku mizící za rohem.
Však já tě dostanu a uvidíš koho si vlastně urazil.

Pokračování sporu příště!!! :D

Omluva

22. ledna 2011 v 14:24 | Susan |  Oznámení
Ahoj všichni!
Chci se omluvit za to, že jsem už tak dlouho nic nepřidala.
                    Nebylo mi zrovna dobře a na psaní nebo hledání na netu jsem neměla náladu. 
Takže to jdu hned napravit.
Slavnostně přísahám, že sedmá kapitola CKSVZ? tady bude nejpozději do dvou dnů!!!

Vaša Susan

Co když se všechno změní? - 6. kapitola

5. ledna 2011 v 15:08 | Admin
6. kapitola - Krytí

Vzbudil mě zpěv ptáků za oknem. Pomalu jsem rozkoukávala a rozpomínala na minulou noc. Opravdu se to stalo? Málem bych tomu nevěřila. Vstala jsem s úmyslem dát si misku kávy a trošku se protáhnout. Po tom včerejšku jsem si nějak pochroumala rameno. Když jsem vešla do hlavní místnosti nikdo tam nebyl. Jen na stole ležela miska kávy , skromná snídaně a k mému překvapení vzkaz od Halta. Přijď na mýtinu za chatou. Nebudu čekat dlouho! H. No to se mi snad zdá! jen včera ho chtěli zavraždit pak někoho zabije vlezše a on si snad myslí, že s ním v klidu půjdu na houby nebo co. Buď je naprostý ignorant nebo ho už nedokáže nic rozhodit. Otřepala jsem se. Nechtěla bych bát hraničářem. Ani za milion.

Rychle jsem do sebe vylila kafe, snědla snídani, z věšáku si vzala pláštěnku a zamířila na tu mýtinu.
když jsem přelézala ohradu pro koně, přihnal se přivítat mě Abelard. Jen tak pro informaci
to je Haltův kůň. Byl to takový roztomilý pony. Jen o něco větší. Rozhodně nedosahovala výšku jako bojový koně, ale to mi byl milejší.
Usmála jsem se a podrbala ho mezi ušima. Slastně zavřel oči a naklonil hlavu na stranu. Po tu dobu co tu jsem, jsem si ho přímo zamilovala. A doufala jsem, že on mě taky. Možná to bude znít divně,
ale
stal se mým takovým nejlepším "přítelem".

Někdy jsem strávila celé odpoledne sezením v ohradě nebo ve stáji. už od první chvíle se na mě Abelard díval očima, ve kterých zářila jiskřička chytrosti. A vždycky, když přijdu, jako by mi zamával hlavou na pozdrav a místo ahoj zařehtal.
Vždy, když jsem byla blízko u koní, působili na mě jako loutky v rukách jezdců. Abelard za to, jako by rozuměl všemu co říkám.
Ještě jednou jsem ho podrbala za ušima, dala mu jablko z piksle, co visela na ohradě a šla dál. Už z dálky jsem viděla Halta, jak se opírá o svůj dlouhý luk a čeká na mě. Pomalu jsem k němu došla. Až teprve teď jsem si všimla ještě druhého luku ležícího v trávě, toulce se šípy a dvojitého pouzdra s dvěma noži, co nosil Halt.
" Už jsem si myslel, že nepřijdeš. No, mě osobně by to vůbec nevadilo. Akorát by mi to ušetřilo fůru povinností."
" Cože?" Pořád jsem nechápala, proč tu jsem.
Halt si viditelně povzdychla a pokračoval, jako bych nic neřekla.
" Protože se vyskytly jisté potíže, musel jsem přehodnotit své dosavadní plány a tvoje krytí."
" Halte, já chápu, že bych se neměla ukazovat na veřejnosti, ale tak akutní to zase není, ne?
Upoutala jsem jeho pozornost.
"Opravdu? Tak jaký byl asi důvod, aby ti budižkničemové
se tě snažili zabít nebo unést?"
" Cože? Mě? Snad vás, ne?" Obočí mu vyjelo až k šedivějící čupřině vlasů.
" Mě? Kdyby šli po mně , byli by mrtví chvilku poté, co by vstoupili do mé chaty. Cílem si byla ty. To, že si se tady objevila, muselo mít nějaký důvod. Myslel jsem si to od chvíle co se s mi objevila v chatě. A ten incident včera v noci mě v tom utvrdil. Bohužel jsem nepřišel na to, jaký důvod to je."
Ani jsem si neuvědomila, že se na něho koukám s pootevřenou pusou. Rychle jsem ji zavřela. Dělá si ze mě srandu?
" Takže jsem už jsem říkal, musel jsem přehodnotit své plány." A pak s naprostým klidem mi oznámil:
" Staneš se mým učněm."
Celou svou vůli jsem vynaložila n to, abych si ve tváři zachovala klidný výraz.
Bylo to hrozné úsilí. A nebyla jsem ani jistá, jestli to funguje. Aspoň minimálně. S přiškrceným hlasem jsem ze sebe vysoukala souvislou větu.
" To jako myslíte vážně?" Kdy to bylo, když jsem říkala, že se hraničářem nestanu ani za milion?
" Víš až moc dobře, že žertování v lásce doopravdy nemám."
" Ano, to samozřejmě vím, ale to přece nejde.
Já nemám na to stát se hraničářem. Prostě nemám."
" A na to jsi přišla jak?"
" Vždyť se na mě podívejte Halte. Já k tomu nemám žádné předpoklady. Nejsem mrštná ani hbitá. Ano rychlá a pohotová. Jediné co jsem je 16-letá holka!" A v duchu jsem dodala, která chce zhubnout. Sice nejsem vůbec tlustá, vážím přibližně 60 kg, ale něco shodit bych mohla. Mezitím. co jsem si Haltovi vylívala srdce, zkřížil si ruce na prsou a bedlivě poslouchal. Ke konci mého monologu zvedl obočí, jako by ho něco překvapilo, ale u něho jsem si nebyla nikdy jistá.
" Skončila jsi?" Zrazila jsem se On nic z toho co jsem řekla nebral vážně!
" Halte, já jsem to ale myslela vážně."
" Tvoji poznámku beru na
vědomí. A také beru na vědomí, že v posuzování sama sebe si mírně řečeno hrozná. Takže to radši přenechej mně." Překvapeně jsem mrkala.
" Ty máš předpoklady stát se hraničářem. "
" Opravdu? A jaké?"
Neurčitě pokrčil rameny.
" Pozoroval jsem tě celou tu dobu, co jsi tu. I včera v noci, když jsi se bránila tomu individuu.
Na někoho, kdo s tím neměl žádné zkušenosti jsi si vedla dobře." Musela jsem ho přerušit.
" Ale jen díky tomu, že mě kamarádka naučila pár chvatů a…" Teď přerušil on mě.
" Pro příště bych ti radil, abys mě nepřerušovala." Spolkla jsem zbytek věty a nechala ho mluvit. V jeho hlase zněla jistá hrozba.
" Jak jsem říkal, vedla sis dobře." Zvláštní, ale jen tato pouhá věta mi dokázala zvednou sebevědomí. "Ale to neznamená, že výborně." Moje sebevědomí bylo zas na bodu mrazu. Ten ale umí uzemnit člověka.
" Kdybys nebyl mrštná a hbitá, tak by si neudělala ani polovinu těch chvatů a kdyby si nebyla rychlá a pohotová,
ležela by jsi pod drnem, rozumíme si?" Jen jsem přikývla. Nezmohla jsem se na slovo.
Halt zamíchal všemi mými názory na sebe.
Bylo to na mě nějak moc rychle. Mozek mi to nebral.
Pohlédla jsem mu do obličeje a spatřila tam neochvějnou rozhodnost. Ten mi nedovolí se z toho vykroutit.
" Takže začneme.Jistě si už musela přijít na to, že naší hlavní zbraní je neviditelný pohyb a luk." A ukázal na zem, na luk co ležel u mých nohou. Byl jiný než ten, který běžně nosil Halt. Byl o hodně kratší. Samozřejmě i u tohoto luku většinu délky
tvořil jeden dlouhý oblouk jako u běžného luku, ale pak se každý konec stáčel v protisměru zpět.
" Říká se mu dvojitý luk. nemáš zatím dost síly na to, abys byla schopná natáhnout dlouhý luk, takže tento dvakrát zahnutý přidá šípu na rychlosti a průraznosti, a to vše při menším nátahu." Kývala jsem hlavou na znamení, že rozumím. Byla to opravdu nádherná zbraň. Ne jako ty kladkové luky. Mě to spíš než luk připomíná
kladkostroj. A to doslovně.
Za toto tento. Chtěla bych vidět nějakého lukostřelcem, který by se s tím dokázal trefit.
" Zkus ho natáhnout." Znovu jsem musela obdivovat jeho empatii a dedukci. Zvedla jsem ho ze země a zkusila natáhnout. Dokonce jsem si vzpomněla na jednou poučku, kterou jsem četla asi před třemi lety a zapojila zádové svaly. Hned to šlo mnohem snadněji. Nakonec se mi podařila ho natáhnout do plného nátahu, i když musím přiznat, že s určitými obtížemi, protože jsem zatím neměla dostatečnou sílu v rukách.
Ale tušila jsem, že
se to určitě změní.
" Teď zkus vystřelit." A podal mi jeden šíp, který vytáhl z toulce na zemi. Zadívala jsem se mu do obličeje. Připadalo mi, že zadržuje smích. Bacha, problém na obzoru. A pak mi to došlo. To je ale…! Ne na to neexistuje
dost výstižné slovo.
Tak to tedy ne.
" Ráda si zkusím vystřelit, ale byla bych taktéž ráda, kdyby jste mi podal i chránič na předloktí, který tak důmyslně schováváte za svou pravou nohou." Tvářila jsem se jako naprosté neviňátko. Věděla jsem, že ho tímhle hrozně štvu. Za chvíli bude litovat,
že mě tady nechal. Ale Halt se na mě jenom podíval a podal mi chránič. Byl úplně jiný, než ty, co se používají na soutěžích. Tento byl vyrobený z jednoho kusu tvrdé kůže a koženými řemínky se připnul na ruku. Halt
ke mně přistoupila a ukázal mi, jak si ho navléknout na ruku. Pak mi ještě ukázal, jak zasadit šíp do tětivy a jak si ho opřít o klouby prstů levé ruky. Zkusila jsem natáhnout, ale on mě zastavil.
" Ten šíp chytni mezi ukazováčkem a prostředníčkem."
Opravila jsem
se a natáhla. Zamířila jsem na strom
asi dvacet krok ode mě
a vystřelila. Minula jsem jen těsně. Škoda. Položila jsem luk zase zpátky na zem a podívala se na Halta.
" Nebylo to špatné. Zlepšíš se." Jen jsem kývla na souhlas.
" Hraničářský sbor se vyznačuje hlavně neviditelným pohybem a dokonalou střelbou.
, ale ti ta může někdy selhat, takže potřebujeme něco pro boj zblízka. K tomu máme nože." Pokynul mi, abych je zvedla ze země a vytáhla z pochvy ten menší nůž.
Udělala jsem tak. Měla zvláštní tvar. Čepel byla u jílce úzká a pomalu se začala rozšiřovat až do dvojnásobné šířky, kdy se pak začala zužovat do ostré špičky. Jílec byl vyroben z jednotlivých pásků kůže a nebyla ničím nápadná.
Připadalo mi, že ten nůž je perfektně vyvážený.
" Říká se mu vrhací nůž. Čepel je vyrobena t netvrdší oceli nejlepšími kováři v Araluenu. Je perfektně vyvážený, protože široká špička vyváží
hmotnost jílce." Pak šáhl po svém noži. Ten pohyb byl hrozně plynulý a hlavně rychlý. Jeho ruka sjela k pouzdrům, obratně vytáhla nůž a velkým obloukem ho hodila přímo na strom před ním. Trefil se. Nečekaně.
" No páni!"
vydechla jsem překvapeně. Nečekala jsem, že bude až tak dobrý.
" Já se to naučím taky, že?"
" Uvidí se, jak se k tomu postavíš. Jestli budeš línej flink, rovnou se můžeš sbalit svý saky paky a mazat odsud, pokud ne, zapojíš se do velmi spjaté
a uzavřené skupiny lidí, kam se dostane jen málokdo, staneš se součástí hraničářského sboru." Možná to nakonec nebude až tak špatné, jak jsem si představovala.
Pomalu jsem zasunula vrhací nůž do pochvy a vytáhla ten větší. Byl celkem těžký . Dlouhá čepel se slabě modrala na slunci. Vypadal jako obyčejný nůž, jen o něco větší. Určitě bude taky pěkně ostrý.
" Říká se mu saxonský nůž a stejně jako vrhací, i tento vy robili nejlepší kováři v zemi z nejlepší oceli.
Je perfektně vyvážený. Od normálního nože se nejvíc liší svou čepelí. Čepel saxonského nože je několikrát tvrdší než normální a vydrží mnohem větší nápor.
Když víš, jak s ním zacházet, můžeš se s ním postavit i meči."
"Opravdu? Ale vždyť nůž má přece menší páku než meč, ne?"
" Dobrý postřehu. Ano, máš pravdu. Aby se zvýšila páka nože,
musíš ho podepřít vrhacím a ten mu poskytne dodatečnou páku."
" Aha, to mě nenapadlo." Tím jeho výklad pro dnešek skončil.
Ještě mi ukázal, jak si pouzdra připnout na opasek a zamířili jsme zpátky do chaty,pravděpodobně dát si misku kávy J , ale Halt si přece jenom neodpustil jednu uštěpačnou poznámku.
" Na toto si nezvykej. Zítra začneme
praktický výcvik a víš co to znamená?"
" Moře cvičení, že?" odvětila jsem s úsměvem.