Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Březen 2011

Psychotest

29. března 2011 v 15:53 | neznámý |  Zajímavosti
PSYCHOTEST
Zdar, tohle mi přišlo a je to docela sranda. Nějakým
způsobem to dost dobře funguje. Upozorňuji, že je
opravdu nutné přesně dodržet postup, jinak to ztrácí
smysl. Tak nad tím moc nepřemýšlej a napiš, co tě hned
napadne. Čti pomalu
a skutečně to udělej. Nepodváděj, nebo to nevyjde a ty si
budeš přát "Kéž
bych nepodváděl!"...
Hra ti zabere 3 minuty, budeš nadšen! Moje přání se
splnilo po 10 minutách, tvoje snad taky?? To se uvidí,
ale určitě nepodváděj!
Hra má veselý výsledek, nečti dopředu, ale pěkně po
pořádku. Netrvá to ani 3 minuty. Zkusit to stojí za
to, ne? Nejprve si vezmi papír a tužku. Až budeš
hledat jména, vezmi lidi, které znáš a jednej podle
svého instinktu! Postupuj vždy jen po jednom řádku,
jinak tu hru zničíš!!

O.K., tak tedy...:

1. Nejprve napiš pod sebe řadu čísel od 1 do 11

2. Potom k číslu 1 a2 napiš oblíbené číslo

3. Vedle 3 a7 napiš jména dvou osob druhého pohlaví

4. Nedívej se na konec, jinak to vyjde špatně!!

5. Napiš nějaké jméno (přátelé nebo rodina) vedle čísel
4, 5 a6

6. Napiš čtyři názvy písní k číslům 8, 9, 10 a11

7. A nakonec si něco přej! (To nikam nepiš - to musíš
udržet.. Nejlépe v
hlavě...)

Zde je řešení hry:

A: Musíš o téhle hře vyprávět tolika lidem, kolik máš
napsáno na místě č. 2!

B: Osoba na místě 3 je ta, kterou miluješ

C: Osobu na sedmém místě máš rád, ale nikdy s ní
nebudeš moci být...

D: Osobu na místě 4 máš nejraději

E: Osoba na místě 5 tě velmi dobře zná

F: Číslo 6 přináší štěstí

G: Písnička na místě 8 má souvislost s osobou na místě 3

H: Titul na 9. místě je píseň pro osobu č. 7

I: Píseň na místě 10 je ta, která nejvíce vypovídá o
tvém charakteru

J: A na 11. místě je píseň, která vyjadřuje tvůj
životní pocit

K: Pošli tento test 10 lidem do 1 hodiny. Když to
uděláš, splní se ti tvé přání - když ne, stane se
opak!

Bláznivé, ale zdá se, že to funguje...

Střet dvou názorů na CKSVZ?

21. března 2011 v 17:53 | Susan |  Oznámení
Mám meší problém, který vlastně můžete vyřešit vy.
Padl názor, že v povídce Co když se všechno změní? bych neměla pokračovat.
A to proto, že další kapitoly by zastínily už zveřejněné kapitoly.
Takže proto se ptám, chtěli byste, abych pokračovala 10. kapitolou nebo Epilogem?

Susan

Zase jedna omluva...

21. března 2011 v 17:47 | Susan |  Oznámení
Ahoj! Chtěla bych se omluvit za to, že jsem teď nenavštěvovala sb, ale byla jsem u babičky,
a ta jaksi nemá internet a ani počítač. Doufám, že to pochopíte!
A rovnou bych chtěla oznámit, že to nebudu dělat ani teď, protože se nezadržitelně blíží příjmací zkoušky
a já si toho musím ještě hrozně moc zopakovat a nauči se znovu to, co se mi za ty čtyři roky vykouřilo z hlavy.
Takže díky za pochopení!!!
Susan

"Nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli"

21. března 2011 v 17:42 | Susan |  Moje tvorba
Rozhodla jsem se uveřejnit mou další úvahu. A samozřejmě nemusím připomínat,
že je přísně zakázáno kopírovat!!!
A jen tak pro informaci, citát v hlavičce je od S.R. Chamforta.
Přeji příjemné čtení!
Susan

Je zajímavé dívat se, jak něco tak malého jako úsměv nebo smích, dokáže rozzářit tisíce lidských tváří, které se až doteďstahovaly smutkem.
Každý z nás zná ten příjemný pocit, když se na vás někdo usměje. Ať už je to povzbuzující úsměv vaší rodiny, úsměv plný lásky od toho, kdovás miluje nebo obyčejný přítelský úsměv vašich přátel, kterým vás ujišťují, že někam patříte.
Bohužel i smích může být na určitou dobu poražen smutkem a bolestí.
Snad každý z nás zažil nebo udědlal věci, které by teď chtěl vrátit zpět. Rotvod, odchod naší lásky nebo úmrtí někoho vám blízského. Jsou to smutné a bolestné události, která vám při pouhém pomysšlení na ně, nahrnou slzy do očí.
Ale kdybychom neznali bolest a smutek, zanli bychmo vůbec radost a štěstí? Já věřím, že ani jedno bez tho druhého nemůže existovat.
Hodně lidí už ztratilo naději na to, že by se ještě někdy mohli smát, ale to neznamená, že je někdo nedokáže rozesmát.
Každý z nám má na světě jednu spřízněnou duši, která je schopná mu pomoci, ale otázkou je, zda ji vůbec chcema najít.
Ale když ji najdete, uvědomíte si, jak jste se do té doby žili. Bezcílně, smutně, teatrálně. To není život. To je přežívání. Teprve pak pochpíte, jak důleží pro život je smích.
Takže pokud chcete žít a ne přežívat, smějte se radujte se, protože smích dokáže vyléčit i ty nejtěžší rány na duši i na srdci.
KONEC

Co když se všechno změní? - 9. kapitola

6. března 2011 v 16:38 | Susan
9. kapitola - Že by štěstí?

" Sunshine! Nech toho! Takhle ti ty kopyta nikdy nevyčistím!"
Jen se na mě výmluvně podívala, a světě div se, si nechala ty zatracený kopyta vyčistit. Měla jsem ji ráda, hodně, ale to neznamenalo, že mě někdy nemohla štvát. Jako právě teď. Sunshine vycítila, že se na ni zlobím a drcla do mě hlavou, jako na usmíření. Jen pohled do jejích očí stačil na to, abych se přestala zlobit a podrbala ji za ušima.
Povzdechla jsem si a vzala z koše kartáč a začala jsem ji hřebelcovat. Vždy jsem byla mírně řečeno výbušná a tu dobu co jsem tady, mě stálo celé mé soustředění, abych při něčem neočekávaně nevybuchla. Co se taky dá čekat od býka, že? Proto jsem každý večer chodila do stáji za Sunshine a začali ji hřebelcovat. Dokázala jsem se při to uvolnit a nemyslet na mé starosti.
Světe div se, ale začala jsem pociťovat touhu se aspoň naposled vrátit zpátky. Měla jsem hrozné výčitky svědomí z toho, že jsem tam nechala Lizzy, aniž bych se aspoň rozloučila. Ale také jsem věděla, že se sem budu chtít vrátit a zůstat tu. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že bych se sem už nemohla vrátit. Už bych nikdy neviděla Halta s Willem, kteří se stali mou novou rodinou, a Sunshine, mou malou roztomilou klisničku, která mi přirostla k srdci. Ne, prostě se sem musím vrátit. A pokud nebude zbytí vypustím i můj plán na návrat.
Musela jsem být opravdu honě zamyšlená, protože jsem si ani nevšimla, že za mnou do stájí přišel Will. Teprve až Sunshine zařehtala na pozdrav, jsem si uvědomila, že někdo přišel. Povzdychla jsem si. Na tom budu muset zapracovat. Kdyby to byl, neodpustil by si narážku na to, že kdybych neměla Sunshine, jsem už dávno mrtvá. Bohužel jsem s ním musela souhlasit.
" Ahoj Wille! Co ty tu?" Zeptala jsem se s úsměvem na rtech, protože jsem věděla, že Cuk je v ohradě.
" Hledal jsem tě." Odpověděl po pravdě a díval se na mě jako by mi viděl na dno duše.
" Doufám si tvrdit, že vím na co myslíš." Pokračoval a přitom si vzal druhý kartáč a šel k Sunshine, které začal česat hřívu.
" Tak to teda nevíš." Řekla jsem skepticky. Moje myšlenky byl tak nepochopitelné, že je jen malá možnost, že by to uhádl .
" Opravdu?" Nepatrně se nad mou odpovědí pousmál. " Stačí se na tebe jen podívat. Je pochopitelné, že se chceš ještě vrátit domů."
Udiveně jsem se na něho podívala. Už je to delší dobu, co jsem ho poprvé potkala, ale nepřestával mě překvapovat.
" To je to tak poznat?" Jeho úsměv mluvil za vše.
" Bylo by skvělé se tam ještě jednou vrátit. Mám hrozně velké výčitky svědomí, z toho, že jsem se ani nerozloučila s Lizz. Vsadím se, že teď už po mě vyhlásila celostátní pátrání." Ve vzduchu visela napjatá atmosféra. Vůbec mi to nebylo příjemné.
" Určitě přijdeme na způsob, jak tě tam vrátit." Jeho optimismus byl hrozně nakažlivý.
" Ano, určitě ano." Odpověděla jsem a zbytek času jsme strávili v přátelském tichu. Konečně se uvolnila atmosféra. Věřila jsem mu. Opravdu věřila. A jeho oči mě v tom utvrdily.
* * *
Už uběhl týden od našeho rozhovoru ve stájích. Já jsem se cvičila ve střelbě a starala se o Sunshine, s Haltem jsem často chodila do lesa a pořád jsem si zvykala na život hraničářského učně. Will mezitím doručoval a posílal různá poselství s nakresleným dubovým listem v hlavičce, jak jsem si jednou všimla, a zprávy. Skoro se nezastavil . Teda až do dnešního večera.
Zrovna jsem se potila s Haltem za zády nad mapou Araluenu a snažila se najít tu nejkratší a zároveň nejsnadnější cestu pro dvě imaginární vojenské jednotky, když se do dveří vřítil Will a na tváři mu hrál šťastný a vítězný úsměv.
" Mám to! A nebylo to snadné!"
Obličej se mi stáhl nechápavostí a Halt zvedl udiveně obočí. Jak jinak.
" A co vlastně máš, smím-li se zeptat?" Promluvil Halt.
Na Willovi bylo vidět jak se tento okamžik užívá.
" Se Sarah jsme se jednou bavili o tom, že by se ještě jednou chtěla vrátit zpátky, celou dobu mi to vrtalo hlavou, a tak když jsem jel kolem hradu Araluenu, nedalo mi to a navštívil jsem zdejší knihovnu. Snažil jsem se o tom něco najít. Naštěstí mi pomohl lord Athnony, který mi pomohl najít tu správnou knihu." Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech a pokračoval, pohled upřený na mě.
" To co se stalo tobě Sarah, se jednou už staloě. Jen jednou Asi před 5 stoletími. Uměla to jedna malá holčička, která žila na hranicích s Piktou. Dokázala se přemístit kamkoliv si jen pomyslela, dokud ji a její rodinu neupálili za čarodějnictví. V knize se psalo, že stačilo jen si představit to místo, kde jste se chtěli objevit. Jedinou podmínkou bylo znát to místo do posledních detailů." A tím skončil.
Nevěřícně jsem se na něj dívala a v srdci se mi usadila malá jiskřička naděje. Opravdu by to bylo možné?
" Možná máš pravdu. Do teď jsem si ani neuvědomovala, kde jsem se to vlastně objevila. Byla jsem na tom stejném místě, o kterém se mi zdálo a kde se objevoval Halt s Abelardem."
Moje naděje se zvětšovala čím dál víc. Toto bylo opravdu možné.
" Wille jsi si tím naprosto jistý?" ujišťoval se Halt, protože i on cítil tu příležitost.
" Upřímně… na 100% ne, ale byla by škoda to nezkusit. Přece jen to je aspoň něco."
" Dobře. Zkusíme to. A uvidíme." Rozhodla jsem.
Zahodit tuhle možnost by bylo čiré šílenství.
Will se na mě jen usmál. Tušil jak se rozhodnu.
" Co mám dělat?" Jen se pousmál. A začal vysvětlovat.
" Jak už jsem říkal, stačí jen, když silně pomyslíš na to místo představíš si jak se tam objevuješ. Aspoň takto to tam bylo napsané. Nic jiného nevím."
Pokrčil rameny a na očích mu, i přes to, že by mě chtěl vidět šťastnou, šlo vidět strach z toho, že bych se už nemusela vrátit. Při pohledu do jeho očí jsem dokonce uvažovala, že to nezkusím, protože i já jsem ho nechtěla vidět nešťastného. Jenže pak jsem si vzpomněla na Lizzy a na Brno. Ne, musela jsem to vidět ještě jednou a naposled.
Pomalu jsem si stoupla, poodešla k němu a objala ho na rozloučenou a na brzké shledání. On mi objetí opětoval.
" Neboj, já se vrátím. Víš co by to bylo pro Halta dělat všechny domácí práce zase sám? V tom ostatní nemůžu nechat." Řekla jsem a snažila se odlehčit situaci.
Zaznamenal jsem úspěch. Na Willově tváři se mi povedlo vykouzlit drobný úsměv.
" Já vím, že se vrátíš." Řekl on nazpátek a pustil mě.
" A až se vrátíš, budeme muset začít od začátku, protože ty za ten den určitě všechno zapomeneš."
Oplatil mi Halt moji poznámku o domácích pracích. To by ani nebyl on. Přišla jsem k němu a krátce ho objala. Světe div se, ani se nebránil. Dokonce mu ani nevyjelo obočí až k jeho čupřině vlasů.
" A abych nezapomněl, až se vrátíš, bude na tebe tady čekat koště a pánvičky. Já jen tak pro informaci." Ne, to si Halt opravdu nemohl odpustit.
" Už se na ně těším." Odvětila jsem s úsměvem. Moc dobře jsem věděla jak to myslí, vždyť mi chyběli už teď. A velmi mě potěšilo, že je to vzájemné. Povzdychla jsem si.
" Tak jdem na to."
Postavila jsem se doprostřed chaty a naposledy se tam rozhlédla. Naposledy se podívala na Halta a Will, jak stojí poblíž stolu a dívají se na mě. Usmála jsem se na ně a zavřela oči v soustředění.
Snažila jsem se vzpomenou na místo, které mi opravdu známé, kde jsem znala i poslední milimetr prostoru. Napadl mě můj pokoj. Nic jsem nemohla znát víc. To bylo ono.
Představila jsem si svou postel, stůl a židli, moji knihovnu s milovanými knihami. Zelený koberec a bílé záclony. Měla jsem před sebou perfektně vykreslený můj pokoj. Teď už stačilo si jen přestavit, jak se tem objevuju. Snažila jsem si to představit tak, jak jsem se dostala do Araluenu. Snažila jsem si představit to brnění kůže, jako by ti tam někdo píchal malé jehličky, ostré světlo, které tě oslepilo, a které pomalu bledlo až do neproniknutelné tmy. Ta se začala pomalu rozjasňovat, tak abych viděla svůj pokoj. Jak jsem e soustředila jen na to, abych si to nejvíc do detailů přestavila, ani jsem se nevšimla, že mě doopravdy začala brnět kůže, že mě zahalilo ostré světlo, které se změnilo na tmu, a která se pomalu rozjasnila.
Otevřela jsem oči v domněnce, že se to nepodařilo a vykřikla jsem překvapením. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já… to přece… opravdu se to… podařilo. Ocitla jsem se uprostřed mého pokoje.


Diplom pro Tajemnou elfku

5. března 2011 v 11:12 | Susan |  Diplomy
Díky za spřátelení!!!


Spřátelení

5. března 2011 v 9:56 | Susan
Takže tady se můžete se mnou spřátelit! Stačí jen když napíšete do momentářů svou přezdívku, adresu webu a něco o něm. Tak zatím ahoj! Susan