Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Duben 2011

Jsem ta nejšťastnější holka pod sluncem!!!!!

29. dubna 2011 v 14:59 | Susan |  Oznámení
Dneska bych byla schopná skákat dva metry do vzduchu.
Teprve před chviličkou jsem zjistila, že mě přijali na všechny tři školy, kam jsem se hlásila.
No nemám já to štěstí?????!!!!!

Tak už mám polovinu za sebou....

26. dubna 2011 v 10:08 | Susan |  Oznámení
Ahoj všichni!
Před chvilkou jsem se vrátila z přímacích zkoušek a jsem hrozně ráda, že už to mám za sebou. Aspoň pro dnešek.
Což znamená, že ještě zítra a budu mít čas se podívat na moje sb-čka, která hrozně zanedbávám.
Prosím, držte mi na zítra palce!!!
Susan

Diplom za spřátelení pro Rozku

18. dubna 2011 v 16:12 | Susan |  Diplomy
Tak přidávám diplom pro Rozku za spřátelení!
Doufám, že se ti bude líbit!!!
Susan




Co když se všechno změní? - 11. kapitola

16. dubna 2011 v 20:49 | Susan
Tak a v celkem rychlém čase je tu další kapitola. A k tomu se samozřejmě odvíjí i délka kapitoly.
Přeju hezké čtění. Susan


11. kapitola - a zase zpátky...
Po tom včerejším útoku jsem si chtěla dát na Samanthu ještě větší pozor a dělat jakoby nic. Nebyl by dobrý nápad přitahovat k sobě nadbytečnou pozornost. Ale když Sam přišla do školy o berlích s obvazem na stehně a zavěšenou rukou v šátku, myslela jsem si, že bouchnu zlostí. Na co si to sakra hraje? Nezranila jsem ji tolik, aby si musela hrát na tak velkýho maroda. Proboha! Vždyť vypadala, jako by ji přejel kamion a ne jen blbý nůž po stehně. Když ji viděla Lizzy, přímo vyletěla na nohy a hnala se k ní, aby ji mohla pomoct zeptat se jí jak se jí to stalo. Zdálky jsem sledovala jejich rozhovor. A vůbec se mi nelíbilo, jak se Lizzy začala tvářit. A co teprve, když svůj neštvaný pohled stočila na mě. V klidu jsem opětovala její pohled a trpělivě čekala a ž překypí a řekne mi, co ji tak naštvalo. Dočkala jsem se až po konci vyučování, kdy jsem musela přetrpět sedm hodin její naštvané ignorace.
* * *
To snad není možný! Ona si ze mě dělá srandu..
" Lizzy, to přece nemyslíš vážně. Vždyť to je absurdní!" Nechápala jsem, jak tomu mohla uvěřit.
" Fakt? Řekni mi jen jediný rozumný důvod, proč bych Samanthě neměla věřit." Povzdychla jsem si. Hrozně mě překvapilo, že Sam řekla Lizzy, co se včera stalo. Jen s obráceným dějem. Všechno hodila na mě. Musela jsem něco udělat, jinak to pro nedopadne dobře.
"Uvažuj. Já, která umí jen pár chvatů z karate, a která s nožem umí jen krájet, by byla schopná někomu vyhrožovat smrtí a seknout ho nožem? Copak neslyšíš, jak to zní absurdně?" Snažila jsem se ji přesvědčit, že ji Sam lhala. Což doopravdy udělala. Jen jsem to nemohla dokázat. Na Lizzyně tváři jsem viděla, jak přemýšlí nad mými slovy. Vždy jsem dokázala podle jejího obličeje poznat její pocity. Takže i teď jsem neměla problém poznat, jak s rozhodla.
" Lidi se mění. A jak to tak vypadá, ty obzvlášť. Celou dobu od tvých narozenin se chováš divně a navíc vypadáš tak nějak jinak." Doufala jsem, že není až tak vnímavá.
"Mě nepřijde, že se chovám divně. Jen jsem změnila své priority."
" Opravdu? Tak mi vysvětli, proč po každém koukáš jako by mě pod bundou ukrytou pistoli, i když se nehýbáš, člověk má pocit, že by si byla ve vteřině schopná útočit. Jsi mnohem vážnější a zamyšlenější, a když se ti podívám do očí, přeběhne mi mráz po zádech a nejraději bych od Tebe utekla. A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak se ti změnila fyzička. Před narozeninami jsi nebyla schopná uběhnout ani 60 m, aby si nebyla na umření a teď zaběhneš 800-stovku jako by se nechumelilo. Po tyči vyšplháš za několik vteřin, i když před měsícem si toho nebyla schopná. To prostě není normální."
" A… a to je ten důvod proč mi nevěříš? Jen kvůli tomu, že jsem se změnila?"
" Ano, a když o tom začnu pochybovat, stačí jen, když se ti podívám do očí, a v mém rozhodnutí mě to jen utvrdí." Byla to mě rána a ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem se za ty dva měsíce změnila. Být stále ve střehu jsem v Araluenu musela být skoro pořád, protože Halt se hrozně vyžíval v nečekaných překvapeních. Ani jsem si neuvědomila, že to dělám i tady.Ale teď jsem to nemohla a nechtěla řešit. Cítila jsem jen, jak nějaká má část umřela. Hrozně mě bolel fakt, že ta, kvůli které jsem všechno opustila, mi už nevěří a zradila mě. Teď už jsem neměla důvod, proč tu zůstávat. Vrátím se tam, kam patřím. Domů do Araluenu.
Stála jsem před Lizzy a dívala jsem se ji do očí plných obvinění a znechucení. Nesnesla jsem ten pohled. Zmohla jsem se jen na slabé kývnutí a rychle se otočila, aby neviděla slzy, které jsem už nedokázala zadržovat. Musela jsem pryč. Kamkoliv. Jen pryč od ní.
* * *
Stála jsem ve svém pokoji a připínala si pouzdro s noži na opasek. Při cestě domů jsem se už skálopevně rozhodla, že nikdo a nic mi nezabrání vrátit se do Araluenu. I když bych měla cítit lítost z toho, že opouštím místo, kde jsem žila posledních šestnáct let, ale nic takového jsem jednoduše nemohla a nechtěla cítit. Vždy tu mnou opovrhovali, a dávali mi najevo, že o mě nestojí. A jediná osoba, která mě tady držela nad vodou, mě zradila a nevěří mi. Už mě tady prostě nic nedrží.
Ještě jsem si přehodila přes ramena pláštěnku, kterou jsem sepla pod krkem a naposledy se podívala do zrcadla. Už jsem nebyla jen obyčejná puberťačka z velkýho města, byla jsem hraničářka. Naposledy se rozhlédla po pokoji a přenesla se do Araluenu s myšlenkou, že se vše vyřeší. Ale nemyslela bych si to, kdybych si všimla postavy schované za rohem, která právě vyšla ze svého úkrytu a rozešla se ke mně.
* * *
Objevila jsem se někde v lese. Musela jsem chvíli bloudit, než jsem si vzpomněla na tu správnou cestu a vyšla na okraji lesa. Tam jsem se zastavila a chvíli se dívala na chatu rýsující se na pozadí tmavých stromů, která pro mě v tuto chvíli znamenala jediný domov, který jsem měla.
Celou dobu, co jsem bloudila v lese, jako bych slyšela někde v dálce kroky a naštvaný hlas, ale bylo to tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vůbec slyšela. Rozhodla jsem se to neřešit a rozešla jsem se chatě.
Když jsem byla asi v půli cesty za střechy seskočila hbitá postava a rozeběhla se ke mně. Okamžitě jsem poznala Willa. Tu jeho čupřinu černých vlasů bych poznala kdekoliv. Rozeběhla jsem se mu naproti. Byla jsem neskonale šťastná, že ho konečně vidím a to štěstí se ještě zvýšilo, když jsem se ocitla ve Willově náručí. Jen koutkem oka jsem postřehla, že Halt vyšel ze stájí a míří k nám. Ale to teď bylo jedno. Byl tu Will. A na tom záleželo.
" Ani nevíš, jak jsem rád, že si se vrátila." Šeptal mi přímo u ucha.
" A ty nevíš, jak moc jsem ráda, že jsem se vrátila." Odpověděla jsem. Ta chvíle byla dokonalá. Tedy byla,až do této chvíle.
" Víš Wille, potřebuju se nadechnout." Usmála jsem se na něj a on jen povolil sevření, ale nepustil mě. K mé velké radosti. To už ale došel Halt a Will mě musel pustit, abych mohla putovat do dalšího objetí.
" Vítej zpátky Sarah." Řekl potichu a odtáhl se. Ale byl to Halt, takže jsem ani nic jiného nečekala.
" Promiňte, že jsem se vrátila až teď, ale vyskytly se jisté problémy, které jsem chtěla vyřešit." I přes to, že jsem si vzpomněla, co jsem v Brně nechala, mi na tváři hrál šťastný úsměv.
" Komplikace?" zeptal se Will a pokračoval by ve vyptávání, kdyby ho Halt nezarazil.
" Myslím, že tohle bychom měli probrat až nad miskou horké chutné kávy." Souhlasili jsme, a zatímco Halt s Willem šli připravit kávu, já jsem se šla přivítat se Sunshine. Byla štěstím bez sebe, že mě vidí a já taky. Už jsem bez ní nedovedla představit svůj život. Byla jakoby mou součástí a obě jsem si navzájem rozuměli. Podrbala jsem ji mezi ušima, dala ji jedno jablko s koše, co ležel u dveří do stájí a odešla do chaty za Willem a Haltem.
Když jsem vyšla ze stájí, kousek od okraje lesa vyletělo hejno ptáků a dělali takový povyk, že bylo jasné, že je něco vyděsilo. Ale tak blízko města se jen málokdy vyskytovala vysoká nebo šelmy, takže to musel být člověk. A dost blbý člověk, když se takhle zakrádá poblíž hraničářské chaty. Uvolnila jsem saxonský nůž v pochvě a rozešla se k místu, kde vyletělo hejno ptáků.
Když jsem přišla na okraj lesa, vytasila jsem nůž a zašla hloub do lesa. Pohybovala jsem se pomalu a neslyšně jako šelmy. Tedy aspoň jsem se o to snažila. Halta bych tím neoklamala, ale toto podle mě žádný hraničář nebyl. Ten by neděl tolik hluku. Pomalu jsem se blížila k místu, odkud se ozýval ten šelest. Když jsem byla jen kousek od něho svezla jsem se k zemi a připlazila se těsně k němu. Stoprocentně tam někdo byl. Uklidnila jsem svůj splašený dech i tlukot srdce a vyrazila. Myslela jsem si, že to bude jen nějaké hloupé dítě, a to bylo moje překvapení větší, když jsem nedržela nůž u srdce ani dítěti, ani muži, nýbrž ženě. Řekla bych, že byla stejně stará jako já. Do obličeje jsem si neviděla, protože měla na hlavě kapuci od mikiny. Počkat… mikiny? Při útoku jsem si ani nevšimla, jak se oblečená. Měla na sobě jeany a mikinu. To rozhodně nebyla holka odtud. I když jsem ještě nebyla oficiálně přijata do sboru, chtěla jsem využít jejich autoritu.
" Královská hraničářka. Kdo jsi a proč se potloukáš kolem hraničářské chaty?" Snažila jsem se do hlasu dát co nejvíce autority a chladného sebevědomí. Celkem se mi to i povedlo.
" Sarah? Jsi to ty? Na co si to sakra hraješ?" Strnula jsem překvapením. Ten hlas znám. Rychle jsem té osobě strhla kapuci z hlavy. V šoku jsem ustoupila o krok dozadu a ruku s nožem spustila podél těla. Dívala jsem se té osobě do očí. A nemohla uvěřit tomu, co vidím, přede mnou stála z masa a kostí Lizzy.

Co když se všechno změní? - 10. kapitola

12. dubna 2011 v 14:19 | Susan
Tak je to tady. Další kapitola. Vím, že mi to trvala hrozně dlouho, ale mějte se mnou trpělivost.
Nemám na to teď čas.
Přeju příjemné čtení!!!

10. kapitola - (Ne)šťastný návrat
= mezitím v Araluenu=
Halt s Willem stáli u stolu a jen se dívali na ten výjev. Žádný z nich si doopravdy nemyslel, že by to mohlo fungovat. A teď se na to dívali v živém provedení. Bylo to něco úžasného. Jako kdyby Sarah byla zabalená do světla a postupně se rozplývala před očima. Ani si to pořádně neuvědomili a zůstali stát uprostřed pokoje úplně sami. Sarah zmizela.
" Ono to opravdu fungovalo." Řekl Will, pořád s tou knihou v ruce, a ztěžka dosedl na žili u stolu.
" To snad není možné." Halt jen kýval hlavou. Oni on tomu nevěřil. A helemese, fungovalo to. Neuvěřitelné.
" Taky si myslím, teď jen doufám, že se stejně úspěšně vrátí i zpět. Byl bych nerad, kdybych přišel o tak talentovaného člověka. Jen málokdo má takové předpoklady stát se hraničářem." Will na něj jen vyjeveně koukal.
" To nemyslíš vážně, Halte. Opravdu to jen kvůli tomu, že je talentovaná? To říkej někomu, kdo ti to uvěří, ale na mě to nezkoušej. I já doufám, že se vrátí v pořádku zpátky a to ze zcela jasných důvodů." Halt si jen rezignovaně povzdychl. Má pravdu. Za tu dobu, co tu byla, si ji opravdu hodně oblíbil. A ač si to nechtěl připustit, chyběla by mu tady.
" Máš pravdu. Ale jestli to na mě ještě jednou vytáhneš, tak si mě nepřej, jasné?" Přiznal se Halt. Nad tím se Will je pousmál. Dokázal si to představit.
" Neboj Halte. Neřeknu. I když Sarah by to vědět mohla." A s tím odešel a zanechal Halta jen se svými myšlenkami.
= v ČR=
Vypadalo to tam úplně stejně, jako ten den, kdy jsem se přemístila poprvé. Jako by tady vůbec neuběhly skoro dva měsíce. Nechala jsem to být. To je jen shoda okolností. Čas se zastavit nemůže. Tak to jsem se ale hodně spletla. Jen náhodou jsem se podívala na budík, kde se zobrazuje i datum. Musela jsem si sednou. Bylo 30. března. Den, kdy jsem se objevila v Araluenu. Ale to přece není možné. Vždyť už to je tak dlouhá doba. To není možné. Zkusila jsem se kouknout i na mobil, do kalendáře, prostě kamkoliv, kde bylo napsané datum. Opravdu to byla pravda. Bylo 30. Zajímavý. Takže v Araluenu uběhnou dva měsíce a tady ani minuta. Snad by to mohlo být i obráceně. Ale to je teď vedlejší. Měla bych ze sebe sundat ty šaty a převléknout do něčeho jiného. Těžko bych vysvětlovala, že mám na sobě maskovací pláštěnku, bavlněnou košili a kožené kalhoty. To by rodiče asi nerozdejchali. Natož pak moje milovaná sestřička.
Vyhrabala jsem nějaké staré tepláky tričko a už jen čekala, až se vrátí rodiče.
Byla jsem si vědoma, že za tu dobu, co jsem byla pryč, jsem se změnila. A to jak vzhledem, tak i chováním. Zhubla jsem, měla jsem větší sílu v rukou a pohybovala jsem se nezvykle tiše. Dokázala jsem se skvěle ovládat a přitom pouštět respekt. To víte. Škola Halta. Nějak se to na mě muselo podepsat. Doufala jsem, že si toho nikdo moc nevšimne.
Zrovna jsem skládala pláštěnku, když ve dveřích zaharašil klíč. Rychle jsem shrábla svoje oblečení a rychle ho strčila do skříně. Právě v čas. Přišla Alexandra s mámou. Ani jedna z nich se nepodívala do pokoje a šli rovnou do patra. Toho jsem využila a vyklouzla ven. Chtěla jsem navštívit Lizzy. I když tady neuběhl vůbec žádný čas. Já jsem ji neviděla dva měsíce.
Naštěstí bydlela jen deset minut od mého domu. Měla jsem štěstí. Potkala jsem ji cestou ještě s jednou holkou, kterou jsem neznala.
"Lizzy!!!" Zavolala jsem na ni, a když se otočila, zamávala jsem, aby mě poznala. Rozešla jsem se za nimi.
" Ahoj Sarah! Co tu děláš?"
" Jen jsem si řekla, že se projdu. Představíš nás?" Zeptala jsem se dost zvědavá.
" Jé, promiň. Sarah, tohle je Samantha. Přestěhovala se sem z Českých Budějovic."
" Ahoj." Můj šestý smysl se probudil. Něco se mi na ní nezdálo. I když se mile usmívala, v očích měla nebezpečný a chladný výraz. Byl to pohled člověka, který je schopný zabíjet bez mrknutí oka. Věděla jsem, že je to skoro nemožné, já jsem si to musela jen představovat. Dřív bych si to taky myslela. Ale teď, potom co jsem strávila dva měsíce výcvikem u Halta, mi bylo jasné, že je s ní něco v nepořádku. Rozhodla jsem se to zjistit. A to rychle. Nasadila jsem přátelský úsměv a šla s nimi do obchoďáku, kam měli namířeno.
* * *
= měsíc později v Araluenu=
Bylo to už měsíc, co Sarah odešla a já s Haltem jsme už přestávali doufat, že se ještě vrátí. Postupně, ale jistě jsme si to t uvědomovali.Halt byl ještě zamlklejší a nevraživější než obvykle, Sunshine jsme museli nutit, aby vůbec vyšla ze stájí nebo a aby aspoň žrala. A já jsem sedával každý den na střeše chaty a doufal, že uvidím světelný záblesk a Sarah v něm. Mozek mi našeptával, že se už nevrátí, ale srdce mělo jiný názor. Někdy hluboko uvnitř jsem cítil, že se vrátí. Jednou. Za tu dobu co tu byla mi přirostla k srdci a to doslovně. V její přítomnosti jsem se cítil tak nějak jinak . Šťastně, úplně. Vždy, když za mnou přišla, jako by do mého života vstoupilo slunce. Vše se najednou zdálo lehčí a jednoduší. Do té doby než odešla, jsem si to neuvědomoval nebo jsem si ani nechtěl uvědomit, ale teď jsem měl čas si různé věci srovnat v hlavě.
= o měsíc později v ČR=
Je to už měsíc, co jsem odešla z Araluenu a proklínala skoro každý den tady. Je pravda, že jsem tak udělala ze svého rozhodnutí, a to kvůli Lizzy, ale teď jsi uvědomuju, že to nebyl dostatečný důvod na to, abych opustila všechno a všechny, které mám ráda. A jak jsem si potom měsíci uvědomila, hlavně Willa. Teprve až teď na mě silně dopadla skutečnost, jak moc mi chybí. Ne tak jako Halt nebo Sunshine. Halt byl pro mě něco jako otec a Sunshine moje kamarádka. Jen u Willa jsem si nebyla jistá. Mám ho ráda, to ano. Ale dosud nejsou schopná rozpoznat, jestli jen jako kamaráda nebo jako někoho, ke kterému cítím něco víc.
Už mnohokrát jsem si říkal, co tady dělám a proč jsem se už nevrátila do Araluenu, ale pak si vzpomenu na ten důvod. Samatha. Ona je ten důvod. Už od první chvíle jsem věděla, že je nebezpečná. A dnes mi ukázala jak moc.
Vracela jsem se asi v deset domů. Skoro celou cestu jsem za sebou někoho cítila. Napřed jsem si myslela, že je to jen shoda okolností, ale když jsem na chvilku nenápadný pohyb jen kousíček ode mě, věděla jsem, že je něco špatně. Od prvního dne, kdy jsem se sem vrátila, jsem s sebou nenápadně nosila vrhací nůž. .Měla jsem takový pocit, že se mi jednou bude hodit. Věděla jsem, že se za mnou plíží někdo, kdo v tom má praxi. Něco podobného jsem viděla jen u Halta. Nenápadně jsem uvolnila nůž z pochvy. Cítila jsem nebezpečí. Naslouchala jsem okolním zvuků, abych postřehla i ten nejnepatrnější zvuk. Jen kousek ode mě zapraskala malá větvička. Bylo to tak potichu, že necvičené ucho by to nezachytilo. Rychle jsem vytáhla nůž z pochvy a otočila se tím směrem s úmyslem odklonit přicházející útok. Ocel narazila na ocel a boj začal. Byl to zákeřný útok. Nikdo s čestnými úmysly by na mě nezaútočil ze zadu. Ale v tuto chvíli my to bylo jedno. Útočník, nebo vlastně útočnice, držela v ruce dlouhý nůž podobný saxónskému, jen s užší čepelí. Při pohledu na ni, jsem se cítila s mým malým vrhacím nožem naprosto bezbranná. Ale Halt vždy říkal, že i malá zbraň může být užitečná, když ji drží ty správné ruce, takže jsem doufala, že jsem se za těch pár měsíců naučila dost, a že ta žena umí se zbraní zacházet hůř, než se umí pohybovat. Nechtěla jsem čekat až zaútočí první a vyrazila jsem. Neměla jsem v úmyslu ji zabít, takže jsem ji je neškodně škrábla do ramene, ale jen tak tak jsem stihla uhnout před jejím protiútokem. Byla rychlá. Opravdu rychlá. A bohužel, ona měla v úmyslu mě smrtelně zranit, protože mi šla nožem po krku. Takže fajn. Žádný hraní. Nenechám nikoho, aby mě tu zabil. To tedy ne. Otočila jsem si nůž do dlaně tak, abych měla ostří na předloktí a zaútočila. Všimla si co dělám a byla připravena mě odrazit, ale já jsem jen kousek od ní svezla na zem s otočkou a nožem jsem ji přejela po stehně. Čekala přímý útok, takže to nestihla tak rychle reagovat. Zatímco se zaobírala svým poraněným stehnem, na nic jsem nečekala z čupu jsem vyskočila noh, otočkou se ji dostal za záda a než se vzpamatovala, držela jsem ji nůž pod krkem a její nůž v levé ruce. Bylo na čase, abych získala jisté informace.
" Kdo jsi a proč si mě chtěla zabít." Z hlasu mi čišel chlad.
" Zeptám se ještě jednou a naposled, pak se nebudu ptát a klidně tě podříznu." Věděla jsem, že bych nebyla schopna to udělat, ale to ona nevěděla. Naštěstí pro mě.
" Mě nevyděsíš, hraničářko. Vím moc dobře, že by si toho nebyla schopna. Sleduju tě už hodně dlouho." Vyvedla mě zmíry, to musím přiznat, ale nedala jsem na sobě nic zdát.
" Uvidíme. Takže teď bych žádala ty odpovědi prosím."
"Moje jméno znát nemusíš, aspoň zatím. A proč jsem se tě chtěla zabít? Je to jednoduché. Byla jsi pro mě hrozba, kterou je potřeba odstranit, aby mi nezkazila plány."
" Byla? Asi máš něco s očima, protože já žiju. A ještě dlouho budu."
" Jak si řekla, uvidíme. Zabiju tě příště. Tebe i ty tví příteličky z Remontu. A ty a ani nikdo jiný nám v tom nezabrání." V tu chvíli mi přetočila ruku tak, že mi ji málem vykloubila, vyškubla mi nůž z ruky a chystala se zmizet.
" Nezapomeň, nikdy ode mě nebudeš mít klid. Nikdy, dokud nebudeš mrtvá." Skvěle. Ještě někdo mi chce vyhrožovat smrtí? Jen si poslužte, ale budete muset do fronty.
Musela jsem něco udělat než odejde. Pak jsem si vzpomněla,nechala mi můj milovaný vrhací nůž!!! A to byla velká chyba. Vyšvihla jsem se na nohy, zamířila a hodila. Mířila jsem na její kapuci. Muselo to mít správné načasování, aby to vyšlo tak jak mělo. Chtěla jsem ji kapuci připíchnout ke stromu kolem kterého procházela, a tím odhalit její totožnost. A… prosím, prosím!!! Jóóó! Povedlo se!!! Ale to co jsem viděla mi vyrazilo dech. Byla to Samantha! Byla jsem si tím stoprocentně jistá. Ale to by znamenalo, že… že nejsem jediná, kdo se dokáže dostat do Araluenu. To je problém. Vlastně ne, je to přímo PRŮSER!!!

Jedno oznámení...

9. dubna 2011 v 19:38 | Susan |  Oznámení
Ahoj!
Tak jsem se pod dlouhé době dokopala k tomu, něco zveřejnit. Jsem si vědoma, že blog i sb blogy hrozně zanedbávám, takže tímto slibuji, že si tento týden na vás čas udělám a kuknu se, co je u vás novýho.
Takže mě za moji nepřítomnost neukamenujte, prosím!!!

Susan