Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Říjen 2011

Diplom pro Sandru

30. října 2011 v 15:26 | Susan |  Diplomy
Vím, že si psala, že by si chtěla diplomek se Seversusem,
ale když jsem uviděla tento obrázek, říkala jsem si, že by se ti mohl líbit.
Tak tady je.
Susan


diplomek od Sandry

30. října 2011 v 15:24 | Susan |  Diplomy
Tak tady je diplom od mého nového sb-čka, Sandry.
Moc děkuju. Je nádherný.


Moje nej písničky z Fantoma opery

27. října 2011 v 19:43 | Susan |  Zajímavosti
Nevím, jestli každý z vás zná film Fantom opery, ale to nevadí.
Ti, co ho znají určitě pochopí, proč se mi ten film tak líbí
a proč jsem se rozhodla sem dát ty nejhezčí písničky z celého filmu.
Jsou to úplně skvělé herecký, ale hlavně pěvěcké výkony.
Tak snad se bou líbít.
Susan

Music of the night


Phantom of the opera


Angel of music

The point of no return


Diplom pro Roxy

21. října 2011 v 20:34 | Susan |  Diplomy
Tak tady je diplomek pro Roxy za spřátelení.
Susan


Diplom pro mě od Kiky

20. října 2011 v 17:16 | Susan |  Diplomy
Moc děkuju! Povedl se ti.
Susan


Diplom pro Kiky

20. října 2011 v 17:12 | Susan |  Diplomy
Tak tady je diplomek za spřátelní pro Kiky.
Snad jsem se strefila.
Susan


Skutečná realita - 2. kapitola

19. října 2011 v 18:39 | Susan
Tak tady je druhá kapitola a začíná se nám to trochu
zamotávat. příjemné čtení. Mrkající Susan

2. kapitola
Ubytovali nás u rodiny Parkerových. Byli to příjemní mladí manželé se sedmiletou holčičkou, Sabinou. Konečně se ukáže, jestli nám naši angličtináři dokázali něco vtlouct do hlavy. Už když jsme přijeli nás čekali před domem s úsměvem na tváři. Jen malá Sabin se hrozně styděla. Ale to ji za krátkou dobu přešlo. Strávila totiž nějakou chvíli s Jackie, která dělala hrozný blbosti. Ta by dokázala rozesmát i mrtvého. Ne, že by se o to pokoušela. Na to je moc velkej strašpytel.
Parkerovi nás zavedli do pokoje v patře, kde jsme měli spát. Byl to větší pokoj s velkým oknem. Když jste se z něho podívali, viděli jste nádherně upravenou zahradu a bazén. Stěny byly vymalovány světle modrou barvou a na zemi ležel pro změnu tmavě modrý koberec. Hned vedle dveří stála palanda a skříň. Oboje z tmavého dřeva. Pod oknem stáli dva pracovní stoly s pohodlnými židlemi. U druhé stěny pak byla normální postel, prádelník a menší knihovnička. Vypadalo to tam hrozně útulně. Tady se mi bude líbit.
Jakmile paní Parkerová zavřela za námi dveře s ujištěním, že kdybychom něco potřebovali, ať se nestydíme říct, jsme se přeměřovali zkoumavými pohledy. A pak to začalo. Asi deset minut jsme se "prali" o to, který šťastlivec bude spát na normální posteli pod oknem. Vyhrála jsem. Nakonec jsme si střihli o police ve skříni a začali vybalovat. Prázdné kufry jsme strčili pod mou a Jackiinu postel. A měli hotovo.
Asi za půl hodiny nás paní Parkerová zavolala na snídani. Rychle jsme seběhli dolů a vešli do kuchyně, kde jsme si sedli k Sabin a panu Parkerovi k jídelnímu stolu. Ani ne za pět minut před nás paní Parkerová postavila talíř přetékající smaženými vajíčky, dvěmi kousky slaniny a toustem. Slušně jsme poděkovali a dali se do jídla. Ze slušnosti jsem všechno snědla, ale myslela jsem si, že mi každou chvíli praskne žaludek. Když dojedli i ostatní, požádali nás, abychom tam ještě chvíli zůstali.
" Jak víte, budete tu s námi žít celé dva měsíce, a proto bychom vás chtěli poprosit, abyste nám tykali. Bude to rychlejší než pan nebo paní Parkerová. Takže, já jsem Jack a moje manželka Emily." Začal rozhovor pan… teda Jack.
" Děkujeme za nabídku. A rádi ji přijímáme. Já jsem Jackie a toto Eve se Susan." Přijala jejich nabídku za nás všechny Jackie.
" Skvěle. Takže, teď k tomu, jak to tu bude ty dva měsíce probíhat. Snídaně bývá většinou kolem osmé hodiny a večeře v šest. Kvůli Sabin, která má pokoj vedle vás, bychom vás chtěli poprosit, aby jste po desáté hodině večer nedělali moc hluku. Přece jen ještě nemá věk na ponocování." Pokračoval Jack a naprosto ignoroval pohled své dcery.
" Jinak se tu chovejte jako doma." Řekl a tím zakončil svůj proslov. Holky šli nahoru, ale já jsem poprosila Emily, jestli bych se nemohla jít projít do parku, kterého jsem si všimla jen kousek odtud.
" Ale jistě. Já ti to v tom nebráním. Trefíš tam sama?" zeptala se mě.
" Jo, nebojte. A děkuju. Zatím." Řekla jsem a šla ke dveřím, kde jsem si vzala svou mikina pověšenou na věšáku. I když by teoreticky mělo být léto, v Londýně bylo zataženo a vypadalo to, že bude pršet. To jediné se mi na Londýně nelíbilo.
Vyšla jsem před dům a zavřela za sebou dveře. Skoro po celém dni v autobuse bylo příjemné nadechnout se svěžího vzduchu. Na chodníku jsem zahnula doprava směrem k parku. Podle mého odhadu byl odtud jen takových deset minut cesty. Musela jsem přejít celou ulici, takže jsem si mohla pořádně prohlédnout kde Jack s Emily bydlí. Byla to poklidná udržovaná čtvrť. U každého domu, které byly až na barvu úplně stejné jako ostatní, byla malá přední zahrádka, většinou s nějakými záhonky. Asi uprostřed ulice bylo menší dětské hřiště, kde si hráli malé děti z okolí a rodiče je jak ostříži sledovali s přilehlých laviček. Když jsem došla až na konec ulice, musela jsem přejít přes přechod na druhou stranu a už jsem měla na dohled košaté koruny stromů v parku. Naštěstí jsem měla dobrý orientační smysl.
Bylo tam nádherně. Nesmělé sluneční paprsky, které byly dost silné na to, aby proťaly rozrůstající se mračna, se vytrvale prodíraly korunami stromů, nedaleko ode mě pobíhali po trávě děti a hráli si na honěnou a kousek dál aportoval páničkovi překrásný labrador. Upravené cesty byly olemována pohodlnými lavičkami, vystřiženými jako z nějakého starého film, kde staří lidé krmili holuby. Dokázala bych se tam jen tak procházet do nekonečna, ale najednou mi přišlo, že tento poklidný výjev něco ruší. Jako by to tam nepatřilo. A pak jsem si všimla podivného muže v šedivém obleku a černé kravatě, jak stojí asi dvacet metrů ode mě. Prostě jen stál a díval se na mě. Jen na mě. Přeběhl mi z něj mráz po zádech. Temně černé vlasy měl pečlivě sčesané dozadu a na nose měl dioptrické brýle s jemnými černými obroučkami. Na první pohled by jste si řekli, že je to jen nějaký úředník, ale pokud by jste ho chvíli pozorovali, všimli by jste si, že jeho oči těkají ze strany na stranu, jako kdyby očekával nějaké nebezpečí a z jeho držení těla vyzařovalo velké sebevědomí a ostražitost. Vypadal, jako by každou chvíli byl schopen uskočit před nějakým útokem. Shrnuto jedním slovem. Vypadal nebezpečně. Jen silou vůle jsem od něho odrhla oči a vydala se zpátky. Ještě hodně dlouho poté, co jsem se otočila, jsem cítila v zádech jeho upřený pohled, který se mi propaloval až do morku kostí.
* * *
Jakmile jsem vyšla z parku začala jsem utíkat směrem "domů". Do domu jsem se vřítila jak vichřice a rychle za sebou zabouchla dveře. Srdce mi bušilo jako o závod a nebylo to jen tím během. I když jsem byla vyděšená, vlastně ani nevím pořádně proč, snažila jsem se chovat normálně. Takže jsem zašla za Emily do kuchyně, aby věděla, že jsem se vrátila a zeptala se , jestli nechce s něčím pomoc. Když mi dala zápornou odpověď zamířila jsem do patra do našeho pokoje.
Holky seděli na Jackiině posteli, na kolenou měli Evin notebook a dívali se na nějaký film s Brosnanem. Myslím, že to byl Zítřek nikdy neumírá. Ale nejsem si jistá.
" To je dost, že jsi tady u ž jsme si o tebe začali dělat starosti." Řekla Eve
" Hele není ti něco? Vypadáš jako by si viděla smrtku." Poznamenala a obličej se ji stáhl do ustaraného výrazu. Povzdechla jsem.
" Skoro si se trefila." Řekla jsem a vypovídala jim všechno, co se stala v parku.
" Ty vogo, kdo to asi byl?" zeptala se Jackie, když jsem jim všechno vypověděla. Pokrčila jsem rameny.
" Nemám tušení. Jen mám takový divný pocit, že jsem ho neviděla naposledy."
Eve se zrovna nadechovala k odpovědi, ale Emily nás zavolala k obědu. Normálně by jsme obědvali někde ve městě spolu s ostatními a profesory, ale protože program nám začínal až zítra, zůstávali jsme tady.
" Pokračování po obědě." S tím se Jackie zvedla vyšla ze dveří. Já s Eve jsme následovali jejího příkladu.
Emily vařila opravdu božsky. Nic tak dobrého jsem ještě nikdy nejedla. Měli jsme pečené maso s omáčkou, pečenými bramborami a zeleninou. Při jídle se udržoval příjemná atmosféra a já pomalu, ale jistě jsem zapomínala na dnešní dopoledne a tajemného muže.

Skutečná realita - 1. kapitola

17. října 2011 v 19:07 | Susan
Moje můza se navrátila z dovolené, takže přidávám 1. kapitolu
ke Skutečné realitě. Berte to trochu s rezervou, přece jenom je to první kapitola,
takže nečekejte žádné zvraty nebo tak něco. Ale nebojte můžu slíbit, že v dalších
kapitolách se to pořádně rozjede. Tede, budu se o to snažit!
Hezké čtení! Susan

1 kapitola

" Uf! Konečně jsem to zapnul. Už můžeš slézt." Díky Bohu, pomyslela jsem si.Už asi čtvrt hodiny jsem seděla na kufru a táta se ho snažil zapnout. Naštěstí úspěšně.
" Díky tati." Řekla jsem, když jsem z toho kufru slezla.
" Není zač, ale stejně nechápu, proč si toho bereš tolik. Vypadáš, jako by si tam jela na rok, a ne na dva měsíce."
" Kdyby si byl holka, tak by si mě naprosto chápal." Usmála jsem se na něho.
" Ještě to tak. To by mě mohli rovnou odvést do blázince." Řekl a odešel. Takhle si ze mě utahovat, že se nestydí. I když, při pohledu na ty zavazadla… .
Ale vy ani nevíte, kdo jsem, že? To se musí napravit. Takže… Jmenuji se Susan Navahová, je mi 17 a studuji na Ekonomickém lyceu. Když mi byly dva roky, tak jsme se s rodiči přestěhovali z Oxfordu na Moravu. Neptejte se mě proč. Sama to nevím. Z nějakého divného důvodu mi to rodiče nikdy nechtěli říct. To naše stěhování mělo ale jednu velkou výhodu. Už v deseti jsem uměla plynně anglicky, a to díky tátovi. To je o mě asi všechno. Pro začátek. A teď k tomu, proč to vypadá, jako bych se stěhovala. No, tak naše třída se zapojila do jedné soutěže, kde byla hlavní cena dvouměsíční zájezd do Londýna, samozřejmě přes prázdniny. A jen tak mimochodem jsem vyhráli. Super, že? Když jsme se to dozvěděli, málem jsme samou radostí zbourali školu.
No a teď je 30. června 19: 30. Máme odjíždět 1. července a vrátit se 25. srpna. Už se nemůžu dočkat.
* * *
" Sue, vstávej. Musíš si ještě dobalit." Budila mě už po třetí máma.
" No jo, já vím. Už se hrabu." Zamumlala jsem z pod peřiny.
I když jsme dneska měli odjíždět, dělalo mi hrozné problémy vylézt z postele. Byla jsem ne sebe naštvaná. Kdybych si až do třech do rána nečetla Nula stupňů volnosti ( Pozn. Detektivka s Jamesem Bondem) , nemusela jsem teď vypadat jako bych vstala z mrtvých.
Ranní hygienu jsem přežila jako ve snách. Kdyby mi někdo dal místo zubního kartáčku klacek, ani bych to nezpozorovala. PO velmi náročném boji s oblečením a botami, jsem konečně vypadal jako člověk. Odjížděli jsme v šest večer z Autobusového nádraží. Takže jsem měla skoro celý den na to, abych po domě posbírala ještě věci, na které jsem zapomněla. Asi uprostřed hledání jsem si říkala, že některým věcem museli narůst nožičky, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak se na určitá místa mohly ty věci dostat. Všechno nalezené jsem ještě nějak namačkala do kufru. Za tento výkon bych měla dostat nějakou cenu. Do batohu jsem ještě pečlivě vložila některé mé oblíbené knížky a konečně jsem byla připravena na odjezd.
* * *
"Jackie! Jackie! JACKIE!!!" řvala jsem přes celou ulici jak blázen na svou nej kámošku, která byla trošku, ne HODNĚ nahluchlá. Teprve když jsem si myslela, že už mi odejdou hlasivky, si uvědomila, že na ni někdo volá. Rozeběhla jsem se za ní. No, rozeběhla je asi moc silný slovo. Jak jsem byla obtěžkaná batohama, taškami a bůh ví čím ještě jsem se tak nějak kolíbala.
Zastavila jsem se vedle ní a sotva jsem popadal dech.
" Smrt na jazyku." Vysoukala jsem ze sebe s rukama opřenými o kolena.
" To máš z toho, jak tady tak ječíš. Pak se nediv, že když běžíš, tak ti nevystačí dech." Řekla mi Jackie, jako kdyby nabyla veškerou moudrost světa, za to mě spadla brada na zem.
" Kdyby někdo nebyl nahluchlý, tak bych tady nemusela lapat po dechu jak ryba na suchu."
" No dovol." Řekla hrajíc si na uraženou. Vydrželo jí tak 5 vteřin. Pak se jí na obličej vrátil nakažlivý úsměv a jiskřičky do očí.
" Nejsem tu poslední, že ne?" zeptala jsem se, protože jsem z domu vyjížděla celkem pozdě. " Ne, nejsi. Ještě nepřišla Amber, Eve, Evelin a skoro celá partička našich povedených kluků."
" Uf, skvěle. Už víš jak budeme bydlet?"
" No jo, vidíš. Málem jsem na to zapomněla. Ty jsi se mnou a Eve. Vyšlo to úplně úžasně." Oznámila mi Jackie a asi další čtvrthodinu básnila o tom, jak si to tam spolu užijem, budeme kecat až do rána apod. Někdy bych ji tu puse nejradši zalepila, ale nakonec si vždy řeknu, že bez těch jejích poznámek by tu nebyla žádná sranda.
" Hele už přijel autobus. Poď, ať chytíme dobrý místa." Vykřikla a už mě tahala směrem k autobusu.
* * *
Bylo půl sedmé ráno a my jsme právě přejeli anglické hranice. Do Londýna to bylo ještě asi hodinu a půl. Polovina autobusu ještě spala. Spolu s Jackie. Ta byla tuhá už od půlnoci. Za to já jsem nespala ani půl hodiny. V autobusu prostně nedokážu usnout. Vlastně je celkem zajímavý sledovat z okna ubíhající krajinu zahalenou tmou a přitom poslouchat klidnou tichou hudbu z mp3. Pak vám připadá jako by jste na světě byli sami. Společníky by vám dělali jen ticho a tma. Romantická představa, že? Jenže i ta se rozplyne s prvními slunečním paprsky a vy se vrátíte do kruté reality. Vždy jsem věděla, že úspěch a štěstí mi nespadne jen tak do klína, ale že se musí pořádně dřít, abych toho dosáhla. A mnohokrát se mi to už vyplatilo. Ale to je teď jedno. Právě se plní můj sen. A to podle mě není vhodný okamžik zabývat se takovými tématy. Tyto prázdniny si chci jednoduše užívat plnými doušky.
* * *
Muž sedící u pěti obrazovek v celnici na hranicích se prudce napřímil na židli. Jeho pohled upoutala třetí obrazovka. Určitě je to ono. Na toto celou dobu čekal. Trošku roztřeseně sáhl po telefonu a vytočil rychlou předlohu. Dvakrát to zazvonilo a ze sluchátka se ozval chladný a kontrolovaný hlas.
" Už přijeli?"
" Ano, právě je kontrolují." Odpověděl celník.
"Dobře" odpověděl mu muž a zavěsil.
Celník si oddechl. S tímto mužem mluvil vždy hrozně nerad. Naháněl mu husí kůži. Taky aby ne. Naposledy vrhl rychlý pohled na obrazovku. Autobus s českou značkou právě odjížděl.
* * *
Cesta nám trvala skoro 14 hodin. Jeli jsme přes Německo a Belgii do Francii, kde jsme se nalodili na trajekt směr Spojené království. Do Londýna jsme dorazili kolem osmé hodiny ráno. Většina z nás už byla vzhůru a obdivovala probouzející se Londýn. Včetně mě. Potom nás autobus postupně rozvážel k rodinám, které budou na následující dva měsíci jako naše vlastní. Byla jsem hrozně ráda, že budu bydlet se svými nejlepšími kamarádkami, Jackie a Eve. Milovala jsem jejich anglické přezdívky, které si vvymysleli kvůli mně. Letošní prázdniny snad ani nemůžou být lepší.

diplom od yoshiko

16. října 2011 v 16:43 | Susan |  Diplomy
Vím, že s Yoshikou jsem se spřátelila už dávno,
ale terpve teď jsem si vzpoměla, že mám v počítáči
uložený dilom pro mě.
Takže tady je.
Susan



Skutečná realita - Prolog

16. října 2011 v 16:29 | Susan

Tak jsem zase zpět a rovnou s novou povídkou.
Tentokrát je to originální tvorba, takže by chtěla upozornit,
že všechny osoby, příběh a vše okolo vlastním já,
a proto zakazuju kopírování nebo uveřejňování na jiných stránkách bez mého dovolení.
Tak, oficiality mám za sebou, takže přeju příjemné čtení a jsem zvědavá na vaše názory.
Susan
Prolog
Když se řekne slovo prázdniny, co si představíte? Dovolenou u moře, návštěvy prarodičů, nebo jen poflakování po okolí a relax? Tak to jsme na tom byli stejně, až do letošních letních prázdnin.
Měli to být obyčejné prázdniny obyčejného člověka, ale to jsem ještě netušila, že naše třída vyhraje dvouměsíční zájezd do Londýna. Bohužel nebo naštěstí? Na to ani já nedokážu odpovědět. Asi se divíte, ale až vám převyprávím svůj příběh, už se divit nebudete. Měl to být poklidný poznávací zájezd s kamarády ze školy. Těšila jsem se, že konečně na vlastní oči uvidím BigBen, Buckinghamský palác a zdokonalím se v angličtině. Vždy jsem si myslela, že Londýn je jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Ale to jsem nevěděla, co se skrývá v pozadí toho všeho. Každý z nás aspoň někdy toužil po vzrušujícím životě, kde každý den byl odlišný než ten předchozí. I já. Ale co když se sny stanou skutečností?

Stále žiju!!!!

5. října 2011 v 18:53 | Susan |  Oznámení
Mám pro vás velice zajímavou informaci.
STÁLE ŽIJU!!!!!
Vím, že jsem se teď blogu a hlavně sb-čkám vůbec nevěnovala, za to se hrozně moc omlouvám.
Jenže, vypadá to, že naši profesoři maj asi zvrácenej smsl pro humor nebo jsou padlí na hlavu. Za jeden týden jsme psali osm testů!!! Takže mi v poslední době nezbývalo na nic jiného čas. A i když jsem ho měla, na blog jsem neměla ani pomyšlení. Snad mě chápete. Mrkající Co se týče další kapitoly, tak fakt nevím, kdy přibude. Moje můza šla na dovolenou a nevím, kdy se vrátí. Mrkající Takže trpělivost.
Susan