Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Listopad 2011



NM - 14. kapitola 2. část

26. listopadu 2011 v 10:42 | Susan
"Aha. Hm, díky. Jsem ráda, že jste nečekali."
"Rádo se stalo." Znělo to, jako by to myslel doslovně.
Embry jel k nejvýchodnějšímu domu u dálnice, pak zabočil na úzkou štěrkovou cestu. "Tvůj náklaďák je pomalý," poznamenal.
"Promiň."
Na konci cesty byl malý domek, který kdysi býval šedý. Měl jen jedno úzké okno vedle oprýskaných modrých dveří, ale truhlík pod ním byl plný jasných oranžových a žlutých měsíčků, takže celý dům vypadal vesele.
Embry otevřel dveře auta a nadechl se. "Mmm, Emily vaří."
Jared seskočil z korby a namířil si ke dveřím, ale Embry ho zastavil tím, že mu položil ruku na hruď. Významně se na mě podíval a odkašlal si.
"Nemám u sebe peněženku," řekl Jared.
"To nevadí. Já nezapomenu."
Vystoupili na schod a bez zaklepání vstoupili do domu. Nesměle jsem šla za nimi.
Přední pokoj, jako u Billyho, byla hlavně kuchyně. U pultu vedle dřezu stála mladá žena s hebkou měděnou kůží a dlouhými rovnými havraními vlasy. Vyndávala z plechu velké bábovičky a kladla je na papírový talíř. Na vteřinku mě napadlo, že důvod, proč mi Embry řekl, abych na ni nečuměla, byl ten, že je dívka tak krásná.
A pak se melodickým hlasem zeptala: "Máte hlad, kluci?" a otočila se tváří k nám, na polovině obličeje úsměv.
Pravá strana jejího obličeje byla zjizvená od vlasů až po bradu třemi tlustými, jasně červenými čarami, které vypadaly čerstvě, ačkoliv byly dávno zahojené. Jedna jizva se táhla od koutku tmavého oka mandlového tvaru, další stáčela pravou stranu jejích úst do trvalého úšklebku.
Díky Embryho varování jsem rychle stočila oči k bábovičkám v jejích rukou. Báječně voněly - po čerstvých borůvkách.
"Ach," řekla Emily překvapeně. "Kdo je tohle?"
Vzhlédla jsem a snažila se soustředit pohled na levou polovinu jejího obličeje.
"Bella Swanová," představil mě Jared s pokrčením ramen. Bylo jasné, že už se tu o mně mluvilo. "Kdo jiný?"
"To je celý Jacob, ten aby si neprosadil svou," zamumlala Emily. Dívala se na mě a ani jedna polovina jejího kdysi krásného obličeje nebyla přátelská. "Takže ty jsi ta holka, co chodila s upírem."
Ztuhla jsem. "Ano. A ty jsi ta holka, co chodí s vlkem?"
Zasmála se, stejně jako Embry a Jared. Levá polovina jejího obličeje roztála. "To asi jsem." Otočila se k Jaredovi. "Kde je Sam?"
"Bella, ehm, dneska ráno překvapila Paula."
Emily zakoulela zdravým okem. "Ach ten Paul," povzdechla si. "Myslíš, že jim to bude dlouho trvat? Chtěla jsem začít dělat vajíčka."
"Neboj," řekl jí Embry. "Jestli přijdou pozdě, my nedovolíme, aby se něco zkazilo."
Emily se zahihňala a pak otevřela ledničku. "Bezpochyby," souhlasila. "Bello, nemáš hlad? Neostýchej se a vezmi si bábovičku."
"Děkuju." Vzala jsem si jednu z talíře a začala ji ozobávat po okrajích. Byla vynikající a dělala dobře mému žaludku, který jsem měla pořád jako na vodě. Embry si bral už třetí a strčil si ji do pusy celou.
"Nech něco bratrům," napomenula ho Emily a pleskla ho po hlavě dřevěnou lžící. To slovo mě překvapilo, ale ostatním nepřipadalo nijak zvláštní.
"Prase," komentoval to Jared.
Opřela jsem se o pult a sledovala ty tři, jak se navzájem pošťuchují jako rodina. Emilyina kuchyně měla přátelskou atmosféru, byla světlá s bílými kredencemi a světlou dřevěnou podlahou. Na kulatém stolku stál nakřáplý modrobílý porcelánový džbán, který přetékal lučním kvítím. Embry s Jaredem se tu chovali úplně jako doma.
Emily míchala obrovské množství vajec, několik tuctů, ve velké žluté míse. Rukávy fialové košile měla vyhrnuté a já jsem viděla, že jizvy se jí táhnou po celé paži až na hřbet pravé ruky. Chodit s vlkodlakem opravdu mělo svá rizika, jak říkal Embry.
Domovní dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Sam.
"Emily," řekl a jeho hlas byl prodchnutý takovou láskou, že jsem si připadala trapně, jako nějaký vetřelec, když jsem se dívala, jak přešel jedním krokem místnost a vzal její obličej do svých širokých dlaní. Sklonil se a políbil tmavé jizvy na její pravé tváři, než ji políbil na ústa.
"Hele, nechte si to," stěžoval si Jared. "Já jím."
"Tak kušuj a jez," usadil ho Sam a znovu políbil Emily na znetvořená ústa.
"Fuj," zasténal Embry.
Tohle bylo horší než nějaký romantický film; tohle bylo tak skutečné, že to nahlas zpívalo radostí a životem a opravdovou láskou. Odložila jsem svůj mufin a složila si paže přes prázdnou hruď. Zírala jsem na květiny a snažila se ignorovat dokonalý klid jejich soukromé chvíle a bezútěšný tepot mých ran.
Byla jsem vděčná za vyrušení, když dveřmi vstoupili dovnitř Jacob s Paulem, a pak šokovaná, když jsem viděla, že se smějí. Jak jsem se na ně dívala, Paul udeřil Jacoba do ramene a Jacob mu to oplatil dloubnutím do ledvin. Zase se zasmáli. Zdálo se, že jsou oba celí.
Jacob přehlédl místnost a jeho oči se zastavily, když mě našel, jak se nesvá a s pocitem, že sem nepatřím, opírám o linku v zadním koutě kuchyně.
"Ahoj, Bells," pozdravil mě vesele. Jak šel kolem stolu, popadl dvě bábovičky a šel se postavit vedle mě. "Promiň to předtím," zamumlal šeptem. "Jak se držíš?"
"Neboj. Je mi fajn. Dobré bábovičky." Zase jsem zvedla tu svou a začala jsem ji oždibovat. Na hrudi jsem měla lepší pocit, jakmile byl Jacob vedle mě.
"No, páni!" zakvílel Jared a přerušil nás.
Vzhlédla jsem a on a Embry ohledávali blednoucí růžovou čáru na Paulově předloktí. Embry se vítězoslavně křenil.
"Patnáct dolarů," zavýskl.
"To jsi udělal ty?" zašeptala jsem Jacobovi a vzpomněla si na sázku.
"Sotva jsem se ho dotkl. Do západu slunce se mu to zahojí."
"Do západu slunce?" pohlédla jsem na škrábanec na Paulově paži. Bylo to zvláštní, ale vypadal, jako by byl starý několik týdnů.
"Vlčí záležitost," zašeptal Jacob.
Přikývla jsem a snažila se nevypadat tak vyjeveně.
"Tobě nic není?" zeptala jsem se ho šeptem.
"Nemám ani škrábnutí." Jeho výraz byl samolibý.
"Hele, kluci," řekl Sam hlasitě a přerušil všechny rozhovory, které v malé místnosti právě probíhaly. Emily stála u sporáku a seškrabovala vaječnou směs ze stěn velké pánve, ale Sam měl stále položenou jednu ruku na jejím kříži, aniž si to uvědomoval. "Jacob má pro nás nějakou informaci."
Paul vypadal nevzrušeně. Jacob už to musel jemu a Samovi vysvětlit. Nebo… prostě slyšeli jeho myšlenky.
"Já už vím, co chce ta zrzka." Jacob namířil svá slova k Jaredovi a Embrymu. "To jsem se vám snažil předtím říct." Nakopl nohu židle, na které se usadil Paul.
"A?" zeptal se Jared.
Jacobův obličej zvážněl. "Ona se vážně snaží pomstít svého druha - jenomže to nebyl ten černovlasý, kterého jsme zabili my. Jejího druha dostali vloni Cullenovi a ona teď jde po Belle."
Tohle pro mě nebyla žádná novinka, ale stejně jsem se otřásla.
Jared, Embry a Emily se na mě dívali překvapeně s otevřenou pusou.
"Je to jenom holka," protestoval Embry.
"Já jsem neříkal, že to dává smysl. Ale kvůli tomu se ty pijavice snažily dostat přes nás. Ona měla namířeno do Forks."
Pořád na mě zírali s ústy dokořán. Trvalo to dlouho. Sklonila jsem hlavu.
"Výborně," řekl Jared nakonec a koutky úst mu začal roztahovat úsměv. "Máme návnadu."
Jacob s ohromující rychlostí popadl z pultu otvírák na konzervy a hodil ho Jaredovi na hlavu. Jaredova ruka vystřelila rychleji, než bych považovala za možné, a on popadl nástroj dřív, než ho udeřil do obličeje.
"Bella není žádná návnada."
"Víš, jak to myslím," řekl Jared drze.
"Takže změníme rozestavení," pokračoval Sam a jejich potyčky si nevšímal. "Pokusíme se nechat pár děr a uvidíme, jestli nám na to skočí. Budeme se muset rozdělit, a to se mi nelíbí. Ale jestli jde opravdu po Belle, pravděpodobně se nebude snažit toho využít ve svůj prospěch."
"Už brzy se k nám přidá Quil," zamručel Embry. "Pak budeme schopní rozptýlit se rovnoměrně."
Všichni sklopili hlavu. Koukla jsem se Jacobovi do tváře a viděla jsem, že je zoufalá jako včera odpoledne u nich před domem. Bez ohledu na to, jak spokojení se zdáli být se svým osudem tady v této šťastné kuchyni, žádný z těchto vlkodlaků nechtěl stejný osud pro svého přítele.
"No, na to nebudeme spoléhat," řekl Sam tiše a pak pokračoval zase nahlas. "Paul, Jared a Embry si vezmou vnější hranice a my s Jacobem si vezmeme na starost vnitřní. Až nám vleze do pasti, sesypeme se na ni."
Všimla jsem si, že se Emily nijak nezamlouvá, že Sam má být v té menší skupince. Její starost mě přiměla podívat se na Jacoba, který se také tvářil ustaraně.
Sam zachytil můj pohled. "Jacob si myslí, že bude nejlepší, když strávíš co nejvíc času tady v La Push. Ona nebude tak snadno vědět, kde tě hledat, kdyby něco."
"A co Charlie?" zeptala jsem se.
"Jarní mistrovský turnaj v basketbalu pořád běží," odpověděl Jacob. "Myslím, že Billy s Harrym dokážou udržet Charlieho tady u nás, když nebude v práci."
"Počkejte," řekl Sam a zvedl jednu ruku. Jeho pohled střelil k Emily a pak zpátky ke mně. "Jacob tohle považuje za nejlepší řešení, ale musíš se rozhodnout ty sama. Měla bys velmi pečlivě zvážit rizika obou možností. Viděla jsi dnes ráno, jak rychle se s námi můžeš dostat do nebezpečné situace, jak rychle se věci můžou vymknout z rukou. Jestli si vybereš, že zůstaneš s námi, nemůžu ti nijak zaručit bezpečnost."
"Já jí neublížím," zamručel Jacob, oči sklopené.
Sam se choval, jako kdyby ho neslyšel. "Jestli znáš ještě nějaké jiné místo, kde by ses cítila bezpečně…"
Kousla jsem se do rtu. Kam bych mohla jít, abych tím někoho neohrozila? Ucouvla jsem před myšlenkou, že bych do toho zatáhla Renée - zatáhla ji do středu terče, kde bylo místo vyhrazené pro mě… "Nechci zavést Victorii ještě někam jinam," zašeptala jsem.
Sam přikývl. "To je pravda. Je lepší mít ji tady, kde to můžeme skončit."
Trhla jsem sebou. Nechtěla jsem, aby se Jacob nebo někdo z ostatních snažil skončit to s Victorii. Pohlédla jsem Jakovi do tváře; byla uvolněná, téměř taková, jakou jsem si ji pamatovala z dob před vypuknutím té vlčí záležitosti, a naprosto nevzrušená představou lovení upírů.
"Budeš opatrný, viď?" zeptala jsem se, v krku slyšitelný knedlík.
Kluci pobaveně vyprskli a začali hlasitě hulákat. Všichni se mi smáli - až na Emily. Střetly jsme se pohledem a já jsem najednou viděla symetrii skrývající se pod jejím znetvořením. Její tvář byla stále krásná a odrážela se v ní starost ještě zuřivější než ta moje. Musela jsem se podívat jinam, než mě láska skrývající se za tou starostí mohla znovu rozbolet.
"Jídlo je hotové," oznámila v tu chvíli a rozhovor o strategii byl minulostí. Kluci spěchali zasednout ke stolu - který mi připadal takový titěrný a říkala jsem si, že ho určitě rozbijí - a zbaštili obrovskou pánev vajec, kterou před ně Emily postavila, v rekordním čase. Emily jedla opřená o pult jako já - chtěla se vyhnout tomu blázinci u stolu - a dívala se na ně láskyplným pohledem. Její výraz dával jasně najevo, že tohle je její rodina.
Zkrátka a dobře, od smečky vlkodlaků bych takové chování nečekala.
Strávila jsem v La Push celý den, z toho většinu času v Billyho domě. Nechal Charliemu vzkaz na záznamníku doma i na stanici a Charlie se ukázal kolem večeře se dvěma pizzami. Bylo dobře, že přinesl dvě velké; Jacob snědl jednu úplně sám.
Viděla jsem Charlieho, jak se na nás celý večer podezíravě dívá, obzvlášť na Jacoba, který se tak změnil. Zeptal se na jeho vlasy; Jacob pokrčil rameny a odpověděl, že mu to takhle prostě víc vyhovuje.
Věděla jsem, že jakmile s Charliem odjedeme domů, Jacob přestane hrát a půjde se proběhnout jako vlk, jak to průběžně dělal po celý den. On a jeho zvláštní bratrstvo byli neustále na hlídce a hledali nějaké známky Victoriina návratu. Ale protože ji včera v noci odehnali od horkých pramenů - podle Jacoba ji vyhnali na půl cesty do Kanady - je na ní, aby učinila další výpad.
Ani v nejmenším jsem nedoufala, že by to prostě vzdala. Takové štěstí jsem neměla.
Jacob mě po večeři doprovodil k náklaďáčku, zůstal stát u okénka a čekal, až Charlie odjede jako první.
"Dneska v noci se neboj," řekl mi Jacob, zatímco Charlie předstíral, že má potíže s bezpečnostním pásem. "Budeme venku hlídat."
"Nebudu se bát o sebe," slíbila jsem.
"Jsi blázínek. Lovit upíry je zábava. To je na tom všem to nejlepší."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jestli já jsem blázínek, tak ty jsi nebezpečně vyšinutý."
Uchechtl se. "Trochu si odpočiň, Bello. Holčičko. Vypadáš vyčerpaně."
"Pokusím se."
Charlie netrpělivě zatroubil na klakson.
"Tak ahoj zítra," rozloučil se Jacob. "Přijeď hned ráno."
"Přijedu."
Charlie mě následoval domů. Věnovala jsem pramalou pozornost světlům ve zpětném zrcátku. Místo toho jsem myslela na Sama, Jareda, Embryho a Paula, kteří běhají v noci někde venku. Přemítala jsem, jestli už se k nim Jacob přidal.
Když jsme dojeli domů, spěchala jsem nahoru, ale Charlie mě dohonil.
"Co se děje, Bello?" zeptal se mě, než jsem mohla uniknout. "Myslel jsem, že se Jacob stal členem nějakého gangu a že jste se rozhádali."
"Usmířili jsme se."
"A ten gang?"
"Já nevím - dospívající kluci, kdo jim má rozumět? Jsou samé tajemství. Ale poznala jsem Sama Uleyho a jeho snoubenku Emily. Připadali mi docela milí." Pokrčila jsem rameny. "Celé to muselo být nedorozumění."
Jeho obličej se změnil. "To jsem nevěděl, že už to s Emily vyhlásili oficiálně. To je milé. Chudák děvče."
"Víš, co se jí stalo?"
"Zřídil ji medvěd nahoře na severu, když byla sezóna výtěru lososů - strašná nehoda. Už je to víc než rok. Slyšel jsem, že to Sama doopravdy vzalo."
"To je strašné," opakovala jsem. Víc než před rokem. Vsadila bych se, že to svědčí o jediném - stalo se to, když byl v La Push jenom jediný vlkodlak. Otřásla jsem se při pomyšlení na to, jak se Sam musí cítit pokaždé, když se podívá Emily do tváře.
Tu noc jsem ležela dlouhou dobu vzhůru a snažila se roztřídit si zážitky z celého dne. Ubírala jsem se v myšlenkách pozpátku od večeře s Billym, Jacobem a Charliem k dlouhému odpoledni u Blackových doma, přes úzkostné čekání, až uslyším něco o Jacobovi, do Emilyiny kuchyně, k hrůze ze rvačky dvou vlkodlaků, k rozmluvě s Jacobem na pláži…
Myslela jsem na to, co mi Jacob říkal dnes brzy ráno o pokrytectví. Myslela jsem na to dlouho. Nelíbilo se mi pomyšlení na to, že jsem pokrytec, ale k čemu je dobré lhát si do kapsy?
Stulila jsem se pevně do klubíčka. Ne, Edward nebyl zabiják. Ani ve své temnější minulosti nikdy nebyl vrahem nevinných.
Ale co když někdy předtím byl? Co když se v době, než jsem ho poznala, choval jako každý jiný upír? Co když lidé mizeli z lesů tak jako teď? Zavrhla bych ho, kdybych to věděla?
Smutně jsem zavrtěla hlavou. Láska nemá rozum, připomínala jsem si. Čím víc někoho milujete, tím méně smyslu všechno dává.
Překulila jsem se na bok a snažila se myslet na něco jiného - a myslela jsem na Jacoba a jeho bratry, kteří běhají venku ve tmě. Usnula jsem a představovala si vlky, v noci neviditelné, jak mě střeží před nebezpečím. Když se mi zdál sen, stála jsem zase v lese, ale nebloudila jsem. Držela jsem Emily za zjizvenou ruku a spolu jsme se dívaly do stínů a úzkostně čekaly, až se naši vlkodlaci vrátí domů.

NM - 14. kapitola 1. část

26. listopadu 2011 v 10:42 | Susan
Krčila jsem se vedle Jacoba a moje oči pátraly v lese po dalších vlkodlacích. Když se objevili, kráčejíce mezi stromy, nevypadali tak, jak jsem očekávala. V hlavě mi utkvěla představa obrovských vlků. Tohle byli jen čtyři opravdu velcí polonazí kluci.
Znovu mi připomněli bratry, čtyřčata. Tím, jak se pohybovali, jak se téměř souběžně zastavili proti nám přes silnici. Všichni měli pod stejnou rudohnědou kůží stejně pevné vypracované svaly, černé vlasy měli stejně ostříhané. I jejich výraz se změnil v přesně stejnou chvíli.
Z lesa vyšli zvědaví a obezřetní. Když mě tam viděli, napůl schovanou vedle Jacoba, všichni vzpláli zuřivostí v ten samý okamžik.
Sam byl stále ten největší, ačkoliv Jacob už ho skoro dorůstal. Sam se ve skutečnosti mezi kluky nepočítal. Jeho tvář byla starší - ne podle vrásek nebo známek stárnutí, ale zralostí, trpělivostí jeho výrazu.
"Co jsi to udělal, Jacobe?" zeptal se.
Jeden z ostatních, kterého jsem neznala - Jared nebo Paul - se nacpal vedle Sama a promluvil dřív, než se Jacob mohl obhájit.
"Proč nemůžeš prostě dodržovat pravidla, Jacobe?" zakřičel a rozhodil pažemi do vzduchu. "Co si ksakru myslíš? Je snad ta holka důležitější než všechno ostatní - než celý kmen? Než lidi, kteří jsou zabíjeni?"
"Ona nám může pomoct," řekl Jacob tiše.
"Pomoct!" křičel rozhněvaný chlapec. Paže se mu začínaly třást. "No, to jí tak budu věřit! Jsem si jistý, že ta milovnice pijavic zrovna umírá touhou nám pomoct!"
"Nemluv o ní takhle!" zakřičel na něj Jacob, popuzený jeho kritikou.
Tím druhým klukem zalomcoval třes podél ramen a dolů po páteři.
"Paule! Zklidni se!" poručil mu Sam.
Paul zakroutil hlavou ze strany na stranu, ne ve vzdoru, ale jako kdyby se snažil soustředit.
"Ježíši, Paule," zamručel další z kluků - pravděpodobně Jared. "Seber se."
Paul otočil hlavu k Jaredovi a podrážděně ohrnul rty. Pak přesunul svůj pohled na mě. Jacob udělal krok, aby se přede mě postavil.
A bylo to.
Jasně, ještě ji ochraňuj!" zařval Paul urážlivě. Další otřes, jeho tělem zmítala křeč. Zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo skutečné zavytí.
"Paule!" zakřičeli společně Sam i Jacob.
Paul padal jakoby na přední a divoce se chvěl. V půli pádu se ozval hlasitý trhavý zvuk a chlapec vybuchl.
Vystřelil z něj temně stříbrný kožich, který narostl do těla pětkrát většího, než byla jeho původní velikost - mohutného, nahrbeného těla, připraveného ke skoku.
Vlk vycenil zuby a z jeho kolosální hrudi se vydralo další zavytí. Jeho tmavé, rozzuřené oči se zaměřily na mě.
V tu samou vteřinu Jacob přeběhl silnici přímo k nestvůře.
"Jacobe!" zakřičela jsem.
Uprostřed kroku se Jacobovi po páteři rozběhlo dlouhé zachvění. Skočil plavmo hlavou napřed do prázdného vzduchu před sebou.
S dalším ostrým trhavým zvukem Jacob vybuchl taky. Vybuchl ze své kůže - do vzduchu vyletěly cáry černého a bílého oblečení. Stalo se to tak rychle, že kdybych mrkla, celá transformace by mi utekla. V jedné vteřině Jacob vyskočil do vzduchu, a v druhé tu byl obrovský rudohnědý vlk - tak ohromný, že jsem nedokázala pochopit, jak se ta hmota do Jacoba vejde - a napadl tu nakrčenou stříbrnou bestii.
Jacob s tím druhým vlkodlakem začal zápolit. Jejich zlostné vrčení se odráželo ozvěnou od stromů jako údery hromu.
Černé a bílé cáry - zbytky Jacobova oblečení - se snášely k zemi tam, kde zmizel.
"Jacobe!" zakřičela jsem znovu a zavrávorala dopředu.
"Zůstaň, kde jsi, Bello," nakázal mi Sam. Sotva jsem ho slyšela přes řev dvou zápasících vlků. Chňapali po sobě a rvali se, ostrými zuby si šli navzájem po krku. Zdálo se, že vlk - Jacob - má navrch - byl viditelně větší než ten druhý, a vypadalo to, že je také silnější. Znovu a znovu vrážel ramenem do šedého vlka a tlačil ho zpátky mezi stromy.
"Vezměte ji domů k Emily," zakřičel Sam na ostatní kluky, kteří sledovali konflikt uchvácenými pohledy. Jacob úspěšně vystrkal šedého vlka ze silnice a zmizel s ním do lesa, ačkoliv zvuk jejich vrčení byl stále hlasitý. Sam utíkal za nimi a cestou skopával boty. Jak se vrhal mezi stromy, třásl se od hlavy k patě.
Vrčení a chňapání v dálce sláblo. Najednou ten zvuk utnul a na silnici bylo velmi ticho.
Jeden z chlapců se začal smát.
Otočila jsem se a podívala se na něj - moje vykulené oči mi připadaly jako zmrzlé, jako kdybych s nimi nedokázala ani mrknout.
Zdálo se, že se ten kluk směje mému výrazu. "No, něco takového nevidíš každý den," hihňal se. Jeho obličej mi byl nějak povědomý - hubenější než u ostatních… Embry Call.
"Já ano," zabručel ten druhý kluk, Jared. "Každičký den."
"Ále, Paul neztrácí nervy každý den," nesouhlasil Embry a stále se křenil. "Možná každý druhý."
Jared přestal sbírat něco bílého ze země. Zvedl to a ukázal Embrymu; viselo mu to v ruce ve zplihlých pruzích.
"Úplně na cáry," řekl Jared. "Billy říkal, že tohle byly poslední, které mohl koupit - Jacob asi teď bude muset chodit bos."
"Tahle přežila," řekl Embry a zvedl bílou tenisku. "Jake může hopsat po jedné noze," dodal se smíchem.
Jared začal sbírat ze štěrku různé kousky látky. "Seber Samovy boty, jo? Všechno ostatní jde do popelnice."
Embry popadl boty a pak klusal ke stromům, kde Sam zmizel. Za pár vteřin se vrátil s ustřiženými džínami přehozenými přes ruku. Jared sbíral roztrhané zbytky Jacobova a Paulova oblečení a smotával je do koule. Najednou si asi vzpomněl, že jsem tam s nimi.
Opatrně se na mě podíval a uvažoval.
"Hele, nehodláš tu omdlít nebo blít nebo tak něco?" zeptal se.
"Myslím, že ne," zajíkla jsem se.
"Nevypadáš moc dobře. Možná by sis měla sednout."
"Dobře," zamumlala jsem. Podruhé během jednoho rána jsem si dala hlavu mezi kolena.
"Jake nás měl varovat," stěžoval si Embry.
"Neměl si sem vodit svoji holku. Co čekal?"
"No, teď už se s tím nic nenadělá." Embry si povzdechl. "Ještě se máš co učit, Jaku."
Zvedla jsem hlavu, abych se zlobně podívala na ty dva kluky, kteří to brali tak zlehka. "Copak se o ně vůbec nebojíte?" zeptala jsem se.
Embry překvapeně zamrkal. "Bát se? A proč?"
"Můžou si navzájem ublížit!"
Embry s Jaredem se zařehtali.
"Já doufám, že se mu Paul podívá na zoubek," řekl Jared. "Dostane za vyučenou."
Zbledla jsem.
"No, to určitě!" nesouhlasil Embry. "Viděl jsi Jaka? Ani Sam se nedokáže proměnit takhle za letu. Viděl, že to Paul podělal, a trvalo mu to kolik, tak půl vteřiny, než zaútočil? Ten kluk má dar."
"Paul má delší praxi. Vsadím se s tebou o deset dolarů, že po sobě nechá stopu."
"To beru. Jake je přirozený talent. Paul nemá šanci."
S úsměvem si potřásli rukama.
Když jsem viděla jejich bezstarostnost, snažila jsem se tím uklidnit, ale nemohla jsem vyhnat obraz bojujících vlkodlaků z hlavy. Žaludek mi kručel, bolavý a prázdný, a hlava mě bolela starostí.
"Půjdeme navštívit Emily. Určitě už má pro nás něco k jídlu." Embry se na mě podíval. "Neměla bys nic proti tomu, kdybychom chtěli svézt?"
"Jasně že ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně.
Jared zvedl obočí. "Možná bys měl řídit spíš ty, Embry. Ona pořád vypadá, že asi vrhne."
"Dobrý nápad. Kde jsou klíčky?" zeptal se mě Embry.
"V zapalování."
Embry otevřel dveře na straně spolujezdce. "Vlez dovnitř," řekl vesele, jednou rukou mě zvedl ze země a nacpal mě na sedadlo. Zhodnotil, kolik je uvnitř místa. "Ty budeš muset jet vzadu," oznámil Jaredovi.
"To je v pohodě. Mám slabý žaludek. Nechci být uvnitř, až hodí šavli."
"Vsadím se, že není tak měkká. Chodí s upíry."
"Pět babek?" zeptal se Jared.
"Dohodnuto. Mám z toho výčitky, když tě takhle připravuju o peníze."
Embry nastoupil a nastartoval motor, zatímco Jared mrštně naskočil na korbu. Jakmile za sebou Embry zavřel dveře, zamručel na mě: "Nepozvracej se, jo? Mám jenom pětku, a jestli si Paul do Jacoba kousnul…"
"Dobře," zašeptala jsem.
Embry nás vezl zpátky k vesnici.
"Hele, jak Jake vůbec obešel zákaz?"
"Jaký zákaz?"
"No, příkaz. Víš, neprokecnout se. Jak ti o tomhle řekl?"
"Jo tak," pochopila jsem a vzpomněla si, jak se mi Jacob snažil včera v noci zatajit pravdu. "Nemusel nic obcházet. Uhodla jsem to sama."
Embry našpulil pusu, vypadal překvapeně. "Hmm. Dejme tomu."
"Kam jedeme?" zeptala jsem se.
"Domů k Emily. Je to Samova holka… ne, teď už asi spíš snoubenka. Sejdeme se tam všichni, až si to s nimi Sam vyřídí za to, co se právě stalo. A až si Paul s Jakem seženou něco na sebe, jestli Paulovi ještě něco zbylo."
"A Emily ví o…?"
"Jo. A hele, moc na ni nečum. To Sama dožere."
Zamračila jsem se na něj. "Proč bych měla čumět?"
Embry vypadal nesvůj. "Jak jsi právě viděla, pohybovat se v blízkosti vlkodlaků nese svoje rizika." Rychle změnil téma. "Hele, jsi v pohodě ohledně té záležitosti s tou černovlasou pijavicí tam na louce? Nevypadalo to, že by to byl tvůj kamarád, ale…" Embry pokrčil rameny.
"Ne, nebyl to můj kamarád."
"To je dobře. Nechtěli jsme si nic začínat, porušit smlouvu, víš."
"Aha, jo, Jake mi jednou o té smlouvě říkal, už je to dávno. Proč byste zabitím Laurenta porušili smlouvu?"
"Laurenta," opakoval s úšklebkem, jako kdyby ho pobavilo, že upír má jméno. "No, prakticky vzato jsme byli v rajónu Cullenových. Nesmíme zaútočit na nikoho z nich, alespoň z Cullenových, jinde než na naší půdě - pokud oni neporuší smlouvu jako první. Nevěděli jsme, jestli je ten černovlasý nějaký jejich příbuzný nebo tak něco. Vypadalo to, že ho znáš."
"Jak by mohli porušit smlouvu oni?"
"Kdyby kousli člověka. Jake nebyl zrovna nadšený představou, že to necháme zajít tak daleko."


NM - 4. kapitola 3. část

23. listopadu 2011 v 19:29 | Susan
Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka - ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá.
Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti.
Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy.
To je možné.
Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání - poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého.
To je pravděpodobné.
Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince.
Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto - byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí.
Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu.
Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá - moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní - ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná.
Ve vteřině jsem se musela rozhodnout.
Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním - a rozhodně duševně vyšinutým - mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat.
Ale ten hlas odezníval.
Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila.
"Bello, otoč se," zavrčel.
Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet - falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí.
Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství?
"Ahoj," zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka.
Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení.
"Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila." Usmál se a mrkl na mě.
Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá.
"Ne. Neztratila jsem se."
Teď, když jsem byla blíž - a zrak jsem měla podivně zaostřený -, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit.
Hlas v mé hlavě teď mlčel.
Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. "Můžu vám koupit drink?" zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj.
"Jsem moc mladá," odpověděla jsem automaticky.
Byl zmatený - nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit.
"Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se."
Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem.
"To je v pohodě," řekl ten sebevědomý blonďák. "Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit."
"Díky, ale nejde to." Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz.
"No tak, jen na pár minut…"
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice.
"Pojďme se najíst," navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost.
"Co tě to napadlo?" vyjela na mě Jessica. "Vůbec je neznáš - co kdyby to byli psychopati!"
Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. "Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám."
"Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám."
"Promiň." Nevěděla jsem, co na to jiného říct.
Mlčky jsme šly k McDonald's. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku.
Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit.
Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat.
Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala.
Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo.
Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva - úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí.
Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat.
Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít - musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje.
To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí.
Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila.
Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace.
Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit.
"Díky, že jsi jela se mnou, Jess," řekla jsem, když jsem otevírala dveře. "Bylo to… fajn." Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo.
"Jasně," zamručela.
"Omlouvám se za to… po tom filmu."
"To je v pohodě, Bello." Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala.
"Uvidíme se v pondělí?"
"Jo. Čau."
Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala.
Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu.
Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní.
"Kde jsi byla?" zeptal se Charlie.
Podívala jsem se na tátu překvapeně. "Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno."
"Hmhm," zabručel.
"Vadí ti to?"
Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. "Ne, to je v pořádku. Bavila ses?"
"Jasně," řekla jsem. "Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná."
Přimhouřil oči.
"Dobrou, tati."
Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje.
O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila.
Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to.
Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest - ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy - ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést.
Ať se ten večer stalo cokoliv - a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace -, probralo mě to.
Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká.

NM - 4. kapitola 2. část

23. listopadu 2011 v 19:29 | Susan
"Dlouhá fronta." Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.
Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.
Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.
A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.
Vstala jsem.
"Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty," zasyčela Jess.
"Musím se napít," zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.
Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.
Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera - ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.
Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.
Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně.
"Byl na tebe ten film příliš děsivý?" divila se.
"Jo," souhlasila jsem. "Asi jsem prostě zbabělec."
"To je divné." Zamračila se. "Myslím, že ses vůbec nebála - já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla."
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem měla strach."
Trochu se uvolnila. "Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny."
"O tom není pochyb," řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl.
"Kde se chceš najíst?" zeptala se.
"Je mi to jedno."
"Tak jo."
Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie.
Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila.
Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky.
Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe.
Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald's, kam měla Jessica namířeno.
Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru - U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži.
Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně - jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost.
Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl.
Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku.
"Bello?" zašeptala Jess. "Co to děláš?"
Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. "Myslím, že je znám…" zamumlala jsem.
Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená?
Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil "kotě"…
Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile - nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala:
"Bello, tak pojď!"
Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla.
V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné - proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži.
Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí.
Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku.
"Bello! Nemůžeš přece jít do baru!" zasyčela.
"Já nejdu dovnitř," odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. "Jenom se chci na něco podívat…"
"Zbláznila ses?" zašeptala. "Jsi snad sebevrah?"
Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni.
"Ne, nejsem," hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat.
A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala.
Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly.
Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě.
"Běž se najíst," pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "Za chviličku tě dohoním."
Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy.
"Bello, okamžitě toho nech!"
Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas - hebký jako samet, i když byl zlostný.
Byl to jeho hlas - dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno - a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou.
V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly - zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru.
Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla.
"Jdi zpátky za Jessikou," poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. "Slíbila jsi to - žádnou hloupost."
Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice.
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala - a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život.
"Dodrž svůj slib." Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio.







Stmívání

22. listopadu 2011 v 17:33 | Susan

Rekonsturkce

22. listopadu 2011 v 17:07 | Susan |  Oznámení
Už hodně dlouhou dobu jsem si hrála s myšlenkou, že bych to tady mohla trochu zrenovovat.
Nakonec jsem se po vzoru některých mým sb-ček rozhodla, že to udělám.
I když mám objednatý design, nejsem si jistá, kdy to bude,
takže začnu čistkou článků.
Pokud tady bude mírný zmatek, tak se omlouvám.
Chce to trpělivost.
Susan

Skutečná realita - 4. kapitola

22. listopadu 2011 v 16:02 | Susan
Tak po dlouhé době jsem zase tu i s novým, opraveným počítačem a
rovnou přidávám další kapitolku ke Skutečné realitě.
Vím, že jsem se tady moc často nenacházela, ale zaprvé jsem neměla čas a potom už se mi jednoduše nechtělo.
Takže promiňte mé drahocenné sb-čka.
Snad se vám bude kapitolka líbit. Hezké čtení.
Susan

4. kapitola
Kousek za parkem na nás čekal černý Mercedes třídy E. Vnitřek byl vyveden ze světle béžové kůže. I když jsem nebyla zrovna nadšená z toho, jak se tato situace vyvíjí, musela jsem uznat, že na auta mají výborný vkus. Nastoupili jsme a rozjeli se směrem do středu Londýna.

* * *
Jakmile jsem nasedla, okamžitě jsem se začala cítit jako vězeň. Věděla jsem, že nemám šanci uniknout. A to na tom bylo nejvíc deprimující.
Já s tím divným mužem jsem seděla v zadu. Na místě řidiče seděl neznámý muž v černém obleku a černých slunečních brýlích. Napjatě jsem čekala, co se bude dít.
Teprve po čtvrt hodině ten muž sedící vedle mě promluvil.
" Asi si říkáš s kým máš tu čest." Podívala jsem se na něho jak na blázna.
" Myslíte?" sykla jsem na něho. Ten chlap mě začínal čím dál víc štvát. Zatímco ve mně to jen vřelo, on byl ztělesněním klidu.
" Jmenuji se William Lewis. A jsem šéfem divize zvláštních operací MI - 6. Máme pro tebe jistou nabídku."
Rozuměla jsem správně?
" To je dobrý vtip. Teď, když už jste skončil, by jste mě mohl zavést zpátky k parku." řekla jsem nevěřícně. Snad si nemyslí, že bych mu na něco takového skočila?
" Já nerad žertuji. Nemám to ve zvyku"
" To mi chcete říct, že to všechno je pravda? To o MI -6 atak?" zeptala jsem se.
Na mou otázku ani neodpověděl. Jednoznačná odpověď.
" Co tedy ode mě chcete? Jsem jen studentka na prázdninách."
" To se dozvíte až na místě. Auto podle mě není na toto téma vhodné místo." oznámil mi.
Do konce cesty jsme už oba mlčeli a zaobírali se jen vlastními, v mém případě zmatenými, myšlenkami.

* * *

Zastavili jsem před vysokou, skleněnou budovou v centru města. Na první pohled vypadala jako obyčejná kancelářská budova s normálními zaměstnanci, kteří se zmučeným výrazem chodili do práce a s veselým z ní. Ale pokud by jste si ji pořádně prohlédli, všimli by jste si, že nikdo nechodí tam a sem, na střeše se stavělo na obdiv rozhodně víc satelitů než by potřebovali normální kanceláře a ve vnitřku budovy kousek ode dveří byla skryta v polostínu ozbrojená ochranka.
Společně s panem Lewisem jsme vystoupili a vešli do budovy. Ocitli jsme se uprostřed prostorné auly. Podlaha byla z nádherně lesknoucího dřeva a ze stopu visel mohutný skleněný lustr. Na druhé straně místnosti byla recepce. Byla to větší přepážka s masivního dřeva, které bylo asi o odstín tmavší než podlaha. Naproti ní byly troje stříbrné dveře od výtahů. Jediné vybavení byly světle béžové křesílka a konferenční stolek v rohu místnosti. Nikde nebylo ani živáčka. Jediná osoba, která tady byla, byla recepční.
Když jsme procházeli kolem ní, řekla jen, Dobrý den, pane, a dál se věnovala koukání do monitoru počítače. Působilo to na mě opuštěným dojmem.
Výtahem jsme vyjeli až do 18. patra. Panovalo mezi námi ticho. Ticho před bouří. Vystoupil jako první a já jsem ho poraženecky, ale i zvědavě následovala. Šli jsme dlouhou chodbou lemovanou několika dveřmi označenými jen čísli. Teprve až na konci chodby jsme se zastavili a vešli do přilehlých dveří.
Vstoupila jsem do úhledně uklizené kanceláře. Přišlo mi, že až moc uklizené. Místnosti vévodil obrovský stůl, tipla bych si, že z dubového dřeva, s počítačem, za kterým stálo pohodlné kancelářské křeslo z černé koženky. Před stolem byli dvě menší křesílka. Podlaha byla pokryta tmavým, měkkým kobercem a u dvou stěn stály mohutné knihovny a kartotéky plné různých spisů, právních norem a apod. Stěnu za stolem zabíralo jedno velké okno s výhledem na centrum Londýna. Celkově to působilo neosobním dojmem. Žádné fotky, obrazy nebo diplomy. Nic.
Pokynul mi, abych si sedla a sám si sedl za stůl.
" Řeknete mi teda, co ode mě chcete?" začala jsem.
" Jsi zvědavá. To se bude hodit." Řekl a dovolil si ve svém obličeji menší rebelii v roli malého pousmání.
" Jak už jsem ti řekl, jsem šéfem divize zvláštních operací MI -6 amám pro tebe jistou… můžeme tomu říkat nabídku." Pokračoval.
" Jakou nabídku?" sykla jsem na něho. Toto se mi vůbec nelíbilo. Čekala jsem, že mi Lewis odpoví, ale odpověď přišla ode dveří za mými zády.
" Potřebujeme tvou pomoc a doufáme, že nám pomůžeš."
Rychle jsem se otočila. U dveří stála štíhlá, elegantně oblečená žena s blond vlasy a vážným výrazem. Na sobě měla uhlově černý kostýmek, kolem krku krvavě červený šátek a boty na podpatku stejné barvy.
" Proč bych to měla dělat?" zeptala jsem se.
" A proč bys neměla? Víme o tobě hodně, Susan. Nebo mi chceš tvrdit, že tě tento život, život plný dobrodružství, nebezpečí a zvratů, nelákal?" ozval se Lewis.
" To ano, ale…"
" Tak vidíš. Já tu teď nabízím možnost začlenit do skupiny, kam se jen tak někdo nedostane. Budeš patřit mezi elitu. Naučíš se všechno, co si kdy chtěla umět. Karate, střelbu, cizí jazyky, jezdectví, potápění,…"
Ach jo. Znělo to tak lákavě, ale pořád mi připadalo, že to není ten pravý důvod, proč mi to nabídli.
" Takže mi chcete namluvit, že to děláte úplně nezištně. Možná jsem mladá, ale nejsem hloupá!" zasyčela jsem na ně.
Při Lewisovým proslovu se ta černě oděná žena přesunula za něho. Potom, co jsem domluvila, se ji na tváři mihl úsměv, ale tak rychle, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem se nepřehlédla.
" Samozřejmě, že ne. Jako jedna z mála si žila po většinu svého života v Česku a ovládáš oba dva své mateřské jazyky, angličtinu i češtinu, čímž by se moc agentů nemohlo pochlubit. A navíc si nikdy nenecháme ujít příležitost získat nového talentovaného agenta." Přiznala.
" Dáte mi čas na rozmyšlenou?" Lewis jen kývl.
" Budeš mít týden na to, aby sis vše promyslela. Pak tě zkontaktujeme a budeme očekávat tvou odpověď." Kývla jsem na srozuměnou , vstala a šla ke dveřím. Když jsem brala za kliku, ještě jednou se ozval Lewis.
" Nemusím doufám připomínat, že vše, co jsi se dnes dozvěděla je tajné."
S tím jsem otevřela dveře a odešla.

Skutečná realita - 3. kapitola

6. listopadu 2011 v 18:55 | Susan
Nazdárek všichni!
Před chvilkou jsem dopsala třetí kapitolu, tak ji sem hned přidávám.
Zárověň bych chtěla oznámit, že teď nebudu delší dobu nic přidávat. Rozbil se mi počítač a fakt nevím, kdy se mi vrátí.
Doufám, že to pochopíte.
P.S. Arwen, vím, že si mi psala do komentářů e-mail, ale nějak se mi ho nepodařilo otevřít, mohla bys mi ho tedy napsat so zpráv autorovi? Moc ti děkuju. Susan

3. kapitola
Píp, píp. Jackie zapípaly hodinky. Byla jedna hodina v noci a já jsem ležela na posteli s rukama za hlavou. Přemítala jsem si v duchu zpátky celý uplynulý den. Rozhodně jsem měla o čem přemýšlet. Během dne jsem se dokázala odpoutat od myšlenek na toho tajemné muže, ale jakmile se dům ponořil do ticha, moje představivost začala pracovat. Hlavou se mi honily různé hypotézy o tom, kdo by mohl být onen tajemný muž z parku, ale všechny jsem postupně zavrhla. Zněly prostě moc absurdně. Nakonec jsem se smířila s vědomím, že na to nepřijdu nebo že to byl obyčejný úředník, co si vyšel na procházku. I když jedna má část tomu pořád nevěřila. Potom, co jsem si to všechno srovnala v hlavě, jsem se konečně začala propadat do říše poklidných snů.
" Děvčata, musíte vstávat. Asi za půl hodiny se tu pro vás zastaví autobus s ostatními." Budila nás Emily o půl osmé ráno. Jen s těžkostmi jsme vylézali z vyhřátých postelí, ale potom, co nám Emily začala vyhrožovat politím studenou vodou, jsme najednou byly čilé jako rybičky. Postupně jsme se vystřídali v koupelně, kde jsme se trochu zkulturnily a vydaly se do kuchyně na snídani.
Když jsme se objevily ve dveřích, Jack dával zrovna na stůl snídani. Krásně to vonělo.
" Dobré ráno." Popřál nám, jakmile jsme se usadili ke stolu.
" Dobrééé ráno." Chtěla jsem mu popřát nazpátek, ale strašlivě jsem zívla. Zařekla jsem se, že nikdy už nebudu takhle ponocovat. To ranní nevyspání bylo hrozný. Musela jsem do sebe nalít dva hrnky kafe, abych vůbec za něco stála. Asi v osm přijel náš školní autobus. Rychle jsme ještě strčili svačiny do tašek, rozloučili se s Parkerovými a nastoupily do autobusu.
Právě jsme procházeli kolem Londýnského oka a já se sotva držela na nohou. Měli jsme za sebou asi 3 hodinou procházku městem. Nikdy nevěřte profesorům, když řeknou, že tam za půl hodinky budete. Pravděpodobně lžou. Asi po páté za poslední tři minuty jsem zívla. Asi bych si měla dát kafe.
" Ježiš Susan, co si dělala v noci?" zeptala se mě udiveně Jackie.
" Co myslíš? Spala." Odpověděla jsem dost nevrle. Bylo to už po třetí, co se mě na to někdo zeptal.
" Nevypadá to tak. Že ty se celou noc přemýšlela nad tím divných chlapíkem?" Podezíravě si mě měřila. Povzdechla jsem si.
" Jo, přemýšlela." Přiznala jsem se.
" Já to věděla. Sue, vždyť jsi včera večer jasně říkala, že to určitě jen nějaký úředník na procházce. Nechápu, proč to tak řešíš, už ho stejně nikdy neuvidíš." Pustila se do mě se vším všudy.
" Ano, já vím. Ale ty si v tom parku nebyla. Pořád mám v mysli ty jeho oči. Nikdy jsem takové neviděla. Plné chladu. Když se na tebe podíval, bylo to jako by tě mezi sebe sevřely strany ledovce. Tak se mi nediv, že o tom musím pořád přemýšlet." Nechtěně jsem na ni vyjela. Prostě jsem si potřebovala na někom vylít všechen stres a nervozitu. Bohužel jsem si vybrala špatného člověka. Jackie si to nezasloužila.
" Promiň, to jsem neměla." Řekla jsem, když jsem si všimla jejího ukřivděného pohledu.
" pohodě. Chápu tě. Aspoň tohle. Každý hold někdy vyjede. Nic si z toho nedělej." Usmála se na mě a popoběhla trochu dobře za profesorkou Novákovou, aby se zeptala, jak dlouho budeme ještě pochodovat za sebou jako nějaké housata. Takhle jsem si ty prázdniny nepředstavovala.
Konečně jsme dorazili do nějakého parku, kde jsem si měli trochu odpočinout a najíst se. S úlevou jsem se svezla na první lavičku, kterou jsem viděla. Společně s Jackie a Evou.
" Pane Bože, mě bolej nohy." Postěžovala si Eva.
" Ani mi nemluv. Potom, co jsem třikrát za sebou viděla BigBen, bych tady nejraději zůstala a ani se nehla." Přitakala ji Jackie masírujíc si chodidla.
Abych vše dala na pravou míru, naši profesoři jaksi zabloudil a my jsme chodili pořád dokola. Teprve po hodině si přiznali, že potřebují pomoc a zeptali se na cestu. Zatímco si Jackie stěžoval na nespravedlnost světa a hloupost profesorů, rozhlížela jsem s okolo. Bylo tam hezky, ale na ten blízko Parkerových to nemělo. Samozřejmě i tady si hrály děti, běhali psi a důchodci krmili holuby. Jen ten divnej chlapík chyběl. Taky, co by tady dělal, že? To byla až moc velká …. TO SNAD NENÍ MOŽNÝ!!!!!!!! To se mi snad zdá. Tam u stromu stál…
" Jackie? … JACKIE!!!" cloumala jsem s ní, aby mi věnovala pozornost.
" Co je? Cloumáš se mnou, jako by si viděla ducha."
" Kéž by to byl duch. Já jsem viděla toho chlapa ze včerejška!!!"
" Cože? Kde?"
" Pod tím velkým dubem, jen tam stál a díval se na mě."
Jackie se nenápadně otočila.
" Susan, tam ale nikdo není." Řekla zdráhavě.
" Cože, Ještě před chvilkou tam byl." Rychle jsem se otočila. A opravdu tam nikdo nestál.
" To,… to… Já si byla jistá, že to je on." Složila jsem hlavu do dlaní. Asi už začínám bláznit.
" Neměla by si na to tak usilovně myslet, pak se nesmíš divit, že ho vidíš všude, kam se hneš."
Poradila mi Jackie a dál to nerozebírala.
" Asi máš pravdu." Řekla jsem, a vytáhla si z tašky svačinu.
* * *
Bylo šest hodin odpoledne a já jsem se šla projít znova do toho osudného parku. Musela jsem nějak bojovat s neopodstatněných strachem, který jsem pociťovala. A toto mi připadalo jako skvělý začátek. Přešla jsem ulici a vešla do parku. Z města jsme se vrátili utahané asi před hodinou. Naštěstí takových výprav prý nebude mnoho, provozovat toto každý den by byla ta nejhorší věc, kterou bych o prázdninách kdy dělala. Sedla jsem si na lavičku pod hezkých javorem a jen tak z principu se rozhlédla. Jak se dalo očekávat, nic zajímavého nebo divného tam nebylo. Prostě obyčejný park v šest hodiny odpoledne. Povzdechla jsem si. Byla jsem tak byla blbá, když jsem si mohla myslela, že by tam ten muž byl kvůli …
" Není nutné dělat nějaké scény, pokud půjdeš v klidu se mnou, nic se ti nestane." Ozval se tichý a chladný hlas za mými zády. Pane Bože, to snad…. Pomalu jsem se otočila.
Přede mnou stál ten divný muž, kterého jsem viděla v praku. Jak včera tak dnes.
" Co de mě chcete?" vydal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
" To se brzy dozvíš, ale jak jsem řekl. Žádné scény." S tím se otočil. Asi očekával, že půjdu za ním. Měla jsem velké nutkání se prostě sebrat utíkat odtud někam hodně daleko. Muž se zastavil.
" Je zbytečné o tom přemýšlet. Našel bych si tě tak jako tak. Tak pojď se mnou. A upozorňuji tě. Nejsem zvyklý na to, aby mi někdo odmlouval."
Jak to tak vypadalo, neměla jsem na vybranou. Pomalu jsem se zvedla a následovala ho ven z parkuk autu zaparkovaného u silnice.