Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Červen 2012

Skutečná realita - 6. kapitola

23. června 2012 v 18:51 | Susan
Tak a po dlouhé dlouhé době jsem zase zpět. Usmívající se
A rovnou s novou kapitolou!
Konečně se nám do toho zamotá trocha akce a padouchů.
Tak snad se vám bude líbit.
Vaše Susan

6. kapitola
Týden, který jsem dostala na rozmyšlenou utekl jako voda a já jsem netrpělivě čekala na ten jejich kontakt. Eve na mě viděla, jak jsem z toho všeho hrozně nervózní a za každou cenu se mě snažila přivést na jiné myšlenky, dokonce si kvůli mně se mnou zahrála šachy, které, jak ona sama tvrdí, bytostně nesnáší.
Asi ve tři odpoledne mi zazvonil mobil. Skryté číslo. Tak nějak jsem doufala, že to už jsou oni, protože to čekání byla hrozné. Roztřesenou rukou jsem zvedla ho zvedla.
" Prosím?"
" Zdravím vás Sarah. Tak jak jste se rozhodla?" ozval se z mobilu suchý hlas, ve kterém jsem poznala Lewise.
" Rozhodla jsem se to… přijmout." Řekla jsem.
" To mě velice těší. Myslím, že teď by jsme už mohli probrat další detaily naší vzájemné spolupráce. Náš člověk vás vyzvedne u praku v šest hodin odpoledne." Řekl a zavěsil. Co si o sobě vůbec myslí? Napřed zavolá a pak se ani nerozloučí a jednoduše mi to zavěsí. Blbec.
Ale i přes svou rozhořčenost, jsem v šest hodin stála u parku. A auto nikde. Po čtvrt hodině jsem se už chtěla vrátit domů, s myšlenkou, že si ze měn někdo pořádně vystřelil. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že bych se mohla stát agentkou tajné služby. Z mého nostalgického uvažování mě ale vytrhlo rychle jedoucí auto, které se právě vyřítilo ze zatáčky a zastavilo smykem těsně u mě. Byl to tmavě modrý peugeot. Dveře se otevřely a já jsem uslyšela jen velmi naléhavý hlas: " Nastup. Mám za zadkem pár lidí, kterým by nedělalo problém shodit mě ze srázu. Tak si pohni."
Rychle jsem tedy nastoupila a hned jak jsem zavřela dveře, šlápl na plyn a zběsilou rychlostí jsme se řítili ulicí. Konečně jsem si mohla prohlédnout řidiče, i když mi to jeho styl řízení trochu ztěžoval. Překvapivě vedle mě seděl mladý a hezký kluk ( muž by možná bylo vystižnější) o něco strší než já. Vlasy měl uhlově černé, smaragdově zelené oči a krásně vypracované tělo. Obličej tvořili jemné aristokratické rysy. A celý tento dojem dokreslovaly mírné vrásky starostí na čele a kolem, teď pevně sevřených, rtů.
Vnitřek auta, jak jsem předpokládala byl luxusní a pohodlný. Ve zpětném zrcátku jsem viděla černé auto, které právě vjelo do ulice. Byli to stoprocentně jeho, teď vlastně NAŠI pronásledovatelé. Začali se přibližovat.
" Na tvém místě bych na to šlápla." Řekla jsem s pohledem upřeným dozadu. Podíval se do zpětného zrcátka.
" Sakra." Zamumlal a ještě víc sešlápl plyn k podleze. Tak to bude ještě zajímavý.
" Co uděláme?" zeptala jsem se.
" To kdybych věděl." Odpověděl mi a prudce zahnul doprava směrem do středu města. Mě nezbývalo nic jiného než se pevně držet.
" Pokusím se jim ztratit v centru. Když tak já jsem Patrick a ty?"
" Susan."
" Těší mě."
Já jsem jen kývla a doufala, že obsah mého žaludku zůstane tam, kde má být.
Právě jsme přejeli přes Temži a mířili k parku sv. Jamese, když se Patrick rozhodl, že mě nějak zapojí, protože ty chlapíky v tom autě za námi se mu nepodařilo setřást.
" Sue, můžu tě o něco požádat?"
" Hm?"
" Koukni do zadu a vezmi si tu krabici, co leží na zadním sedadle." Řekl mi. A já i když trochu zaraženě jsem udělala, co mi řekl.
" Otevři to, vytáhni ty dva revolvery, nabij je a až ti řeknu, rychle vystoupíš, schováš se za auto a jeden z nich mi podáš. Zkusíme na ně přímou palbu."
" Cože? Děláš si srandu? Vždyť já jsem v rukách nedržela nikdy ani vzduchovku natožpak revolver!!!" protestovala jsem. To nemůže myslet vážně.
" To není vtipný, Sue. Střelba se bere už na začátku výcviku."
" Jakého výcviku? Já jsem ještě žádnej neměla!!! Tohle jsem měla probírat s Lewisem teprve dneska!!!"
Patrick na mě chvíli překvapeně hleděl. Pak se ale v jeho očích zaleskl vztek.
" Já toho Lewis jednou zabiju! Díky němu tu teď můžem oba dva zhebnout!"
" Jak to myslíš?" nechápala jsem.
" Lewis mi řekl, že už si proděla kompletní výcvik a teď potřebuješ jen zacvič v terénu."
" Copak se zbláznil?" řekla jsem při další zběsilé zatáčce.
" To je teď jedno. Teď ale fakt potřebuju tvoji pomoc. Víš aspoň přibližně, co by si měla dělat?"
" Teoreticky." Snažila jsem se, aby se mi netřásly ruce. Měla jsem hrozný strach, ale ten pomalu ustupovala návalům adrenalinu. Fajn. Tohle zvládnu. Doufám.
Vzala jsem první revolver, vsunula do ně zásobník, a potáhla vrchní část hlavně k sobě, jak jsem to kdysi viděla v jedné detektivce. To stejné jsem udělala i s tím druhým. Dobře. Polovinu mám za sebou. Teď ta těžší část.
Patrick zatím vjel do zatím neobydlené číst Londýna. Nad našimi hlavami se rozprostíral velký transparent s velkým nápisem Hook&Syn, nemožné ihned, domy do tří dnů.
Tak to sotva. Horší reklamní slogan jsem ještě neslyšela.
Dojeli jsme přesně doprostřed staveniště a Patrick smykem zastavil, takže se k pronásledovatelům otočil bokem.
" Dělej, vystup." Nemusel mě pobízet dvakrát. Už za malou chvíli jsme se krčili za autem s devítkami v ruce a vyhlíželi jsme naše pronásledovatele. Za pár vteřin se už vyřítili za zatáčky a jeli přímo k nám.
" Potřebuju, aby si ode mě odlákala pozornost."
" Cože? Jak to myslíš?" Toto se mi nelíbilo.
" Až řeknu teď, tak začneš střílet na to auto co to dá. Já to chci zkusit z boku. Snad se mi podaří trefit řidiče." Jen jsem přikývla. Toto se mi fakt nelíbilo!!!
" TEĎ!!!!!" A já zmáčkla spoušť. A znovu, znovu a znovu. Myslela jsem na Patricka. Musím mu dopřát dostatek času. Musím. Poslední náboj. Vystřelila jsem. Najednou sebou auto prudce smýklo a začalo se nekontrolovatelně točit, dokud nenarazilo do veřejného osvětlení. Patrick to dokázal!!!

Menší dotaz...

4. června 2012 v 9:13 | Susan |  Oznámení
Ahoj všichni! Jak se máte?
Vím, že jsem teď nebyla moc aktivní, ale chyběl mi ten potřebný elán. Jenže to teď není to hlavní. Jde o to, že jsem nedávno četla od začátku Co když se všechno změní? a upřímně, zděsila jsem se. S tím časovým odstupem jsem si uvědomila, jak je moje dílo nepromyšlené, o pravopisných chybách ani nemluvím. Když jsem to tak četla, napadalo mě spousty jiných a lepších námětů, než jsem použila. Proto se vás chci zeptat na váš názor. Jsou dvě možnosti. Buď to nechám tak jak to je a budu pokračovat nebo přepíšu všechny kapitoly, které jsem zatím zveřejnila. Výhodou tohoto by byla větší kvalita a méně pravopisných chyb. Ale je to jen na vás. Protože co by byl spisovatel ( troška nadsázky nesmí chybět :D) bez čtenářů? Takže pište mi prosím své názory do komentářů nebo se vyjádřete anketou. Za každý názor bude velice ráda.
Vaše Susan