Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Červenec 2012

Skutečná realita - 7. kapitola

6. července 2012 v 19:47 | Susan
Je tu další kapitola. Bohužel se v ní nedočkáate žádné akce ani napětí, ale pro pokračování je celkem
dost důležitá. Snad se vám bude líbit.Smějící se
Vaše Susan
P.S. Je to teď poslední příspěvěk na celkem dlouhou dobu. Jedu totiž k babičce a ta nemá počítač natož internet. Mrkající
Proto jsem se taky snažila dopasat tuto kapitolu dřív než zítra odjedu. Můžu jen doufat, že oceníte moji snahu, i když vás (hlavně moje SB-čka) tak zanedbávám.

7. kapitola
Tak teď je to ověřeno. Zbláznil se. Jinak by ho nikdy nenapadla tahle stupidní …
" … zkouška?! Zkouška?! Copak vám nedošlo, že jsme při tom oba dva mohli přijít o život?!" Patrick zuřil. Z očí mu šlehaly blesky a prsty drtil opěrky křesla. A nebyl sám. Byla jsem jen krůček od toho, abych mu jednu vrazila.
" Nebezpečí bylo minimální. Byli to jen obyčejní poskoci, kteří bylo daleko pod rámec tvých schopností."
" To možná byli, ale co Sue? Nemá ani výcvik a vy ji hned pošlete do terénu.Pokud by se to nějak zvrtlo, sama by se z toho nemusela dostat." Trval si na svém Patrick.
" Byl jsi tam ty a my jsme mohli přezkoumat její předpoklady pro tuto práci." Pokrčil jen rameny Lewis a považoval tuto věc za uzavřenou. Jeho pohled se stočil na mě.
" S tvým výkonem jsme byli spokojení. Naplnila jsi naše očekávání a co se týče tvého výcviku, není třeba otálet." Tím oznámením mi vyrazil dech.
" Cože? Jsem tu se školou, nemůžu si jen tak zmizet bůh ví na jek dlouho. Mé profesory by trefil šlak. Navíc si musím teprve promluvit s rodiči. A říct jim aspoň poloviční pravdu." Lewis se jen ušklíbl.
" V tom nevidím problém. Odjedeš společně se svými spolužáky zpátky do Brna a po dvou dnech se zase vrátíš. " Začínám mít těch jeho nic neříkajících úšklebků plný zuby.
" Děkuji. Jak dlouho bude ten výcvik trvat?"
" To záleží jen na tvých schopnostech, ale zatím je naplánován na dva až tři roky."
Dva až tři roky, ale co maturita, rodiče a ostatní?
" Co bude se školou a s příbuznými? Budou se jistě ptát." Zeptala jsem se.
Lewis mi neodpověděl a jen mi podal modrou složku s mým jménem. Zvědavě jsem ji otevřela. Hned první papír mě zaujal svým nadpisem POTVRZENÍ O PŘIJETÍ NA EKONOMICKÉ LYCEUM KRÁLOVNY ALŽBĚTY, LONDÝN. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Podívala jsem se na datum. To jsem si mohla myslet. To potvrzení bylo vystaveno o týden dřív než jsem se vůbec s Lewisem potkala. Všechno měli naplánované dopředu. Jakoby si byli jistí, že přesně toto udělám. Nechápala jsem to.
" Dobře. A kde budu bydlet? Pochybuju, že bych mohla lítat sem a tam."
" Až do konce tvého studia ne lyceu zůstaneš u rodiny Parkerových. Pak se uvidí."
" Teď pokud nás omluvíš Sue, rád bych si tady s Patrickem promluvil o samotě."
" Jistě." Řekla jsem složku položila na stůl.
" Tu složku si nechte, jsou tam informace, které se vám budou jistě hodit." Kývla jsem, vzala si ji zpátky a odešla.
Jakmile jsem zavřela dveře, oddechla jsem si. V Lewisově společnosti jsem se nedokázala uvolnit. Připomínal mi kobru připravenou, útočit, kdykoliv se ji zachce. Povzdechla jsem si. Neměla bych si stěžovat. Tohle jsem si vybrala sama.

* * *
" Tak jak to dopadlo?" zeptala se mě Eve hned, jakmile se za námi zavřely dveře od pokoje.
" Už je to vyřešené. Výcvik by měl v září." Řekla jsem s nejistotou v hlase.
" To je snad dobře, ne? Sama si si to vybrala." Nechápala mě Eve. Ani se ji nedivím. Sama jsem se v sobě nedokázala vyznat.
" Eve, já to vím! Nejde o to. Co budu dělat, ale kdo mi to přikáže. Nevadí mi být ve službách Anglie, konec konců jsem se tady narodila, ale po té Lewisově zkoušce si nejsem moc jistá, jak moc mu záleží na životech agentů. Hlavně když dosáhne svého." Opřela jsem se zády o stůl. Ať bych to chtěla sebevíc změnit, stejně se mi to nepodaří. Je zbytečné o tom přemýšlet, pokud to nemohu změnit.
" V tomto ti neporadím Sue. Toto nemůžeš změnit, jen se s tím smířit. A kdyby si něco málo mohla udělat, počkala bych na tvém místě aspoň do konce výcviku. Jak dlouho vlastně bude trvat?" zajímala se Eve a vyškrábala se na svou postel.
" Podle Lewis tak dva až tři roky." Oznámila jsem ji se strachem, jak to vezme.
" Dva až tři roky? Děláš si srandu? A co maturita a tví rodiče? To je jen tak necháš v Brně?"
" Ne samozřejmě, že ne. Chci jim říct pravdu. Tedy… aspoň částečnou. A co se týče školy, tak už jsem přijatá na Ekonomické lyceum královny Alžběty tady v Londýně." Odpověděla jsem ji.
" Takže se skoro tři roky neuvidíme. Nepůjdeme spolu na poslední zvonění, maturiťák ani se spolu potom neopijeme, že už to máme konečně za sebou."
" Je mi to moc líto." Teprve teď jsem si uvědomila, že i přesto kolik jsem dostala, jsem toho hodně ztratila.
" Slib mi, že budeš psát."
" Jasně. Tak často, že z toho budeš na prášky." Zasmála jsem a potlačovala slzy. Uvědomila jsem si, že pomalu končí jedna etapa mého života. A já nevím, jak bude vypadat ta další.
" Měli by jsem jít. Emily nás bude čekat na večeři." Ozvala se Eve a vytrhla mě z nostalgické nálady.
" Tak to ji nesmíme nechat čekat." řekla jsem a ruku v ruce jsme sešli do jídelny.
Emily se překonala. Nic tak dobrého jsem nejedla už hodně dlouho.
" Bylo to moc dobré. Klidně bych si přidala, kdyby mi zbylo v žaludku místo." Pochválila jídlo Lizzy.
" Díky." Řekla Emily a začala sklízet ze stolu.
Já s Lizzy, Eve a Sabin jsme už byly na odchodu, když mě zastavil hlas Jacka.
" Sue? Mohla by jsi tady ještě chvilku počkat?" Překvapeně jsem zamrkala.
" Jasně." Odpověděla jsem a sedla si zpátky ke stolu. Holky mezí tom odešli. Slyšela jsem, jak se jejich hlasy ztrácí na zahradě.
Jack ještě počkat, až se k nám přisedne i Emily a teprve pak promluvil.
" Sue. I když si u nás teprve dva týdny, přirostla jsi nám k srdci. A nechtěli bychom, abys se dostala do nějakých problémů." Takto zmatená jsem nebyla už hodně dlouho.
" Nějak nechápu, co se mi snažíte říct." Slova se teď ujala Emily.
" Víš Sue, včera, když jste byli pryč, nás navštívil dost divný chlap a museli jsme mu slíbit, že si tě tu necháme do té doby než dostuduješ. Udělali bychom to i dobrovolně, ale on nám za to slíbit celkem slušnou částku."
" Ten muž se nám vůbec nelíbil. Působil chladně a nebezpečně." Navázal na ni Jack.
" Bojíme se, že si se zapletla do něčeho nelegálního." Převzala slovo zase Emily.
I když jsem byla překvapená jejich starostí, chápala jsem jejich obavy.
" Jsem ráda, že jsem vám přirostla k srdci stejně jako vy mě. Můžu vás ujistit, že nic nelegálního to není. Vlastně jde o to, že jsem byla přijat na Ekonomické lyceum královny Alžběty a potřebovala bych tu poslední rok bydlet. Chtěla jsem si o tom s vámi promluvit sama, ale ten člověk ze školy mě jaksi předběhl." Nikdy mi nedělalo problém zalhat, když to bylo potřeba. A navíc, pro jejich vlastní dobro je lepší, když nebudou vědět všechno.
" Opravdu? To jsi nás překvapila. Nevěděli jsme, že si se rozhodla zůstat v Londýně. A nemusíš se bát. U nás můžeš klidně zůstat." Usmála se na mě Emily.
" Moc vám děkuju. Snad vám tady nebudu překážet."
" Ty a překážet? Bereme tě skoro jako rodinu. Pojď sem, ať tě můžu obejmout a pogratulovat ti. Ů řekla Emily a odejmula mě. Připadala jsem si jako v objetí své tety.
" Ještě jednou díky. Vám oběma." Zašeptala jsem jí do ramene.
" Nemáš zač, Sue. Nemáš zač." usmál se na mě Jack.

* * *
Hned jak se za mnou zavřely dveře, vrhla se na mě Lizzy.
" Jak to mysleli až do konce školy? Copak se s námi nevrátíš do Brna?"
" A copak ty nevíš, že je neslušné poslouchat za dveřmi?!"