Reklamy TADY
Chceš se spřátelit? TADY

Leden 2013

17. kapitola - Co když se všechno změní?

28. ledna 2013 v 19:05 | Susan
Tak tady je slibovaná 17, kapitola.
Užijte si ji. :)

17. kapitola - Macindaw
Hradby Macindawu jsme uviděli těsně před setměním. Bylo uklidňující vědět, že už jsme u cíle své cesty. Hlavně proto, že všeho nejvíce jsem toužila po teplém jídle a spánku. Jak jsme se blížili k hradu, stráž začala pomalu spouštět padací most. Byly jsme očekáváni. V doprovodném klapání kopyt koní jsem vjeli na nádvoří, kde na nás už čekal lord Orman, hradní pán.
" Vítejte na mém hradě!" usmíval se na nás jako na staré známé, i když jsme se ještě nikdy nepotkali, tedy … aspoň u většiny z nás tomu tak bylo. Zesedli jsme a šli vstříc hradnímu pánu.
"Zdravím vás, lorde Ormane. Jsem rád, že Vás znovu vidím." Mírně se uklonil Will. Ještě u hradu Norgate jsme se dohodli, že nás představí Will, který se již s lordem Ormanem setkal.
" Já také Wille." Odpověděl mu s úsměv a svůj pohled stočil na nás. Jasný pokyn k tomu, aby nás Will představil.
" Můj pane, dovolte, abych vám představil hraničáře Halta, jeho žákyni Sarah a Lizzy, žákyni Malcolma."
Já s Haltem jsme se po vyslovení našeho jména sklonily hlavy na znamení úcty. Jen Lizzy tam stála jako solný sloup, nejistá, jak se má chovat.
" Velice mě těší. Jsem poctěn, že mohu poznat první ženu v hraničářském sboru."
Při jeho slovech mě polila červeň.
" Děkuji vám, můj pane." Řekla jsem a sklonila hlavu, abych ukryla své rozpaky.
" Po dlouhé cestě jste jistě unaveni. Jste srdečně zváni k mému stolu." Řekl lord Orman a my ho následovali do srdce hradu.
* * *
Byla půlnoc. Stál jsem na cimbuří a sledoval ty světélkují body na noční obloze. Nemohl jsem z mysli vytlačit ten večer. Bylo to něco úžasného. Její blízkost ve mně vyvolávala pocity, na které nejsem zvyklý. Při pohledu do jejích očí si připadám, jako by vše ostatní kolem mě přestalo existovat. A její rty, tak blízko těch mých rtů. Tak rád bych ji řekl, že… Ne. To nemůžu. Co když mě odmítne?
" Wille?" otočil jsem se za hlasem.
" Halte? Co tu děláš?" zeptal jsem se. Halt mezitím přešel vedle mě a opřel si ruce o cimbuří.
" Řekl bych, že to stejné co ty. Potřeboval jsem přemýšlet."
" Nad čím?"
" To je teď jedno. Moje problémy se jen tak nevyřeší, ale ty tvoje už mohli být vyřešené dávno."
Tak teď jsem doopravdy nevěděl, co si mám myslet.
" Jak to myslíš Halte?"
" Tak jak to říkám. Jsi pro mě jako syn Wille a chtěl bych, aby si byl šťastný." Odmlčel se a já byl čím dál víc zmatený. Samozřejmě mě hřálo u srdce vědomí, že mě Halt bere jako svého syna, kterého nikdy neměl, ale nechápal jsem, jakou to teď má souvislost.
" Něco ti poradím. Nebraň se tomu. Dívá se na tebe stejně jako ty na ni tenkrát ve stáji." Řekl a nechal mě tam samotného se svými myšlenkami. Jak to, že jsem si ho v té stáji nevšiml?
* * *
Už brzo ráno nás Halt vyhnal z postele. Já s Willem jsme vstali celkem ochotně. Zaprvé jsme na to byli zvyklí a zadruhé jsme věděli, co by se stalo kdybychom nevstali. Jen Lizzy odmítala vylézt z postele. Nechali jsme ji tak a odešli do jídelny a snídani.
Zrovna jsme s Willem pili už druhou misku kávy, když se celým hradem roznesl hrozný výkřik. Já s Willem jsme se na sebe jen uculili a dělali jako by nic. Ani ne za minutu do jídelny vstoupil klidným krokem Halt. Sedl si, nalil si kávu a stejně jako my, dělal jako by nic.
Neodolala jsem. Musela jsem se zeptat.
" Doopravdy jste to udělal?"
" Nevím o čem to mluvíš Sarah." Ušklíbl se. Jen chvilku po Haltovi se do jídelny přiřítila Lizzy, mokrá až do morku kostí.
" Co jste si sakra myslel, že děláte? Zbláznil jste se?"
Já s Willem jsme se snažili nevyprsknout smíchy. Myslím, že příště si Lizzy dvakrát rozmyslí, než odmítne vstávat.
" To je, myslím si že, zcela zjevné. A ne, nemyslím si, že jsem se zbláznil" Odpověděl ji Halt a ruce si zkřížil do střízky před obličejem.
" Vám snad připadá normální polévat lidi po ránu ledovou vodou?"
" Nemám rád, když něco musím opakovat dvakrát. To už by jsi mohla vědět. A rada pro příště, když řeknu vstaň, tak vstaneš." S tím dopil zbytek kávy, zvedl se od stolu a odešel.
" No viděli jste to? Je to blázen." Otočila se Lizzy na nás. Ani nečekala na odpověď a odešla se převléct.
* * *
Asi za půl hodiny jsme už vyráželi směrem k Grimmdelskému lesu. Lizzy se už vzpamatovala z ranního budíčku a teď se na ni začalo projevovat jisté napětí a strach z neznámého. Nedivila jsem se ji. Ale podle Willa je Malcolm milý a ochotný člověk se smyslem pro humor. Řekla bych, že se u něho Lizzy bude mít dobře.
Když jsme dorazili k lesu, čekal nás tam Trobar, velký a statný chlap. Při pohledu na něj jsem si připadala jako trpaslík.
" Trobare! Jsem hrozně rád, že tě znovu vidím? Jak se má Stín?" přešel k němu Will.
" Ja te-be t-ky. Ma se do-obre." A jako důkaz se z lesa vynořila černobílá fena.
" Stín!" Jakmile fena uslyšela hlas svého bývalého pána, rozeběhla se za ním a radostně štěkala.
" Jsem taky rád, že tě znovu vidím." Usmál se Will a podrbal ji mezi ušima. Stín mu za to olízla ruku.
" Poj-te." řekl nám Trokar a zamířil do lesa. My jsme sesedli ze sedel. Na to abychom jeli na koni, byla ta pěšina moc úzká.
Asi za hodinu jsme dorazili na okraj velké paseky a tam jsme spatřili pěkný přízemní domek s doškovou střechou, postavený z tmavého dřeva. Byly jsme u cíle.
Pokradmu jsem se podívala na Lizzy. Vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Při pohledu na ni, mě začalo hryzat svědomí. Vždyť je to vlastně moje vina, že je tady. Zahnala jsem podobné myšlenky. Teď není čas se utápět v minulosti.
Koně jsme uvázali ke stromu a došli doprostřed paseky.
" Vždyť tady nikdo není." Ozvala se Lizzy. Já jsem mezitím nenápadně prohlížela okolí a všimla si toho, co Lizzy uniklo.
" Podívej se pořádně." Řekla jsem ji a společně s Haltem následovala Willa, který šel naproti Malcolmovi.
" Wille! Rád tě znovu vidím." usmíval se na nás Malcolm.
"Já tebe taky. Vůbec se to tu nezměnilo. Malcolme, dovol abych ti představil mého bývalého učitele hraničáře Halta, jeho současnou učnici Sarah a nakonec tvoji žačku Lizzy." Představil nás postupně Will.
" Velice mě teší. Tak ty jsi ta, kterou mám učit?" řekl a upřel na Lizzy pohled.
Ta pod jeho pohledem zrudla a upřela pohled na špičky svých bot.
" Jo, to jsem." Zamumlala.
" Moc upovídaná není, že?" prohodil Malcolm směrem k Willovi.
" To se brzo změní. Za chvilku budeš chtít, aby mluvit neuměla." Odpověděl mu Will s vážnou tváří.
" Uvidíme." Řekl a usmál se na nás.
" Dáte si kávu? Po předchozích zkušenostech jí mám nadbytek, že Wille?" Ten se je mírně začervenal a dělal, jako by jeho poznámku neslyšel.
" Pokud máš i med, nepohrdneme." Převzal slovo Halt a po Malcolmově kývnutí ho následoval do chaty. My ostatní v závěsu za ním.
* * *
" Je úžasná Malcolme. Tak dobrou jsem ještě nepila." Řekla jsem a znovu si usrkla té lahodné kávy.
" Děkuju. Je z Aridy. Takže doufám, že mi ji všechnu nevypijete!" odpověděl mi s na oko vážnou tváří, ale s jiskřičkami v očích.
" Tak, myslím, že by jsme měli přejít k formálním věcem." Změnil téma Malcolm, když dopis svou kávu a odkašlal si. " Lizzy, ty vlastně ani nevíš, co přesně tvoje učednictví bude obnášet, že?" hádal s pohledem upřeným na ni.
" Ten divnej vousáš, se kterým jsem mluvili, něco naznačil, ale moc moudrá jsem z toho nebyla."
Divnej vousáč? To fakt? Willa jsem musela praštit do zad, když se začal hrozně smát a málem se udusil kávou, kterou zrovna pil.
" Co přesně ti řekl?" Na to se Lizzy chvilku zamyslela.
" No, mluvil o utišení a způsobení bolesti, přírodě a bylinkách."
" Tak to je velmi jednoduše řečeno. Ale v podstatě je to tak. Až absolvuješ učení u mě, staneš se léčitelkou se vším všudy. Tvým hlavním lékem budou, jak už si říkala, bylinky. Naučíš se jejich stavbu, účinky, kombinování i lokality, kde se vyskytují. Dále pak ošetřování tržných ran, zpevnění zlomeniny i jak rozpoznat otravu. A nakonec tě naučím jedy připravovat. Nikdy nevíš, kdy se bude hodit někoho otrávit. Jen tak mimochodem, byl to požadavek Halta. Ale to na tom nic nemění, naučil bych tě tak jako tak."
Zároveň s Willem jsem se se zájmem podívala na Halta. Jaký k tomu měl důvod? Halt zaregistroval náš pohled a jen mírně zavrtěl hlavou. Teď ne.
Nastolilo se ticho. Malcolm řekl, co chtěl a čekal na Lizzyinu reakci, popřípadě otázky a my jsme se nechtěli zapojovat do rozhovoru, který se nás netýká.
Znovu jsem začala přejíždět očima místnost. Nebyla moc velká, tak akorát pro pět lidí. Seděli jsme u dubového stolu na dřevěných lavicích hned pod oknem. Naproti stolu byl krb, nad kterým se sušili různé snítky bylinek a různých plátěných pytlíčků a viselo pár pánviček. Hned vedle něj bylo vykládané dřevo na otop, u dveří stála menší postel, spíš lůžko, s malým stolečkem plným různých mastiček a obvazů. Zde asi ošetřoval raněné. Na druhé straně pokoje se pak stavěli na obdiv dvoje dveře, stejně jako stůl a lavice, z dubového dřeva. Malé, ale útulné.
Zrovna jsem se nadechovala, abych požádala o další misku kávy, když se z venku ozval křik. Než jsme stihli vůbec nějak zareagovat, pár velkých nohou zadupal na schodech a verandě a do chaty vpadl Trobar.
" Ma-com. Ja vid-et hroz-nnou be-tiji. Ona jít po d-vou a vy-adat -ako -edvěd." V tom okamžiku už stál Will s Haltem na nohách a zvedali své luky.

JSEM ZPĚT!!!!

28. ledna 2013 v 13:05 | Susan |  Oznámení
Po velmi, velmi velmi dlouhé době jsem zase zpět.
Vím, že jsem se tady neoběvila skoro PĚT měsíců, ale co se dá dělat.
Abych vám ale vynahradila to dlouhé čekání, ještě dnes večer přidám
další kapitolu k Co když se všechno změní.
Snad se na mě za tu dlouhou dobu nezapomněli a u kapitolek se objeví aspoň jeden komentář.
Psaní zdar! :D
Susan